Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 9. kapitola

17.01.2022 (09:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1458×

9. kapitola

„Mami?“

Pohled Belly:

„Mami!“ vzlykla Victorie. Kamera byla natočená přímo na ni. Byla přivázaná k židli, na které seděla. Vypadala zničeně. Vlasy měla rozcuchané, její oblečení bylo špinavé a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Bože, zlato! Holčičko moje!“ Měla jsem chuť ji obejmout, říct jí, že všechno bude v pořádku. Tak moc jsem chtěla být u ní.

„Ale, ale, ale,“ ozval se z videa úplně jiný hlas. Hlas toho, koho jsem nečekala.

„Thomasi,“ vydechla jsem. Jak mi to mohl udělat? Jak to mohl udělat Victorii?!

„Ahoj, má lásko,“ usmál se do kamery, a přitom přistoupil k Victorii. Začal ji hladit po vlasech.

Jen matně jsem vnímala, jak vedle mě stojí Edward s Marcusem a z hrudi se jim ozývá vrčení.

„Víš, vždycky jsem si říkal, jestli jsou poloupíři stejně odolní jako my.“ As těmito slovy vytáhl dýku a podržel ji Victorii u krku. Téměř jsem vykřikla.

„Thomasi! Prosím! Ona s tím nemá nic společného,“ prosila jsem jej zoufale.

„Ale má!“ zařval. „Kdyby ty tvé dětičky nebyly, byla bys se mnou!“ Jeho pohled se opět stočil k Victorii. Vzal dýku a začal ji řezat do ruky. Victorie začala křičet bolestí. Tohle byl asi nejhorší okamžik mého života. Vidět, jak trpí má dcera.

„Prosím, Tome!“ křičela jsem zoufale. „Prosím! Udělám cokoliv! Prosím, jen jí neubližuj.“ Přestal.

Najednou se otočil ke kameře. Ve tváři se mu zrcadlilo šílenství. Nikdy jsem jej takhle neviděla. Nikdy bych nevěřila, že by byl něčeho takového schopný.

„Říkáš cokoliv?“ ptal se zvědavě.

„Cokoliv,“ odpověděla jsem plná zoufalství.

Thomas se škodolibě usmál. „Dám ti ještě vědět,“ a s tím přerušil hovor.

Zírala jsem na černou obrazovku. Najednou jsem nevěděla, jak se hýbe. Začala jsem zrychleně dýchat. Najednou, jako by se mi nedostávalo vzduchu. Jako bych se potřebovala nadechnout. Cítila jsem, jak se začínám chvět.

„Bello!“ Najednou jsem cítila Edwardovy ruce, jak mě objímají. „Bude v pořádku,“ snažil se mě uklidnit, ale v jeho hlase se odráželo napětí.

Pohled Edwarda:

Zabiju ho! Utrhnu mu hlavu! Za tohle zaplatí!

Tolik nenávisti jsem nikdy v životě necítil. Musel jsem držet pevně Bellu, abych nezačal ničit vše kolem. Cítil jsem, jak se Bella třese, ale naštěstí to vypadalo, že další záchvat nehrozí. Ještě jsme dům nestihli dát dohromady po tom posledním.

„Lásko, my ji najdeme.“ Objímal jsem ji s obličejem zabořeným v jejích vlasech. Plnými doušky jsem vdechoval její vůni. Uklidňovalo mě to.  Očekával jsem, že se odtáhne, ale místo toho se ke mně ještě víc přitiskla a objetí opětovala.

„Bello, volala jsem otci. Ihned vyslal stopaře, ať ji jdou hledat,“ vytrhla nás z ticha Lucy. Bella se na ni podívala, a pak ode mě ustoupila. Najednou jsem měl pocit prázdna.

Bella se zhluboka nadechla. „Dobře. Marcusi, zkus si vzpomenout na každý detail, toho na co myslela jako poslední. Všichni jste viděli ten hovor. Zkuste přemýšlet, co to mohlo být za místo. Já zkusím obvolat pár Thomasových známých.“ Bella mluvila pevným hlasem. Skoro bych si myslel, že se jí to netýká, ale v očích se jí odrážela bolest.

Všichni se rozešli do svých pokojů. Všichni mysleli na to samé. Na to, aby byla Viki v pořádku a na to, jak se Thomasovi pomstí.

Chtěl jsem jít do svého pokoje, ale když jsem procházel okolo Bellina, viděl jsem otevřenými dveřmi, jak telefonuje a u toho nervózně chodí po pokoji.

„Neříkej, že jste se dlouho neviděli!“ zavrčela do telefonu. „Mám pocit, že mi ani nechceš pomoct. Nechtěj, abych si pro tebe došla já!“ Bella byla vzteky bez sebe. Nevím, s kým mluvila, ale nechtěl bych být v jeho kůži.

Chvíli poslouchala toho v telefonu a vypadala, že se uklidňuje.

„Máš štěstí,“ a s těmi slovy zaklapla telefon. Přešla k oknu a zhluboka se nadechla. Ramena se jí třásla a vypadala, jako by zadržovala vzlyky.

Přešel jsem rychle k ní a objal ji. Bella mi jen zabořila hlavu do hrudi a poddala se bolesti naplno.

Pomalu jsem nás dotlačil k posteli a položil nás na ni. Bella měla hlavu položenou na mé hrudi a já měl své ruce obmotané kolem ní. Hladil jsem ji po vlasech a šeptal jí uklidňující slova. Doufal jsem, že jí to alespoň trochu pomůže od té bolesti.

Leželi jsme takhle hodiny, než se Bella alespoň částečně uklidnila. Bolel mě pohled na ni. Za tohle všechno jsem mohl já. Kdybych ji neopustil, nikdy by si toho psychopata nevzala a on by Victorii nikdy neunesl.

Pohled Belly:

Taková bezmoc! Nesmím o ni přijít! Nezvládnu to! Jsem strašná matka.

Na nic jiného jsem nedokázala myslet. Nedokázala jsem se ani pohnout. Edward celé mé zhroucení viděl. Nic neříkal, jen mě držel.

Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi a ani jsem to neřešila. Bylo mi v jeho objetí dobře. Ale i přes to jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, jestli ji najdeme včas. A jestli jí neublíží.

Z mých myšlenek mě vytrhl nečekaně Edward, když se posadil. Chytil mi obličej do dlaní.

„Bello, mi ji najdeme, rozumíš? Bude v pořádku!“ Jako by četl mé myšlenky.

„Taky se o ni bojím, ale Viki je silná. Bude bojovat.“ A s těmi slovy mi dal polibek na čelo. „My to zvládneme,“ šeptal mi do vlasů.

Položil nás zpátky na postel a pořad šeptal slova útěchy. Byla jsem tak moc unavená. Tak moc mi v tuhle chvíli chyběl spánek. Jen zavřít oči a odpočinout své mysli.

Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, ale z naší bubliny nás vytrhlo zaklepání. Bella se rychle posadila.

„Mohu?“ Do dveří nakoukla Lucy.

„Samozřejmě,“ pokynula jí Bella a vstala z postele. Lucy vlezla dovnitř. Chvíli si nás zvláštně měřila, ale nakonec pokrčila rameny.

„Mluvila jsem Dimitrim, kterého otec poslal, aby je našel. Ale zřejmě nasedli na jiné letadlo.“ Lucy byla zklamaná vývojem události, a tak i já s Bellou.

„Sakra,“ zaklel jsem. Měl jsem sto chutí se rozběhnout a jít ji hledat. Ale nevěděl jsem, kde bych měl začít.

„Vzpomněl si Marcus na něco?“ zeptala se Bella. Lucy jen zavrtěla hlavou.

Najednou Belle zazvonil telefon.

„Lauro,“ řekla naštvaně a otočila se směrem k oknu. Potichu jsem odešel, společně s Lucy, z pokoje.

„Edwarde,“ zastavila mě Lucy. Vypadal, jako by se prala sama se sebou.

„Omlouvám se,“ zašeptala. Nevěřícně jsem se na ni podíval. Ona se mi omlouvá?

„Už asi chápu, proč si Bellu opustil. Neříkám, že to bylo správné rozhodnutí, ale chápu to.“ Chtěla odejít, ale najednou se zasekla.

„Kdybys dostal druhou šanci… Udělal bys to stejně?“ Dívala se na mě zvědavě.

„Kdybych dostal druhou šanci, tak bych od ní ani na minutu neodešel. Tohle si nikdy neodpustím. To, že jsem přišel o dětství našich dětí… To, jak jsem Belle ublížil.“ Svěsil jsem hlavu. Tolik bych toho udělal jinak. Lucy se jen povzbudivě usmála.

Sešel jsem do obýváku. Byla tady celá rodina a všichni mysleli na totéž. Najednou do místnosti přišla Bella. V ruce pořád držela mobil.

„Laura říkala, že Thomase neviděla už pár týdnů,“ řekla potichu. „Prý naposledy od té doby, co se vrátil odsud. Byl prý hodně naštvaný.“

„Ehm… Kdo je Laura?“ zeptal jsem se nechápavě. Bella se na mě podívala, jako by to byla samozřejmost.

„Je to Thomasova sestra,“ vysvětlila Lucy. Pak se obrátila znovu na Bellu. „Ty jí věříš?“

„Já nevím,“ zakroutila smutně hlavou Bella. „Já už nevím, komu mám věřit.“ Popotáhla smutně.

Překonal jsem tu vzdálenost mezi námi a objal ji.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 9. kapitola: