Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm_9. kapitola

23.05.2010 (20:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4404×

9. kapitola

Jedu z ráje zpátky do pekla. Ale přijímám ho s otevřenou náručí, je-li to mým trestem za dychtění po tomto božském stvoření.

Naše oči se setkaly a já poprvé měl pocit, jako kdyby viděla až na samé dno mé duše. Nevím, jestli vlastním duši… ale je celá její…

Celá cesta zpět proběhla v tichosti. Já seděl na místě spolujezdce a občas se podíval na anděla sedícího za volantem. Stejně jako při cestě na hřbitov si užívala cestu plnými doušky. Tváře měla červené od studeného větru, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo. Na tváři jí pohrával mírný úsměv a než jsem se nadál, zastavovala. Zmateně jsem se podíval kolem sebe. Stáli jsme na školním parkovišti, bylo prázdné, ale mé auto tu kupodivu bylo. Podíval jsem se na Isabellu a smutně si povzdechl.

„Nechce se mi domů. Tanya se sourozenci určitě udělají nějakou scénu,“ postěžoval jsem si. Isabella se zasmála.

„Je to tvá rodina, neměli by ti nic vyčítat. Navíc, to já tě unesla.“

„To je sice pravda, ale nebudu jim dávat záminku, aby tě nenáviděli ještě více,“ řekl jsem s úsměvem, který ovšem zmrzl, jakmile jsem si uvědomil, co jsem právě řekl. I Isabella ztuhla a nasadila neutrální masku.

„Nenávidí mě?“ zeptala se tiše.

„Ne, já… Tohle jsem říct nechtěl. Myslím tím… Cítí z tebe nějaké nebezpečí, ale oni tě neznají. Nemají právo tě soudit a jsem si jistý, že kdyby tě blíže poznali…“

„Mají důvod se bát. Prostě se jen řídí instinkty,“ přerušila mě a sklopila hlavu.

„Co to říkáš?“ Dvěma prsty jsem jí donutil podívat se na mě.

„Že kdybys byl chytrý, držel by ses ode mě dál.“

„Ale, Isabell, pro mě jsi anděl,“ pošeptal jsem jí.

„Co když nejsem anděl? Co když jsem ta špatná?“

„Jak to myslíš?“ Neodpověděla, jen se mi dívala do očí a já viděl, že nemá daleko od slz. Zatnul jsem pěsti, abych dokázal přemoct touhu pohladit ji a utěšit.

„Isabell, ještě před dvěma týdny jsem prosil ďábla, aby mé cesty propletl s dívkou, kterou budu milovat. Ďábla! Je mi jedno, co jsi. Je mi jedno, jestli seš hodná nebo zlá. Pro mě je důležité, že tě miluji a udělám cokoliv, abys to cítila stejně,“ řekl jsem naléhavě. Isabella ke mně natáhla ruku a pohladila mě po tváři. Slastně jsem přivřel oči. Viděl jsem, jak se usmála.

„Nemusíš už nic dělat,“ pošeptala, „a teď bys měl jít. Rodina tě určitě čeká.“

„Kdy tě uvidím? Přijdeš zítra do školy?“ zeptal jsem se nadějně.

„Bohužel ne. Dnes večer mám menší… akci. Ale můžeme se sejít po škole. Pamatuješ si cestu na hřbitov? Budu tě tam čekat ve čtyři.“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Ona se  se mnou chce sejít. Má naděje se opět rozhořela, měl jsem šanci.

„Vážně? Chceš se mnou být?“

„Ano, Edwarde. Alespoň jednou budu mít to, co chci,“ zašeptala, naklonila se a políbila mne na tvář. Díval jsem se, jak jí tváře hoří nádhernou červení, sklopila svůj pohled.

„Děkuju,“ pošeptal jsem a než stihla jakkoliv zareagovat, vrátil jsem jí polibek na červenající líci, vyskočil jsem z auta a šel k tomu svému. Sotva jsem k němu došel, zaslechl jsem pištění pneumatik. Otočil jsem a spatřil zadek Isabelliného auta, které se ode mě rychle vzdalovalo.

Povzdechl jsem si. Byl jsem šťastný, ale zároveň prázdný. Šťastný proto, že jsem se konečně dozvěděl, že o mě Isabella také stojí. Věnovala mi pusu a já stále cítil její hebké, měkké a horké rty na své kamenné tváři. Prázdný, jelikož odjela a já ji až do zítra neuvidím. Mé srdce se rozpadlo na dvě nestejné části; tu větší si odvezla ona.

Nasedl jsem do auta a rozjel se domů. Jel jsem opravdu pomalu, nespěchal jsem. Nechtěl jsem slyšet své nadávající sourozence a starostlivé rodiče. I když jsem chtěl poděkovat Tanye. Bůhví, jaké by to bylo, kdyby mě nepolíbila. Opět jsem si vzpomněl na tu nádhernou chvíli s Isabellou, na rtech se mi rozlil úsměv a noha sešlápla pedál.

Kde to hovado je? Až přijede, tak ho roztrhám! Co když mu Isabella něco udělala? Jakmile jsem dorazil k domu na pár metrů, zaslechl jsem myšlenky mé blonďaté sestřičky Rose. Kdybych neměl tak skvělou náladu, nejspíš bych se ušklíbl a zašel si na lov. Teď jsem byl ovšem šťastný, takže jsem s úsměvem vylezl z auta a vešel do domu.

„Zdravííím!“ zazpíval jsem.

„Kde jsi byl?“ zařvala na mě Rosalie. Věnoval jsem jí pouhopouhý úsměv a všiml si Alice, která naštvaně scházela ze schodů. Doběhl jsem k ní, objal ji a zatočil s ní ve vzduchu.

„Okamžitě mě pusť,“ zavrčela mi do ucha a já ji poslechl.

„Edwarde, stěhujeme se!“ vykřikla Rosalie, čímž mě dokonale přimrazila. Otočil jsem se na ni.

„Co jsi to říkala?“ procedil jsem skrz zuby. Rosalie se ztuhle usmála a ruce si dala v bok. Emmett, který doteď seděl na gauči, si stoupl k ní a objal ji kolem pasu.

„Slyšel jsi dobře. My i Denalijští jsme se shodli. Isabella se nám nelíbí, je z ní cítit nebezpečí. Nevíme, co je zač a nechceme riskovat. Je mi to líto,“ řekla posměšně. Zatnul jsem ruce v pěst, dolů došli i ostatní členové naší o něco větší rodiny.

„Ne, není! Tobě je totiž úplně jedno, co já cítím! Hlavně, že jsi šťastná ty! Vy všichni víte, jaké to je být zamilovaný, tak proč to nedopřejete mě? Isabella vám doteď nic neudělala. Byl jsem s ní sám a přežil jsem to. Není nebezpečná!“ křičel jsem a pohledem sjížděl každého z mé i Denalijské rodiny.

„Edwarde, uklidni se! Je sice hezké, že nám nic neudělala, ale odejít stejně musíme. Jsme tu už dlouho, lidé by mohli mít podezření,“ ujala se slova Esmé. Strašně se snažila, aby to znělo věrohodně, ale její myšlenky ji prozradily.

„Nech si ty lži, Esmé. Nejsem blbý a navíc slyším tvé myšlenky, pokud ti to nedošlo.“ Povzdechl jsem si a hlas ztlumil. „Myslel jsem si, že vás znám. Myslel jsem si, že jsme rodina. Máte stát při mně, podporovat mě. Vy nevíte, jaké to pro mě bylo. Dívat se po sto letech života bez lásky na tři zamilované páry, poslouchat, co si o druhém myslí, v podstatě to prožívat s nimi. A teď, když jsem konečně lásku našel, mě od ní chcete odloučit? Sobecké, nemyslíte? To si říkáte rodina? Je mi líto, ale jestli ano… Pak jsem do této rodiny nikdy patřit neměl.“ S těmito slovy jsem utekl do svého pokoje, v rychlosti jsem se vysvlékl a zašel do sprchy. Věděl jsem, že tady mě nechají být.

Poslouchal jsem jejich myšlenky. Byly zmatené, zaražené a lítostivé. Všechny, dokonce i Rosalii, bolelo to, co jsem jim řekl. Nevěřili vlastním uším a všichni si nadávali, jak málo pozornosti mi věnovali. Zatřepal jsem hlavou a snažil se myšlenky vytěsnit z hlavy, dokud tam nezbyly jen ty mé. A mé myšlenky se opět týkaly jen Isabelly.

Nechal jsem na svou pokožku a vlasy dopadat kapky ledové vody, sednul jsem si do koutu a vzpomínal na dnešní odpoledne. Na dobu, kdy jsem byl jen s ní, cítil se jako člověk. Stále jsem na své hrudi cítil tlak, jako když se o mě opřela. Stále jsem cítil vůni jejích vlasů. Smutně jsem si povzdechl.

Má ‚rodina‘ chce, abych se jí vzdal. Chce, abych ji nechal na pokoji a odstěhoval se. Ale to já nemohl. Jen při pomyšlení, že bych Isabellu už nikdy neviděl, jsem bláznil. Zakázal jsem si to jakkoliv myslet. Isabellu už neopustím. Nemůžu…

Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml myšlenek Tanyi. Zpozorněl jsem, až když jsem slyšel zavírání dveří od mé koupelny.

Tak jestli mi to teď nevyjde, končím.

Okamžitě jsem se postavil a ztuhl jsem na místě. Zhrozil jsem se nad plánem, který jsem si přečetl v Tanyiných myšlenkách. Ostatní členové naší rodiny nás nechali samotné. Tanya se vymluvila na to, že se chce pokusit mě přesvědčit. Ale takto?

I přes její ohavné myšlenky a zvuk dopadajících kapek jsem slyšel šustění látky, která dopadla na zem. Dveře sprchového koutu se otevřely a v nich se objevila nahá Tanya. Usmála se na mě, vešla ke mně a pomalu za sebou zavřela. Jednu ruku dala kolem mého krku.

„Co to děláš?“ procedil jsem skrz zuby.

„Dávám ti poslední šanci. Poddej se tomu, co ke mně cítíš,“ pošeptala mi a přitiskla své kamenné tělo na mé. Okamžitě jsem se s ní otočil a vylezl z koutu. Popadl jsem osušku a začal se utírat. Byl jsem vzteky bez sebe! Taková drzost! V myšlenkách jsem nadával Tanye, ale i sobě, jelikož jsem si dřív nevšiml jejího plánu.

„No tak, Edwarde, podívej se na mě. To tě vážně nevzrušuju?“ zeptala se. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.

„Když to udělám, necháš mě na pokoji?“

„Ano,“ povzdychla si. Odhodlaně jsem oči opět otevřel a sjel pohledem k jejím nohám. Díval jsem se na červeně nalakované nehty, hubená lýtka, pevná stehna. Pokožka na nohou byla bledá a od pohledu hebká. Pohledem jsem se zastavil na jejím citlivém místečku, aby viděla, že jsem si jí vážně všiml. Pokračoval jsem nahoru přes ploché bříško a velká pevná ňadra. Pak jsem se jí opět podíval do očí, které momentálně hypnotizovaly můj rozkrok.

„Odejdi, Tanyo,“ řekl jsem nekompromisně. Tanya na mě pohoršeně pohlédla.

„Co si o sobě myslíš? Mě ještě žádný muž ani upír neodmítl, rozumíš? Ty nemůžeš být výjimka. Nezáleží na tom, jestli jsi zamilovaný nebo ne. Muži jsou všichni stejní. Jdou za lepším a já jsem ta nejlepší!“ zakřičela na mě.

„Je mi líto, ale pro mě je nejlepší Isabella,“ pošeptal jsem. Ano, byl jsem naštvaný, ale zároveň mě zraňovalo dívat se na bolest v Tanyiných očích. Byla to moje dlouholetá přítelkyně, kamarádka na nudné chvíle. Vždy při mně stála, pomáhala. Ale teď, když se dozvěděla, že není žádná možnost, abych byl s ní, se změnila.

„Brzy nebude! O to se postarám!“ řekla tvrdě, rychle se oblékla a utekla. Ani její myšlenky jsem si nestihl přečíst, čehož jsem se upřímně obával nejvíc. Naštvaná Tanya byla horší nežli rozzuřený grizzly. A to bylo co říct.

Třeba potřebuje jen čas. Vydýchá to, pomyslel jsem si. Osuškou jsem si utřel zbytek těla a oblékl si čisté kalhoty a košili. Lehl jsem si na postel v mém pokoji, ruce založil za hlavu.

„Edwarde!“ zaslechl jsem hlas dívky, která si říká sestra. Zamručel jsem a vzápětí ztuhnul, když jsem uslyšel její myšlenky. Tanyina budoucnost zmizela. Upíří rychlostí jsem vstal a vběhl do obýváku, kde už čekala celá rodina včetně Denalijských.

„Tak už nám vysvětlíš, co se děje?“ zeptala se netrpělivě Irina. Alice se nervózně podívala na každého z nás.

„Když jsme se vraceli z lovu, jasně jsem viděla, jak se Edward pohádá s Tanyou. Ta se naštvala a utekla někam do lesa. Myslím, že běžela směrem k Seattlu. Poslední, co jsem viděla, byl její vyděšený pohled. Pak mi její budoucnost zmizela.“

„Jakože… Umřela?“ zeptala se Kate vyděšeně.

„Nevím,“ odpověděla Alice a na mě upřela svůj bezmocný pohled, „ale musíme ji co nejdřív najít.“ S těmito slovy jsme se každý rozběhl do lesa. Všichni jsme směřovali k Seattlu, ale bylo mnoho cest, kudy mohla jít. Tudíž jsme neběželi společně.

I na tu dálku jsem slyšel vystrašené myšlenky mé rodiny. Všichni si zakazovali myslet na to, že by se Tanye něco stalo. A já na tom byl stejně. Dával bych si to za vinu.

Běžel jsem a snad poprvé ve své upíří věčnosti jsem si běh neužíval. Neužíval jsem si tu volnost a nespoutanost. Byl jsem strachy bez sebe.

Mezi stromy se mihlo první světlo velkého města. Ještě více jsem zrychlil a rozhlížel se všude okolo. Stále jsem viděl pouze stromy a občas jsem zahlédl běžící siluetu někoho z rodiny. Poslouchal jsem všechny myšlenky a díval se tak, co kdo našel.

Pak jsem zaslechl myšlenky Iriny a její srdceryvný výkřik protkaný žalem.

Předchozí - další

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm_9. kapitola: