Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 20. kapitola

06.11.2010 (09:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2387×

„Takže jsi upír?“ Zadíval jsem se jí do očí, ve kterých se stále držela ta panická hrůza.

„Ne, já jsem… trošku jiná…“

„Jak to myslíš? Jak jiná?“ zeptal jsem se smířeně a klesl vysíleně na sedačku. Už mi došla energie pobírat nové informace.

„Ede, já…“ Bella seskočila z parapetu a já jí skočil do řeči.

„Prosím, nezačínej s tím, že nám neublížíš, bezmezně mě miluješ, nejsi nebezpečná, kdybys mohla, tak se svojí podstaty zbavíš, nebo že se dokážeš ovládat tak, že jsi lepší než kdejaký člověk. Vydržím hodně, ale jestli vyplodíš tohle, asi začnu ječet. Chci slyšet pravdu a fakta,“ zadíval jsem se na ni a ona se na mě bolestně podívala.

„Jenže to, že vám dvěma neublížim, miluju tě jako nikoho a nic na světě a nejsem nebezpečná pro vás dva, to pravda je…,“ řekla a já se pěkně zhluboka nadechl, že začnu od plic plnit své výhružky.

„Ne, dobrý, už mlčím, já vím, jenom fakta,“ přiskočila rychle vedle mě na sedačku a já si koutkem oka všiml, že ostatní následovali jejího příkladu a posedali si kolem nás.

„Nemůžu ti vyprávět příběhy členů mojí rodiny, to mi nepřísluší. Můžu tě zasvětit jen do úseku od okamžiku, kdy jsem k nim přišla, až do dnes. To je jen pár měsíců…“ začala vyprávět.

„Je to rok a tři čtvrtě…“ skočila jí do řeči Esmé s mateřským úsměvem a víc se přitiskla ke Carlisleovi.

„Takže pár tejdnů. Když se to zprůměruje s Carlislem…“ opravila se Bella zadumaně.

„Je vážně svátek, když mi nikdo nepřipomíná, jak jsem starý a že mám na krku pár století…“ zaksichtil se Carlisle a všichni jsme vybuchli smíchy.

„Tak dál. Začnu od začátku svého příběhu. Narodila jsem se sotva před pár lety, takže se nedá říct, že bych byla nějak extra starší než ty. Narodila jsem se roku 1975…,“ začala vyprávět Bella a pro změnu jsem jí do toho vletěl já.

„No jasně, 18 let, co to dneska je. Dneska nikoho neudiví rozdíl 40 let, natož aby se pozastavoval nad něčim tak drobným, jako je 18 let, že jo?“ zaironizoval jsem. Byl jsem v šoku a nevěděl jsem, kolik toho ještě zvládnu vstřebat.

„Jestli mi do toho budete pořád skákat, tak se nikdo nic nedozví!“ vystartovala už Bella.

„Jo, soráč, služebníček mlčí…“ pozvedl jsem ruce na znamení, že se vzdávám.

„Ede, ty si fakt srandista,“ rozesmál se Emmett.

„No ještě aby ne. Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli, barák spadnul a matka utekla s komediantama!“ pokrčil jsem rameny.

„Pokračuj,“ pobídl jsem Bellu, když se ostatní dosmáli.

„Žila jsem v běžné rodině. Otec policejní náčelník, matka v domácnosti. Jenže když mi byly 2 roky, matka od otce utekla a mě vzala s sebou. To mě později málem zabilo.

Vyrůstala jsem a žila život normální puberťačky. Matka si našla přítele a žili jsme jako normální rodina. Jednoho odpoledne se to změnilo. Matka se jednou zdržela v práci a on ji obvinil, že ho podvádí. Hádali se dlouho, a když mu došly argumenty, přetočil všechno na mě. Začal říkat, že jsem mu zkazila život a tak. Matka vyběhla z bytu se slovy, že něco takového nebude poslouchat. On ve své zuřivosti zaútočil na mě. Začal do mě mlátit a kopat. Můj strach mi nedovolil se vzdát, a tak jsem z bytu vyběhla taky. Na ulici jsem vlítla do náruče Postrachovi.

Postracha jsem do toho města přivedla já. Cítil moji sílu a potenciál. Vzal mě k sobě domů a vyléčil mi přeražený nos, čelist a zlámaná žebra i končetiny. Když jsem se zahojila, naléhala jsem na něj, aby mi prozradil, kde se to všechno naučil a kam pořád mizí. Byla jsem naivní malá holka, která v Postrachovi viděla trochu… trochu víc. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. Ten večer, kdy jsem se ho začala vyptávat, jsme se příšerně pohádali. Postrach mi to nechtěl říct, protože si myslel, že ho budu obviňovat z toho, že ho zajímá jen moje síla. Ale…“ odmlčela se ponořena do vlastních vzpomínek. „Ale dostala jsem to, co jsem chtěla. Přestože jsem byla slabší než on.

Když jsem to z něj dostala, uvědomila jsem si, že mi to nevadí. Postrach mě začal učit a později mě zasvětil nebo proměnil, říkej tomu, jak chceš. Toho dne jsem přestala stárnout, získala jsem tuhle podobu a schopnosti. Jenže na určité období ztratila soudnost, sebeovládání a vůli. Byla jsem jak bomba, u které nikdo netuší, kdy vybuchne. Nemohla jsem pomalu přejít ani ulici, aniž by všichni přežili ve zdraví a pohodě.

Zabíjela jsem každého, kdo by mohl ublížit lidem. Nemohla jsem to prokletí ovládat. Fungovalo to i na lidi, ale jen na hodně, hodně špatný. Nakonec jsem se to naučila ovládat a začala pomáhat Postrachovi. Sjezdili jsme polovinu světa, dokud jsme nedostali zprávy z oblasti Irska, kde v tu dobu sídlili i Cullenovi. Postarali jsme se o to, ale já byla zraněna. Carlisle tenkrát jako správný doktor zasáhl, ošetřil mě a já si zvykla na upíří přítomnost. Zatoužila jsem po trošce klidu, a tak jsem se ke Cullenovým připojila s tím, že budu stále pomáhat Postrachovi a stále budeme pracovat v tandemu. I když je to proti přírodě, zatím nám to vyhovuje.

Nejsem člověk, ale jsem podobná vám víc než komukoliv jinému. Přesto bych bez upírů neexistovala. Mám je nenávidět, přesto můj život závisí jen a jen na nich. Dokud tu budou oni, budu tu i já. Jsem jako válka a válka nikdy nekončí. Jsem jejich lovec, Edwarde. Lovec upírů!“ dokončila celou svou řeč a podívala se na mě. Nevydržel jsem všechny ty pohledy a s naprostým zoufalstvím a bolestí se zvedl a přešel k Brillovi, sedícím u dveří. Zabořil jsem mu prsty i obličej do kožichu. On jen kňuknul a položil mi hlavu na rameno.

„Proč jsi mi nic neřekla? Upíři musí svou existenci tajit, to je jasné. Ale ty…, mohla jsi říct cokoliv. Stačilo říct, že jsi jiná. Že nejsi člověk, ale abych po tom dál nepátral. Věděla jsi, že bych tě poslechl. Tak proč?“ zvedl jsem hlavu a nakonec i své tělo. Otočil jsem se na ni a smutně se usmál. „Důvod se přímo nabízí, že? Seš mladá, chceš si užívat, já to chápu. Zahlídla jsi slepýho trotla a řekla si, takovýho ještě na seznamu nemám. Mně je to naprosto jasný,“ našel jsem řešení.

„Tys mi taky neřekl, že bys mohl ještě někdy vidět!“ zakřičela na mě a vyskočila na nohy.

„Protože jsem nechtěl, abys se mnou byla kvůli naději, že bych mohl bejt ještě někdy normální. Nakonec se ale zdá, že to bylo právě naopak, že? Kdybych ti to řekl rovnou, aspoň by to teď… tak nebolelo,“ díval jsem se jí tvrdě do očí.

„Ale stejně si mohl něco říct!“ ušklíbla se a mně se zalily oči slzami.

„Jenže mně se to už nikdy nemělo vrátit!“ zakřičel jsem na ni a i s Brillem vyběhl ven. Nasedl jsem do auta a rozjel se domů.

Tam jsem vyběhl z auta, vlítl do Lukasova pokoje, ulovil to, co chtěl, a vyběhl na houpačku na zahradě. Svezl se na ni a zapálil si. Slastně jsem vdechoval kouř a snažil se uklidnit.

„Ahoj, brácha. Moment,“ přišel ke mně Lukas a vyvalil oči.

„Co se stalo?“ zvedl jsem k němu hlavu a jen tak mimoděk si všiml, že už je tma. To jsme u nich byli tak dlouho?

„Ty kouříš?“ zeptal se stále vyvaleně.

„Jo. Sedej,“ posunul jsem se ke kraji a on si dřepnul vedle mě.

„Sorry, nechtělo se mi do večerky. Zejtra kupuju krabku já. Na,“ řekl jsem a podal mu celou krabičku.

„Ty jsou moje? Počkej, ty víš, že…“ začal se zmenšovat a scvrkávat.

„Jo. Poprvé sis zapálil, když se povolila adopce a zůstals tu. Byla to stříbrná viceroyka a hned potom modrý elemko,“ usmíval jsem se.

„Jak to…“

„Podle pachu. Ale neboj, vim to jenom já. Nejsem práskač. Dokud se nebudeš kvůli cigaretám zadlužovat, je mi to jedno,“ poplácal jsem ho po zádech.

„Děkuju, brácho. Ale, co se stalo, že sis zapálil?“ zeptal se a já jen zavrtěl hlavou.

„Takže Bella. Co ti udělala?“ zajímal se, ale když jsem mu chtěl odpovědět, zarazil mě. „Ne, nech mě hádat. Poslala tě do hajzlu, protože vidíš!“

„Dá se to tak říct,“ pokrčil jsem rameny.

„To je sv… promiň,“ omluvil se, když si všiml, jak se tvářim.

„V pohodě. Jenom…“

„Vzalo tě to. Já vím, pochopil jsem to. Ale Edwarde, seš super kluk a skvělej brácha. Navíc jsi úžasnej jako hlava rodiny. A jestli si toho vona nedokáže vážit, tak buď rád, že s ní nejsi. Nezaslouží si tě,“

„Sakra, Lukasi, ty bys měl bejt psycholog. A neboj, nikomu neprásknu, cos teď řekl, přestože za to děkuju,“ zasmál jsem se.

„Díky,“ oddechl si. „Ale říkal jsem jen pravdu. Mám vás i se ségrou rád. Jenom jsem si to nechtěl připustit.“

„Proč?“ udivil jsem se.

„Bál jsem se, že až se něco stane, postavíte se proti mně a mně to zase ublíží. A taky jsem se bál, že si budeš myslet, že mě maj vaši rodiče jako náhradu za tebe. Přeci jenom, jsem pro vás naprosto cizí nevítanej kluk.“

„Rozhodně jsi tu vítanější než já…,“ zašeptal jsem si potichoučku pro sebe, ale nahlas jsem řekl: „Pojď dovnitř, nechci, abys to pak vodležel, je zima.“

Zvedli jsme se a společně vešli do domu. Ve svém pokoji jsem sedl na křeslo, přitiskl si kolena k hrudníku a položil si na ně bradu. Pak se mi z očí spustily slzy.

Pokud má Lukas pravdu, tak proč to tak strašně bolí?

Tak, kolik z vás se trefilo? Musím říct, že tahle kapitola se mi vůbec nelíbila a ani nevím, kolikrát jsem ji přepisovala, protože u 15 jsem přestala počítat. Tak snad se vám bude líbit víc než mně.

P.S.: Já říkala, že to nebude nic světoborného!

19. kapitola Shrnutí 21. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 20. kapitola: