Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 3. kapitola

Kellan-Lutz-Coachela2

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 3. kapitolaMoc se omlouvám, že to tak trvalo, ale neměla jsem čas. Doufám, že si na tuhle povídku ještě pamatujete. Mé velké díky patří Kyky, která trpělivě opravuje moje chyby, Kyky děkuju. A taky všem, kteří zanechali komentář.

A co se dneska dovíte? Původně jsem už chtěla odhalit důvod, proč Bella odjíždí, ale zase se mi to nepovedlo, doufám, že se na mě nebudete zlobit. Dozvíte se něco o životě Belly v novém domově.

Sledovala jsem temné bouřkové mraky a ignorovala vábící krev a rozhovory lidí, stejně jako zvuky vycházející z toalety, které mi připomínaly Emmetta a Ros.

 

*********

 

Náš nový dům byl krásný, ale starý. Stáří by nebylo problém, pokud by se téměř nerozpadal - to myslím doslova. Trvalo dva týdny, než se stal obyvatelným, ale to nám nevadilo. Právě díky těm úpravám jsem si tady připadala jako doma. Esme byla brilantní návrhářka, náš nový dům byl jako vystřižený z časopisu. Svůj pokoj jsem doslova milovala, byly v něm všechny mé oblíbené barvy skloubené do dokonalého obrazu. Červené stěny byly doplněné bílým stropem, který společně s prosklenou zadní stěnou vytvářel krásný teplý dojem, ten ještě více podtrhovala buková podlaha. Zbytek nábytku byl ze světlého masivu a doplněný bíločervenými doplňky. Jedním slovem byl nádherný, takhle krásný a velký pokoj jsem nikdy neměla, ani tak velkou postel, a to ji ani nepotřebuju.

Alice nedala jinak a nechala přestavět všechny šatny v domě, takže ta má teď dosahovala poloviny velikosti mého pokoje, jenom se děsím, až se ji rozhodne naplnit. Ne že by mi nákupy s ní nepřipadaly zábavné, ale její vkus se moc neshodoval s tím mým.

Další novinkou bylo, že mě Carlisle s Esme přihlásili do školy spolu s ostatními. Popravdě jsem se toho děsila, přece jen jsem si ještě tak nevěřila, ale všechny hodiny jsem měla se svými ‚sourozenci‘. A taky jsem měla strach ze samotného učiva, střední školu jsem nikdy nedokončila, za života jsem k tomu neměla možnost - ve svých skoro 19 letech jsem se zasekla na začátku čtvrtého ročníku a i tam jsem se ocitla více méně omylem.

Před nástupem do školy, jsem nejdříve musela absolvovat nákupy s Alice, přesně tři dny před začátkem školy. Nevyhnul se jim ani Carlisle, který nastupuje do nemocnice ve stejný den jako my do školy.

 

„Takže jdeme!“ zavelela Alice v podzemních garážích. Chytla mě a Ros za ruku a neomylně se vydala k eskalátorům. Vyjeli jsme do posledního patra největšího nákupního centra v Edmontonu a vydali se jí napospas.

„Nejdříve boty, a Emmette nepokoušej se někam vytratit, budeš nosit tašky,“ zahřměla Alice, na což se Edward s Jasperem uchechtli. „Edwarde, Jaspere, moc se nesmějte, vy budete dělat to samé.“ Na jejich tvářích se objevily stejné výrazy, jako na Emmettově, který se teď smál.

„Bello, pojď, viděla jsem jedny krásné fialové lodičky, budou ti perfektně sedět!“ zavýskla má sestra. Nakonec nezůstalo jen u fialových lodiček, ale bylo jich mnohem víc. Taky jsem si prosadila a nakoupila tenisky, spokojeně jsem odcházela se čtyřmi páry conversek, k Alicině nelibosti.

Jako další přišlo na řadu oblečení, šaty, trička, kalhoty, saka, halenky a mnoho dalšího. Popravdě, všechno mi perfektně sedělo, ale většinu toho oblečení bych si před svou přeměnou neoblékla. Teď mi nic jiného nezbude.

Ani ostatní nebyli ušetřeni, kromě toho, že kluci nosili tašky, museli taky zkoušet oblečení.

 

„Tak, a teď spodní prádlo.“ Zavýskla nadšeně a vtáhla nás do krámku, za jehož výlohou byly vystaveny podvazky, korzety, podprsenky, kalhotky, kombiné, ale i pyžama a to krásné šedomodré s želvou se mi moc líbilo.

Po dvou minutách se ke mně a Edwardovi přiřítila Alice a mě, Ros a Esme strčila do rukou ramínka. Nedůvěřivě jsem pozorovala tu záplavu krajek a po očku sledovala Ros a Esme, které už měly v rukou své vlastní vybrané spodní prádlo a potom jejich drahé polovičky, které se rovněž účastnily výběrů kompletů svým manželkám.

„Alice, opravdu si myslím, že to není pot…“

„Bello, prosím tě, udělej mi tu radost, vlez si do kabinky a vyzkoušej si to.“ Otočila se na mě s prosíkem v očích. Jenom jsem si povzdychla a vydala se na druhou stranu obchodu. Zalezla jsem si do kabinky a oblékla si černo-fialový korzet. Sledovala jsem nedůvěřivě tu malou věcičku, kterou jsem měla na sobě a prohlížela si sama sebe. Tmavé barvy kontrastovaly s mou skoro bílou pokožkou.

„Říkala jsem, že ti bude slušet.“ Alice otevřela dveře kabinky, a tím celému obchodu ukázala mé tělo.

„Teda, Bells, ty jsi fakt kočka.“ Pokývl znalecky Emmett.

„Emmette, díky, Alice, myslíš, že bys mohla zavřít ty dveře?“ Koukla jsem se na ni vražedným pohledem. Jako by nestačilo, že ji celý den poslouchám a odolávám vábné vůni lidské krve, ale teď mě ještě vystavuje celému obchodu.

„Ty toho naděláš.“ Protočila oči a zavřela dveře, předtím jsem ještě stihla zahlédnout Edwardův mírně zaskočený obličej. Musela jsem vyzkoušet všechno, co mi Alice podala, a taky všechno koupit.

 

Když jsme vycházeli z obchodu, Edward s Jasperem vypadali jako vánoční stromečky.

„Jazzi, dej mi to, já s Edwardem skočím do auta.“ Vzala jsem Jasperovi tašky a vydala se za Edwardem, který neomylně mířil do garáží k našim autům. Svoje auto měl zatím jenom Carlisle, a to černé BMW a Edward, který si pořídil stříbrné Volvo, my ostatní jsme si měli vybrat.

„Proč jsi šla se mnou?“ zajímal se Edward, jakmile jsme uložili všechny tašky.

„Chci se na chvíli dostat z Aliciných spárů, ráda bych si zašla do knihkupectví.“ Usmála jsem se a nastoupila do výtahu.

„Nebude ti vadit má společnost?“

„Ne, budu ráda.“ Kývla jsem a společně s Edwardem se vydala do paláce knih. Mohli jsme tam strávit dobrou hodinu, ne-li déle. Neustále jsem poskakovala mezi regály a vybírala si knihy. Edward mě sledoval se shovívavým úsměvem a všechny svazky, které jsem mu podala, nosil ochotně k pokladně, už jich byla pořádná kupa.

„To jsem si mohla myslet, na chvíli tě spustím z očí a ty zapadneš do nejbližšího knihkupectví!“ ozval se za mnou Alicin naštvaný hlas. „A ty se moc nesměj, měl jsi ji okamžitě dovést a ne ji v tom ještě podporovat!“ durdila se pro změnu na Edwarda.

„Alice, laskavě se uklidni, souhlasila jsem, že s tebou půjdu nakupovat, nechala ti ve všem volnou ruku, ale to neznamená, že jsem tvoje hračka! Když budu chtít jít do knihkupectví, tak do něj prostě půjdu a nebudu se tě ptát na dovolení!“ oznámila jsem jí ledovým hlasem a vydala se k pokladně. Prodavač mi vyjel účet a já mu podala kartu.

„Děkuju, ale mí bratři to zvládnou.“ Usmála jsem se na něj oslnivě, když mi nabízel pomoc s  taškami. Mužovo srdce začalo bít jako splašené a on se mírně začervenal. Emmett se ušklíbl, nad jeho reakcí na můj úsměv a s taškami plnými knih následoval Edwarda a Jaspera, opravdu jsem jich měla hodně, ale noci jsou dlouhé.

Spokojeně jsem nasedla do Edwardova Volva a ignorovala Alicin ublížený pohled. To já jsem tady byla oběť, ne ona.

 

Mohly být tři hodiny v noci, vybalovala jsem si nově nakoupené oblečení, Edward ležel na mé posteli a prozpěvoval si spolu s rádiem Yesterday od Beatles, stejně jako já. Byla to nádherná a hlavně smutná písnička. Ukládala jsem si poslední pár bot na své místo, když Alice zaklepala na dveře a bez pozvání vešla dál, mířila přímo za mnou do šatny.

„Tahle taška se mi omylem připletla, jsou v ní tvoje věci.“ Podala mi ji. Rychle jsem mrkla na Edwarda a potvrzovala si svou domněnku, nebylo to omylem, ale zcela záměrně. Vytvářela si půdu pro omluvu.

„Děkuju.“ Vzala jsem si tašku a začala vybalovat její obsah, bylo to spodní prádlo.

„Bello, já… Chtěla bych se ti omluvit, za to, co jsem provedla, vím, že máš vlastní rozum a nemusíš mě poslouchat na slovo, odpustíš mi?“ Koukala se na mě svýma zlatýma očima plnýma pokory.

„Jasně, že ti odpustím.“ Usmála jsem se na ni a objala ji. Alice nadšeně vyjekla a objetí mi oplatila.

„Prosím tě, jak si to tady skládáš?“ nakukovala mi přes rameno.

„Je to moje šatna!“ upozornila jsem ji.

„Promiň, už mlčím.“ Ukončila naši hádku dřív, než mohla začít. Občas se vážně chová jako má matka.

Edward se uchechtl a já po něm šlehla pohledem. Opravdu to nechápu. Občas, jako před chvíli, když vešla Alice do mého pokoje, mi do hlavy vidí - většinou ve chvílích, když mu chci něco sdělit. Ve většině případů jsou ale mé myšlenky jen mé. Carlisle na to téma rozvíjí nějakou teorii, kterou si chce ověřit, až nás navštíví nějací jeho známí. Popravdě mi na tom moc nezáleželo, ale Edwarda a Carlislea to přímo fascinovalo.

„Tak já půjdu.“ Rozloučila se Al a vydala se s Jasperem na lov.

 

„Co budeme dělat?“ Zajímal se Edward.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Ráda bych si přečetla nějakou z těch nových knih.“

„Tak jo.“ Souhlasil a chytil do ruky dva tituly, jeden podal mě a druhý si nechal. Lehla jsem si k němu na postel a pustila se do čtení. Většinu nocí jsme trávili spolu, co taky chcete jiného dělat, když ostatní mají svůj program.

 

„Tak co?“ vyzvídal Edward, když jsem zaklapla knihu. On tu svojí dočetl už před půl hodinou.

„Jo, pěkná. Co ta tvoje?“

„Dobrá,“ přikývl. „Bells, pojď se mnou dolů.“ Chytil mě za ruku, nedočkavě vytáhl na nohy a táhl mě do přízemí.

„Co se děje?“ Podezřívavě jsem si měřila členy své rodiny, kteří nedočkavě stáli u dveří. Netrpělivý byl jenom Emmett s Jasperem a Edward, Alice s Ros měly zvědavý výraz a Esme s Carlislem se tvářili spokojeně.

„Máme pro tebe překvapení!“ vyhrkl Emmett a Edward mě vystrkal ze dveří. Před našim domem stálo krásné tmavě šedé třídveřové auto.

„Čí to je auto?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„No přece tvoje!“ vyhrkl Emmett, jako by to bylo naprosto jasné. „Je to Aston Martin V8, není to sice Jeep, ale taky dobré.“ Vydal se k autu a lehce ho pohladil po kapotě.

„K čemu mi bude auto?“ ptala jsem se nevěřícně.

„No přece k ježdění.“ Emmett protočil oči a díval se na mě jako na malomocnou.

„Ale já neumím řídit, nemám řidičák.“

„Cože?“ vyhrkl na mě Jasper. „Vždyť ti bylo 19, ve státech mají řidičáky od 16!“

„Ale já ne.“

„To není žádný problém, Edward tě to naučí a Jasper tvůj řidičák má, nechali jsme ho udělat spolu s doklady.“ Uklidňoval mě Carlisle.

„Jasně, pojď.“ Edward mě chytl za ruku a dotáhl před mé nové krásné auto. Nedůvěřivě jsem si je oba měřila a přemýšlela, jestli si ze mě nedělají srandu. „No tak, Bello, nic se nestane, věř mi.“

„Ale co když tomu autu něco udělám? Je tak krásné…“

„Neboj, nedovolím ti zničit tohohle broučka.“ Usmál se na mě tak něžně, až mi poskočilo srdce, kdyby mi ještě tlouklo.

„Tak dobře,“ hlesla jsem a nejistě nasedla na místo řidiče.

„Bells, tady to ti ukazuje otáčky motoru, tachometr, tady blinkry, stěrače, kontrolka benzínu a oleje, světla, parkovací, dálkové, mlhovky, řadicí páka. Zmáčkneš spojku, to je ten první pedál z leva, potom je brzda a plyn. Zmáčkneš spojku, a potom můžeš přeřadit…“ Edward chytl mou ruku, dlaň mi položil na řadící pedál a svou ruku dal na mojí. „Stojíš na spojce?“

„Stojím.“

„Tak na ní stůj, takhle tam dáš jedničku, na tu se rozjíždíš, potom dvojka, trojka, čtyřka a pětka a teď zpátečka.“ Edward vedl mou ruku a postupně přeřazoval. Popravdě víc než jeho výklad jsem vnímala Edwardovu dlaň a jeho prsty, které lehce hladily mou ruku. Nechápala jsem svou reakci, nevěděla jsem, proč to ve mně vyvolává tyhle pocity. „Bello, vnímáš?“

„Jo, spojka, brzda, plyn, jednička, dvojka…“

„Dobře, tak teď drž spojku, nastartuj, zařaď jedničku, pomalu sešlapuj plyn a pouštěj spojku.“ Řídila jsem se Edwardovými pokyny, auto se pomalu rozjelo, ale potom sebou škublo a vypnulo.

„Bello, moc rychle si pustila spojku, musíš pomalu.“ Znovu jsem se rozjela a tentokrát mi to nechcíplo, pomalu jsem vyjela z příjezdové cesty a pustila jsem se na silnici, nechtěla jsem to uspěchat, ale Edward mě donutil zařadit i pětku a jet přes 200 kilometru v hodině. Jezdili jsme hodně dlouho, skoro celý den, ale byla jsem nadšená, rychlá jízda byla bezvadná, ani jsem se nedivila, že ji milují.

 

Večer jsem opatrně zaparkovala v garáži, vypnula motor a vystoupila, postavila jsem se před kapotu a s láskou sledovala mé autíčko. Bylo to mé první auto a bylo naprosto dokonalé, nádherné a perfektní.

„Líbí?“ zeptal se mě Edward, který stal za mnou a hleděl mi přes rameno.

„Je nádherné.“ Pousmála jsem se a opřela se o Edwardovu hruď, Edward svými pažemi objal mé boky.

„Co vy dva tady?“ vešel dovnitř Emmett.

„Kochám se pohledem na své autíčko.“

„Takže se líbí.“

„A moc, už se ho nevzdám.“ Pohladila jsem svého miláčka po kapotě a vydala se do obýváku, kde už čekala celá rodina. Jenom, co jsme vešli, jsme zase odešli a to na lov. Byl to poslední lov před začátkem školy a taky trval celý den.

 

Domů jsme se vrátili nad ránem a já se začala připravovat na svůj první školní den, byla jsem z toho nervózní a Jasper to cítil, protože když jsem vylezla zabalená v ručníku ze sprchy, Jasper seděl na mojí posteli a poklepal na místo vedle sebe.

„Bells, neboj se, bude to v pořádku, na nikoho se nevrhneš, máš lepší sebeovládání než já.“

„Taky jsem ale nezažila to co ty,“ namítla jsem. Nedokázala jsem si představit, jaké to pro Jaspera muselo být, když léta pil tu nádherně vonící tekutinu. „Ale já se nebojím toho, že se na někoho vrhnu. Teda, bojím, ale mnohem víc mě znervózňuje, že se zesměšním. Víš, nikdy jsem nebyla dobrá studentka, jenom tak tak jsem prolézala a vy jste všichni chytří a já vám to zkazím, zesměšním vás před celou školou, celým městem.“

„Neboj se, nikdo z nás nebyl excelentní student, dokážeš si představit Emmetta jako šprta?“ Ta představa mě rozesmála. „Tak vidíš, to dělá naše upíří podstata, nic nezapomínáme, takže i učení ti půjde samo. Jednou si to přečteš a za sto let to budeš moct odrecitovat jako básničku. Jsi chytrá holka a my se nebojíme, všechno zvládneš levou zadní.“

„Děkuju, Jaspere, mám tě ráda.“ Pevně jsem ho objala.

„Však já tebe taky sestřičko.“ Oplatil mi objetí, potom se omluvně usmál a odešel za Alicí. Ještě chvíli jsem rozjímala nad tím, co mi řekl a potom se dala do příprav. Usušila jsem si vlasy, učesala se a vydala se najít vhodné oblečení. Stála jsem před svojí skříní a nevěděla, co si obléct. Mohla jsem si vzít jedny z šatů, nebo sukni, ale nechtěla jsem vypadat jako šprtka, taky jsem si mohla vzít jednu z těch šílených barevných tunik a kalhot co čem si pořídila v indickém krámku v centu, ale nechtěla jsem vypadat jako hippík. Byla jsem prostě bezradná.

„Alice.“ Po hodině hledění jsem rezignovala a zavolala svou sestru. Z pokoje nade mnou se ozvalo radostné zavýsknutí a o vteřinu později vedle mě stála nadšená a perfektně oblečená Alice.

„Vezmi si to šedé spodní prádlo, k tomu ty tmavě modro šedé džíny, tady to tričko,“ podala mi bílou prodlouženou košili s krátkým rukávem, která měla přes prsa vestu v barvě riflí. „A tenhle klobouk.“

„To myslíš vážně?“ vykulila jsem na ni oči. V rukou držela cylindrový šedý klobouk s malou krempou, bílými proužky a černou stužkou u krempy.

„Bude ti to slušet.“ usmála se Alice, nasadila mi ho na hlavu a otočila mě k zrcadlu. „A ještě tyhle boty.“ Podala mi plné černé střevíčky na vysokém podpatku. Poslušně jsem si je obula a hleděla na tu krásku v zrcadle, dlouhé hnědé vlasy mi padaly z pod klobouku, do půli zad, bílá košile s vestou dokonale obkreslovala mé křivky, stejně jako rovné rifle a boty zdůrazňovaly mé dlouhé nohy.

„Sestřičko, ty jsi čarodějka.“

„S dobrým materiálem se dobře pracuje.“ Uculila se a ještě mi podala šedý kabát sakového střihu s černým páskem v pase. „Pojď, ať to stihneme.“ Pousmála se a spolu jsme se vydali do obýváku, kde na nás všichni čekali.

„Pane jo, ona z tebe udělala rockerku.“ Zasmál se Emmett. Ušklíbla jsem se na něj a vydala se k rodičům.

„Hodně štěstí, holčičko.“ Objala mě Esme.

„Uvidíš, že to zvládneš.“ Poklepal mi Carlisle na rameno a společně sledovali, jak jdeme do garáže. Ros s Emmettem si sedli ke mně a vydali jsme se do školy.

 

Zaparkovala jsem na parkovišti poblíž budovy, vedle Edwarda, zhluboka se nadechla a vystoupila. Stanula jsem na velkém parkovišti, naše auta tady rozhodně vynikala, všechny ostatní byly starší deseti let. Škola byla velkým cihlovým komplexem několika budov, vypadala celkem útulně.

„Musíme jít do kanceláře pro papíry a zapsat se.“ Připomněl mi Edward.

„No jo.“ Vzdechla jsem a vydala se se sourozenci do kanceláře. Jistá paní Petersonová nám dala rozvrhy, každou hodinu jsem měla s někým z rodiny, papíry pro učitele a něco pro Carlislea a Esme.

„Hodně štěstí.“ Popřála nám a my se vydali do tříd.

„První hodinu algebra, ale ne,“ zasténala jsem. „Edwarde, co kdybychom se ulili?“ škemrala jsem.

„Neboj se, to zvládneme.“ Usmál se a vedl mě do učebny. Cestou se na nás všichni dívali a ustupovali nám z cesty, taky si šeptali:

„To jsou ti noví, Cullenovi.“

„Ten s bronzovými vlasy je sexy.“ Šeptala blondýnka brunetce.

„Ta kočka s kloboukem bude moje.“ Vytahoval se svalnatý kluk svým kamarádům.

„Edwarde, rozmyslela jsem si to, do žádné školy nejdu, můžu ještě pár let, nebo desetiletí počkat, však mi nic neuteče.“ Zastavila jsem se uprostřed chodby a tím k sobě přilákala ještě víc pohledů.

„Neboj se, já jim tě nedám, dobře víš, že ti budu celou věčnost stát po boku.“

„Já vím a taky jsem ti odpustila a řekla, že to není potřeba.“ Narážel na mou přeměnu, stále toho litoval a omlouval se mi, že se neudržel, zničil mi život, podle jeho slov. „Ale škole bych se mohla vyhnout, pomáhat Esme…“

„Neboj se, to zvládneš, zvládla jsi krev, zvládneš i tohle.“ Poslední část mi zašeptal do ucha a doplnil ji svým pokřiveným úsměvem. Slyšela jsem, jak dívky v okolí zalapaly po dechu a jejich srdce začala sprintovat jako o závod.

„Ale když se mi to nebude líbit, tak s tím skončíme.“ Edward přikývl a já se zářivě usmála. Tentokrát zalapali po dechu kluci. „Možná to nakonec bude i sranda.“ Zasmála jsem se jejich reakci a nechala se Edwardem doprovodit do učebny.

Učitel na nás chvíli vyjeveně hleděl, potom nám podepsal papíry a poslal nás si sednout do jediné volné lavice. Celou dobu po nás spolužáci pokukovali a šeptali si mezi sebou, dokud je učitel rázně neutnul.

Zhluboka jsem se nadechla a zkoumala vůně ve vzduchu, Edward mě pro jistotu pod stolem pevně chytil. V krku mě nepříjemně škrábalo, ale dalo se to zvládnout, lidská krev voněla krásně a určitě chutnala skvostně, ale nemohla jsem takhle zklamat rodinu.

Většinu dnešních hodin jsem měla s Edwardem, až na tu poslední, po obědě, tam mi bude dělat doprovod Emmett.

 

Zazvonilo a my se s Edwardem vydali do jídelny. Dneska už musel odmítnout tři pozvání na rande, stejně jako já, opravdu nechápu, co na mě viděli.

„Ale ne.“ Zaskučel vedle mě Edward.

„Co se děje?“

„Anna, ta blondýnka vpravo, plánuje si, jak mě pozve na rande.“ Nahodil tak bolestný výraz, až jsem měla touhu ho schovat někam hodně daleko. Kráčeli jsme po chodbě a sledovali její sebevědomý krok, kterým se k nám blížila, zastavila se dva kroky před námi.

„Ahoj.“ Usmála se svůdně, ale Edward ji bez povšimnutí minul a já následovala jeho příkladu.

„Na co myslí?“ zašeptala jsem.

„Nechápe, co se stalo, nedokáže pochopit, že jsem o ni nezavadil okem. Právě ji napadlo, že jsem ji třeba neslyšel, jsem nahluchlý.“ Zašklebil se. Chtě nechtě jsem se rozesmála.

„Tohle by jsi dělat neměla.“ Upozornil mě bratr.

„Proč?“

„Protože po tom tvém kouzelném smíchu máš další nápadníky, a nejen kluky.“ Ušklíbl se a mrkl na dívku, která se opírala o stěnu stranou od ostatních. V černých vlasech měla křiklavý červený melír a na sobě černé rifle a proužkovanou košili pánského střihu.

„Hm… nevypadá špatně,“ usmála jsem se na ni a pokračovala v cestě.

„Přece by si jí nedala přednost přede mnou.“ Hraně se zhrozil.

„U ní je příslib sexu, narozdíl od tebe.“ Objasnila jsem mu a prošla dveřmi do jídelny, které mi otevřel. Všichni nás pozorovali, ale já je ignorovala a hledala svou rodinu, seděli u zadního stolu.

„Co si dáš k jídlu?“ zeptal se mě Edward tak, aby nás lidi poblíž slyšeli.

„Vezmi mi jenom vodu.“ Usmála jsem se a vydala se k rodině. Procházela jsem ztichlou jídelnou a mé podpatky vydávaly klapavý zvuk, tohle jediné se mi na těchto botách vždycky líbilo, ten pravidelný zvuk, který vydávaly pokaždé, když se podpatky dotkly země.

„Ségra, myslím, že tě upálí za uhranutí.“ Zasmál se Jasper.

„Proč?“

„Protože ty reakce, které jste s Edwardem vyvolali, jsou neskutečné.“

„Nepovídej, u vás to určitě nebylo jinak.“ Ušklíbla jsem se a rozhlédla se po jídelně. Edward stál u jídla a odolával Anně, která se ho snažila pozvat na rande. „Chudák Eďa méďa,“ povzdechla jsem si. To u Emmetta vyvolalo výbuch smíchu a od Edwarda jsem si vysloužila zlostný úšklebek.

Zbytek dne proběhl relativně v klidu a já se konečně mohla zbavit té vtíravé vůně, která ze mě dělala monstrum.

 

„Tak jak jste se měli ve škole, děti?“ ptala se nás Esme hned po příchodu domů.

„Bellu se snažila sbalit jedna holka.“ Oznámil hned Emmett.

„A byla hezká?“ Esme měla v hlase zájem.

„Jo, byla.“ Odvětila jsem s úsměvem a vyplázla na Emmetta jazyk.

„To je jediné, co tě zajímá? Kam jsme to dopracovali.“ Kroutil hlavou. „Když mě chtěl před deseti lety sbalit ten kluk, tak jste s Ros prskaly, a Belle skoro dohazuješ nějakou…“

„Chtěl jsi říct slečnu.“ Utnula ho rázně Esme.

„Ano, mami.“ Emmett svěsil hlavu a vydal se za Ros do pokoje.

„Bello, holčičko, jak se ti tam líbilo?“

„Byla to změna, dostat se mezi lidi… Ve škole je celkem fajn.“ Odpověděla jsem s úsměvem a vydala se do pokoje napsat úkoly.

 

Jasper měl pravdu, co jsem si jednou přečetla, jsem si pamatovala, tahle má schopnost způsobila, že jsem se stala jednou z nejlepších studentek na škole, spolu s mými sourozenci. Ve městečku si na nás zvykli a už jsme nebudili takové pozdvižení. Všichni oceňovali Carlisleovy lékařské schopnosti, Esmiinu starostlivou péči a účast na veřejných akcích a nás, slušné a vychované děti. Byli jsme prostě typická americká rodina.


Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte komentář.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 3. kapitola:

 1
18.05.2011 [12:31]

MatikEsmeCullenJe to kraaasne len dufam ze sa uz dozviem preco od nich odysla ...Ale je to kraaaaaaaaasne .... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!