Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holube, bojuj! - 4. kapitola

11.07.2012 (22:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1930×

4. kapitola

„Počkej, jak to myslíš?“

„Luku, tohle bylo to nejlepší, co jsem mohla zažít. Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat, jenomže já svoje sliby plním. Musím. Chci. Vím, že to po dnešku moc nevypadalo a že si myslíš, že jsem tě zradila, ale když je to jenom trochu v mých silách, snažím se je dodržovat. Jenomže tohle… Já toho člověka musím najít. Kdysi mi pomohl a já bych mu chtěla poděkovat. Nechci ho zklamat tím, že nesplním svůj slib.“

„Počkej, počkej. Ty mi chceš říct, že jenom kvůli tomu, že někoho musíš najít, se se mnou chceš rozejít? To ho nemůžeme hledat spolu?“

Bella se hystericky zasmála. Jak ráda by mu na tohle kývla. „Jasně, že jsem nad tím přemýšlela, ale vážně to nejde. Nevím, jak dlouho potrvá, než ho najdu, nevím, kde bydlí, nevím, jaké teď má jméno. Netuším, kde ho hledat. Nikdo mi nepomůže. A ti, kdo chcou, nemůžou,“ podívala se výrazně na něho.

Luke se vyšvihl na nohy a Bella se posadila. Už když stáli, musela mírně zaklánět hlavu, aby mu viděla do očí. Když teď stál a ona seděla, vypadal jako Eiffelovka. „A co mělo potom znamenat všechno tohle? To bylo něco jako: Ahoj, měj se tu, děkuju, že jsi se mnou chvilku žil?“ rozčílil se.

„Luku, já to vážně neplánovala, ale před pár dny mi něco připomnělo můj slib, na který jsem už dávno zapomněla,“ ani nevíš, jak dávno, „a já od té doby přemýšlela, jak to udělat. Může to trvat i deset let, možná dýl. Nevím, jestli bys na mě dokázal čekat celou tu dobu a přitom se soužit, jestli ještě žiju, jestli jsem náhodou někoho cestou nepotkala. Já bych to teda nedokázala.“

Luke si založil ruce v bok. „Takže ty se se mnou vyspíš těsně před tím, než se se mnou rozejdeš, a stejně mi říkáš, že mě miluješ. To je vážně výborný. A ty pokusy předtím, kdy jsi z ničeho nic ztuhla, to bylo jenom oddalování?“

„Prosím, nenuť mě ti to říkat.“

„Ne, rád si to poslechnu.“ Nepoznávala ho. Ten milý a hodný Luke se někam vypařil a teď tady řídilo tohle jeho dvojče.

„Do prdele, proč to chceš vědět? Tak mě znásilnili. Kdysi mě znásilni, na posteli. Možná proto to nešlo, chápeš? Tohle jsi chtěl vědět? Seš spokojenej?“ zařvala na něho a vyběhla do koupelny. Zavřela se za dveřmi a svezla se po nich zády. Brečela ještě víc, než předtím dole. Nemohla se ještě víc zostudit.

A jestli měl stále ještě tu svou blbou náladu, klidně by jí mohl vynadat, že byl jenom pokusná krysa, na které si zkoušela, jestli už je to za ní.

Ne, to by neudělal, přesvědčovala se.

Brečela, protože už nevěděla, co od ní její zatracený život chce? Copak nebojuje proti zlu a neudržuje na světě řád? Musí jí vzít Luka, její hrdost, přátele…? Musí se to dít právě jí?

„Bello?“ zaklepal potichu Luke na dveře, o které se opírala.

„Jdi pryč!“

„Ne, dokud mi neotevřeš dveře,“ trval na svém. „Pusť mě.“

Možná by ho i pustila, jenomže se vůbec nemohla hýbat. Cítila, že kdyby se pokusila postavit na nohy, neunesly by ji; kdyby se pokusila natáhnout ruku, nedokázala by kliku chytit díky třasu.

„Nemůžu,“ zašeptala a schovala si obličej v dlaních. „A ani nechci. Nechcu, aby ses na mě díval. Ne teď.“

Slyšela jeho sytý povzdech. „Na to už je pozdě, lásko. Viděl jsem tě tak či tak. Minulost na tom nic nezmění.“

Proč je Luke takový? Kdyby na ni křičel, bylo by snazší mu odolávat, neotevřít. Jenomže takhle, když je k ní milý, to nejde. Chtěla by mu říct, proč nemůže být s ní, aspoň z jedné části. Chtěla by mu říct, že ona nezestárne ani o den, zatímco bude tu svou osobu hledat, proto s ním nechce žít, protože kdyby hledání trvalo dlouho, ona by se to snažila urychlit. Ztrácela by pozornost, každý den by ji bolelo pomyšlení, že už se třeba nestihne vrátit, že už ho neuvidí.

Schopností mu otevřela dveře a odkulila se na podlaze bokem, aby o ni nezavadil. Rukama si zakrývala oči a stále brečela. Přikrylo ji něco jemného. Podívala se nad sebe a Luke u ní klečel s hedvábným ručníkem. Tehdy se rozhodla, že mu to řekne, ať se děje, co se děje. Je to jedno. Nemůže mu už déle lhát.

„Miluju tě,“ zašeptala a rychle ho chytila kolem krku. Přitáhl si ji do klína jako malé dítě a kolébal ji, hladil po vlasech, šeptal laskavá a něžná slůvka. Když se Bella dostatečně vybrečela, aby mohla mluvit, a její potřeba něco objímat, aby se nesesypala, pominula, podívala se mu do očí.

„Luku, ta věc se stala před dvaceti lety, ale já to stejně nemohla nějak vytěsnit,“ začala a čekala, kdy mu dojde, že je něco v nepořádku. Měla vlastně osmnáct, a vypadala při troše dobré vůle maximálně na dvacet dva.

„Počkej, to nedává smysl,“ podíval se na ni zmateně.

„Ano, nedává. Jenže já nejsem člověk. Takhle vypadám už dvacet let,“ zašeptala a čekala, kdy ji od sebe odhodí se zhnusením. Jenže to možná nepochopil, protože jeho ruka ji dál hladila po zádech.

„Bells, možná jsi jenom trochu zmatená,“ zašeptal.

Zakývala hlavou. „Celou dobu jsem ti lhala. Teda nelhala. Jenom v tom, co jsem. Nevěděla jsem, jestli bys to přijal, ale abys tohle všechno pochopil, musím ti to říct.“ Luke jenom seděl a čekal, tak pokračovala.

„Takhle zůstanu už napořád. S tím obličejem, s tímhle tělem.“ Odhrnula si vlasy a sáhla po jeho ruce. Položila si ji na krk a čekala, až to ucítí.

„Co to je?“

Smutně se zasmála. „Jizva, která mi zůstane navždy, dokud neumřu. To mě včera a předevčírem zdrželo. Díky tomuhle jsem nepřišla. Utrhli mi hlavu a musela jsem se zrodit znovu.“ Lukovi se zasekla ruka na jejích zádech. „Já vím, že je toho na tebe moc, ale vážně to tak je. Máme schopnosti. Já a ti, co jsou jako já. Je nás víc a ochraňujeme lidi a jiné… stvoření,“ dodala po chvíli. Nemínila mu říct, že upíři a vlkodlaci vážně existují, ještě to tak. Luke se nemohl bránit jako ona.

„Každý máme svoje schopnosti na udržování pořádku.“ Zase nechala chvilku pauzu, aby mohl utéct nebo se na něco zeptat. Nemínila ho do něčeho nutit, takže by ji klidně mohl zastavit a ona by už o svém druhu neřekla ani slovíčko. „Říkám si holub, protože pro nás není označení. Je to krátké, docela výstižné a líbí se mi to,“ usmála se na sprchový kout před sebou.

„Co jsou tvoje schopnosti?“ zeptal se po chvíli.

„Ty to vážně chceš vědět?“ žasla nad ním. Čekala, že raději pomlčí, nebo uteče, nebo ji vyžene nebo se jí začne štítit, ale že se začne zajímat…

Bella způsobila, že se začal potit, a i když to nebylo nic moc, čeho by si mohl všimnout, řekla mu to. „Natáhni ruku vedle sebe,“ řekla, když vytvořila průhledné zdi kolem jeho těla. A nakonec mu přinesla jeho kartáček. Telekinezí.

„Páni,“ zašeptal, když v ruce držel svůj kartáček na zuby. „Netušil, jsem, že máš takový smysl pro humor,“ usmál se, když jí před nosem podržel plnou ruku.

„Ty se vážně nebojíš?“

„Vlastně ne. Jenom předpokládám, že se brzy ze svého snu probudím, mimochodem moc krásného, ještě dole byl nejúžasnější, a potom moje holka už bohužel nebude mít žádné schopnosti. Jo, ale zase mě neopustí.“

„A to není všechno, co dokážu,“ zamumlala si. Pak už hlasitěji dodala: „Ale tohle není sen. Mám tě štípnout?“ Takže to vlastně nepřijal. Ale nemohla od něho čekat víc. Hlavně, že teď nejančí. Jinak by musela zavolat Eana, aby mu něco namluvil, cokoli. Ale aby to nikomu nemohl říct.

A potom jako správný mentor by vynadal jí. Bezva. Že ona se musí dostat vždycky do takových problémů.

„Ne, chci snít.“

„Jenže ty nesníš, Luku, tohle je skutečnost,“ přesvědčovala ho, ale raději už nemyslela na to, že by se před ním přeměnila. Dalo by se říct, že jenom ona díky tomu, že je tak divná, vzala skutečnost, že se před ní přeměnil velký pták v člověka, jako něco neuvěřitelně skvělého. Kdyby Lukovi naložila ještě více informací, a hlavně nelogických informací, na hlavu, mohla by ho rovnou poslat do blázince, kde by to mohl vykládat. To ona nechtěla.

„Ale poslouchej mě,“ vzala jeho tvář do dlaní a přinutila ho podívat se jí do očí. „Nesmíš to nikomu říct, jasné? Naše existence se v tajnosti drží už několik tisíc let, nesmíš to nikomu říct, jinak bychom byli nuceni tě zastavit. Já nechcu, aby se ti něco stalo. Chápeš mě?“

Omámeně se jí díval do očí a přikývl. Je mimo, povzdechla si. Vůbec nerozumí slovům, která říkám, i když je slyší. Buď mu to můžu později zkusit říct znovu, nebo už raději ne.

„To nic, to je v pořádku,“ vzala ho pro změnu do náruče ona a nechala si jeho hlavu svézt do klína. Přitom se ho snažila aspoň trochu zahřát. Oba totiž na studené dlážděné podlaze leželi nazí, teda ona měla ručník, ale to se za oblečení moc nebere. Čekala jenom, kdy se z toho šoku probere. Dalo se to očekávat. Jenom si nadávala, proč mu to vůbec říkala. Vždyť od něho stejně odejde a co on s tím, že zná její tajemství? Vlastně napadla ji jedna věc, díky které by ho mohla mít stále „na drátě“. Věděla by, kdyby ji potřeboval. A taky to s ním vyřídí, nebo se spíš domluví, až bude zase vnímat a bude plně při smyslech.

Hladila ho po vlasech a přitom si vzpomínala na své dny na vzdušné pobočce.

„Pohybuj se víc,“ komandoval ji Ean, který se v hodinách bojování měnil z milého a laskavého mentora v neúprosného kruťase. Bella se občas divila, jak se dokáže změnit za takovou chvíli. Určitě toho bylo potřeba, neboť v boji proti upírům nebo zdivočelým vlkodlakům se jich nemůžete ptát, jestli je bolí nožička, nebo jestli jste jim neublížili nebo snad jestli nepotřebují chvilku pauzy. Bella se chtěla taky jednou dokázat tak skvěle ovládat, i když s ní to půjde velice těžko.

V té době pobývala na pobočce nějakých pět let a její výcvik, dá se říct, pouze začínal. Měla za sebou základní lekce v nauce svých schopností, které se jí zatím nedařily pořádně „uchopit“. Stále na ně spotřebovala mnoho pozornosti a méně jí zbylo na boj. Navíc přišla o jednu schopnost, proto si také celá vzdušná pobočka dělala starosti, až na Bellu. Sice se jí nelíbilo, že na ni všichni lítostivě zírají, ale nakonec se to naučila ignorovat. Prostě kráčela, jako kdyby kolem ní bylo pusto a prázdno.

„Já se snažím,“ prskla na Eana. I ona se v boji měnila, i když ne podle svých představ. Byla vždycky naštvaná, že se jí nedařilo, protože ať se snažila, jak chtěla, nikdy jí nic nevycházelo podle plánu. Prostě jí to nešlo.

„Málo,“ utnul jejich hádku. „Znova!“ křikl a postavil se na značku a Bella udělala to stejné. Mírně pokrčila kolena a ruce zatnula v pěst. Postavila se před Eana a podívala se mu do očí. Buď se špatně dívala, anebo na sobě nedával vůbec znát, jaký pohyb chce udělat. Ale tipovala to spíš na to první. A i když by jí díky pokrčeným kolenům neměl vyvést z rovnováhy tak snadno, zakymácela se a spadla při prvním útoku.

„Moc. Znova!“

„Sakra, ale já už nevím, jak jinak. Jdi do prdele!“ utrhla se na něho, protože jí lomcoval hněv a ona už vážně nevěděla, co dělat jinak. Prostě se přeměnila a letěla pryč. Věděla, že se moc daleko nedostane, protože vzdušná pobočka byla jakýmsi kouzlem chráněna, a ona dala slib, že na dobu, než dokončí výcvik, zůstane tady.

Otevřela si dveře mocí, což ještě zvládla, a vyletěla ven. Snažila se být co nejtišší, aby ji nikdo nezahlédl, a posadila se na lustr zavěšený za neznámo co nad hlavní halou vzdušné pobočky, kde se měniči jako ona shromažďovali, rozdělovali si úkoly, mise a chodili na hodiny jako ona. Z toho jen minimálně žen, ne-li žádná.

Seděla tam a věděla, že jestli ji tady Ean najde, bude si muset najít nové útočiště, novou skrýš. Jedinou výhodu viděla v tom, že pokud Ean nevěděl, kde přesně je, nemohl jí mluvit v hlavě. Mezi tolika srdci by to její neslyšel, není upír, aby cítil její pach, a aby ji našel, musel by se dívat vysoko ke stropu, což ve vzdušné pobočce nikdo nedělá. Nad ní totiž už nic není.

Smutně tam seděla a zobák si schovala pod pírka na zádech. Chtěla jít spát a prospat všechno zlé. Neměla nikoho, kdo by zjemňoval všechny ty výmoly na její cestě života. Ean byl pouze mentor a celkem dobrý kamarád, i když někdy měla chuť ho uškrtit, ale kamarádi tohle nedokážou. Ti vás na cestě pouze doprovází, aby ji zpříjemnili, ale nemění ji.

Zase se vrátil do přítomnosti a byla tak šťastná, že má Luka. Milovala ho, nechtěla ho opustit, a proto si dala slib, že Edwarda najde, jak nejrychleji to půjde, ať to stojí, co to stojí.

Hladila ho po hlavě a dívala se mu do očí, které se upíraly někam do dálky, nezaostřené na nic z tohoto světa. Povzdechla si. Nevěděla, jak dlouho to bude trvat, ale potřebovala to uspíšit.

Políbila ho na rty a čekala, kdy začne reagovat. Doufala, že to zabere. Na ni to teda zabralo dokonale, protože už teď se cítila malinko vzrušená.

Udusila v sobě touhu, protože tohle o ní nebylo, a jako zkušený holub se ovládla a myslela prakticky. Lehce ho zvedla ze země a opřela ho vsedě o stěnu koupelny. Musí ho obléct, napadlo ji, a proto mocí ze skříně vyhrabala nějaké to oblečení a přitáhla si ho do koupelny, nechtěla ho nechat samotného. Bylo asi nezodpovědné ukazovat před ním svou moc, protože díky tomu se do tohoto stavu dostal, ale pokud byl vážně mimo, neuvidí to.

Lehce ho oblékla a podívala se mu do očí. Snažila se mu v hlavě promluvit, ačkoli to bylo marné, neboť takovou schopnost má pouze v ptačí podobě. Přesto to zkoušela.

Měla chuť ho proplesknout, to vždycky zabíralo, jenže nevěděla, jak velkou sílu do toho vložit. První zvolila jemné a naštěstí to pomohlo.

„Luku!“ vykřikla, když konečně zpozorovala, že jeho oči reagují. Na cokoli.

„Asi jsem byl mimo.“ Jak moc se pleteš a zároveň ne.

„Proč?“ zeptala se.

„Zdálo se mi, že máš nějaké schopnosti a taky že jsi takhle už asi dvacet let. Já… vidíš, jaké jsou moje sny.“ Bella mlčela a čekala, kdy mu to dojde. Podíval se okolo sebe a jeho oči dostaly pachuť strachu, když si všiml, že je stále v koupelně, potom jeho pohled zamířil na sebe samého, a když viděl, že je oblečený, nejdřív se uklidnil a potom se se strachem podíval na Bellu. Jasně, není to oblečení, které si pamatuje.

„To ty?“ ukázal na triko a volné tepláky. Kývla. „Jak?“

„Vážně to chceš vědět?“ zeptala se a sama před ním klečela stále jenom v ručníku. Taky by se mohla obléct, že, a nepohoršovat mládež? Která tu vlastně není.

„Takže je to pravda,“ hlesl zklamaně a podíval se jí do očí. Nemusela nic říkat, a přesto viděl pravdu.

Nevěděla, co říct. Má si jít sbalit rovnou? Vlastně sebou nemusí brát nic, kromě peněz. A i ty někde musí schovat, protože bude z města do města letět. Takže bude potřebovat něco, co lze do pařátů lehce uchopit. Bezva.

Jen kdyby ji Luke aspoň nepovažoval za zrůdu, což si teď určitě myslí. Lépe by se jí odcházelo, necítila by se tak zraněná.

Kecy, předtím chtěla, aby na ni byl naštvaný, aby mohla lehce odejít. Jenomže když si to tak přebrala, zlost je dobrá, protože jednou pomine, pomalu vymizí, ale znechucení… To může trvat hodně dlouho.

„Podívej se na mě,“ poručil jí. Jenže ona nechtěla poslechnout. Ještě více se zabalila do ručníku a s pevným a vyrovnaným hlasem mu odpověděla: „Jdu se sbalit. Jen, prosím, nikomu neříkej o naší existenci, ať se ti nic nestane. Náš druh ví všechno.“ Skoro, dodala v duchu.

Nemusela se už skrývat, a proto si otevřela dveře mocí od koupelny i od ložnice. Přišla ke skříni, odkud si začala vybírat své věci, které stejně někde zahodí nebo daruje, a taška, do které je plánovala uložit, k ní připlula.

Na rameno jí dopadla Lukova velká ruka. „Podívej se na mě,“ řekl, tentokrát jemněji a už ne jako rozkaz. Bella jenom s trpkým úsměvem zakroutila hlavou. Sáhl ji na krk a jistými prsty zamířil k jizvě, kterou mu předtím ukázala.

„Ty, bojovnice, jak vidím, se teď bojíš?“ zeptal se a chtěl jí dodat odvahu. „Neutíkej, ale bojuj,“ zašeptal. „Holube,“ dodal se smíchem.

Teprve teď se k němu otočila s nadějí v očích. „Myslíš, že když tě miluju, tak tě jenom kvůli tomu, že jsi jiná, budu nenávidět?“ zeptal se. „Asi si budu muset zvyknout, ale rozhodně mi to nevadí. Teda, až na to stárnutí. Ale mít po boku vždy mladou a krásnou holku… nechám si to líbit,“ usmál se na ni a políbil ji do koutku úst.

„Počkej, tobě to vážně nevadí?“

Luke si povzdechl. „Kdyby mi to vadilo, asi bych tě nepřesvědčoval, abys zůstala.“

Zase sklopila oči. „Jenomže ani tak nezůstanu.“

Povzdechl si a položil jí ruku na tvář. „Myslím, že to vím.“

„Ale je jedna věc, díky které tě budu mít stále na blízku a poznám, kdy mě potřebuješ. Takže tě tu nenechám jenom tak,“ usmála se a on kývl. Aspoň malá naděje.

„Ale nejdřív se asi převleču,“ usmála se.

„Nemusíš,“ zašeptal jí do ucha Luke. Vzal ji do náruče a začal líbat.

„To si nechám líbit,“ zašeptala Bella, když se na chvíli odtrhli.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holube, bojuj! - 4. kapitola: