Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 4. kapitola

4.Lareth-SKnihou

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 4. kapitola Nejprve, velké díky patří Kyky, která trpělivě opravuje mé chyby a všem, kteří zanechali komentář. Další informací je nový perex.

Taky se chci zeptat, jestli tuhle povídku čtete, líbí se vám a má cenu v ní pokračovat.

Bella s Edwardem nemluví a na návštěvu přijedou Denalijští, což opět vyhrotí jejich vzájemné vztahy.

„Edwarde Cullene, vrať mi tu knížku!“ Vešla jsem do svého pokoje a viděla, jak v rukou svírá mou jedinou památku na mě.

„Proč? Co je na ní tak zvláštního? Nikdy jsem jí u tebe neviděl.“ V rukou obracel tu útlou starou odrbanou knížečku, která pro mě tolik znamenala.

„Edwarde, okamžitě to polož!“ výhružně jsem na něj zavrčela.

„Ale copak, copak?“ kroutil pobaveně hlavou. „Poezii nemáš ráda a už vůbec ne Shakespeara.“

„Nechej tu knihu na pokoji!“ vrčela jsem a pomalu se k němu přibližovala, přitom jsem sledovala útlý svazek, který svíral v ruce.

„Bello, přece by ses na mě nezlobila, jenom kvůli jedné knížce,“ usmál se arogantně a hodlal ji otevřít, pořád to bral jako legraci. V tu chvíli jsem viděla rudě a skočila po něm. Edward se mi mrštně vyhnul a vyběhl z mého pokoje. Okamžitě jsem se vydala za ním, když jsem se upíří rychlostí dostala ke schodišti, byl skoro dole. Nezbylo mi nic jiného, než seskočit dolů a doufat, že to vyjde. Jedním ladným odrazem jsem se přenesla přes zábradlí a letěla vzduchem. Edward se otočil mým směrem zrovna ve chvíli, kdy jsem se nacházela jenom pár centimetrů od něj, už nestihl zareagovat. Naše těla dopadla s velkým rámusem na zem, Edward ležel na zádech a já na něm. Okamžitě jsem se na něj posadila a vytrhla mu svou knížečku z ruky.

„Už na ni nikdy nešahej!“ zavrčela jsem mu do obličeje.

„Proč ti na té knížce tak záleží?“ hlas měl mírně otřesený.

„Do toho ti nic není!“ Měla jsem chuť rozbít mu ten jeho andělský obličej, ale zastavil mě Emmett s Jasperem, kteří mě zvedli z Edwarda. „Radím ti dobře, Edwarde, už nikdy!“ naposledy jsem na něj zavrčela a vydala se nahoru.

Schovat tu knížku u mě v pokoji nemělo smysl, určitě by ji našel, možná u Carlislea v pracovně. Někam dozadu, kde se málokdo dívá, ale ne teď, až budou všichni pryč.

Nechápu, že si jen tak dovolil vzít! Ano, v podstatě spolu sdílíme pokoje, navštěvujeme jeden druhého, půjčujeme si věci, ale nikdy si nelezeme do soukromí. Já se ho neptám na jeho výlety, neotvírám krabice s jeho vzpomínkami a on si dovolí vzít mi jedinou věc, kterou schovávám. Nechápu, jak se k ní dostal, byla schovaná v nejzazším koutu mé šatny mezi spodním prádlem, přece není až tak úchylný.

Vešla jsem do pokoje a rozhodovala se, kde bude dočasná skrýš mého jediného skutečného pokladu, jediné věci, kterou bych vždycky vzala sebou, kamkoliv. Nadzvedla jsem matraci a položila knihu pod ní, na nějakou dobu to bude stačit, zvlášť, když se teď k mému pokoji ani nepřiblíží.

 

„Bello, vezmi si tyhle šaty.“ Alice na mě soukala tmavě modré šaty volného střihu na ramínka s černou stuhou pod prsy. Jakmile mi zapnula zips, hodila mi modré boty, modrý náramek, náušnice a přívěsek. Byl to týden od incidentu s Edwardem, od té doby jsem s ním nemluvila, opět jsme měli tichou domácnost.

„Alice, copak by nestačily obyčejné rifle a tričko?“ házela jsem na ní prosebný pohled.

„Tak na to rychle zapomeň! Denalijští tě ještě neznají, a já chci, aby si udělala ten nejlepší dojem, rozhodně jim tě nepředstavím v děravých riflích a vytahaném tričku.“

„Zase to nepřeháněj.“

„No dobře,“ ušklíbla se. „Ale uznej, že v tomhle uděláš větší dojem,“ otočila mě k zrcadlu. Opravdu jsem vypadala dobře, jenom jsem toho jako obvykle na sobě měla málo, ty šaty končily deset centimetrů nad mými koleny.

„Ano, vypadám dobře,“ povzdychla jsem si. Ještě jsem si stáhla vlasy černou čelenkou dle Aliciných instrukcí a mohla jsem spolu s ní vyrazit za zbytkem rodiny.

 

Scházela jsem spolu s Al ze schodů a sledovala svou rozparovanou rodinu, jediný kdo stál sám, byl Edward a Jasper, který čekal na Alici. Ta se k němu okamžitě vydala. Já zůstala stát u paty schodiště, přitom jsem ignorovala Edwardův lítostivý pohled.

„Co jsou vlastně zač?“

„Denalijští? Jsou něco jako naše vzdálená rodina. Eleazar dříve pracoval pro Ara z Volterry, Aro si ho cenil pro jeho dar. Eleazar dokáže rozpoznat potenciál druhých, mohl by nám objasnit tvou schopnost… Eleazar odešel z Volterry a potkal Carmen, ti dva se do sebe zamilovali. Poté potkali Irinu, Kate a Tanyu a zůstali u nich, stali se rodina. Ty tři znám déle. Velice rády si užívaly společnosti lidských mužů a hlavně jejich krve. Když jsme se potkali, přehodnotily svůj názor na stravu a daly se na zvířecí krev,“ objasnil mi Carlisle.

„Aha,“ to bylo všechno, co jsem na to řekla, co víc jsem taky mohla? Neznala jsem je a ani potom moc netoužila, i když seznámit se s někým novým bude osvěžující. A taky poznat Tanyu, Edwardovu… přítelkyni? Poznat jeho vkus.

„Eďo, už se těšíš na Tanyinku?“ smál se Emmett. Edward na to reagoval zavrčením a dál mě sledoval.

„Můžeš toho laskavě nechat? Je to dost nepříjemné!“ vyjela jsem na Edwarda.

„Tak mi řekni, proč se mnou nemluvíš, co je na té knížce tak zvláštního, že sotva co se jí dotknu, mě skoro zabiješ!“

„Do toho ti nic není!“

„Ale je! Omluvil jsem se ti snad stokrát a ty nic, jenom se na mě mračíš a vrčíš pokaždé, když se ocitnu dva metry od tebe!“

„Proč s tebou nemluvím? Tak mi vysvětli, jak se do tvých rukou dostala knížka schovaná mezi mým spodním prádlem!“ krčila jsem se naproti němu v bojové pozici a vrčela.

„Šel jsem si k tobě do šatny pro košili, kterou jsem tam nechal a uviděl ji.“

„A protože tam byla schovaná, sis pomyslel, že čeká jenom na tebe, aby sis ji mohl přečíst!“

„Ano, udělal jsem chybu, ale omluvil jsem se ti a slíbil, že už na ni v životě nešáhnu, co víc ještě chceš?!“

Tón jeho hlasu mě vyprovokoval k tomu, abych se na něj vrhla. Skočila jsem přes celou místnost a povalila Edwarda na zem. Ten si to ale nenechal líbit a přetočil se na mě. Kopala jsem nohama a bušila do něj rukama, ale nebylo mi to moc platné, má novorozenecká síla vzala za své. Edward chytil mé ruce a přitiskl mi je na podlahu za hlavou, nohy mi uvěznil svým klínem, takže jsem se nemohla hýbat.

„Občas lituju toho, že jsem tě nezabila, když jsem mohla,“ vyhrkla jsem mu do obličeje, který se nacházel pár centimetrů od toho mého.

„A já toho, že jsem tě tehdy nevysál,“ zavrčel mi do tváře. Nenávistně jsme si hleděli do očí.

„Edwarde, Bello, nechte toho, okamžitě!“ peskoval nás Carlisle.

„Děti, za chvíli tady bude návštěva, a vy se chováte jako malí,“ povzdechla si Esme.

„Chyba, návštěva je tady,“ oznámila s úsměvem Alice. Díky roztržce s Edwardem, jsem nepostřehla jejich auto, natož je samotné. Dřív než stihli zaklepat, jim Alice otevřela dveře a oni vešli. To jsem, ale vnímala jen okrajově, pořád jsem sledovala Edwarda a v hrudi mi bublal vztek.

„Tak a dost! Edwarde, slez z Belly a omluv se jí! Bello, ty přijmeš Edwardovu omluvu, už žádné další hádky!“ Edward mě pustil, postavil se a nabídl mi pomocnou ruku. Chvíli jsem ji sledovala. Nechtěla jsem mu odpustit, udělal něco, co neměl, ale litoval toho, aspoň doufám a taky mi nic jiného nezbývalo, Carlisleovi se neodporuje. Chytla jsem se jeho ruky a postavila se.

„Bello, ještě jednou se omlouvám, že jsem na ni šáhnul. Uznávám, že jsem neměl právo,“ jeho hlas i oči byly upřímné a plné lítosti.

„Přijímam tvou omluvu a lituju, že jsem na tebe tak vyjela,“ usmála jsem se nejistě a objala ho, Edward mi objetí oplatil.

„A já se těšil na bitku…“ postěžoval si Emmett.

„Bello, podívej se, co sis provedla s vlasy!“ vyváděla Alice. Odtrhla mě od Edwarda a rychle mi je začala upravovat, stejně jako šaty.

„Už si spokojená?“ ušklíbla jsem se, když skončila.

„Vice méně,“ zabrblala si pod nosem a otočila se k návštěvě, kterou se mi do teď podařilo zdárně ignorovat.

„Eleazare, Carmen, děvčata, vítejte. Omlouvám se za ten rozruch, ale Edward s Bellou měli menší rozepři, která už se nebude opakovat,“ Carlisle se na nás úkosem podíval a my se jako na povel koukli každý na jinou stranu, čímž jsme u Emmetta a Jaspera vyvolali smích.

„Jak se máte?“ pokračoval Carlisle, jako by se nic nestalo.

„Carlisle, příteli,“ usmál se Eleazar a podali si ruce.

„Rád bych vám představil Bellu, naši novou členku rodiny. Bello, tohle je Eleazar, Carmen, Kate, Irina a Tanya,“ představil mi je Carlisle. Všichni vypadali mile, až na Tanyu, ta mě skoro vraždila pohledem a přitom pohodila těmi svými medovými kadeřemi.

„Ráda vás poznávám,“ usmála jsem se na ně.

„To mi tebe taky, hodně jsme o tobě slyšeli,“ prohodila Kate a koukla na Edwarda stojícího za mnou.

„A co vám navyprávěl?“

„Líčil nám, jak ses ho snažila zabít, třeba tehdy, když si na něho shodila kus skály,“ smála se.

„Opravdu si myslíš, že bych dokázala uštípnout půlku skály?“ ptala jsem se nevinným hlasem, který jsem doplnila andělským výrazem. Emmett s Kate propukli v hlasitý smích, zbytek rodiny s denalijskými se usmíval. Teda až na Edwarda a Tanyu, kteří se u piána líbali.

„Jak to ti dva spolu vlastně mají?“ pohodila jsem hlavou k líbající se dvojici.

„Pro Edwarda rozptýlení na věčnosti,“ oznámila okamžitě Alice.

„Tanya touží po tom, aby ji miloval do konce své existence,“ povzdychla si Irina.

„Je naivní,“ uvedla věci na pravou míru Kate.

 

„Eleazare, jedním z důvodů, proč jsem vás pozval, bylo přání, jestli by si nemohl zjistit, co má Bella za schopnost,“ tahle Carlisleova otázka dokázala Edwarda odtrhnout od Tanyiných rtů.

Eleazar se na mě chvíli zkoumavě díval a potom se usmál. „Bella je štít.“

„Štít?“ vyhrkla jsem.

„Ano, nic u tebe nevidím, takže budeš štít, blokuješ schopnosti ostatních, nebo se pletu?“

„Ne nepleteš,“ odpověděl za mě Jasper.

„Do jisté míry to ovládá, když chce, tak slyším její myšlenky,“ vmísil se do debaty Edward.

„Ani se nedivím, s trochou tréninku ti to půjde samo, jenom by mě zajímalo, jestli bude i fyzický,“ zkoumavě si mě prohlížel.

„Fyzický?“ opět jsem nechápala.

„Ano, jedna upírka ve Volteře má taky jistý druh štítu, dokáže tě dokonale zmást, jdeš k někomu, ale vlastně k němu nikdy nedojdeš. Bylo by zajímavé zjistit, co všechno dokážeš,“ dumal Eleazar. Carlisle se k němu okamžitě přidal a začali rozebírat různé možnosti, nakonec o tom diskutovala celá mužská část rodiny, i Alice se občas vmísila do debaty. Ne, že by mě to nezajímalo, ale takovéhle tlachání podle mě k ničemu nevedlo, lepší bylo jednat.

Znuděně jsem všechny pozorovala, když mě něco napadlo. „Esme, kde budou bydlet?“

„V pokojích pro hosty.“

„Tak já jim je ukážu,“ nadšeně jsem vyskočila, vděčná, že se můžu zabavit. „Pokud nic nenamítáš,“ dodala jsem rychle.

„Ne, je to skvělý nápad, pomůžu ti.“ A tak jsme se vydaly ubytovat naše hosty. Kate s Irinou měly pokoje v druhém patře, stejně jako Carmen s Eleazarem. Tanya se bez zeptání nastěhovala k Edwardovi.

 

Než Carlisle s Eleazarem utnuli debatu o mých schopnostech, byla půlka noci pryč. Jakmile to Emmett zjistil, popadl Rose do náruče a vydal se do pokoje. Po chvíli ho následoval Edward s Tanyou a zbytek párů.

Seděla jsem v obývákovém křesle a snažila se nevnímat zvuky vycházející z horních pater. Když jsem byla ve společnosti Edwarda, vždycky to nějak šlo, dokázala jsem je odfiltrovat, ale teď jsem nevěděla, co mám dělat. Chvíli jsem hrála na klavír, trochu četla, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsem to vzdala.

„Kate, Irino, jdu na lov, nechcete se přidat?“ Věděla jsem, že mě uslyší, i když byly ve svých pokojích.

„Rády,“ ozvalo se dvojhlasně a já s úlevou vyběhla ze dveří. Holky mě v zápětí dohonily a my se vydaly na náš dámský lov.

 

Denalijští tady byli už dva týdny. Za tu dobu jsem se všemi spřátelila. Hlavně s Kate a Irinou, to ony se mnou trávily zdlouhavé noci, když se z pokojů ozývaly projevy lásky. A i dny, když Edward s Tanyou pokračovali v milostných hrádkách, byli jako králíci.

Taky jsem trénovala svůj štít. S Jasperovou pomocí to šlo snadno. Stačilo jednou štít zahlédnout a už jsem ho cítila, byla to dvojitá blána, kterou jsem mohla natahovat a stahovat dle potřeby. Jednu vrstvu jsem ovládala snadno, ale s tou druhou to bylo těžší, dokázala jsem jí roztáhnout jenom na pár centimetrů, víc to nešlo. Taky jsem po tom byla psychicky unavená, proto jsem chodila častěji lovit.

Edwarda jsem viděla jenom, když prošel s Tanyou domem, aby si zašli na lov, z kterého se vrátili den na to.

 

„Bello, počkej, proč se na mě zlobíš?“ Edward mě svým dotazem zastavil dřív, než jsem se stihla rozběhnout za svou kořistí. Všichni jsme se vydali na pořádný lov do hor. „Za tu knížku jsem se ti už omluvil, a myslel jsem, že si mou omluvu přijala, ale jestli ne, tak…“

„Ne, to už je za námi, pokud na ni už nesáhneš.“

„Tak proč se na mě zlobíš? Proč se mnou nemluvíš?“

„Ty se mě ptáš, proč s tebou nemluvím?“ nevěřícně jsem na něho hleděla. „Kdy jsme spolu za poslední dva týdny mluvili? Četli si spolu? Hráli šachy, na klavír? Zašli si na lov? Podnikli spolu cokoliv? Edwarde, já chápu, že když je tady Tanya, tak máš potřebu naplňovat své tělesné touhy, ale myslela jsem, že jsme přátelé!“

„Samozřejmě, že jsme přátelé a víš, že pro tady pro tebe vždycky budu, vždyť můžu za to, že jsi upír…“

„Ale já nechci, aby si se mnou trávil čas z pocitu viny, ale protože chceš, že mě máš rád. Já chci zpátky svého bratra, svého přítele!“ můj hlas byl naštvaný a zoufalý zároveň. Věděla jsem, že je semnou z pocitu viny, ale doufala jsem, že mě má i rád. Otočila jsem se a rozběhla se hustým lesem pryč, nemohla jsem se dívat do jeho překvapeného a nechápavého obličeje.

„Bello, počkej…“ hlesl za mnou. „Proč?“

„Ty to opravdu nechápeš, že? Kdy jsi ji za poslední dva týdny viděl? Ona tě má ráda, bere tě jako bratra, z rodiny jsi jí přirostl k srdci nejvíc ty…“ slyšela jsem za sebou Alicin hlas. Dál jsem je nechtěla poslouchat, pokud to Edward nechápe ani teď, tak už mu nic nepomůže. Co pak je tak těžké pochopit, že mi chybí upír, který je mi nejblíže, kterého beru jako bratra?

Zakroutila jsem hlavou, nasála vzduch a rozběhla se za svou dnešní večeří.

 

O čtyřicet hodin později jsem ležela na kraji útesu a kochala se výhledem. Paprsky letního slunce ozařovaly zasněžené vršky hor v dáli a vytvářely stejné odlesky, jako má kůže. V údolí pode mnou byl slyšet radostný zpěv ptáků, cupitání veverek, zajíců, skunků, ale i boj dvou medvědích samců a spokojené vrnění kočky, která se vyhřívala kdesi na kameni. Všechno bylo tak krásné, zelené a svěří. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem viděla kvetoucí strom, květinu, nebo cítila čerstvou trávu a mohla si to jen tak užívat. Nejraději bych zůstala tady na skále v Montaně a kochala se tím výhledem, užívala si volnost, ale musela jsem se vrátit k rodině, do věčně zataženého a deštivého Hitonu. Počkala jsem zde do západu slunce, teprve potom jsem se vydala domů, co bych tam taky v noci dělala. Cestou jsem si ještě skočila na pumu, takže, mé oči teď byly světlounce zlaté.

 

Byly čtyři hodiny ráno, když jsem doběhla k domu, nebe se začínalo pomalu vybarvovat, stejně jako příroda. Nechtěla jsem jít přes obývák a potkat se s někým z rodiny, i když Emmetta s Rose bych určitě nepotkala. Oběhla jsem dům a vešla svým oknem. Sotva co se mé nohy dotkly dřevěné podlahy mého pokoje, začala jsem si svlékat špinavé tričko. Ta poslední puma se nedala jenom tak. Za zády se mi ozvalo odkašlání. S tričkem v ruce jsem se otočila a viděla Edwarda, jak se rozvaluje v mé posteli. Zaraženě jsem ho sledovala.

„Co tady děláš? Nemáš být s Tanyou?“ neodpustila jsem si.

„Ne, mám být tady a čekat až se mi vrátí sestřička a nejlepší kamarádka v jedné osobě,“ pokřiveně se usmál.

„A co tvůj pocit viny?“

„Odvál ho vítr.“ Ještě chvíli jsem sledovala Edwardův obličej, než se mi rty roztáhly do úsměvu a já na něj skočila. Edward roztáhl svou náruč, takže jsem mu v ní přistála, přitom se ozvala menší rána a my jsme v objetí leželi na mé posteli.

„Ani jsem si neuvědomil, jak mi tvá společnost chyběla,“ zašeptal mi do ucha.

„Tak si to pro příště zapamatuj,“ ušklíbla jsem se. „A kde je Tanya?“

„V mém pokoji, řekl bych.“

„Neměl bys jít za ní?“

„Ne, s ní jsem si užil dost, ale tebe jsem zanedbával,“ usmál se. „Tak co chceš dělat?“

„Co to tady vyvádíte?“ Emmett strčil hlavu do dveří. „Já doufal, že se bijete,a přitom se tady k sobě lísáte,“ zamračil se.

„Co že dělají?“ Dveře se rozletěly a vedle Emmetta stála Tanya. Když mě uviděla, jak ležím na Edwardovi a on mě objímá, začala vrčet.

„Tanyo, uklidni se!“ mírnil jí Edward a přitom nás posadil. Ti dva si hleděli do očí, Tanya se přitom netvářila zrovna vlídně.

„Nech toho!“ odpovídal Edward výhružně na její myšlenky. „Ne… ne… ne… Tanyo! Řekl jsem ne!“ Popravdě - vypadal jako schizofrenik.

„A dost! Řekl jsem ne! A teď nás nech o samotě.“ Tanya kmitala očima mezi mnou a Edwardem, potom se zastavila na mém obličeji, zavrčela a vypochodovala z pokoje.

Emmett se za ní díval a nechápavě kroutil hlavou. „Ta ale žárlí,“ prohodil jako by nic a vydal se za Ros.

„Tak co budeme dělat?“ ptal se mě Edward.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Co třeba zkusit Kanta?“

„A dopadne to jako minule, Jasper s námi nebude týden mluvit,“ durdil se Edward a připomněl mi naši poslední rozpravu nad filozofickými názory tohohle filozofa.

„Dobře, tak Červenou Karkulku,“ povzdechla jsem si.

„A pro změnu s námi nebude mluvit Emmett,“ ušklíbl se.

„Nemůžu za to, že chtěl, aby Karkulka snědla vlka,“ pokrčila jsem rameny. „To je k vzteku, tady si upír nemůže přečíst ani pohádku, aby ho za to neupálili!“

„Tak zkusíme šachy,“ rozhodl Edward. Souhlasila jsem, ale nejdřív jsem si šla dát rychlou sprchu. Potom jsme s Edwardem strávili celý den, nad šachovou partií, k nelibosti Tanyi.


Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte komentář.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 4. kapitola :

 1
18.05.2011 [17:39]

MatikEsmeCullenJe to Super ale uz by ma zaujimalo preco odysla a pritomnost.... Dufam ze sa to skoro dozviem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!