Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 23. kapitola

11.03.2013 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4866×

Edward

Esmé na tom byla špatně. Hodně špatně… A čím déle to trvalo, tím víc nás to děsilo. Jaký šílený dar dokáže odrovnat upíra na bůhví kolik dní? Tak silná, nebezpečná schopnost v rukou mého syna, který ani pořádně nevěděl, že něco takového má v obraně. Tím to bylo možná ještě riskantnější. Kdykoliv mohl stisknout to červené tlačítko s velkým nápisem – nemačkat.

Nepustila k sobě nikoho. Ani Carlislea, a to už teda vyvolalo vlnu strachu, co se přes nás převalila jako tank. Kdy se z toho vzpamatuje? A kdy nám bude schopná říct z čeho?

Bral jsem Fabiana ven na celý den, protože on neměl morální psychopatii, jak jsme se všichni mohli přesvědčit. Naopak svědomím překypoval. Uvědomoval si, co se děje, a s hrůzou sledoval, jak jsme všichni na prášky z toho, že naše matka je - eufemisticky řečeno - mimo provoz.

Trpěl a já byl na jednu stranu rád, protože tak to bylo správné. Zdravě sebedestrukční. Znamenalo to, že je v pořádku a já jednou nebudu muset řešit něco neřešitelného. Jako vlastní syn, který bude ničit všechno, co mi je drahé.

Toho jsem se bál vlastně nejvíc – co s tím budu dělat já. Protože já ho miloval a věděl jsem, že bych se k tomu pak nepostavil racionálně.

Fabian se křečovitě držel mojí paže, když jsme šli kolem místní školy, a ostražitě sledoval všechno okolo. Jakoby se něčeho bál. Zdvihnul jsem ho ze země a vysadil si ho na ramena. Ručkama pevně chytil můj krk a já mu jednu stáhnul a dal mu do dlaně pusu. Pak už jsem ji jen jemně svíral ve své, aby věděl, že jsem tady a nezlobím se na něj.

„Kam chceš jít?“ zeptal jsem se ho, poněvadž jsme šli už dlouhou dobu a neměli žádný cíl, což nebylo zvykem. Island byl plný úžasných zákoutí a každé místo stálo za prozkoumání. Sám jsem tu už byl, ale to moje dítě byl mladý objevovatel. Já jen asistent.

„Nevím,“ zamumlal mi do vlasů. Bradou byl opřený o moje temeno. Po téhle větě se na něj položil celou svojí teplou tváří.

„Ale víš,“ zamítnul jsem to a přetřel mu zápěstí, aby mě vnímal. Ale místo toho zívnul. „To už jsi unavený, cestovateli?“ Je pravda, že po svých šel devět kilometrů a v noci toho poslední dny moc nenaspal. Budil se ze zlých snů.

„Takhle se mi spí už dobře.“

„Zkroucený a s mou hlavou místo polštáře?“ pochyboval jsem.

„Už spím,“ zašeptal. Ani ne minutu na to vážně usnul. Míšenec upíra. Kde si lehne, tam paradoxně usne. Měl velkou potřebu spánku, kterého se mu poslední dobou nedostávalo, tudíž jsem byl rád, že spí. Ať už to bylo kdekoliv. Tohle mi zrovna plně vyhovovalo, protože jsem ho měl u sebe a věděl, že je v bezpečí. Jeho srdíčko mi tlouklo do týlu.

Při tiché procházce jsem se dostal až do města. No, nazývat to přímo městem bylo trochu nepatřičné. V porovnání se Seattlem určitě. Vůbec jsem zprávy z Ameriky nesledoval. Nevěděl jsem, jak se justice vypořádala s útěkem Isabelly Swanové a fatálním pochybením laboratoře, která zjišťovala, jestli je gravidní. Ti si museli náš sex ve vězení odnést a vychutnat plnými doušky…

„To je ale krásný chlapeček,“ rozplývala se nad spícím Fabianem pěkná třicítka šílenou islandštinou. Ten jazyk jsem vážně neměl rád. Na co asi tak myslela? Na to, že mě sbalí, pravděpodobně. Jak taky jinak.

„Pšst!“ zasyčel jsem na ni, protože byla šíleně afektovaná a ječela to na něj zblízka. Zarazila se, zatímco já bez zastavení pokračoval v chůzi po chodníku, který byl lemovaný malými obchody. Ani v nejmenším mi světla velkoměsta nechyběla. Jsem v podstatě šelma, jež potřebuje prostor – oblíbil jsem si snadno surový, světem nezasažený Island.

Tahle procházka byla klasika, dokud jsem za sebou nezaregistroval upíra. Pohybovat se bez bijícího srdce totiž mohl už maximálně zombie. Sázel jsem na to první.

Nebudu egocentrik… Přece tu nemusí být jen kvůli mně. Cítil můj pach, který za sebou nechávám ve výrazné trajektorii. Přirozeně se půjde podívat, na koho to narazil. Doufám. Nechci se rvát, když mám s sebou Fabiana. Za prvé jsem potom neměl výhodu, která mi zajišťovala předem vítězství, a to můj dar. A za druhé…  Fabian není zrovna nerozbitný. Pod tou kamennou skořepinou se ukrývá lidské maso. Navíc jsem tedy zrovna netoužil potom, aby byl blízko jakéhokoliv nebezpečí.

Pomalu jsem se otočil se zatnutými pěstmi, připraven ukázat, kdo je tady nejrychlejší, i s Fabianem kolem krku. Tělo jsem měl napjaté jako strunu a tiše vrčel.

„Ahoj, Edwarde.“

„Grace,“ vydechl jsem překvapeně a našponovaná ramena spustil, pěsti rozbalil. Snažil jsem se ale zase nějak nastartovat. Vždyť mi vyrvala srdce z těla. Ovšem až potom, co jsem jí to udělal já, a ještě pošlapal její úctu jako nedopalek.

Přesto to jediné, co jsem viděl, byla ta krásná žena, o které jsem přemýšlel každý jednotlivý den. Doufal jsem v nemožné – že se jednou vrátí. Dá mi to, čemu se říká druhá šance. Přesně to, co upíři nedávají. „Co…“

„Co tu dělám?“ dořekla za mě, protože jsem to ze sebe začal soukat dost zmateně. „Kdyby sis to mohl jen přečíst, viď?“ nadhodila s ironií. Každým dalším slovem mě překvapovala. Co mě ovšem vůbec nepřekvapilo, bylo, že je pořád stejně nádherná a její vlasy mají tu jasnou zrzavou barvu, co mi na alabastrové kůži zářily, když jsem si je namotával na prsty.

„Jak víš, že nemůžu?“ chtěl jsem vědět. Přitom jsem myslel na Fabiana. Už nezáleželo na tom, co bych chtěl já. Všechno tkvělo jen v jeho bezpečí a spokojenosti. Proto jsem si ho stáhnul z ramen do náruče a pevně si ho přitisknul na hruď.

„Nebuď ho… Už jsem sice pár těch malých, lidských exemplářů zabila, ale tvého syna… Podvedl si mě. To se po něm nesveze. Nikdy bych mu neublížila, Edwarde.“ Znělo to skoro uraženě – jak jsem si to vůbec mohl myslet. Otevřel jsem ústa, obočí stáhnuté. Tohle byl chaos. „Vím, že je to hybrid. A taky vím, že tvůj. Nehledě na to, že je ti podobný, až je to skoro děsivé… A neboj. Zatím je povahou celý ty. Po ní zdědil jen dary.“

„To jsi mi vážně nevysvětlila, Grace.“

„Vystopovala jsem vás. Tahle křehká planeta je přece pro náš druh dost malá a už pár dní vás sleduju… Samozřejmě ne sama. Jinak bys mě slyšel. Štítů běhá po světě spousta a já mám za šest set let dobré přátele. Chtěla jsem vědět, do čeho jdu na návštěvu. Tedy, až potom, co jsem uviděla Fabiana, protože to mě trochu… znepokojilo.“ Kdyby mu chtěla ublížit, už by to udělala. Několik dní se mi tu poflakuje za zády a já to nevím. Měla jistě příležitostí víc, než dost. Navíc, tohle byla Grace. Moje Grace. Kdysi. Věděl jsem, jaká je.

„Měla jsi pravdu. S ní… Byla to nejhorší, co mě mohlo potkat.“

„Tvůj nejhorší trest,“ doplnila to.

„Ani si nedovedeš představit.“

„Ale po trestu přišla odměna. Je nádherný… Celý ty,“ řekla mi a dívala se na Fabiana. Nevesele jsem se usmál a shlédnul na něj taky. „Edwarde, já jsem ji viděla,“ vypadlo z ní najednou. Přestal jsem zírat na spícího syna a zvednul k ní oči. Nebyl jsem v šoku. Jak řekla - tahle planeta je pro náš druh malá.

„Kdy?“

„Nedávno. Vlastně byla ten katalyzátor k tomu, abych za tebou šla. Celkem překvapení, když jsem potkala tu otravnou skvadru v čele s čarodějnickými dvojčaty a vzadu Santiaga, jak hlídá novorozenou milenku mého ex přítele.“

„To už byla na výpravě jako novorozená? Jak… Jaká byla?“

„Neřekla ani slovo. Vždyť je v gardě pod šedým pláštěm. Pokud není tázána… Jsem si jistá, že ji dobře vychovali a připoutali ke klanu. Ale mě každopádně nepoznala. Předpokládám, že jste ji nechali ztratit všechny lidské vzpomínky. Prožila jsem to samé… Je to kruté, když nevíš, kdo jsi a odkud jsi, ale nakonec je to to nejlepší, co se ti mohlo stát. Nevím, kam měli namířeno. Poslední dobou se mi zrovna nesvěřují,“ utrousila ironicky. „Ta blonďatá čubka mi střelila jednu dávku hoření zaživa… Jako Rumun nemám jejich sympatie. Což je vzájemné. Pak naštěstí odkráčeli a bylo po akci. Těším se na příští shledání,“ dosršela poslední zbytky ironie, znechucená. „Musela jsem jít za tebou a vidět, jestli jsi tuhle katastrofu přežil. Pořád mi na tobě záleží. A vždycky bude. To jsem už zjistila.“

Chtěl jsem jí toho tolik říct. Že i mně na ní pořád záleží. Že na ni myslím každý den, a že ji mám rád. Taky se znova omluvit.

Ale kolem projelo nákladní auto a kývající se přívěs na všechny strany byl příliš hlasitý. Fabian se začal vrtět, jak se probouzel.

„Já půjdu. Ale jen pro tuhle chvíli. Chci s tebou mluvit o samotě a na tišším místě. Sejdeme se za hodinu u průplavu Brákarbrautu,“ navrhla. Tedy, spíš mi to nakázala.

„Dobře. Budu rád.“ Rád – už jsem říkal prázdnému prostoru, protože zmizela. Moc dlouho jsem se rozmýšlet nemusel. Vzal jsem rovnou rozmazanou čáru domů.

„Rose!“ zavolal jsem na moji sestru, která nebude Fabiana vytáčet a provokovat. Zrovna teď to nebylo dobré. Nerad bych, aby zase někdo skončil s pláčem týden zavřený v pokoji, neschopný komunikace a kontaktu. „Dej na něj pozor, prosím,“ požádal jsem ji, když přišla dolů. Fabian šel bez průtahů do svého pokoje. Očividně skleslý, že je zpátky v domě.

„A kam jdeš ty?“

„Na lov,“ zalhal jsem, ale hned mě dostihlo svědomí. „Teda… Přišla za mnou kamarádka.“

„Jaká?“

„Hezká a mrtvá,“ zkrátil jsem to podstatně a chtěl se otočit na patě.

„Kdo? Kdy se vrátíš? A proč…“

„Ještě něco, mami?“ přerušil jsem tok otázek z jejích úst. Zdál se totiž nekonečný.

My o vlku… Podíval jsem se na Esmé, která se probudila ze své apatie. Scházela po schodech a my ji ostražitě sledovali, jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit. Nevěděli jsme, co máme dělat. Proto jsme radši mlčeli a čekali. Tak napácháme nejmíň škod.

Postavila se naproti nám, tvář bez výrazu. Její úsměv, co jsme milovali, chyběl.

„Já vím, co je to za dar,“ řekla nám tiše bezbarvým hlasem.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli ještě nejsi…“

„Na několik minut jsem byla ve světě, kde jste byli všichni mrtví. Viděla jsem to a cítila… Ten agresivní, přeslazený pach při pálení těl, emoce, bolest… Byla to ta nejdokonalejší iluze… Nikdy bych to nikomu nepřála. Díky tomu už taky vím, že jsi měl pravdu. Vy všichni. Zdědil to po ní, protože uměla najít tvoji slabinu a využít ji, nebo tě ranit… On má ten nejstrašlivější dar na světě. Dar největšího strachu.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 23. kapitola: