Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšná minulost - 2. kapitola

02.06.2012 (13:30) • Sharken • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 7237×

2. kapitola

Srdce mám zlomené láskou,

přeji si ho slepit lepicí páskou.

To tvé rty jej zlomily,

moc hrdé,

aby se omluvily…   

(Přiznávám, písnička se moc rytmicky nehodí k ději,

spíš si ji pusťte jen tak. Každopádně je překrásná!)

Dny ubíhaly neuvěřitelně pomalu. Snad kvůli tomu, že Edward už na svých hodinách dál nevídal toho Nickolase a ani jeho společníka. Navíc stále musel myslet jen na ni. Těch pár dní se tedy vůbec nelišilo od těch, co strávil doma zamčený ve svém pokoji. Bolavé srdce mu stále dávalo vědět, že pro něj už vyproštění neexistuje. Navždy ho to bude užírat.

Hnědé vlasy mu stále připomínaly Isabellin závoj. Když se na nějakou studentku díval delší dobu – zčervenala. Další rána do jeho srdce. Nedokázal si jen tak lehce z paměti vygumovat její úsměvy, její svůdné pohyby. Její krásný smích. To všechno mu leželo v hlavě. Chtěl ji požádat o ruku! Možná se měl ze svých citů vyslovit dřív.

Kdyby mu jen osud dal druhou šanci, jen za letmý dotyk by zabíjel. Ale možná si tento trest zaslouží, možná za jeho hříšnou minulost by si po právu zasloužil i horší trest. Ale i tak – proč, když konečně našel tu pravou, tu, pro kterou chtěl, aby jeho srdce už navždycky bez přestávky bilo. Tak proč zrovna ta odejde? A zanechá mu jen pitomý dopis, ve kterém ho stejně jen zraňuje? Nevěřila, že ji má rád ani natolik, že si její dopis přečte!

Ale co ji muselo tak moc tížit, že ho opustila, když zbýval už jen týden do splnění dohody? Dokonce kvůli tomu odešla i od své sestry? Co bylo tak… důležité?

***

On… Bella se dívala na svého syna a mlčky poslouchala, jak vypráví o Edwardovi. O svém otci. O tom, pro kterého stejně nikdy nemohla být dost dobrá.

A teď je tady. Se svou dosti početnou rodinou zavítal do Forks. A teď Bellu tížily dva nejrůznější pocity. Jeden, kterého se bála více než padesát let, že by jí mohl sebrat syna. To jediné, co jí po něm zbylo. To jediné, co ji nutí každé ráno nasadit napůl falešný úsměv.

A ten druhý, také naprosto urgentní – vyhledat ho. Vyhledat jeho úsměvy, jeho krásné oči, vlasy… Znovu se vpíjet očima do jeho hrudi, znovu podlehnout jeho svůdnému hlasu. Znovu se zakoukat. Ne znovu. Ta láska k němu ji přece nemohla opustit. I když si říkala, že je už dávno pryč. Stačila jediná vzpomínka a ona v tom znovu byla.

I přes to, že jí lhal, že ji podvedl tím, že o sobě tvrdil, že je normální člověk… Mělo ji to napadnout – ta jeho krása byla na normálního člověka až moc velká.

Ona si bláhově myslela, že je to anděl s duší ďábla. Jak byla naivní… Upír.

Tak jí to Robin vysvětlil.

Robin… Jen díky němu zde stále je. Jak takž živá.

Robin jí velice moc pomohl. Když utekla od své lásky, byl to on, kdo jí poprvé do očí řekl, že vévoda z Allbrooku je ve skutečnosti upír. Že to dítě, které nosí pod srdcem, je ve skutečnosti dílem ďábla – tím myslel Edwarda. A anděla, kterým – jak jsem zjistila po čase - myslel ji.

Ale na tom teď nezáleží. On je zase tady. Její láska, která ji strašila po nocích, kdy ve spánku střežila své dítě. Nickolas nebyl úplný upír. Spíš… Spíš člověk, ale ne tak docela. Jeho kůže byla jen o něco málo odolnější než lidská. Jeho hlas byl sice sametový, ale to hlavně díky genetice – je jasné, že ten svůdný podtón musel zdědit po svém otci.

Byl sice rychlý a silný, ale bohužel ne dost, aby dokázal chytit pumu, medvěda nebo vyšší zvěř. Každý den se musela dívat svému synovi do tváře a čelit jeho smutku. Přál si, aby byl… plnohodnotný, aby někam zapadal.

Ale ona to viděla úplně jinak. On byl jedinečný. To nejlepší, co se jí kdy postavilo do cesty. Byl ztělesněním všeho, co na ní bylo dobré. Byl to její zázrak!

Proto nemohla snést pomyšlení na to, že by jí ho mohl Edward vzít. Přivlastnit, jak se to dělalo v její době. Ačkoli s dalšími staletími měla žena stále větší práva, tak v Belle zbylo přece jenom něco z konce osmnáctého století.

 *

„Jak se sem opovažuje přijít? Chce ti jen způsobit bolest, mami!“ stěžoval si Nickolas druhého dne na parkovišti před školou.

„Pššt, tady jsem pro tebe tvoje sestra…“

Bella byla… nervózní. Ne! To ani zdaleka nevystihovalo její stav. Třásla se jí kolena a přála si odsud utéct. Ale nemohla to udělat – už kvůli svému synovi. Podívala se po svém hnědovlasém dítěti.

Napříč jeho slovům, jimiž často častoval svého otce, přál si ho poznat. Měl Robina rád, vážně, ale za otce ho považovat nedokázal… Snad za kamaráda, který dotírá na jeho matku, ale ne za otce!

Srdce mu bušilo vzrušením, to předtím byl pro něj zážitek. Jeho otec byl… dokonalý. Přesně jak mu ho popisovala maminka. Kolem něho vířila autorita. Vždyť to byl šlechtic! A já jsem taky! Zdědil jsem přece po něm vévodský titul, tedy pokud mu někde po světě neběhají další… parchanti. O čemž dost pochyboval. Viděl jeho výraz, čišel z něho zármutek. Bylo očividné, že se trápil. A Nickolas by vsadil poslední dolar, že to bylo kvůli jeho mamce.

Podíval se letmo na Robina a zjistil, že zatíná pěsti. Nickolasovi už bylo přes sto let, pravda, ještě nikdy nepoznal tu… pravou, ale o potřebách už něco věděl. A i jemu bylo jasné, že jeho mamku Robin nebere jen jako kamarádku.

Měl ho rád, vážně, byl to fajn chlapík, ale jestli budou chtít být jeho rodiče ještě někdy spolu a on jim v tom bude bránit, tak na zatracenou duši, Nickolas si ho podá.

*

Bella netrpělivě podupkávala nohou o školní podlahu, nemohla tomu uvěřit. Od doby, co ho uviděla poprvé, už uběhlo tolik let! Ale stále se cítila, jako kdyby se s ním právě teď měla setkat tváří v tvář úplně poprvé…

Jako tenkrát - v lese.

Na louce.

Kde poprvé na vlastní kůži ochutnala líbeznou chuť jeho svodů…

„Jsem Isabella…“

„I-Isabella Swanová?“

„Ano… Vím, že jsem asi neslušná a nehodí se připomenout muži, kterého ani moc neznáte, pravidla etikety, ale byla by zdvořilost informaci o jméně oplatit…“

„Jmenuji se Anthony… Nickolas…“

„Antohony Nickolas? A dál?“

„III. Anthony Nickolas III.!“

„Nádherné jméno…“

„Je po otci…“

Ze zamyšlení ji vytrhlo zapípání – a začíná to.

Seděla jako obvykle – v zadní lavici, co možná nejdál od katedry a od ostatních spolužáků. Nemohla si dovolit sedět vedle nich a vdechovat vůni jejich krve, nemohla si dovolit slabou chvilku. Je predátor!

I Edward je predátor… Ale stejně s ní sdílel jedno lůžko.

Edward! Panebože! To nedokáže. Nedokáže se po těch letech znovu podívat do jeho tváře a dělat, že nic. Že spolu nemají úžasného syna, nebo že její láska k němu je stejně uvadlá, jako byla i ta růže, kterou jí jednou v zahrádce dal.

Ne! Ještě není připravená spatřit v jeho očích onu bezúčastnost. Nic pro něj neznamenala. To ona ví. Teď ne. Možná jindy, ale teď ne!

Rychle sebrala tašku a vstala ze svého místa. Krokem šelmy opouštěla své místo – hlavně nenápadně!

„Ale no tak… Už na začátku mi studenti odchází ze třídy…?“ Zaslechla za sebou známý hlas. Bože, kdysi by zabíjela, aby ještě jednou mohla slyšet tu úžasnou melodii…

„Omlouvám se…“ zašeptala a pomalu se otočila.

„Isabello…“

Oukej,

asi mě budete chtít zastřelit, když řeknu, že tuhle kapitolu mám napsanou už asi týden… :-)

No, pak ten konec… Mám si připravit neprůstřelnou vestu? Každopádně děkuji za komentáře, tak hojný počet jsem ani nečekala. Moc vám děkuji! Doufám, že se dneska zase k té padesátce přiblížíme! Jste úžasní, dáváte mi sílu psát!

Autor: Sharken (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšná minulost - 2. kapitola: