Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 19. kapitola

22.10.2010 (09:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2421×

No, Edwarde. Dneska ses vyvlíknul. Jestli ale bude takhle nadr… jestli do ní tohle bude vjíždět častěji, tak ti začnou problémy…

Když jsem se ráno probudil, Bella ještě klidně oddechovala stulená v mé náruči s hlavou položenou na mé ruce. Opatrně jsem ruku vysvobodil a chtěl se zvednout, s čímž zásadně nesouhlasila Bella, která něco zamumlala a rychle mi položila hlavu na hruď.

„Belli…“ zašeptal jsem potichoučku a dosáhl jsem kýženého výsledku. Bella zavrčela, odvrátila se ode mě, sebrala mi deku, zachumlala se a spala dál.

Rychle, ale potichu jsem sešel dolů. Udělal jsem palačinky, na jednom tácku je přikryl a dal na stůl a na druhém je namazal marmeládou, vzal nahoru i šlehačku, roztavenou mléčnou čokoládu a kakao, do skleniček nalil džus a vše odnesl do svého pokoje.

Sedl jsem si na postel vedle Belly a objal ji rukou.

„Bellinko,“ zašeptal jsem a políbil ji na tvář.

„Nech mě, já nechci do školy. Kluci mi házej papírky do výstřihu a sahaj mi na zadek. Ale neříkej to Edovi…“ povzdechla si a mně začaly cukat koutky.

„Neboj, já mu to nepovim a do školy nemusíš. Čeká na tebe ale snídaně,“ zabroukal jsem a ona se rychle probrala.

„Já… Ede…“ koktala rozpačitě.

„S klukama se netrap, já mu to vážně neřeknu,“ usmál jsem se pobaveně. Ona sklopila hlavu, opřela se mi čelem o rameno a stydlivě si začala hrát s mými prsty.

„To… já jsem jenom nechtěla…“

„Já vim. Ale nedělej si s nima starosti, cloumá s nima puberta a navíc se tě snaží dostat,“ utěšoval jsem ji a políbil ji do vlasů.

„Ještě, že jsi jinej…“

„Možná proto, že nevidim?“ rejpnul jsem si a ona do mě se smíchem strčila.

„Netvrď mi ale, že se Emmett nechová stejně jako oni,“ vyhrkl jsem.

„Chová. Ale neosahává přímo mě,“ cítil jsem, jak mi v náručí pokrčila rameny. Rozesmál jsem se.

„Doufám, že jíš palačinky.“

„Palačinky?“ vyhrkla rozzářeně.

„Palačinky,“ pokýval jsem s úsměvem hlavou a podal jí celý tác. Rychle jsem do sebe hodil sklenici džusu, sebral čisté oblečení a vběhl pod sprchu. Vystřídal jsem studenou vodu s teplou a pomalu se po zdi svezl na zem. Opřel jsem se zády o zeď a hlavu si položil na pokrčená kolena, která jsem si přitáhl k hrudníku. Začal jsem se probírat vzpomínkami hlavně na mou slepotu.

Spousta slepých se se slepotou nikdy nesmíří. Nadávají. Dělají ze sebe chudáky. Proč musím být jiný. Jak je možné, že jsem se naučil orientovat tak, že by mi zrak spíš překážel? Jistě, po domě se orientuju, protože tu žiju tolik let a vždy je kvůli mně vše na svém místě. Ale co třeba na tom koncertě? Nebo v tý restauraci? Je to zvláštní. Nejde mi to do hlavy.

Zatřásl jsem hlavou a radši vypnul vodu, utřel se a šel si vyčistit zuby. Pak sem na sebe naházel oblečení a šel zpět do pokoje.

„Lásko? Dojedla jsi?“

„Ještě ne. Mám ti nechat?“ zahuhlala s plnou pusou.

„Ne, sněz si to. Já jenom, že bych šel zatím umýt nádobí,“ sedl jsem si zase na postel. Počkal jsem, než dojedla, vzala si ze skříně moje tričko a vběhla do koupelny jako před tím já. Odnesl jsem nádobí do kuchyně, kdy mi ho z rukou sebrala Špunt a vypakovala mě pryč. Raději jsem šel na Bellu počkat zpátky do pokoje, Špunt, když se naštve, začíná být nebezpečná.

V pokoji jsem si sedl do křesla a vzal do ruky kytaru. Vybrnkával jsem melodie, které jsem složil, a ještě neměly text.

„Co budeme dělat?“ políbila mě znenadání Bella a já sebou trhnul. Zase jsem ji neslyšel.

„Já nevim, co…“ Byl jsem přerušen jejím zvonícím telefonem.

„Ano, Jazzi?“ zvedla to, odstrčila mi kytaru z klína a stulila se mi do náruče. Chviličku naslouchala a nakonec se rozesmála.

„Nezlob se na něj, vždyť ho znáš. Alespoň díky němu budeme mít volno a ty budeš mít víc času na Alici. Ale jestli chceš, až přijedu od Edwarda, promluvím s ním,“ ujistila ho a vzápětí sebou cukla. Nedivil jsem se jí, jeho hysterické „Od Edwarda?!“ jsem zřetelně slyšel i já.

„Ano, od Edwarda!“ odsekla a ukončila hovor. „Emmett udělal ve škole něco s topením, takže máme celej tejden volno. Nechcete jet zejtra se Špuntem k nám?“

„Tak jo, a co dneska? Chceš jít ven, koukat na filmy, do kina, parku, na zimák…“ sypal jsem ze sebe činnosti, které mě napadaly. Bella mi se smíchem položila prst na rty.

„Zpomal, dneska zůstaneme u filmů.“

„Tak dobře, dojdeme nějakej vybrat. Špunt a Ang určitě budou chtít jít ven s Brillem, takže o něj bude postaráno.“

Bylo to přesně tak, jak jsme se domluvili. Vzali jsme si nahoru pár filmů, plácli sebou na postel a postupně si je pouštěli. Jenže když jsem to navrhoval, nevěděl jsem, co mě čeká. Kdybych tušil, co s Bellou udělá to, že se dáme dohromady, tak se toho smrtelného hříchu nikdy nedopustím.

*****************

„Proč?“ vzlykala mi zrovna do košile.

„Co proč?“ zeptal jsem se.

„Proč musel umřít? Vždyť se milovali!“ vzlykala stále.

„Protože by to jinak nebylo romantický drama,“ protočil jsem otráveně oči.

„Ty seš zlej! A on byl ták hezkej!“

„Lásko, byl to hlavní záporák. Aby tam mohl být happy end, musel umřít. Navíc on miloval ji, ona milovala toho klaďase Jméno-už-jsem-zapomněl,“ vysvětloval jsem jí trpělivě jako malému dítěti.

„Edwarde, ty seš citlivej jak pařez!“ obvinila mě s hysterickým pláčem. S povzdechem jsem ji objal silněji a zaposlouchal se do začátku dalšího filmu.

*****************

To byla jen jedna scéna z mnoha, která mě potkala během sledování smutných filmů. Měl jsem chvílemi pocit, že je těhotná. Naštěstí jsme vybrali mnoho komedií, takže byla i spousta situací, kdy sem ji u sebe díky jejím záchvatů, smíchu málem neudržel.

S větší či menší psychickou újmou jsme nakonec přežili dopoledne i část odpoledne a Bella nakonec odjela domů.

Najedl jsem se, čapnul do jedný ruky Špunta, do druhé míček pro Brilla a vyběhli jsme ven. Prošli jsme celé Forks a pak jsme se zastavili na jedné louce. Házeli jsme Brillovi míček, který s nadšením vracel, a povídali si. Vyprávěli jsme si všechno, co se stalo od té doby, co se přestěhovali Cullenovi.

„Bráško?“ chytla mě Špunt za ruku.

„Copak potřebuješ?“

„Víš, za pár dní budu mít narozky a napadlo mě, jak se skrze ně pomstít Pliskupovi. Ale budu potřebovat od tebe a možná i od ostatních pomoc,“ řekla mi.

„Co tě napadlo?“ začal jsem se o to zajímat.

„Pozvali by jsme ho na oslavu a buď ho hodně opili, nebo mu do pití nasypali prášky na spaní. Já bych se s nim začala líbat a bla, bla, bla...“

„Počkej, jak bla, bla, bla?!“ vyděsil jsem se.

„Neboj, už to líbání je pro mě oběť,“ pohladila mě po tváři.

„Tak pokračuj,“ povzdechl jsem si.

„No, takže, začnu se s nim líbat a až uvidim, že na něj působí ten alkohol nebo prášky a on začne usínat, vodtáhnu ho do pokoje. Domluvím se s někým a svlíknem ho. Pak napíšu dopis, jakože jsem si to užila, že byl dobrej, prostě to, co chtěj kluci slyšet, s tím mi pomůžou holky a tím to hasne. On bude mít radost, že mě dostal a já budu mít radost, že mám zaděláno na pomstičku.

Za pár tejdnů, řekněme za dva nebo tři, půjdu za nim, že jsem těhotná…“ oznámila mi vítězně a já šokovaně vtáhl vzduch do plic.

„Co když si na tebe bude dělat nárok? Co když ti ublíží, až mu to řekneš? Co když…“ začal jsem plašit, dokud mi nezacpala pusu.

„To mu čest, chování ani svědomí nedovolí. Ale i tak, proto tam se mnou budeš ty.“

„A jak mu to chceš vysvětlit? Že vám to tam jdu jenom pískat, ať si mě nevšímá? Nebo ještě líp, že dem do trojky? S vlastní ségrou a úhlavním nepřítelem?“ vyjekl jsem hystericky a Špunt se rozesmála.

„Ne v tom pokoji. Tam bude zalezlej ten, kdo mi ho bude pomáhat svlíkat,“ pak zvážněla, „i když… ta trojka… to není zas tak blbej nápad… a klidně i bez toho Pliskupa, nebo někoho jinýho třetího. No, Bellu bysme možná do party vzít mohli…“ řekla zkoumavě a já cítil, jak mě sjela pohledem.

„Špunťáku!“ okřikl jsem ji rozpačitě.

„Tak nemůžeš se mi divit, kdy taky holka narazí na takovýho kořena, kor tady ve Forks.“

„Ségra…“ zaprosil jsem zoufale, červenej až na p… patách, co vás taky hned nenapadá.

„Fajn,“ zasmála se znova Špunt a přestala do mě rejpat.

Sbalili jsme si saky paky a šli domů. Tam jsme společně vykoupali Brilla, a když dorazil Lukas, strávili jsme celý večer hraním Člověče, nezlob se. Nakonec jsme se zvedli, se Špuntem jsme zapadli do mého pokoje a usnuli.

Ráno

Probudil jsem se a otevřel oči.

„Maličká, vstávej,“ vzbudil jsem ji. Něco zamručela a otevřela oči.

„Téda, ty máš kruhy pod očima, jak kdybys proflámovala celou noc,“ zasmál jsem se. Špunt se zarazila.

„Ede, jak… ty…“ vykoktala a ukázala na mě. V tu chvíli jsem se zarazil i já. Moment! Já vidim!

V tomhle úseku jsem to chtěla seknout, ale řekla jsem si, chtěli aspoň nějaké vysvětlení, tak jim ho dám. Jste rádi? Takže, zapomeňte na přerušení a jedeme dál.

Špunt mě začala šťastně objímat a vzlykala a výskala štěstím. Já se jenom smál a tiskl ji k sobě.

„Co se to tu děje?“ objevil se ve dveřích mého pokoje rozespalý Lukas.

„Brácho!“ zaječeli jsme se Špuntem a vrhli se na něj. On po nás chvíli přejížděl pohledem, ale pak mu vše došlo a aktivněji se zapojil do našeho chumlu. Po chvíli jsme se ale vyhrabali na nohy, protože na chodbě na zemi byla docela kosa.

„Měli bysme jet k těm Cullenovým. Brácho, ty se hoď do klidu, já to odřídím,“ dirigoval jsem je. Se Špuntem jsme se rychle osprchovali, vyčistili si zuby, oblíkli se, nasnídali a zatímco se Špunt malovala nebo co to dělala, jsem seběhl do garáže a stáhl plachtu ze svého Aston Martina.

„Tak se zase potkáváme. Rád tě vidím,“ políbil jsem naleštěnou kapotu a pak ji láskyplně pohladil. V tom okamžiku přiběhla Špunt a nasedla. Sedl jsem si za volant a jakmile jsem se zorientoval, nastartoval jsem a začal si užívat jízdu. Za chvilku jsme byli u domu Cullenů. Díky Špuntovi. Vystoupili jsme.

„Fíha, pěknej baráček,“ hvízdnul jsem uznale a všiml si Alice na schodech před vilou. Kulila na mě oči, až jsem se bál, že jí je přišlápnu.

„Al, zastrč si oči zpět do hlavy,“ mrknul jsem na ni a ona je vykulila ještě víc. Pak nás uvedla do obýváku. Všichni na mě zírali. Každého jsem sjel pohledem, oslovil, a když mi potvrdil trefu, pozdravil jsem. Krom Belly byla poslední Rose.

„Ahoj, Rose,“ kývl jsem a sjel ji velmi uznalým pohledem. Se smíchem vyskočila na nohy, lípla mi pusu na tvář, objala mě a pak pronesla: „Ahoj, Ede.“

To byl ten spouštěč. Cítil jsem, jak ode mě rychle vyděšeně uskočila. To jsem ale vnímal jen vzdáleně. Byl jsem ztracen ve vzpomínkách.

Vzpomínky

Seděl jsem na jednou stromu poblíž loučky kus od našeho domu. Potřeboval jsem utéct, viděl jsem teprve dvě hodiny a rodiče to už brali jako naprostou samozřejmost. Naložili mi víc úkolů než dospělému a zase si odjeli do Seattlu. Vždyť je mi jenom 15, mám i svůj život, nedokážu obstarat všechno!

Moje myšlenky byly přerušeny něčí přítomností.

„No tak, Rose, vždyť tu nikdo není!“ žadonil… Emmett!

„Ne, Emmette, mám tu z toho blbej pocit. Radši půjdem pryč,“ rozhodla blyštící se Rose.

„Ale vždyť…“ zaprotestoval Emmett.

„Emme, prosím,“ zamrkala řasami Rose a Emm jí okamžitě vzal do náručí a během mrknutí oka byli pryč.

Seskočil jsem ze stromu, ale dole se mi oči začaly příšerně mlžit. Rychle jsem běžel zpět domů, ale tam už jsem neviděl vůbec nic. Nadiktoval jsem Špuntovi všechny detaily, kterých jsem si všiml, a ona po dlouhém pátrání na internetu došla k jedinému závěru.

Přítomnost

„Upíři,“ rozesmál jsem se hystericky a klesl pod tíhou vzpomínek na kolena.

„Vážně?“ otočila se na mě Špunt a já rychle vyskočil na nohy.

„Vážně,“ potvrdil jsem.

„Tenkrát na tý louce,“ vzpomněla si Rose. Usmál jsem se a kývl.

„To jsem byl já.“

„Proto znám tvůj pach,“ rozřešila svou záhadu.

„A já tvůj hlas,“ prozradil jsem tu svou.

„Nebojíš se nás?“ zeptal se opatrně Carlisle.

„Ne. Kdyby jste mě chtěli zabít, zabijou mě Emmett s Rose už tenkrát,“ zavrtěl jsem hlavou a pak se podíval k oknu, kde seděla s vyděšeným pohledem Bella. Ohromovala mě svou krásou. Neviděl jsem sice ve svém životě mnoho, ale mohl jsem s jistotou říct, že nic nádhernějšího a dokonalejšího vidět nemůžu.

„Takže jsi upír?“ zadíval jsem se jí do očí, ve kterých se stále držela ta panická hrůza.

„Ne, já jsem… trošku jiná…“

Už definitivní konec téhle kapitoly. V další vás konečně čeká odkrytí Bellina tajemství. Líbila se vám tahle kapitola? Spokojení s vysvětlením? Já vás varovala, že to nebude nic převratného. Ale už tušíte, kdo Bella je? Souhlasíte s pomstou na Pliskupa?

Omlouvám se, že to trvalo. Mám teď trošku problémy doma, ale dneska sem si řekla, že kašlu na zákaz a přepíšu vám to. Doufám, že máte radost a aspoň jednou jste se u toho zasmáli...

18. kapitola Shrnutí 20. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 19. kapitola: