Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 47. kapitola

04.11.2016 (07:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2379×

47. kapitola

Nevím, jaká doba mohla uplynout, pro mě to bylo jako jedna vteřina a zároveň jako celý rok. Spala jsem jako dřevo a ani o sobě nevěděla. Pořád jsem jen měla v hlavě, že brzy budu matkou. Jsem šťastná, ne, to je slabé slovo.

Ráno jsem se vzbudila v posteli sama. Kde je Edward? To už šel za Carlislem, aby mě prohlédl? To mi pořád nevěří, že jsem těhotná? Povzdechla jsem si. Chlapi to hold všechno potřebují písemně, jinak neuvěří.

Neohrabaně jsem se vyhrabala z postele a ještě v polospánku šla do koupelny. Shodila jsem ze sebe košilku a hned zalezla do sprchy a doufala, že mě trochu probudí. Mokrá jsem vyšla ze sprchy a natáhla se pro ručník, ale ten nikde.

„Hledáš tohle?“ ozvalo se kousek za mnou, a protože jsem měla mokrý obličej a zavřené oči, neviděla jsem, co se děje, ale ten hlas jsem poznala okamžitě. Najednou se něco chlupatého otřelo o moji tvář a já zaraženě otevřela oči, protože tvář jsem už měla suchou.

Hned se mi naskytl ten nejkrásnější obraz na světě. Maximálně šest palců od mého obličeje byl Edwardův usměvavý obličej se zářícíma očima a v ruce držel můj ručník. Okamžitě jsem na něj skočila a celá se na něj nalepila, aby taky měl něco z toho, že jsem byla ve sprše.

„Bello!“ vykřikl vyděšeně, když ucítil mé mokré tělo na svém oblečení, které bylo okamžitě taky mokré. Mrštně jsem od něj odskočila a prohlédla si ho. Jako zmoklá slepice vypadal k sežrání, to vám povím.

„Promiň, neodolala jsem,“ zašvitořila jsem vesele a rozhodla se konečně usušit. Svůj štít jsem roztáhla kolem svého těla a oddělila ho jako druhou kůži. Všechny kapičky vody, které se ještě nacházely na mém těle, visely ve vzduchu na mém štítu. Štít jsem přesunula nad vanu a pustila, tak tady aspoň nebude mokro.

Protože Edward mi stál v cestě ke dveřím, rozhodla jsem se pro jinou cestu. Otočila jsem se k severní zdi a normálně jí prošla do šatny. Řeknu vám, je to nepříjemný pocit vědět, že stojíte ve stěně, ale rychle jsem jí proskočila, tak jsem to ani nevnímala, a v šatně na sebe něco hodila.

Ruku jsem natáhla ve stejnou chvíli, kdy se dveře zběsile rozrazily a za nimi stál zadýchaný a vyděšený Edward. Koukala jsem na něj jako z jara. To je taková dálka z koupelny sem? Vždyť jsou to hned vedlejší dveře, tak proč je tak zadýchaný?

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho inteligentně a dál na něj kulila oči. Pořád byl mokrý, ale o poznání méně než před chvílí, a ten jeho vyděšeně panický obličej tomu jenom nasadil korunu. Nebyla jsem daleko od toho, abych vybuchla v záchvatu smíchu. Když se však sesunul po dveřích na zem, smích mě okamžitě přešel.

„Takhle mě neděs,“ vysypal hned ze sebe a já se stejně nakonec zasmála. Vytáhla jsem ho na nohy a vybrala mu suché oblečení.

„Jsi připravena jít za Carlislem?“ zeptal se mě najednou. A jo, já chtěla jít za Carlislem, aby mi řekl, v kolikátém jsem měsíci. Hned jsem si sáhla na bříško a usmála se. Je o kousíček větší.

„Bello, bylo by nejlepší, kdyby tě Carlisle vyšetřil tajně, abychom zbytečně nezburcovali celý hrad, kdyby to náhodou bylo plané, ale nevím, jak ho potají zavolat do ordinace,“ řekl Edward a zamyšleně se poškrábal na bradě, čímž dokonale zničil moji chviličku štěstí.

„Ty jsi vážně chlap. Říkám ti, že jsem těhotná, a když to říkám, že jsem, tak jsem. I kdybych řekla, že budou padat z nebe trakaře, tak bychom se museli evakuovat, protože padat budou, to si pamatuj. Ale dobře. Carlislea nech na mně, nejdříve musíme do ordinace my,“ řekla jsem mu, chytila ho za ruku a i s ním se přemístila do jeho ordinace, která je vybavena lépe než ta nejlepší nemocnice na světě.

„Dej mi chvíli, hned Carlislea zavolám, hlavně se nezděs,“ řekla jsem mu, sedla si na lůžko a nechala své vědomí vystoupit z těla. Tehdy to byl skutečně nový dar, jak jsem se zjevila Alici, ale nikdo to zatím neví. Potají jsem to trochu trénovala, proto mě teď nikdo nemůže vidět, pokud si to sama nebudu přát.

Letěla jsem hradem a hledala Carlislea. Kde jen může být? Už jsem prohlédla víc jak půl hradu a stále nic. Je snad na lovu mimo budovu? Když jsem si to už začínala myslet, našla jsem ho, jak sedí v knihovně v křesle a studuje nějakou knihu. Ten mi teda dal. Já ho hledám po všech čertech a on si tu v klidu sedí a čte.

Přistoupila jsem k němu zezadu a naklonila se k němu, k jeho uchu, aby mě slyšel jenom on. Sice tady v knihovně nikdo není, ale tady je slyšet, i když hrášek na zem spadne, a navíc by mě nikdo slyšet neměl, jenom on.

„Carlisle,“ zašeptala jsem a Carlisle hned v tu chvíli sebou škubl. Dala jsem mu ruku na rameno, aby se uklidnil. Cítil mě, tím jsem si jistá.

„Klid, to jsem já, Bella. Promiň, jestli jsem tě vylekala, ale zachovej klid, a dál předstírej, jako bych tu nebyla, jako by se nic nedělo a vyslechni mě,“ řekla jsem mu a on tiše přikývl a svou pozornost znovu zaměřil do knihy. Tak je to dobře. Pro sebe jsem se usmála.

„Mám na tebe jednu prosbu. Prosím, zvedni se a jdi do své ordinace, ale nikomu nic neříkej a chovej se normálně, musí to prozatím zůstat v tajnosti. Je to velice důležité. Budu tam čekat,“ sdělila jsem mu, co po něm chci a stáhla svou ruku.

Carlisle okamžitě zaklapl tu knihu, vrátil ji na své místo a opustil knihovnu. Šla jsem za ním jako stín, abych se ujistila, že vážně nikomu nic neřekne. Důvěřuj, ale prověřuj. Ale nebylo to třeba. Šel klidným krokem hradem přímo do ordinace a nikoho ani nepotkal, takže pohoda.

Těsně předtím, než se dotkl dveří od ordinace, jsem se vrátila do svého těla a probrala se. Edward se na mě podíval, ale už se nestačil na nic zeptat, protože do místnosti vešel Carlisle, ten na mě koukal jako sůva z nudlí.

„Bello, co se děje? Víš, jak jsem se vyděsil, když jsem uslyšel tvůj hlas v knihovně? Tohle mi už víckrát nedělej. Tak, copak ode mě potřebuješ?“ zeptal se mě potom klidně a s úsměvem, když mi vše řádně vyčetl. Páni.

„Promiň, Carlisle, jestli jsem tě vyděsila. Potřebuju, abys mě prohlédl,“ řekla jsem mu a všimla si jeho nechápavého pohledu. Chtěla jsem mu to objasnit, ale Edward mě předběhl.

„Bella si myslí, že je těhotná, tak potřebujeme ujištění,“ řekl stručně Edward a já si začínala myslet, že Carlislea za chvíli budu křísit, protože v obličeji doslova zbledl o několik odstínů – může upír být ještě bledší? Přísahala bych, že teď vidím skrze něj na dveře za ním, byl jako průhledný – ale moji pozornost si získal Edward.

„Já si to nemyslím, já to vím. Jenom tady tatík mi nevěří, tak to potřebuje s razítkem, jinak mi neuvěří, a chtěla bych se dozvědět, v kolikátém jsem měsíci,“ řekla jsem s nádechem sarkasmu směrem k Edwardovi, ale Carlisle byl stále bledý, bledší než obvykle.

Chvíli jsme oba s Edwardem na Carlislea koukali, zda je v pořádku, protože se nepohnul ani o píď, a stále mi přišel bledší a bledší. Neovládla jsem se, luskla mu prsty před obličejem, ale zabralo to. Probral se, ale vypadal hodně zmateně.

„Promiň, Bello, ale říkala jsi právě, že jsi těhotná?“ zeptal se mě dosti zmateně a přitom si dal jednu ruku na čelo a druhou na mě namířil ukazováčkem, jak to mají lidi ve zvyku. Chvíli jsem na něj koukala, zda to myslí vážně, ale netrvalo to déle než pár vteřin.

„Carlisle, dovol mi ti sdělit, že to já jsem tady poloupír a ty upír, takže jsi mě musel slyšet lépe než já sama sebe. Ano, jsem těhotná, a chci vědět, v kolikátém jsem měsíci, aby mi tady ten taťka konečně uvěřil,“ řekla jsem drze s neskrývaným sarkasmem a ukázala na Edwarda.

Chvíli jsem Carlislea nechala, aby to celé pobral a mezitím se pohodlně uvelebila a obě ruce položila na bříško, kde byla zase o kousíček větší boulička, což mě donutilo ke šťastnému a dojatému úsměvu.

Carlisle se až poté pustil do své práce doktora a začal mě vyšetřovat. Nejdříve mi vzal trochu krve a udělal rozbor. Zatímco čekal, zapnul ultrazvuk a na bříško mi vykydnul trochu toho hnusného gelu. Vzal převodník, na něj taky dal trochu gelu a položil mi ho na břicho.

Chvíli mi s ním jezdil po břiše, když se zarazil a vytřeštil oči. Lekla jsem se, co se děje. V té nervozitě jsem Edwardovi stiskla ruku, kterou mi držel už od začátku. Carlisle se najednou usmál a monitor, do kterého koukal, otočil směrem ke mně.

„Podívej se, Bello,“ řekl Carlisle a ukázal na monitor. Když jsem se na něj podívala, můj pohled najednou zněžněl a mně bylo do pláče. Viděla jsem tam své dítě. Viděla jsem malé embryo, které už nabíralo lidský tvar, a měla jsem pocit, že každou vteřinou, co se na něj dívám, se zvětšuje.

„Tady je hlavička, tady se mu už začaly tvořit ručičky a tady je už náznak nožiček. Srdíčko už má plně vyvinuté a bije pravidelně a podle délky páteře a tady těch testů,“ řekl a až pak jsem si všimla, že v ruce drží nějaké papíry „Jsi uprostřed třetího měsíce. Gratuluji,“ řekl a já se málem rozplakala.

Ne málem, ale než jsem si to stačila uvědomit, po tvářích mi tekly slzy štěstí a já nemohla pohled odtrhnout od mého dítěte na obrazovce. Ovládla jsem se a podívala jsem se na Edwarda, kterému jsem stále drtila ruku jako ve svěrači.

„To by taky vysvětlovalo tvé včerejší zkolabování na plese. Těhotné ženy jsou náchylné ke mdlobám, když to jejich tělo nezvládá,“ řekl Carlisle a tím si plně získal moji pozornost.

„A tady,“ řekl a natáhl ke mně fotku z ultrazvuku, kde bylo moje dítě. Kdy to stihl vytisknout? Jako v mrákotách jsem si to od něho vzala a dostavil se další proud slz. Byla jsem šťastná. Natiskla jsem se na Edwarda, který mě láskyplně objímal a společně se mnou koukal na fotku našeho dítěte.

„Už chápu, proč jste to chtěli tajně. Pokud to bude normální těhotenství, jakože by mělo být, tak podle mých výpočtů tvůj termín bude někdy na jaře, největší pravděpodobnost je v březnu,“ řekl ještě Carlisle, ale já to vnímala jen okrajově. Utápěla jsem se v pocitu dokonalého štěstí.

„Kdy se to chystáš říct ostatním?“ ozval se znovu Carlisle a já se až teď probudila. Ajéje, na to jsem ještě nepomyslela.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 47. kapitola: