Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 7. kapitola

12.05.2010 (07:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4379×

7. kapitola

Zastavil jsem se, když jsem zaslechl něco zajímavého a hodně děsivého z úst Carlislea, který odpovídal Eleazarovi.

,,Samozřejmě, že nám nevadí, když tady nějaký ten rok s námi zůstanete,´´ Esmé se usmála potěšena, že se rodina rozroste a mě polil horký pot. Tak tohle jsem pos…

Ztuhl jsem na místě a doufal, že jsem se přeslechl. Bohužel, mé přání vyslyšeno nebylo. Byla to pravda. Denalijští se k nám stěhují. Pomalu jsem se otočil směrem do domu. Eleazar si třásl rukou s Carlisleem a Tanya… Ta se na mě s úsměvem dívala. Došla až ke mně. Naklonila se.

„Rok tu budem bydlet. Rok a jsi můj,“ pošeptala mi do ucha. Při představě, že tu rok budu muset bydlet s Tanyou, poslouchat její myšlenky, trpět její pokusy o flirtování,  jsem se otřásl. Bohužel, Tanya si to vyložila jinak.

„Já věděla, že ti nejsem lhostejná.“ S úsměvem mi rukou přejela přes rozkrok. Rychle jsem ji chytil za zápěstí.

„Tohle už víckrát nedělej. Já tě nechci,“ procedil jsem skrz zuby a utekl do lesa.

Zatavil jsem, když jsem se ujistil, že neslyším ničí myšlenky. Zhluboka jsem se nadechnul. Na severu jsem ucítil pach medvěda. V krku jsem ucítil ono známé pálení a v puse se mi začal tvořit jed. Měl jsem vyhlídnutou svou další oběť.

Po deseti minutách už jsem zahrabával tělo mrtvého medvěda. Nechtěl jsem se vrátit domů. Nechtěl jsem vidět Tanyu. Rozběhl jsem se na své oblíbené místo. Na svou louku.

„Toto trvalo!“ ozvala se Alice. Seděla uprostřed mé louky a hrála si s květy.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se otráveně. Chtěl jsem být sám.

„Čekám tu na tebe. Podívej, Edwarde. O Isabelle jsem ti řekla své. Ale co Tanya? Je pěkná a milá. Má tě ráda. Je jedna z nás. S ní by si to měl o tolik lehčí.“

„Alice, ale já ji nemiluju,“ přerušil jsem ji rázně.

„Věřím na lásku na první pohled. Opravdu ano. Taky se mi to stalo s Jasperem. Ale ty a Bella jste rozdílní. Ty jsi upír, predátor, lovec. Ona člověk… Oběť, kořist. Může se jí stát cokoliv. Neudržíš se, pořeže se a poteče jí krev. Stačí jeden dotek a můžeš jí zlomit ruku. Kdežto Tanya je silná. Není křehká, nemusíš se bát, že jí ublížíš. Jste si bližší než s Isabellou. Edwarde, všechno chce čas. Kdybys byl s Tanyou, věř, že časem na Isabellu zapomeneš, zamiluješ se do Tanyi a budeš šťastný.“

„Mlč!“ vykřikl jsem. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Tohle nemohla být pravda. A já si myslel, že svou sestru znám dobře. „Nikdy bych s Tanyou nebyl šťastný. Teď mi něco řekni, Alice.“

Tázavě se na mě podívala a já pokračoval: „Ty bys to udělala?“ Alice na chvíli ztuhla. Měla neutrální výraz, který se postupně měnil na smutný.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla potichu.

„Jsi upír, potkáš Japsera a zamiluješ se. Bohužel, je člověk. Byla bys schopná být s někým jiným než s ním, i když jste tak rozlišní? Odpověz mi upřímně, prosím.“

Alice sklopila hlavu, ale nic neříkala.

„Ne. Neudělala bys to,“ konstatoval jsem tiše.

„To je něco jiného,“ snažila se.

„Ne. Je to to samé. Až na to, že tobě se to neděje. Děje se to mě a myslím, že mám právo rozhodovat o svém životě sám.“ S těmito slovy jsem se rozběhl domů. Zalezl jsem si do svého pokoje a lehl na postel, kde jsem strávil celý zbytek noci. Ráno se ozvalo klepání a podle myšlenek jsem poznal Tanyu.

„Pojď dál,“ řekl jsem.

„Jen jsem ti chtěla říct, že jdeme do školy.“

„Ty jdeš taky?“

„Samozřejmě, Eleazar mě a Irinu včera přihlásil. Vadí?“ Ano! Toužil jsem odpovědět, že ano. Nechtěl jsem, aby se Tanya setkala s Isabellou.

„Ne, vůbec ne,“ usmál jsem se. Tanya odešla z mého pokoje. Rychle jsem se převlékl a vyrazil ke svému autu.

„Musím si něco zařídit!“ řekl jsem rodině a ujížděl ke škole. Měl jsem pocit, nutkání, říct o tom Isabelle. Nechtěl jsem, aby si špatně vyložila Tanyinu přítomnost. Musel jsem jí to říct, i když podle včerejška o mě nestála. Zaparkoval jsem na školním parkovišti a čekal. Pár lidí už tu bylo. Až po pár minutách jsem konečeně zahlédl ono krásné auto, z něhož vystoupila moje bohyně. Okamžitě jsem k ní vyšel.

„Isabell?“ zavolal jsem. Na chvíli se zastavila, slyšel jsem, jak se její srdce rozběhlo. Neotáčela se.

„Isabell?“ zkusil jsem ještě jednou. Stále se neotáčela, tak jsem si stoupl před ní. Dívala se do země. Toužil jsem se jí dotknout, chtěl jse se jí podívat do jejích očí.

„Musím ti něco říct,“ pošeptal jsem. Isabella jen zavrtěla hlavou.

„Nemusíš. Nechci nic slyšet.“

„A podíváš se na mě?“ slyšel jsem, jak se zhluboka nadechla. Pak zvedla hlavu. Podívala se mi do očí.

„Bells,“ začal jsem. Bohužel mě přerušila.

„Neříkej mi Bells. Pro všechny jsem Isabella.“

„Dobře, Isabell. Poslouchej, včera se k nám přistěhovali jedni známí. Mezi němi i dívka, Tanya. Dlouho se o mě snaží. Jen jsem chtěl, abys věděla, že ať udělá nebo řekne cokoliv, nic mezi námi není.“ Po celou dobu se mi dívala do očí a přísahal bych, že jakmile jsem se o Tanye zmínil, viděl jsem tam bolest.

„Proč mi to říkáš?“ zeptala se tiše.

„Sám nevím. Měl jsem potřebu ti to říct.“ Stáli jsme naproti sobě, blízko. Dívali jsme si do očí. Slyšel jsem myšlenky všech lidí, kteří nás pozorovali. Slyšel jsem myšlenky svých sourozenců, kteří přijeli před chvílí. Slyšel jsem myšlenky Tanyi. Nic mě nedonutilo odpoutat se od Isabelly.

„Měla bych jít,“ řekla po chvíli, ale nehnula se. Když se její rty pohnuly, zaměřil jsem se na ně. Všimla si mého pohledu. Chtěl jsem ji políbit. Potřeboval jsem to a nemohl tomu zbránit. Zvedl jsem svou ruku a pohladil Isabellu po tváři. Nic neudělala, neucukla, což jsem bral jako dobré znamení. Svou ruku jsem přemístil na její zátylek. Udělal jsem krok k ní. Očima těkala mezi mýma očima a ústy. Naklonil jsem se k ní. V tu chvíli, jakoby se něco změnilo.

„Ne,“ řekla Isabella a o krok odstoupila.

„Já… Omlouvám se. Neměl jsem…“

„Drž se ode mě dál. Pro své dobro,“ procedila skrz zuby a odešla do školy. Díval jsem se na její mizící záda a přemýšlel, co jsem udělal špatně. Nechápal jsem to.

„To byla ona?“ zaslechl jsem Irinu.

„Ano,“ odpověděla jí Alice.

„Mám z ní divný pocit. Vypadá… Nebezpečně.“ Tohle jsem už nemohl vydržet a odešel do třídy, kde jsem měl první hodinu. K mému nemilému překvapení si ke mně sedla Tanya, stejně jako na druhou, třetí a čtvrtou hodinu. Úspěšně jsem ignoroval její myšlenky, odpovídal na její otázky. Celý první den se mě držela jako klíště, usmívala se, pohazovala vlasy, dotýkala se mě. Bylo jí naprosto jedno, že slyším její myšlenky. Neřešil jsem to a raději myslel na Isabell.

Po šesté hodině jsem šel do jídelny. Dohnala mě Tanya, která měla jinou hodinu. Přitiskla se ke mně a vzala mě kolem pasu.

„Nech toho,“ pošeptal jsem ji a ruku jí sundal. Nevzdala se a zavěsila se do mě. Nechal jsem to tak. Neměl jsem teď náladu ji odhánět. Vešli jsme spolu do jídelny a jako první mě zaujaly záda mé milované. Seděla v koutě, sama, dívala se ven. S povzdechem jsem se vydal k mým sourozencům. U stolu mě všichni kromě Tanyi přehlíželi, nebavili se se mnou. Byli naštvaní za to ráno a upřímně i já bych si nejraději nafackoval.

Včera mi řekla, že bych jí neměl dávat další příležitost k záchraně. Dnes mi řekla, abych se od ní držel dál. Nechtěla mě. Tato skutečnost mě bolela, ale já se rozhodl splnit její prosbu. Už se jí víc nebudu míchat do života. Nechám ji být. Budu se od ní držet dál.

Pátek uběhl jako voda a nastal víkend, což znamenalo celé dva dny nevidět Isabellu. Už v sobotu jsem to málem nevydržel a rozběhl se najít její dům. Chtěl jsem ji jen na chvíli vidět. Naštěstí jsem to neudělal. Silou vůle jsem se donutil zůstat doma, ba dokonce odejít dál. Být na pár dní sám, pročistit si myšlenky.

Rychle jsem si zabalil to nejnutnější, vzal si peníze, a aniž bych řekl jediné slovo, nasedl jsem do auta a odjel. Nevěděl jsem, kam jedu a bylo mi to jedno. Potřeboval jsem ujet od rodiny, od Tanyi, od Isabelly. Lákala mě, přitahovala. A to jsem nemohl dopustit. Po půl hodině jízdy na sever mi zazvonil mobil.

„Ano, Esme?“ zeptal jsem se klidně.

„Edwarde! Zlato, kde jsi? Alice měla vizi, že jedeš pryč. Kam jedeš? Kdy se vrátíš?“

„Mami, klid. Nevím, kam jedu, ale v neděli se vrátím. Slibuji.“

„Ale kam jedeš?“ zeptala se zoufale.

„Vážně nevím. Najdu si nějaký hotel.“

„Eleazar říkal, že můžeš jet k nim. Mají volný dům, kam nikdo nechodí.“

„Vyřiď mu, že děkuji. Zatím ahoj.“ Než stihla cokoliv říct, zavěsil jsem a vydal se na Aljašku.

Příroda tu byla nádherná, vzduch čistý. Zastavil jsem u krásné rodinné vily v Denali. Vystoupil jsem z auta, tašku s věcmi jsem si hodil přes rameno a šel k domu. Bylo odemčeno. Vešel jsem a prohlédl si celý dům. Byl velkolepý. Už jsem tu párkrát byl ale stále mě překvapovala jeho symetričnost. Dlouhé dřevěné schodiště tiše dýchalo dobou a jemný prach poletující ve vzduchu odrážel světlo, které dopadalo doprostřed prostorného obýváku a dvou prvních schodů do patra.

Půl hodiny na to jsem ze sebe shazoval oblečení a vešel do sprchového koutu. Zapnul jsem teplou vodu a namočil si vlasy. Mělo to skvělý vliv na mé myšlenky.

Okamžitě se mi vybavila Isabella. Jako by nějakým kouzlem ovládala mé myšlenky, když já jsem nemohl, být tichým svědkem jejích snů a představ. Ten polibek s Tanyou byla blbost, tušil jsem, že se mi to vymstí. Potvora! Věděla o plánech Eleazara, musela to vědět! Ochránila si přede mnou myšlenky a já jí tak hloupě naletěl. A s touhle podlou ženštinou jsem se měl dát podle Alice dohromady? Nikdy jsem si nevšiml, jaký je moje malá sestřička pokrytec. Sama by nikdy Jaspera nevyměnila a mě bude vykládat, ať na svého anděla zapomenu a na Tanyu si prostě vyknu? Jenže já si nechci zvykat! Líbí se mi představa Isabelly v mém náručí. Představil jsem si její tělo, všechny její křivky. Představil jsem si, jak se jí dotýkám, sundávám jí oblečení, dráždím ji. Jasně jsem si vybavoval její vůni, v hlavě jsem slyšel její vzdechy.  Viděl jsem její tvář.

Má ruka se automaticky vydala do půli mého těla, uchopila můj penis a začala ho třít.

„Isabello,“ zašeptal jsem. V tu chvíli jsem se zhrozil. Byl jsem udivený ze svého chování. Opřel jsem se zády o zeď, sjel na zem a hlavu si dal do dlaní.

Nechápal jsem, co to se mnou bylo. Nechápal jsem, co to se mnou Isabella provedla. Takto jsem se nikdy nechoval. Byl jsem nešťastně zamilovaný.

Nechal jsem na sebe dopadat kapičky vody a z úst mi vyšel vzlyk.

Nikdy jsem nepřemýšlel nad jedinečností lásky a teď se jí mám vzdát. Zapudit jí! Vyrvat z kořenů cit, který mi zakořenil hluboko v mém ledovém nebijícím srdci, které nyní překypovalo tolika emocemi, než jsem byl schopen zvládnout. Ironie. Za svých sto let jsem si nepřipadal tak neuvěřitelně nepřipravený přijmout lásku do svého života, a přesto mi přijde, jakoby v něm byla odjakživa. Co jim dává právo žádat po mě, abych se jí vzdal? Co dává právo Jí vynést mě do výšin a v zápětí, než se stačím naučit létat, mě tvrdě srazit k zemi. Pochopil bych, že ke mně necítí ani z poloviny tolik náklonnosti, jako já beznadějné lásky. Ano, láska sebou nese i tyto možnosti neopětovaného citu. Nemohu jí nutit, aby mě milovala, aby se mi odevzdala. Možná jsem odsouzení hodný. Ale co je komu k čertu do toho, co smím a co ne?! Jak si všichni ti ctihodní členové mé povedené rodinky dovolují odsuzovat cit tak čistý a překrásný!

Díval jsem se na průsvitné mléčné igelity přikrývající nábytek, jako čerstvý poprašek sněhu. Ležel jsem na potaženém gauči a sledoval tu krásnou hru světla a stínu, když se do igelitu opřel vánek v pootevřeném okně. Chvíli byl jemný, něžný, ohleduplný k pocitům předmětu, který hladce splýval přes historické vzpomínky pár desetiletí zátky.

Jak snadno se z tichého hlazení stala divoká bouře. Igelit soupeřil s větrem všemi silami co měl, háji si právo na světě, dožadoval se pozornosti. Byl jako láska, bouřlivý příval citu, který vás spláchne do tichého opojného bezvědomí.

Celý víkend jsem nevytáhl paty z domu. Teď byla neděle a já jel ve svém autě směrem domů. Nechtělo se mi, ovšem slíbil jsem to Esme. A já své sliby plním. Byl jsem naprosto odhodlaný nechat Isabellu - Isabellou. Nebudu si jí všímat. Splním její přání. To bylo jediné, co jsem za víkend vymyslel. To byl můj plán.

Doma jsem se, se všemi přivítal. Nikdo se mě neptal, proč jsem odjel, a na co jsem přišel.  Byl jsem jim vděčný. Přes noc jsem si zašel na lov. Ulovil jsem si dvě srnky. Než jsem se nadál, byl tu opět čas školy. Byl jsem nervózní. Věděl jsem, že jakmile Isabellu uvidím, mé sebeovládání se zhroutí. Snažil jsem se na to nemyslet. Prostě jsem se soustředil na veškeré hodiny.  Bohužel jsem se nemohl vyhnout obědu.

„Ahoj, Edwarde!“ zavolala na mě Tanya přes celou jídelnu.

„Tvá dívka tě volá,“ ozval se za mnou překrásný hlas. Otočil jsem se na Isabellu.

„Ty se, se mnou bavíš?“ zeptal jsem se s úsměvem. Byl jsem rád, že naši konverzaci zahájila sama.

„Ne, nebavím,“ odpověděla. Opět se na nás dívala celá jídelna.

„Právě jsi na mě promluvila.“

„To se ti muselo zdát.“ Na tváři jí pohrával úsměv.

„Mě se to zdát nemohlo. Takže… Už se ti nemusím vyhýbat?“ Úsměv jí zmrzl na tváři a já okamžitě zalitoval svých slov.

„To jsem neřekla. Jen jsem chtěla zjistit, jestli se ohradíš kvůli označení Tanyi. Nezdá se, že by ti vadilo, když jí říkám tvá dívka. Sbohem, Edwarde,“ řekla, otočila se a šla si pro jídlo. S povzdechem jsem se vydal ke stolu mé rodiny. Všichni se na mě šklebili, ale já to neřešil. Isabella se mnou promluvila sama od sebe. To pro mě bylo hlavní.

„Omluvte mě,“ řekla Tanya po chvíli a šla z jídelny. Byla naštvaná, ale mě to nevadilo zasloužila si to, za to, že mi zatajila tak podstatnou věc jako přistěhování se k nám. V podstatě má, co chtěla, ať si nese následky za svá rozhodnutí, já to dělám také.

Otočil jsem se na Isabellu, která taky odcházela. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem stál na nohou a následoval Isabell, která bohužel vešla na dámské záchody. Ležérně jsem se přel o zeď naproti dveřím a čekal.

„Tak tady jsi,“ ozval se ze záchodů Tanyin hlas. Ztuhl jsem. Ani jsem si nevšiml, že tam je. Váhal jsem. Co  Tanya po Isabelle chtěla? Mohla by jí ublížit?

„Co chceš?“ zeptala se Isabella lhostejně a měřila si Tanyu pohledem. Pozoroval jsem to díky Tanye, která z ní neměla zrovna nejlepší pocit. I přesto se k ní přiblížila.

„Nech Edwarda na pokoji. Je můj.“ Chtěl jsem zavrčet, ale zároveň mě zajímalo, jak bude reagovat Isabella. Usmála se.

„Mě říkal něco jiného,“ řekla posměšně.

„To bylo předtím,“ hájila se Tanya.

„Bylo to ráno…“

Tanya zavrčela.

„Prostě se mu vyhýbej, jasné?! Sama si chtěla, aby se od tebe držel dál.“

,,Ach, Tanyo, jsi směšná. Opravdu mě nezajímají tvé stížnosti, jestli máš s Edwardem nějaký nedořešený problém. Co kdybys to vyřešila s ním, já na tebe nemám čas.

„Snažíš se mě naštvat?“ procedila Tanya skrz zuby. Isabella jen s úsměvem zavrtěla hlavou. A v Tanye se něco zlomilo. Přepadl ji vztek a natáhla svou ruku. Směsicí lidské a upíří síly praštila Isabellu do tváře s myšlenkami jásajícími hluboké zadostiučinění. Ale než se Tanya stihla vzpamatovat ležela na podlaze.

,,Dráždíš hada bosou nohou. Nedělej to!´´

Isabella se nad ní skláněla s nohou přišlápnutou Tanye na hrudi a mluvila k ní naprosto vyrovnaným, varovným a děsivě ledovým tónem hlasu.

Neváhal jsem ani vteřinu a vběhl na záchody. Vytáhl jsem šokovanou Tanyu spod Isabelliny boty na noze. A rychle jsem uchopil Tanyino zápěstí.

„Tohle už nikdy nedělej,“ řekl jsem naštvaně a postavil se před Isabellu. Tanya vypadala, že se za chvíli zhroutí, kdyby to u upírů bylo možné.

„Stojí ti za to? Vážně ji miluješ tak moc?“ zeptala se Tanya roztřeseným hlasem a za mnou se ozvalo zalapání po dechu. „Ou… Tys to nevěděla? Nevěděla jsi, že se do tebe Edward zamiloval? Tak to bych asi měla jít.“

Tanya se na mě usmála a odešla. Mrcha! Pomalu jsem se otočil na Isabellu, která hypnotizovala podlahu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se tiše. Bál jsem se její reakce na to, že ji miluju. Chtěl jsem jí to povědět až bude vhodná chvíle. Neměla se to dozvědět takto. Isabella jen pokývala hlavou. Stál jsem jen kousek od ní a nevěděl, co dál. Nemohl jsem odejít bez vysvětlení, ale zároveň jsem nevěděl, jak se tohle dá vysvětlit. Vyřešila to za mě.

,,Měl by jsi si se svou dívkou promluvit, zřejmě jí na mě něco vadí,´´ pronesla stroze.

„Není to moje dívka,“ pošeptal jsem zničeně. Vážně o mě nestála.

Isabella rychle odešla z dívčích záchodů, za to já se nemohl hnout. Stále jsem musel přemýšlet, co si o mě myslí. Už ví, že ji miluji. Změní to na naší situaci něco?  Upřímně jsem doufal, že jakmile vyjdu ze záchodů, skočí mi Isabell kolem krku a řekne, že mě miluje taky. Věděl jsem ale, že to se nestane. Isabella vedla svůj život, byla hrdá a svá. Byla originální.

„Co tu děláš?“ vyjela na mě nějaká dívka, která vešla do místnosti. Okamžitě jsem se sebral a odešel. Nevnímal jsem ovšem nic okolo. Šel jsem chodbou, lidé se mi vyhýbali a ti, kteří to nestihli, mi v myšlenkách nadávali do kamenného aroganta. Bylo mi to jedno.

Otevřel jsem dveře školní budovy a vyšel na vzduch. Zhluboka jsem se nadechnul, abych si alespoň trochu pročistil hlavu. Nepomohlo to. Porozhlédl jsem se po prakovišti a zasekl se. U mého auta stála Tanya s úsměvem na rtech. Projela mnou zlost, vztek.

Můj obličej se změnil v hrozivou grimasu, jakoby mi někdo z rukou vyškubl nevysátou pumu, a z mého hrdla vyšlo zavrčení. Tanya ztuhla a šokovaně mě pozorovala.

Ne, on by mi přece neublížil. Je to Edward, mírumilovný upír, který neublíží ani mouše. Má mě rád. Jsem jeho rodina. Nic mi neudělá. Tanya se v myšlenkách uklidňovala. Zatnul jsem pěsti a rozešel se k ní. V tu chvíli se mi vybavila vzpomínka na scénu ze záchodů. Zastavil jsem se.

Tanya Isabellu uhodila, jenže té se nic nestalo. Naopak… Přeprala upíra. Normální člověk by měl minimálně slabý otřes mozku a zlomenou čelist. Isabella nic. Na jejím obličeji nebyla ani známka rány od upíra. Ona se Tanye dokonce ubránila a jedním pohybem ji svalila na zem. Isabella je silnější než upír. Co je zač? to byla otázka, která mě momentálně trápila. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, kdo mě poctil svou návštěvou.

Zničeho nic se přede mnou objevila Tanya, uchopila mou tvář do dlaní a před zraky celého parkoviště včetně Isabelly mě políbila.