Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 21. kapitola

04.12.2010 (21:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1955×

Zvedli jsme se a společně vešli do domu. Ve svém pokoji jsem sedl na křeslo, přitiskl si kolena k hrudníku a položil si na ně bradu. Pak se mi z očí spustily slzy.

Jestli má Lukas pravdu, tak proč to tak strašně bolí?

Utřel jsem si slzy a vstal. Nebudu kvůli ní brečet, už mi ublížilo hodně lidí, tak proč se nemůžu přenést i přes tohle? Vždyť jsem to celou dobu tušil.

Vztekle jsem si utřel další slzy a vešel do koupelny. Sundal jsem si tričko a strčil hlavu pod studenou sprchu. Tak ksakru, chlape, seber se! Prostě, co se stalo, to se stalo.

Vypnul jsem vodu, sáhl po ručníku, vysušil si vlasy a zahleděl se do zrcadla. Sjel jsem očima trošku níž. Prozkoumal jsem odraz svého hrudníku a břicha, pak jsem udeřil pěstí přesně do středu obrazu a s ledovým klidem pozoroval, jak se celé zrcadlo rozpadlo na kusy a rozletělo se po celé koupelně.

„Bráško, já…“ vešla do mé koupelny Mish. Pak jí pohled sjel po mém těle, rychle přešla koupelnu a prudce mě objala.

„Promiň, já… vím, že za tohle můžu já,“ zašeptala zoufale a provinile.

„Neomlouvej se. Udělal bych to kdykoliv zas a znova,“ ujistil jsem ji bez váhání.

„Bráško, Lukas mě chce někam vzít, takže nebudem přes noc doma. Nevadí ti to?“

„Jasně, že ne, akorát na sebe dejte bacha.“

„Vždycky dáváme,“ pohladila mě po tváři.

„Já vím. Ale bojím se o vás.“

„Já vím.“

„Jak ses sem vůbec dostala? Vždyť jsi zůstávala u nich?“ zarazil jsem se.

„Emmet a Jasper někam jeli, tak mě hodili domu. A k Belle… měli byste si promluvit. Pochybuji, že je to tak, jak si říkal u nich. Myslím, že tě miluje,“ promluvila mi ještě do duše a odešla nejprve z koupelny, později i z domu. Zavrtěl jsem hlavou, natáhl na sebe tričko a přeběhl do pokoje. Sedl jsem si do tureckýho sedu na postel a zavřel oči. Užíval jsem si tu tmu. Miloval jsem ji, uklidňovala mě. Bude to znít divně, ale začínal jsem zrak nenávidět. Bral mi normální život.

Probíral jsem se vzpomínkami a přistihl se, že se usmívám. Z melancholie mě vytrhla až ruka položená na mém stehně. Otevřel jsem oči a uviděl Belliny čokoládově hnědé studánky, momentálně plné bolesti a strachu.

„Co tu chceš? Něco se stalo Špuntovi nebo Lukasovi?“ vyjekl jsem.

„Ne, přišla jsem sama za sebe, neposlal mě Carlisle.“

„V tom případě jsi viděla, je ze mě troska, můžeš jít,“ plácnul jsem sebou do peřin.

„Pokud si to budeš přát, odejdu, ale před tím… prosím, splň mi jedno přání. Vyslechni mě, prosím,“ zaprosila se sklopenou hlavou.

„Jestli ti to pomůže, posluž si,“ pokrčil jsem blahosklonně rameny. Nedokázal jsem na ni bejt hnusnej, ale zároveň mě strašně bolelo se na ni dívat.

„Ede, to už ti kvůli blbýmu tajemství, kterýho jsem se bála, nestojím ani za pohled? Ede, já ti to nemohla říct, stejně jako zbytek rodiny nemohl odhalit svoje tajemství. Když znáš to moje, jsi v daleko větším nebezpečí, než když znáš to jejich. Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála, že mě budeš mít za bestii a zatím? Máš mě za bestii lidskýho charakteru.

Edwarde, pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět, ale… mohl bys mi odpustit?“ podívala se mi při poslední větě do očí.

„Bello, já… je to trošku složitější. Já jsem neodešel, kvůli tvojí podstatě. Já… myslel jsem, že… prostě bylo to tak, jak jsem řekl u vás.

Když jsem se zmínil o tom, co si myslím, ty ses ani nezarazila, nevyvrátila mi to, nic jsi mi nevysvětlila. Jenom jsi mě začala obviňovat kvůli zraku. Pochopil jsem, že už nejsem zvanej a… musel jsem pryč. Už mi ublížilo hodně lidí a já nechci dovolit, aby se to povedlo ještě někomu,“ vysvětloval jsem neohrabaně.

„Edwarde, já…“ vyskočila ke mně na postel a vzala mi hlavu do dlaní. „Miluju tě, nikdy jsem neměla v plánu a nikdy mít nebudu, abys trpěl. Ublížit ti, to jsem nikdy neměla v úmyslu.“

Nedokázal jsem poslouchat její zoufalé přesvědčování. Natáhl jsem se a rychle ji políbil. Dal jsem do toho všechnu bolest, všechen strach i zoufalství dnešního dne. Ona mi to oplácela stejnou měrou a brzy se na mě vrhla. Jedna ruka jí zabloudila do mých vlasů, druhou mě hladila po hrudníku.

Pohled Belly

Ed se po chvilce přetočil nade mě. Jeho ruka mi zabloudila pod tričko a brzy se trošku odtáhl, aby mi ho mohl sundat. Chtěla jsem mu to oplatit, ale jakmile jsem mu začala tričko vyhrnovat, trošku ztuhl.

„Ne,“ zašeptal, chytl moje ruce a přitiskl mi je vedle hlavy. Pak se na mé rty vrhl s ještě větší razancí, než před tím. Zasténala jsem mu do úst a on se potěšeně usmál. Ještě chvíli jsme se mazlili, až jsem nás přetočila a sedla mu obkročmo na klín. Líbala jsem jeho rty, a zatímco mi jeho ruce bloudily po těle, pomalu rukama mířila k lemu jeho trička. Chtěla jsem zkusit svoje štěstí. Mé prsty dorazily do cíle a pevně se zamotaly do látky jeho trička. Ed měl ale postřeh. Rychle si sedl se mnou na klíně, takže jsem na něm nakonec seděla obkročmo s nohama obtočenýma kolem jeho pasu.

„Belli, lásko, prosím, ne,“ zašeptal naléhavě.

„Ede, co se děje. Teď už se nevymluvíš ani na stydlivost, ani na to, že chceš přestat. Doufala jsem, že teď už mezi sebou nebudeme mít tajemství. Pověz mi to, prosím,“ páčila jsem to z něj.

„Tak fajn,“ povzdechl si poraženě a zvedl ruce, abych mu tričko mohla přetáhnout přes hlavu. Když jsem to udělala, sklopil hlavu a začal se ode mě odtahovat. Zatajila jsem dech.

„To všechno kvůli tomuhle?“ vydechla jsem a očima přejela dlouhou růžovou jizvu, která se mu táhla od pravého kyčle až k levé straně hrudníku, kde se, přesně v úrovni Edwardova bušícího srdce, kroutila do tvaru připomínající srdíčko.

„Copak je to málo?“ usmál se nevesele. Povzbudivě jsem se na něj usmála a přejela rty po celé její délce.

„Tobě to nepřijde odporný?“ zeptal se nevěřícně.

„Proč?“ přiložila jsem ucho na to srdíčko. „Je krásná. Poslechni, tluče hrozně rychle. Myslím, že mě má ráda…“

„Lásko…“ povzdechl si Ed a zavrtěl hlavou. Ale usmíval se.

„Ede, ale jak to, že jsem si jí nikdy nevšimla? Párkrát jsem tě bez trička viděla,“ pozvedla jsem k němu oči.

„Vždycky po sprše,“ kývl. „To je taková zvláštnost. V teplé vodě mi vždycky zesvětlá a splyne s okolní kůží tak, že když nevíš, že ji mám, nevšimneš si toho.“

„Jak si k ní vlastně přišel?“ pídila jsem se po informacích.

„Vlastně díky ségře,“ pokrčil rameny.

„Cože?“ vyvalila jsem oči a on s úsměvem přikývl, ponořen ve vzpomínkách.

„Je to 5 let zpátky. Mě bylo 12, Špuntovi skoro 10. Lukas k nám ještě nepatřil, žil si svůj život v Česku, Brill ještě nebyl na světě a rodiče bydleli s náma. Ten den, kdy se to všechno stalo, bylo hrozný vedro. Hrál jsem si s tátou na zahradě. Mish zrovna dávali nějakou pohádku, takže byla v domě a ne s náma. Máma byla v práci,“ začal své vyprávění. „Nevím, co se tenkrát stalo, ani jak se to stalo, ale táta začal najednou panikařit. Vzpomínám si, že volal hasiče. Chytl mě a odnesl před dům. Ječel jsem na něj, kde je Špunt, že byla uvnitř, ale on mě nevnímal. Jediné, o co se staral, byl náš dům. Brzy přijeli hasiči, ale oheň se jim nedařilo dostat pod kontrolu. Hrozně jsem se bál o ségru a táta se mi hrozně znechutil tou povrchností. Proto jsem se mu vyškubnul a běžel za hasičem, jehož hlas ve mně vzbuzoval největší důvěru.

Vzpomínám si, jak jsem mu lomcoval rukou, a když si mě všiml a dřepl si ke mně, začaly mi téct slzy a já, ve snaze přeřvat ten oheň, jsem na něj zaječel, že mám uvnitř sestřičku. Jenže on mě objal a, pamatuju si to, jako by mi to řekl před sekundou, v rámci možností zašeptal: Je příliš pozdě, maličký. Moc pozdě.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Cítil jsem někde uvnitř sebe, že je Špunt naživu a chvilkama jsem měl pocit, že slyším i její pláč. Rozběhl jsem se proto k domu. Hasiči na mě křičeli, abych se vrátil, ale já je neposlouchal. Někteří se proto rozeběhli za mnou. Měli sice delší nohy, ale já byl mrštnější a znal každý kamínek i díru na cestě, proto jsem se dostal až k domu a bez váhání do něj vtrhl.

Obklopoval mě oheň, cítil jsem jeho žár, slyšel jeho řev a, i přes slepotu, viděl jeho jasnou zář. Přesto mě ani na okamžik nenapadlo vrátit se. Zařval jsem na ségru a odpovědí mi byl její hysterický pláč plný strachu. Vydal jsem se za ním a úspěšně se vyhýbal ohni. Našel jsem Mish, a protože jediná volná cesta vedla do prvního patra, vytáhl jsem ji tam. Vběhli jsme do první místnosti, kterou ještě oheň tolik nepolapil, a zavřeli za sebou dveře. Byl to Špuntův pokoj. Za námi se ohněm uzavřela veškerá cesta ven a ségra začala hysterčit. Bála se.

„Musíme vyskočit!“ volal jsem na ni od okna. „Nic se nám nestane, jsou tam keře.“

„Ne, bojím se!“

„Běž!“ zavřískl jsem a vystrčil ji z okna. Leknutím strhla knihovnu, takže jsem musel uskočit dál od okna. V tom do pokoje vpadla část prohořelých dveří, které mě minuly jen o pár milimetrů... Té druhé části jsem se ale už vyhnout nestihl. Spadly na mě. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím, že jsem se z posledních sil doplazil k oknu a vyskočil z něj.

Probudil jsem se až v nemocnici. Stáli nade mnou rodiče, poznal jsem je podle jejich přehnané vůně. Ten den… ten den byl zlomovej.

Ty zrůdy… oni mi vyčítali, že jsem z hořícího domu zachránil vlastní sestřičku! Oni snad chtěli, aby tam umřela! Od toho dne jsem s nimi do dneška nepromluvil ani slovo.

Tohle byla jediná jejich návštěva za celou mou hospitalizaci. Jediní lidé, kteří za mnou chodili, byli doktoři, sestřičky, Špunt a ti hasiči, co u nás zasahovali. Získal jsem si je svou odvahou. Dodnes jsem s nimi v kontaktu. Z toho dne jsem si odnesl jejich kamarádství, dětství mezi nimi, známosti i v nemocnici a mezi policajtama, známku odvahy a tuhle jizvu,“ dokončil své vyprávění a schoval obličej do dlaní. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo obejmout ho, opřít si hlavu o jeho lopatku a vískat ho ve vlasech.

Tak co? Líbilo?

20. kapitola Shrnutí 22. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 21. kapitola: