Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 8. Kapitola

17.05.2010 (11:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3552×

8. kapitola

Zničeho nic se přede mnou objevila Tanya, uchopila mou tvář do dlaní a před zraky celého parkoviště včetně Isabelly mě políbila.

Stál jsem ochromeně jako mramorový sloup a netušil, čí jsem. Tanya hladově útočila na má ústa a drsně se dožadovala mé spolupráce. Víc než kdy dřív jsem si uvědomoval ten rozdíl mezi Tanynými ledově tvrdými rty a Isabellinými měkkými a horkými. Nikdy jsem neokusil ráj ani ústa Isabell… přesto jsem si jist, že by tíha pocitů, které by ve mně kontakt jejích rtů vyvolal, byla přímo zdrcující.

Rozdíl mezi Tanyou a Isabellou je doslova směšně do očíbijící. Pocit, když líbám Tanyu se nedá vypovědět jinak než, že si plně uvědomuji kamennost našeho druhu. Cítím led, sníh, chlad. Jako bych nežil. Je jako lavina, která vám přikryje tvář, studí a zebe. Je to jako polibek smrti, poslední polibek při kterém vám dochází dech a pevné tvrdé obětí vám v těle láme kosti.

Isabellina ústa… nikdy jsem je neochutnal, přesto jako bych cítil na jazyku jedinečnou chuť divoce rostoucích lesních ostružin, plodů plných života. Její horký dech rozehřívá vše, čím jsem, jen se její ústa přiblíží, stíhá mě neuvěřitelná závrať. Líbat Isabellu je jako znovu nabyté lidství. A přesto jsem si jist, že kdybych to směl zažít, slova by mi na popis nestačila a vše, co si představuji, by bylo rouhání, nad pocit nevýslovný.

Vše mi proletělo hlavou za pouhou sekundu, kdy jsem si uvědomil, že se Tanya stále snaží dotírat na má ústa.

Chytl jsem jí za ramena a snažil jsem jí odstrčit. Nechápal jsem její drzost, jak mě může po tom všem bezstarostně chtít získat. Blesklo mi hlavou trefnější slovo ztrapnit.

Celé parkoviště ze zatajeným dechem pozorovalo naše malé trapné představení a mě už pomalu docházela trpělivost. Všechno zkazila. Tohle mi Isabella nikdy neodpustí, tvrdím jí zapřísáhle, že pro mě Tanya nic neznamená a teď se tu s ní líbám, ač moje aktivita nebyla tak ochotná, abych sotva jednou pohnul rty.

Za Tanyou se ozvalo netrpělivé odkašlání. Odtrhla se konečně ode mne a otočila se na narušitele s vítězoslavným úsměvem. Můj výraz zdaleka nevypadal tak blaženě.

Tanyo, za tohle z Forks zmizíš, i kdybych tě měl zpátky na Aljašku odtáhnout za vlasy! Sliboval jsem si. Vždy jsem byl slušně vychovaný, ale na Tanyu je slušnost plýtvání. Pochybuji, zda ví co to slovo znamená.

Za Tanyou stála Isabella. Tvářila se naprosto klidně a vyrovnaně. Polkl jsem.

,,Dovolíš?!´´ pronesla jen tak mimoděk k nevěřícné Harpii otázku, na kterou nečekala odpověď.

Zíral jsem na ní jako na přízrak. Moje láska natáhla ruku, uchopila mojí dlaň, doslova a do písmene mě od Tanyi odtrhla. Hrdě se vztyčenou hlavou šla přes nacpané parkoviště, které ani nedutalo, kolem celé mojí rodiny, která nevěřila vlastním očím. Upřímně já také ne…

Držel jsem Isabellu za její hebkou ručku a nechal se odvést svižným krokem k jejímu autu. Moje hlava nic nechápala, ale moje srdce křičelo.

Sedla si na místo řidiče a než nastoupila, povzbudivě na mě mrkla. Na tváři se mi rozlil úsměv, nečekal jsem na další pobídnutí a nasedl na místo spolujezdce.

Jeli jsme po hlavní silnici pryč z Forks. Najednou mi celá absurdní situace, která mě málem v jeden okamžik zničila, rozesmála. Isabella se na mě otočila a přidala se. Celé toto odpoledne bylo naprosto šílené, na to nebyla slova. Uklidnila se dřív než-li já.

,,Říkala jsem, abys mi nedával příležitost, abych tě zachraňovala,´´ zakroutila hlavou a povzdechla si. Tolik jsem toužil vědět, co si opravdu myslí.

,,Promiň, nějak jsem neměl šanci to ovlivnit,´´ skousl jsem si rty, abych se nezasmál svému obratu. Nakonec začnu být Tanye vděčný.

,,Omlouvám se, že jsem tě takto unesla, ale Tanya vypadala, že z tebe chce vysát duši,´´ zasmála se zřejmě pohledu na mou směsici znechucení, zoufalství a zuřivosti.

,,Ty mě můžeš unést kdykoli,´´ podíval jsem se jí upřeně do očí. Přestala se smát a zamračila se před sebe na rychle ubíhající silnici. Milovnice rychlé jízdy?

,,Kam jedeme?´´ zeptal jsem se po chvíli, kdy se ticho stalo neúnosné bez jejího něžného hlasu.

,,Uvidíš, zasloužíš si poznat svůj osud,´´ zasmála se trpce beze stopy humoru.

Na nic jsem se už neptal jen pozoroval její tvář, na které se míhaly emoce jedna za druhou. Zachytil jsem smutek, strach, smíření?

Jela rychle, přesto nám chvíli trvalo, než jsme dojeli na místo. Byl jsem až bolestně zvědavý a netrpělivý ´´poznat svůj osud,´´ o čemž pochybuji. Já svůj rozsudek znám. Věčné utrpení. Není to dostatečně děsivé? ,A tak peklo sestoupilo na zemi, aby nesmrtelní platili za své hříchy.´

Krajina kolem ubíhala… Obyčejnému člověku by to splývalo v jednu rozmazanou čmouhu. Isabella stáhla střechu vozu, takže jí vlasy divoce poletovali v silném poryvu větru. Byla okouzlující, na tváři jí pohrával drobný úsměv a čím víc zvyšovala rychlost, tím víc se chvěla.

,,Není ti zima?´´ musel jsem se zeptat.

,,Ne, jsem vzrušená,´´ prohodila s osvobozujícím úsměvem. Milovala svobodu, šlo to poznat. Jeli jsme poměrně dlouho, až mi proběhla hlavou myšlenka o skutečném únosu. Musel jsem se pousmát.

Uvědomil jsem si, že sebou nemám ani mobil. Vše jsem nechal v nezamčeném Volvu na školním parkovišti. Ani bych se nedivil, kdyby tam už nebylo. Zvláštní, že ani myšlenka, že by mi někdo vykradl, nebo dokonce ukradl auto, mě nevyvedla z dobré nálady. Sourozenci by se určitě nepostarali o to, co jsem tam ve spěchu zanechal, spíš by pomohli zlodějům.

Isabella začala zajíždět ke krajnici. Nechápal jsem proč zastavuje. V hlavě jsem si procházel polohu, kde se asi nacházíme a dobral jsem se jen k přibližnému určení, že jsme někde na půli cesty k Surrey.

Má krásná únoskyně zastavila a vystoupila. Napodobil jsem jí a čekal, kam mě zavede. Co jsem tušil, byly jsme někde mimo civilizaci a v okruhu pár desítek kilometrů nebylo nic. Obešla auto a znovu mě vzala za ruku, vedla mě po malé neudržované cestě hlouběji do lesního porostu, kam by se auto nevešlo. Zvědavě jsem jí následoval.

Došla na kraj lesa, kde stromy začali být nižší a světlo prostupovat. Na pravé straně byla kamenná polorozbořená zídka.

Cihly byly porostlé břečťanem a zarůstali do země. Následovali jsme jejich cestu labyrintu a dostali se na malou planinku. Bylo očividně zřejmé, že sem už dlouho nikdo nezavítal, místo bylo těžko prostupné. Zprvu jsem se bál, aby nezajela na sluncem ozářenou oblast. S těží bych jí vysvětloval, proč že to má kůže září jako z křišťálu, ale tady to nevypadalo, že by mi mělo slunce dělat starosti. Bylo sucho, příjemně pod mrakem a v ovzduší se vznášel pyl.

Isabella se usmívala, vypadala, že ví, kam jde. Nechtěl jsem se ptát, ač jsem zvědavostí málem pukl.

Zadíval jsem se na malé vrostlé kamenné předměty, nepravidelně posázené, v pravidelných útvarech. Poznal jsem kde jsme… tedy ne místo, nikdy jsem zde nebyl, věděl jsem jen, že se jedná o hřbitov.

Isabella došla až k uměle poskládané kaskádě kamení a elegantně vylezla na vršek mohyly. Vyškrábal jsem se za ní. Z výšky dvou metrů byl nádherný pohled do krajiny a hlavně na tiché odpočinky zesnulých. Tohle mi chtěla ukázat? Můj osud, když se budu snažit jí získat? Jak ironické… Sedí tu nad náhrobky mrtvých s upírem a s pocitem, že je nebezpečná.

,,Už chápeš?´´ sklopila smutně pohled k zemi.

,,Be – Isabell,´´ zvedl jsem jí ukazováčkem ruky tvář. Potřeboval jsem, aby se mi dívala do očí.

,,Prosím, neříkej mi Bello,´´ uhnula pohledem směrem k pohřebišti.

,,Proč?´´ Nechápal jsem, co může být tak trestuhodného vyslovovat její jméno ve zkratce.

,,Říkal mi tak můj bratr,´´ její tvář byla bez emocí.

,,Kde je tvůj bratr,´´ snažil jsem se jí pochopit.

,,V zemi! Mrtev!´´ zaťala čelist. Nechtěl jsem, aby se trápila. Byla to směsice lítosti, osamění a nenávisti. Nechápal jsem jí.

,,Je mi to líto, promiň, neměl jsem…´´ sklopil jsem zrak.

Zuřivě uchopila mou tvář do dlaní.

,,Edwarde, copak to nechápeš? Nejde mi o tvou lítost! Snažím se ti vysvětlit důvod, proč tu teď jsme!´´ mluvila pomalu a zřetelně, ,,všichni, které jsem kdy milovala jsou mrtví! Nechci, abys byl mezi nimi, nechci líbat tvé mrtvé rty a dávat ti sbohem! Copak to opravdu nechápeš? Snažím se tě odehnat, abych tě ochránila, ne ti ublížila!´´ hovořila ke mně s očima odhodlaně zabořenýma do mých, že bych jejím slovům snadno uvěřil.

,,Isabello, teď mě poslouchej, to se nestane! To se nemůže stát! Protože…´´ skoro jsem křičel.

,, … Protože?´´ naznačila mou nedokončenou větu s povytažením pravého koutku úst v úsměvu. Ach, jak moc bych jí chtěl říct, proč. Cožpak můžu? Svěřit se jí se svou zrůdnou podstatou?

,,Tak vidíš… Každý máme tajemství, a i když se milenci snaží být mezi sebou upřímní, přesto se právě nejvíc lže svým partnerům,´´ povzdechla si výsměšně. Tolik pravdy.

,,Isabell, já…´´ otevřel jsem ústa, ze kterých nevyšlo ani slovo, pravda bolí.

,,Prosím tě, Edwarde, hlavně mi nic neslibuj!´´ usmála se trpce. Ale já chci! Chci jí dát i nebe nad zemí, je-li to jejím přáním!

,,Nevím, co jsi zač, cítím, že jsi jiná. Isabell, nejsem blázen, ale nezabrání mi to v tom, abych tě miloval,´´ povzdechl jsem si, ,,to já jsem nebezpečný, i když bych si přál opak,´´ nedíval jsem se na ní.

Pohledem jsem přejížděl mlčenlivé kamenné desky, desky které nejednou zdobí hroby lidí, kteří měli tu smůlu a ve špatný čas se mi připletli do cesty.

,,Edwarde, taky nejsem slepá, abych si nevšimla, že nejsi obyčejný… nemohu ti říct pravdu, ale jedno si pamatuj! Nejsi o nic víc, ani o nic míň člověk, než jsem já!´´ položila mi ruku na hruď, kde mělo bít mé srdce jako zvon. Nic, ticho, jen můj nadzvedávající se hrudník dechem naznačoval, že toto tělo žije. Pousmála se. Tušila, že nejsem člověk? Věděla to? Její srdce bije. Ona člověk je, i když tak nevoní. Její nepravidelné údery životodárného orgánu mě ohlušovaly.

Jak se tedy může srovnávat se mnou? Otázky mě pálily na jazyku jedna za druhou, ale věděl jsem, že bych se odpovědí nedočkal. Nechtěl jsem, aby mi musela lhát.

,,Proč jsme zrovna tady? Chci říct, Forks má vlastní hřbitov?´´ položil jsem jednu z lehčích otázek, které mě trýznily od počátku. Usmála se melancholicky.

,,Mám to tu ráda, je tu klid, ticho, dá se tu přemýšlet. Každý máme nějaké místo a mě nejvíc vystihuje hřbitov,´´ zavřela oči a zhluboka se nadechla.

,,Proč to říkáš?´´ dotázal jsem se rozzlobeně. Je snad smrtka?

,,Edwarde, prosím, nenaléhej, nechci ti lhát.´´ Viděl jsem jí na očích němou prosbu, přikývl jsem.

,,Nebudu se tě na nic ptát, ale nemůžeš mi zakázat tě milovat! Ani já sám si to nemohu zakázat. Vrazila jsi do mého života jako pochodeň a rozsvítila temnotu, která mě dusila. Nemohu… Já nechci! Abys mě odháněla.´´

,,Ach, Edwarde, riskuješ svůj život. Riskuješ ošklivé spáleniny a jako bych tušila, že oheň ti ublíží.´´ Otočila se ke mně zády a opřela se o mou hruď, automaticky jsem jí ovinul paže kolem těla a schoval jí ve svém obětí. Tak perfektně do něj pasovala, jako by byla zrozena pro mou náruč.

,,Uhořel bych kvůli tobě,´´ zašeptal jsem jí do vlasů a nepochyboval o pravdivosti svých slov. Natáhla ruku za sebe a vpletla mi prsty do vlasů.

,,Možná nastane čas, kdy to nebudou planá slova…´´ Z jejích slov bylo znát varování, zase.

,,Možná, ale ty mi za to stojíš,´´ položil jsem si tvář do jejích vlasů a zhluboka vdechoval její vůni, tak jedinečnou. Ne, ona nemůže být zlá, ona je anděl, můj anděl. Usmíval jsem se. Zase ta ironie, před pár dny jsem o tomto okamžiku snil a ještě před pár hodinami jsem neměl daleko ke zhroucení.

,,Měli bychom jít, nebo tě tvá dívka přetrhne jako hada a já v tom mít prsty nebudu,´´ začala se potutelně usmívat.

,,Ona není…´´ přerušila mě prstem na rtech, ,,já vím, já vím,´´ ušklíbla se a seskočila ze zídky.

Cesta zpátky byla příjemná, ale smutná. Neznal jsem důvod jejího smutku, ale můj byl jednoznačný. Jedu z ráje zpátky do pekla. Ale přijímám ho s otevřenou náručí, je-li to mým trestem za dychtění po tomto božském stvoření.

Naše oči se setkali a já poprvé měl pocit, jako kdyby viděla až na samé dno mé duše. Nevím jestli vlastním duši… ale je celá její…

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 8. Kapitola: