Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 48. kapitola

18.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1876×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

48. kapitola

„Řeknu to všem ještě dnes, a nejlépe teď hned. Nejdříve půjdeme do Cullepartmánu, pak za Arem a nakonec zbytek hradu. Takže, jdeme,“ řekla jsem, seskočila z křesla a šla ke dveřím.

Edward mě držel za ruku a v jeho kapse se nacházela fotka našeho dítěte. Carlisle ještě srovnal pár věcí, vypnul přístroje a následoval nás. Musím říct, že jsem byla celkem nervózní. Jak vezmou, že jsem těhotná?

Před dveřmi do Cullepartmánu - nikdo na hradě tomu neřekne jinak, je to apartmán, a žijí tam Cullenovi, tak Cullepartmán - jsem pocítila ještě větší nervozitu. Edward si toho nejspíš všiml, protože si mně přitiskl k sobě a objal mě zezadu kolem pasu.

Dodalo mi to trochu odvahy. Otevřela jsem a vešla dovnitř. Viděla jsem, že na pohovce sedí Esmé, ale nikoho jiného jsem neviděla, zato slyšela. Když nás Esmé spatřila, na tváři se jí objevil nechápavý výraz.

„Rodino! Všichni sem!“ zakřičela jsem a sama sebe překvapila, protože se mi ani nezadrhl hlas. Během chvilky všichni přiběhli a na tvářích měli stejné nechápavé výrazy jako Esmé. Carlisle nás opustil a šel si stoupnout ke své ženě, přičemž se od doby, co jsme odešli z ordinace, usmívá jako měsíček na hnoji. Asi ho těší vidina, že bude brzy dědečkem.

„Mám pro vás novinku,“ ale vážně nevím, jak ji přijmete. Dodala jsem v duchu a nervózně si skousla spodní ret. Ale vážně, jak to přijmou? O dámskou část rodiny jsem strach neměla.

Alice se vyžije v nakupování oblečků a vybavení dětského pokojíčku, Esmé s Rose budou nejspíše sdílet mé štěstí, protože Esmé o dítě přišla a Rose si ho vždycky přála, ale nebylo jí přáno. Emmett se asi bude těšit jak ho bude učit lumpárny, ale co táta? U něho jediného jsem si nebal jistá, co na to řekne.

„Brzy se všechno změní, naše rodina, i garda, se rozroste. Protože… Jsem těhotná,“ vydala jsem ze sebe a na důkaz toho všeho jsem si s úsměvem sáhla na bříško, přičemž mě Edward napodobil volnou rukou, kterou mě nedržel kolem pasu a jemně mě políbil.

„Aaaaaaaaaaaaaaah!“ ozvalo se křikem a hned se přede mnou objevila Alice a objímala mě.

„Gratuluji! Gratuluji! Já budu tetou! Aaaaaaaaah!“ a křičela dál. Jak jsem předvídala, myslím, že ji do konce dne nikdo nezkrotí.

„Já budu babičkou,“ zašeptala užasle Esmé a dala si ruce na tváře v šokujícím, ale přesto dojatém gestu. Sáhla jsem Edwardovi do kapsy a vytáhla tu fotku. Přešla jsem k Esmé a vložila jí ji do ruky. Vyjukaně na ni koukala a pak se podívala na mě.

„Polovina třetího měsíce, babi,“ řekla jsem jí s úsměvem a vážně nebyla daleko od breku. Jemně, skutečně jemně, mě objala. Její objetí jsem s radostí přijala a neudržela jsem se, ale jedna slzička skápla na její rameno.

Nechápavě jsem si osušila tváře a zasmála se takovým tím plačtivým smíchem. Ten drobeček má nade mnou skutečně velikou moc. Spím, když nechci. Brečím, když nechci. Rose s Emmettem byli taky nadšení.

„Až se to malé narodí, vezmu ho do učení. Udělám z něj mistra světa,“ řekl Emmett a udělal pózu jako Superman. To jsem nevydržela a vyprskla smíchy. To víš že jo. Ale až tlustý budou hubený a hubený budou studený.

„To určitě. Mému dítěti se budeš vyhýbat obloukem, pokud budeš mít v plánu nějakou rošťárnu, to si zapamatuj, ale mírumilovný strýček je vítaný,“ řekla jsem mu hned a pohrozila prstem. k tomu jsem ještě přidala výraz, který velmi dobře znal. Měla jsem ho kdykoli, když jsem mu hrozila a myslela to vážně, nebo jsem měla nějaký ďábelský úmysl. Stáhl ocas a už mlčel.

Rose ani nemluvila, jen vzlykala a oba nás objala, ale já jí rozuměla i beze slov. Jediný, kdo zbyl, byl táta.Všechny jsem pustila a postavila se tátovi tváří v tvář, Edward se postavil hned za mně. Dobře udělal, aspoň jsem mu byla štítem.

„Carlisle, vyndej to z ní,“ vyprskl takovým zhnuseným tónem, až mě to ranilo uvnitř mého srdce. Bolestně jsem si položila ruku na břicho a myslela, že to se mnou švihne. Ještě, že za mnou Edward stál a podepřel mě, jinak bych vážně skončila na zemi.

„Edwarde, ty hajzle!“ rozkřikl se po celém bytě a rozeběhl se směrem k nám. Jako voják má dar vymýšlet z fleku strategie, tak mě ani nepřekvapilo, když Edward zmizel a objevil se o kousíček dál na stěně pár metrů nad zemí a táta ho držel silně pod krkem.

„Tak tohle ti nikdy nedopustím. Jasně jsem ti řekl, že pokud se ještě jednou dostane do ohrožení života, sám tě zabiju a udělám to hned! Na co jsi myslel?! Chceš ji snad sám vidět v rakvi, když jsi jí zbouchnul a tím ji odsoudil k záhubě?!“ plivnul mu zhnuseně a dost nasraně do tváře a hodil ho přes celou místnost směrem k prosklené stěně.

Stihla jsem rychle zareagovat a natáhnout přes celou stěnu svůj štít, který ho zachytil a tak zabránil rozbití skla a i dalším tragédiím. Edward se rychle vzpamatoval a znovu se objevil za mnou, protože se o mně znovu pokoušeli mdloby, ale stále jsem dokonale vnímala.

„Bello, okamžitě půjdeš na potrat. Nedovolím, aby tě ta věc zabila. Nedovolím, abych ztratil ještě tebe,“ řekl a zničeně padl na kolena. Neříkala jsem to? Ale já se svého dítěte nevzdám, ani kdybych musela otce do smrti nenávidět.

„Tati, já své dítě nezabiju. Nezemře nikdo z nás. Máma byla člověk a rodila bez pomoci. Já jsem poloviční upír, a na každém kroku mě střeží nejméně tucet upírů a po boku mám i nejlepšího doktora, jakého znám. Neztratíš mě, protože já nezemřu,“ ale i kdybych zemřela, budu ráda, že jsem nasadila svůj život pro život svého dítěte.

Teď už trochu chápu, jak se cítila máma, když mě čekala. Ten pocit, když víš, že ve tvém těle se rodí nový život, který vznikl vzájemnou láskou… Je to tak nádherný a nepopsatelný pocit, kterého bych se nevzdala za nic na světě.

Stále jsem hypnotizovala svého otce a viděla, jak uvnitř něj probíhá bitva mezi radostí a povinností. Ale po chvíli jsem mohla jasně vidět, že jeho pohled na mě zněžněl a jeho oči se zaleskly, jak se mu na krajíčku objevily slzy, které nikdy nebudou prolity.

„Promiň mi, Bello. Ovládl mně strach, že by se mohlo opakovat to, co s Renée, ale máš pravdu. Tehdy jsem byl u jejího porodu sám, kdežto tady je Carlisle a dalších x upírů. A pokud jsi ve třetím měsíci, není důvod k obavám, protože touhle dobou jsi už byla na světě, a můj život se změnil od základů,“ řekl tak plačtivě, že jsem už nemohla být krutá.

