Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holube, bojuj! - 5. kapitola

Holube, bojuj! - 5. kapitola

Cizinci přijíždějí autem a nerodí se v kostele.

5. kapitola

 

„Ale nezapomeň na to,“ kladla Bella Lukovi na srdce.

„A nemohl bych to použít už teď?“ zeptal se s úsměvem. Nerad se s ní loučil, ale věděl, že by vůbec ničemu nepomohlo, kdyby ji zadržel.

„Luku… čím dřív ho najdu, tím dřív se vrátím. Slibuju,“ pohladila ho po tváři a vzala si od něho malou tašku, která připomínala něco mezi kabelkou a igelitkou. Jemně se ho dotkla prsty, aby si ještě naposledy užila to příjemné mravenčení a mohla cítit jeho pokožku na té své.

„Víš, jak to funguje. Víš, jak dlouho to potrvá. Pokud se nic nestane do tří dnů, víš, že jsem mrtvá.“ Nechtěla mu to říkat, ale musel pochopit, musel být připraven i na tuto možnost. „Ale musíš jít dál. Vrátím se, ale pokud si do té doby najdeš někoho jiného, slib mi, že o ní budeš uvažovat. Dáš jí šanci.“

„Slibuju, ale jenom kvůli tobě. A doufám, že se vrátíš brzy.“

„Kéž by,“ zašeptala sama pro sebe a odcházela směrem les.

„Můžu se dívat?“ zeptal se ještě. „Chtěl bych to aspoň jednou vidět.“

Bella přikývla a táhla ho do lesa za sebou. „Hlavně se nelekni.“

Obcházeli několik stromů, až se dostali k místu, které nešlo vidět z jejich domu.  Nehodlala riskovat, že se přemění někomu cizímu přímo před očima a navíc v Lukově přítomnosti. Sama by ty problémy zvládla, ale ještě k tomu Lukovy už ne. Postavila tašku k jeho nohám a poodstoupila o pár kroků.

„Miluju tě a nezapomeň, že se budu snažit,“ usmála se na něj smutně a Luke jenom přikývl. Jak ironické. Vždycky na „miluju tě“ přikyvovala ona, teď se role obrátily. Uchechtla se tomu a přeměnila se. Zase se cítila o něco volnější, ale stejně ji k zemi stahovala bolest, kterou cítila. Stesk po Lukovi, i když se ještě nevzdálila ani na kilometr.

„Páni,“ zašeptal bez dechu Luke a opatrně kráčel k ní. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit, ale přitom se bál. Ruka se mu třásla a jeho pohled se ptal, jestli se jí smí aspoň dotknout. Pobídla ho hlavou a překonala těch pár centimetrů mezi nimi. Viděla v jeho očích překvapení a vzrušení. No jo, ne každý den objevíte nějakého nového tvora, nadpřirozeného. A ještě je to vaše přítelkyně.

Hladil ji po hlavě a ona se pokusila mu něco přes myšlenky říct. Netušila, jestli to bude fungovat, neboť mluvit v hlavě mohla jen svému druhu, stejně se o to pokusila.

Luke ale nijak nezareagoval, tak usoudila, že se nepovedlo. Kdyby dokázala vytvářet klony, určitě by teď vytvořila klon sama sebe a promluvila si s ním. Jenom si nebyla jistá, jestli by to ještě zvládla. Dvacet let bez trénování určité schopnosti je přece jenom dvacet let. Za tu dobu se zapomene spousta věcí. Kdo ví, jestli vůbec svou schopnost ještě někdy získá.

Vlastně po tom ale nějak moc netoužila. Byla ráda, že je normální. Teda, v mezích normální.

Luke jí sáhl na křídla a ona trochu odskočila. Neměla ráda, když na ně někdo sahal. I když to je Luke. „Promiň,“ omluvil se.

Přistoupila k němu, byla asi o hlavu nižší, než on, takže přibližně ve své lidské výšce, a zobákem se otřela o jeho tvář. Měl to být polibek na rozloučenou. Jednou nohou chňapla po tašce a vzlétla. Luke za ní hleděl, ale nic neříkal. Chtěla ještě slyšet jeho hlas, ale neměla mu to jak říct. Škoda.

Křikla v ptačím slovníku ahoj a otočila se. Nesměla hledět zpátky, jinak by si to ještě rozmyslela. Jakmile se dostala nad stromy, a slyšela, že Luke běží z lesa, aby ji neskrývaly stromy a on ji mohl aspoň ještě na chvíli vidět, věděla, že ji už nenajde. Měla dokonalé krytí a pro lidské oči byla téměř nespatřitelná. I když taška by ji mohla prozradit.

Představovala si, jak asi zareagují lidé, až uvidí na obloze letět tašku.

Nechávala za sebou celý svůj lidský život, aspoň ten, který žila po svém návratu. Nechtělo se jí, ale musela. Ten před dvaceti lety už opustila dávno, když se rozhodla učit nahoře. Jediné, co jí ještě připomínalo starý lidský život, byl Edward a zlé sny v podobě Jamieho. A protože v něm Edward byl, musela splnit i své sliby. A až ho najde, vrátí se zase k Lukovi, protože i tomu to slíbila.

 Sliby jsou sliby a měla by si příště dávat pozor, jaké a komu je dává. Už teď jich dala víc než dost a netušila, jestli je všechny dokáže splnit. Možná ji Edward hledá, ale nemá šanci ji najít. Stejně jako ona jeho. Sama netušila, jak to má udělat. Je tolik měst, do kterých by se mohli Cullenovi přestěhovat, tolik mnoho, a určitě bude v každém městě nějaká zmínka o nich. Skrytá, ale bude. Jak asi zjistí, která je aktuální? A potom Luke. Pokud Edwarda nenajde dostatečně rychle, nestihne se vrátit včas. Věděla, že zůstane na místě, nepřestěhuje se, ale co jestli jí to potrvá až příliš dlouhou dobu?

Tohle bude ještě na dlouho, povzdechla si, a raději přidala. Věděla, že jako první se podívá do Forks. Nechtělo se jí tam vracet, protože na něj neměla moc hezké vzpomínky, aspoň část, ale tam končí jejich stopa. Jediná, o které ví. Možná byl Edward tak chytrý, aby po sobě zanechal nějakou zmínku, ale o tom pochybovala.

Musí uvažovat logicky. Je to nějakých dvacet jedna let od doby, kdy se s ním rozloučila. To znamená, že pokud na jednom místě zůstávají takové čtyři nebo pět let, čtyři nebo pětkrát se stěhovali. A nedávno znova. Takže má přibližně tři až čtyři roky na to, aby je našla. Má tři roky naděje, že pokud stihne prohledat všechno, oni zůstanou na jednom místě, aby je nemohla minout.

No, to aby sebou hodila.

Letěla celý den, a když se začalo stmívat, byla unavená. Potřebovala si odpočinout, a když před sebou spatřila věže nějakého kostela, rozhodla se, že v tomto městě přespí. Chvíli létala nad městem a hledala nějaké příhodné místo pro přeměnu, ale žádné nenašla. Copak tady není ani jedno zákoutí?

Hledala ještě chvíli a už chtěla konečně někde přistát. Křídla ji bolela a už si představovala, jak bude v lidské podobě za sebou tahat tu lehkou tašku, jako by to bylo to nejtěžší břemeno, ačkoli měla větší sílu než lidé.

Nakonec uviděla v kostele otevřené malé okýnko. Obávala se, že se tam nevejde, ale zkusit to musela. Před oknem vytvořila neviditelnou plochu, na kterou přistála, a protáhla se tím oknem. Vešla se do něho jen tak-tak. Taška za ní plula díky telekinezi a nakonec jí spadla do náruče, když se přeměnila. Sedla si na zem a protahovala si nohy a hlavně prsty na nich. Celý den v té strnulé poloze, kdy musela tašku držet, aby nespadla, ji pořádně vysílilo. Ruce ji bolely a měla pocit, že je nedokáže ani zvednou.

„Tak fajn, jdeme najít něco na přespání,“ řekla nahlas a vstala. Její rovnováha ji zradila a ona se zapotácela. Bylo to zvláštní zase stát na dvou nohách bez ocasu, který ji vyvažoval. Nakonec se jí to ale povedlo a ona sešla pomalu dolů. Kulaté schodiště, které bylo u stěny kostelní věže, vedlo až do přízemí, kde ven vedly pouze dveře. Které byly zamčené.

„To vážně musím mít takový pech?“ zeptala se, ale nezastavilo ji to. Pohnula v bezpečnostní vložce dveří tak, jako by ji odemykal klíč, a dveře se se skřípotem otevřely. Perfektní, mohla bych klidně vykrást banku, napadlo ji. Začala se tomu nápadu smát. Smích se kolem ní všude rozléhal a ona proto raději zmlkla. Kostel byl obrovský a krásně udržovaný. Vitráže ukazovaly různé obrazy a umělecké díla sklenářů a Bella se nemohla ubránit pokřižování. Ta atmosféra byla všude kolem a docela to na ni dělalo dojem. Dveře do věže za sebou zase zamkla a vydala se přední bránou ven. Doufala, že není zamknutá, i když předpokládala pravý opak, vzhledem k zavřeným vratům do věže. Jenže co když ji někdo uvidí vycházet ze zamčeného kostela? Raději to provede rychle.

Odemkla si, pootevřela vrata pouze na škvíru, kterou by mohla prolézt, protáhla se jí a dveře zase zavřela a zamkla. Na ulici bylo rušno, ale naštěstí nikdo neupíral oči ke kostelu. Oranžová barva ho osvětlovala a vytvářela dojem, že hoří. Slunce zapadalo a Bella se raději rychle vydala hledat nějaký nocleh. Zítra potřebuje vyrazit co nejdřív, aby se do Forks dostala brzy.

Na ulici se nenápadně vmísila do davu a hledala nějaký hotel. Když jí pohled zavadil o desku restaurace, v břiše jí zakručelo. Mohla se najíst ještě jako pták, ale tehdy nad pocitem hladu neuvažovala. Takže za jídlo bude muset zaplatit. Hlavně, aby jí finanční prostředky vydržely co nejdéle, když chce procestovat celý svět. A to ani neví, jak se domluví v Evropě, do které by Cullenovi také mohli jet. Proč ne? Určitě za ta staletí museli cestovat všude možně a naučit se spoustu jazyků. Vždyť mají tu perfektní paměť.

To ona se dvacet let učila pouze bojovat a znát základní informace o chodu jejich systému a taky o upírech a měničích-vlkodlacích. Na jazyky neměla čas, protože podle toho, co jí říkal Ean, měla zůstat ve státech. Což znamenalo, že jiný jazyk než angličtina není potřeba.

Město nebylo tak velké jako New York, ale zase ne tak malé, jaké si pamatovala Forks. Něco mezi tím. Cestou viděla pár nočních klubů, jedno kasino a pár hotelů. Jenomže když se podívala na jejich ceník, raději zase hned odkráčela a pokoušela se zapomenout na to, co viděla. Nepotřebovala velký luxus, jaký měla doma s Lukem, stačilo jí prostě místo, kde by byla koupelna, záchod a postel. Hlavně žádní švábi a jiná havěť. Nakonec narazila na malý hotel, kde byly ucházející ceny. Zapamatovala si to místo a šla hledat ještě restauraci. Na ulicích svítily pouliční lampy, neboť za dobu její „procházky“ slunce zašlo. Všude vládla tma a na nebi svítil měsíc. Hvězdy ale mraky nepustily a na obloze proto vládly různé odstíny modré.

Rozhlížela se okolo a hledala restauraci. Ulice se vylidňovaly a taxíky kolem ní svištěly do noci. Jenomže když se zase jednou otočila, aby se podívala na nějakou budovu, která připomínala restauraci, vedle sebe, zahlédla blonďatou hlavu, kterou už tolikrát spatřila. Mohla to být náhoda a lidé z tohoto města jsou často blonďatí, ale něco jí říkalo, že to tak není. Nenechala se však zviklat a dál předstírala, že něco hledá a že si toho člověka nevšimla. Podívala se napravo a její oči se rozzářily, jako by něco našla. Zahnula tam a zastavila se. Čekala, jestli ji tady bude následovat. A po chvíli se jeho hlava objevila za rohem.

„Proč mě sleduješ?“ udeřila na něho a měla chuť ho praštit nebo třeba opřít o zeď a bránit mu v dýchání. Prostě ho jakkoli zranit, byť i jen trochu, aby si příští sledování rozmyslel. A hlavně aby cítila aspoň trochu zadostiučinění.

„Co jsi zač?“ zeptal se jí a čekal, až mu odpoví.

„A co ti je po tom?“

Nadzvedl obočí. „Řekněme, že nemám rád nováčky. A ty jsi teda nová. Viděl jsem tě vylézt z kostela. Co jsi tam ukradla?“

Bellu to překvapilo. Myslela, že se chovala tak, že ji nikdo neviděla. Ani nikoho nespatřila, necítila ničí pohled v zádech, neslyšela šustění oblečení nebo kroky.

„Nic jsem neukradla a nová jsem. Copak do vašeho města nechodí návštěvníci?“ odsekla mu.

„Chodí, ale většinou přijedou v autech nebo autobusech a nevylézají z kostela, jako kdyby se tam narodili.“ Bella protočila očima. V břiše ji znova zakručela a za to, že ji nenechá si najít nějakou dobrou restauraci, měla chuť ho aspoň pěstí praštit do obličeje. Ruka se jí samovolně zatnula v pěst a blonďákovy oči rychle prokmitly k ní a pak zpátky k očím Belly.

Divně si ji prohlížel, nejdéle se zastavil u jejích oči, ale potom se podezřívavě podíval na celou její osobu. „Upír nejsi, tvoje oči nejsou červené. Vlkodlak?“ zeptal se, ale ihned kývl hlavou, protože se mu nezdála dost tmavá na nějakého indiána.

Belle svitlo. Věděla, kdo je, ale stejně měla hlad.

„Hele, jestli mě pozveš do nějaké restaurace, to tvoje sledování ti odpustím. A možná ti řeknu, kdo jsem.“ Věděla, že teď už mu prostě muselo dojít, že je měnič, ale netušila, jak moc mu to pálí. Zdálo se, že stále uvažuje, co má udělat, ale nebyl si jistý.

„Dobře. Vypadá to na velice zajímavý příběh,“ usmál se a Bellu to velice překvapilo. Jeho nepřátelský kukuč byl ten tam a teď před ní stál milý blonďatý kluk, který měl úzké rty vytažené v úsměvu a jeho modrozelené oči jiskřily pobavením a vzrušením.

Nastavil jí rámě a ona se do něj zavěsila. Vedl ji zpátky, a kdyby někdo viděl, jak oba zachází za roh, divil by se, proč vycházejí spolu a usmívají se. Ona se divila neméně, ale překvapení ve svém životě už zažila dost a dost. Tohle ji nemohlo zase tolik ohromit.

„Takže tvoje město, jo?“ zeptala se cestou, když už dlouho vládlo mezi nimi ticho.

„Jo, moje. Líbí?“ Bella přikývla. „Jsem docela rád, že jsem poznal člověka, který taky rád mluví. Nebo se mýlím?“

„Jak kdy,“ pokrčila rameny.

„Víš, uvažoval jsem, co jsi zač, a nemusíš mi to říkat teď, aby sis nemyslela, že nedržím slovo,“ začal a dál už její odpověď nerozváděl. „Moje teorie byla upír nebo vlkodlak, ale ani na jedno ses nehodila. Potom mě napadlo něco jiného, ale to nejsou ženské. Zatím jsem zažil jenom chlapy. A to žiju už docela dlouho. Jenomže když jsem zmínil upíry a vlkodlaky, ani ses nedivila, jako bys to všechno znala.“ Bella se za celý jeho monolog usmívala a přikyvovala. Zajímalo ji, jak dlouho už žije, když zmínil, že žije docela dlouho.

„A prozradíš mi tvůj věk?“ přerušila ho.

„Jelikož nejsem dáma, tak klidně můžu. Je mi už nějakých čtyři sta let. Plus mínus. Ale přesně ti to neřeknu. Matiku zrovna nemám v lásce, takže to nepočítám.“ Bella se zasmála nahlas a jenom nad tím kroutila hlavou. S jeho hlavou by to měl spočítané asi za dvě nebo tři sekundy. A on nemá rád matiku.

„A jsme tady,“ přerušil její záchvat smíchu a ukázal na restauraci, kterou musela minout, i když si na ni nepamatovala.

„Ale tady je to strašně drahé,“ kroutila nesouhlasně hlavou.

Blonďák ji potlačil za zády. „Tvůj příběh za to stojí.“

 

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale skoro celé prázdniny jsem někde byla nebo něco dělala. Snad už to půjdu rychleji. blotik :)


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holube, bojuj! - 5. kapitola:

 1
1. martty555
28.08.2012 [18:08]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!