Rychlými kroky jsem přešla k němu a objala ho. Po tváři mi stekla jedna jediná slza dojetí a chtěla jsem mu něco říct, avšak místo slov útěchy a ujištění vyšel z mých úst tichý bolestný sten. Všichni si toho všimli.

Táta mně v panice pustil a hned se mě ptal, co mi je, ale já nebyla schopna odpovědět. Zírala jsem do prázdna a ruce, kterými jsem ještě před chvíli objímala tátu, jsem si složila jemně na bříšku, jako bych ho měla z porcelánu a po tvářích se mi spustily vodopády slz.

„Pohnulo se. Dítě se pohnulo,“ kuňkla jsem jemně, protože jsem byla celá šťastná a dojatá, že jsem ho cítila. Opravdu budu brzo matkou. Než jsem se nadála, na bříšku se mi objevilo hned několik dalších rukou. V tu samou chvíli se pohnulo znovu.

Všichni se překvapeně nadechli a vypadali úplně stejně jako já. Po nějaké chvíli stáhli svoje ruce a na mém bříšku zůstali jen mé a Edwardovi. Zvedla jsem k němu uslzené oči a opřel se mu ramenem o hruď.

„Teď pojďme za Arem. Měl by se to dozvědět jako další,“ řekla jsem už normálnějším hlasem a utřela si slzy, které už netekly. Jsem nějak moc citlivá, ale to je prý u těhotných žen běžné. Edward přikývl a chytil mě za ruku, přičemž mě trochu podpíral.

Společně jsme vyšli z Cullepartmánu a zamířili k trůnnímu sálu. Ostatní nás následovali. Aro bude nejspíš ve své pracovně, která se nachází za sálem. V sále jsme ostatní zanechali, protože stejně se pak všichni sejdou v sále, aby to řekla všem ostatním.

Jemně jsem zaťukala na dveře od Arovy pracovny. „Dále,“ ozval se hned v závěsu Arův hlas z druhé stany dveří. Usmála jsem se, vzala za kliku, malinko pootevřela a nakoukla škvírkou dovnitř. Aro seděl za svým stolem a něco četl.

„Máš pro mě chvilinku, Aro?“ zeptala jsem se ho, když zvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. Na tváři se mu objevil úsměv a rukou mi pokynul, abych vstoupila. Učinila jsem tak a dovnitř vtáhla i Edwarda, který za námi zavřel.

„Copak, Bello?“ zeptal se mě zvědavě a odložil knihu na stůl. Postavila jsem se před stůl a šťastně se na něj uculila, neovládla jsem se. Všiml si toho a byl ještě zvědavější. Tak ho nebudu dlouho trápit.

„Aro, přišla jsem ti oznámit skvělou novinku. Víš, brzy budeš strýček, protože čekáme miminko,“ řekla jsem a Edward mně hned chytil kolem pasu a jednu ruku položil na mé bříško, jako dnes už tolikrát. Aro ztuhl a přísahala bych, že je z něj socha.

„Miminko… Gratuluju, Bello, Edwarde!“ vykřikl radostně, přeskočil stůl, doslova, a objal mně, ale jemně. nebyla v tom ta síla, jakou jsem čekala. Edwardovi jenom podal ruku, přece se nebudou dva chlapi objímat. Blééé.

„No, a kdy bude ten slavný okamžik?“ zeptal se mně natěšeně a pohodil obočím. Jak jsem na něj koukala, nevěřila jsem svým očím. Tenhle muž, s výrazem natěšeného dítěte na Vánoce, má být volterrský vládce upírů?

„Na jaře, pravděpodobně březen. Jsem v polovině třetího měsíce,“ řekla jsem mu a podala mu fotku z ultrazvuku. Jako boží vzkaz ji vzal do ruky a podíval se na ni jako na Pannu Marii. nepoznávala jsem ho. Takovýhle nebyl, ani když jsem se vdávala, a to byl zbožný dost.

„Musí se to okamžitě dozvěděl celý hrad. Hned všechny svolám do trůnního sálu,“ prohlásil naléhavě a začal se činit. Páni, tak to je teda něco. Dřív by mně ani ve snu nenapadlo, že ten Aro, vládce upírů, známý svou krutostí, je tak milý.

„Tome!“ zakřičel Aro, ale i kdyby nekřičel, slyšel by ho a velmi dobře. Ve dveřích se okamžitě objevil Tom a mírně se uklonil. nevím, zda si mně všiml, ale to je jedno. Co mi nešlo do hlavy bylo, proč ho Aro zavolal?

„Okamžitě svolej všechny do trůnního sálu. Jde o velmi naléhavou a důležitou věc, kterou je třeba oznámit, ale ať zachovají klid, že nikdo neútočí, jen oznámení,“ řekl Aro a Tom hned zmizel a jemným přikývnutím, beze slova.

Aha, tak už mi to došlo. Jedině Tom je schopný svolat všechny ve velmi krátkém čase, protože jedině on dokáže být skoro na dvou místech najednou. Znovu jsem se podívala na Ara, který si udělal mírný pořádek na stole a zvedl se.

„Pojďme, má drahá, všichni už čekají,“ řekl, pohladil mě po rameni a otevřel mi dveře. Chytila jsem se Edwarda, abych nespadla, protože jsme se necítila moc dobře, že to budu říkat tak veřejně celému hradu, a vyšla společně s ním ze dveří, které Aro zase zavřel a zařadil se vedle nás.

A měl pravdu. Když jsme vstoupili do sálu, všichni už tu byli a netrpělivě čekali, co se bude dít. Jasně jsem cítila tu nervozitu z každého tady, kromě Cullenových, kteří už velmi dobře věděli, o co jde.

„Věnujte mi, prosím, pozornost!“ ozval se Aro, který zatleskal a usadil se na svůj trůn, přičemž Marcus a Caius už na svých seděli a taky vypadali velice nervózně. Sakra, jak teď tohle zvládnu?

„Isabella s Edwardem mají pro vás velikou a nádhernou zprávu. Prosím, moje drahá,“ řekl Aro a netrpělivě si poposedl na svém trůnu. Vážně je najednou jako dítě na Vánoce, ale když to řekl, srdce se přemístilo do mého krku a já najednou nemohla nic říct.

Podívala jsem se do davu, což mi zrovna nepomohlo, naopak ještě přidalo. Mohla jsem cítit ty krůpěje potu, které se mi objevily na celém těle. Krucinál, co to se mnou je? Vždyť to jsou všechno mí přátelé, tak čeho se tak bojím?

„Ano, jak již řekl Aro, máme pro vás novinu,“ ozval se najednou Edward vedle mě odhodlaně a tak pyšně a cítila jsem, jak mně pevně stiskl. Musel cítit, že nějak nejsem ve své kůži. Stiskla jsem mu povzbudivě ruku a doufala, že to dopoví, protože já se nezmohu na slovo.

„Za pár měsíců do našeho života vstoupí nová radost a štěstí příchodem…“ zastavil se a podíval se na mně a jemně se usmál. Tak tím mě dorazil. Mluvil tak hrdě a s pýchou, jakou jsem u něj ještě neviděla. Jeho stisk ještě zesílil a cítila jsem, jak se jeho dlaně posouvají na mé bříško.

„Našeho dítěte,“ řekl ještě pyšněji až jsem se bála, že mu naroste nos nahoru. V sále zavládlo hrobové ticho, které trvalo déle, než jsem byla schopna zvládnout. Když se o mně pokoušely mdloby a tvořily se mi mžitky před očima, ozval se potlesk a veselí.

„Gratulujeme!“ ozvalo se sborově a já zapomněla, co se mi málem stalo. Byla jsem najednou čilá jako rybička a přijímala gratulace svých přátel, kteří zářili jako hvězdy na nebi a na Edwarda nikdo nehodil sebeošklivější výraz. Díky tomu jsem již nemohla být šťastnější.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 48. kapitola: