Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 22. kapitola

06.03.2013 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4622×

Když jste nesmrtelný, měsíce neznamenají víc, než špína za nehty, co se tam usadila po lovu. Pokud jste ale nesmrtelný a nemáte s kým věčnost sdílet, každý jednotlivý den je očistec. Já jsem tohle pravidlo popřel, protože můj syn rostl jako z vody, a tak mi přišly měsíce až trýznivé krátké. Jeho dětství mi protékalo skrz prsty jako pouštní písek.

Ani jsme nestačili pořádně oslavit nový centimetr a už tu byl další. Batolecí období v podstatě přeskočil. Neobtěžoval se pohybovat na čtyřech. Brzy se byl schopný postavit na nohy, kde se ukrývaly pod kůží a masem mimořádně silné kosti, co mu to dovolovaly. Rovnováhu měl téměř dokonalou – nepadal a neklátil se při chůzi. A to ani poprvé. S roztomilou vráskou na čele se přidržel mého kolene a já jen v úžasu civěl na to, jak se pouští a bez jakékoliv pomoci dělá svůj první krůček do mokrého mechu a pak už si vykračuje po drsném terénu sám s elegancí a výrazem mistra světa.

Jméno Isabella v naše novém domě už rok nepadlo. Bydleli jsme na Islandu, odříznutí od světa lidí. Kromě zanedbatelné populace na polostrově Borgarnes, kam jsme odešli. Klima tu bylo díky Golfskému proudu mírné a pravidelně nás zavlažovaly přívaly deště. Panenská příroda nám plně vyhovovala.

Existoval jsem jen pro Fabiana. Připoutal jsem se k němu, a proto byly ty měsíce tak krátké. Věděl jsem, že se nestačím ani otočit a on dospěje. A já zůstanu sám.

„Podívej. Ten je zajímavý,“ ukázal mi Fabian v bílé dlani placatý, hladký kámen, co zvednul na pobřeží. Nebyl jako vřeštící dítě, co se raduje z každého barevného šutru a řve, jaká je to krása. Tohle byl proces na hodiny, kdy pečlivě kontroloval tvary a barvy, aby korespondovaly z ostatními z jeho sbírky. Zapouštěl je totiž do betonu, co jsem mu umíchal. Z toho byly čtvercové cihly, kterými vykládal chodníček z domu na pláž.

Posadil jsem se k němu a otočil kámen v ruce.

„Tenhle ještě nemáš,“ přitakal jsem a podíval se na něj. Vážně přikývnul. Většinou nedával najevo radost. Schovával si ji pro sebe. Měl být dítě, jenž dává každou změnu nálady na odiv, ale on byl stále důležitý a zachovával chladnou hlavu. Pokud vás obdaroval úsměvem, o to to bylo hezčí a vzácnější.

Všichni tvrdili, že je i povahově celý po mně. Emmett nejednou kreslil naše zamračené karikatury se staženým obočím a čelem.

Podal jsem mu oblázek nazpět a dál si ho prohlížel. Plně mi pohled opětoval. Pokud se mu někdo díval do očí, nikdy to nezůstalo bez povšimnutí. Dalo by se říct, že neměl rád, když s ním někdo mluvil a vynechával oční kontakt. Můj syn to považoval za neslušné ve svých plus mínus pěti letech a dotyčného na to vždy upozornil.

Ale co jsem vlastně hledal? Ne jen momentálně, ale neustále. Byla to podoba. Nějaký náznak toho, že není jenom můj syn, ale i té, jejíž jméno je tabu. Bylo vůbec možné, aby po ní absolutně nic nepodědil? Já jsem upír, ona byla člověk. Věděl jsem, že to moje geny budou dominantní a ty lidské si pomalu ani neškrtnou. Přesto jsem pořád čekal na něco. A to něco v jeho psychice. Protože vzhledově byl vážně moje dokonalá kopie a jsem si jistý, že až bude dospělý, všichni se dozvíme, jak bych vypadal jako člověk.

Jistě, že jsem nechtěl malovat čerta na zeď a už vůbec ne, aby se jí podobal byť jen palcem u nohy, ale po tom všem mám sklon čekat to nejhorší.

„Tati?“ oslovil mě obezřetně. Každé jeho vyslovení – tati – mě hřálo. Nikdy jsem to nezačal brát jako banalitu a vážil si každé chvíle, kdy mi byla tahle úloha umožněna. Už jsem přesně věděl, co to znamená pro Carlislea.

„Copak?“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„A nebudeš naštvaný?“ ujišťoval se, opatrný až na půdu. Pozdvihl jsem obočí.

„Nebudu naštvaný,“ slíbil jsem mu, přestože jsem nevěděl, proč bych vůbec měl.

„Zabil jsem mámu?“ Vytřeštil jsem oči, když mu ta otázka vyšla z úst.

„Jak jsi na tohle přišel?“ chtěl jsem okamžitě vědět, zmatený.

„Umřela při porodu. To znamená, že to bylo kvůli mně,“ vydedukoval si ve svém příliš chytrém mozku. Mentalitou byl ještě na vyšší úrovni, než na kolik vypadal.

„Fabiane, vražda je vědomý čin. Ty jsi přece zrovna přišel na svět. Nemohl jsi za nic, co se stalo. To bylo rozhodnutí dospělých a jen na nás bylo nést následky,“ vysvětlil jsem mu. Nemusel jsem přitom používat žádné analogie, aby to dítě pochopilo. Věděl, co jsem mu chtěl říct, a proto přikývnul. „Proč sis myslel, že bych byl naštvaný?“

„Protože vždycky, když se někdo o mámě zmíní, vidím to na tobě. Jsi z toho smutný,“ řekl mi a prsty mi přejel po vráskách starostí mezi obočím.

„Poslyš, ať už jsem smutný nebo ne, nikdy se mě nemusíš bát zeptat. Na cokoliv,“ přesvědčoval jsem ho pevně. Pravda, byl bych radši, kdyby nic o jeho biologické matce vědět nechtěl, ale potlačovat v něm touhu po vědění nemůžu a nebudu.

Dělil jsem se s ním o všechno. Radosti i strasti. Nelhal jsem mu, protože jsem nechtěl, aby on lhal někdy mně – aby se to naučil od špatného vzoru. Ale o Isabelle jsme klamali ustavičně všichni. Řekli jsme mu, že zemřela při porodu, a to byl konec.

„A tati… Myslíš, že by mě měla ráda?“

„Neznám nikoho, kdo tě zná a nemá tě rád. Měla by tě ráda.“ To poslední... Už zase lež. Snad si na tohle téma dlouho nevzpomene.

Přikyvoval, že rozumí. Potom nakrčil nos a obrátil se ke mně zády. Nejspíš chtěl jít dál hledat stavební materiál.

„Počkej, počkej,“ zastavil jsem ho. Poslechl a otočil se. Vlastně nikdy nebyla chvíle, kdy by mě neposlechnul. Byl jsem jediný, kterého respektoval. Když byl ještě cvrček, který by měl občas pozřít nějaké to lidské jídlo, i když by rád krevní laskominy, nikdo to do něj nedostal. Carlisleovi vždycky hodil misku s kaší na hlavu a kovovou lžičku zmačkal do kuličky. Po tom, co začal celkem dobře mluvit řekl Rose, ať si to sní sama. Přišel jsem já a snědl všechno, co jsem po něm chtěl.

„Já vím, že vidíš všude rodinu, kde je máma a táta. Jako mám třeba já Carlislea a Esmé. Mrzí mě, že ti to taky nemůžu dát…“

„To nemusí, tati,“ přerušil mě. „Já mám přece tebe,“ utnul moje litování a usmál se. Prohrábnul jsem mu zrzavé vlasy a oddechnul si. „A ty bys nechtěl mít lásku jako ostatní?“

„Ale já mám přece lásku. Tebe,“ citoval jsem ho v podstatě. Vrhnul se mi kolem krku a dal do sevření celou svoji sílu. Nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem ho držel a hladil ho po zádech. „Vždycky tu budu pro tebe, Fabiane. Ať se děje cokoliv,“ zašeptal jsem.

„Já pro tebe taky,“ odvětil. Zasmál jsem se.

„Já vím. Hlavně až budeš teenager a budeš po mně házet ksichty.“

„To nikdy nebudu dělat.“

„To si teprve povíme.“

Potom, co na pláži sesbíral novou várku dekorací do dlaždic, šli jsme ruku v ruce domů. Vzal si je do své dílny, kde pravidelně něco kutil. Vybrané oblázky, co byly rozložené na pongu, čistil na párovačce. Už dávno s ní pracoval sám, protože se nemohl opařit. Nejen, že jeho jemná motorika byla fantastická, ale skořápka po upírovi zajišťovala dostatečnou ochranu.

„Tati, když ti můžu povědět všechno, můžu taky říct, že mi zvířecí krev nechutná?“ zeptal se mě na verandě. Tohle ovšem nebylo žádné tajemství.

„Říct mi to můžeš a já ti slibuju, že si o tom jednou promluvíme. Ale až budeš starší, ano?“ Zkroušeně přikývnul a otevřel mi dveře. Starší prý mají přednost. To jsem zvědavý, co bude tvrdit, až vedle mě bude s vousy vypadat pomalu jako moje dvojče nebo dokonce starší bratr.

„Dobře.“

„Fabiane!“ zavolala Alice z obývacího pokoje, kde vymýšleli s Rose oslavu prvního, lidského roku. „Pojď sem. Musíš dát tetě Alici za pravdu!“

„Nebo tetě Rose, protože má lepší vkus.“

„Nejsměšnější věta, co jsem kdy slyšela.“

Fabian nad tím jen chápavě pokrčil rameny. Byl zvyklý na to, že byl v jejich rukách za ramínko na šaty a pravidelně je musel rozsuzovat.

„Jdu,“ nahlásil, smířený se svým osudem.

Chtěl jsem jít do ložnice, ale nastoupila přede mě Esmé a mně bylo jasné, že tohle nebude jen tak. Už jen to, že se mnou bude mluvit mezi čtyřma očima. Uplynul sice rok, ale pro upíry rok dost nepodstatný. Jako kdyby to bylo dneska ráno, co jsme stáli naproti v sobě Seattlu, a ona mi ji zabránila zabít. Nikdy se nesrovnala s tím, že jsme ji hodili Arovi, aby si s ní dělal, co chce. Přitom si mohla být jistá, že ta tam netrpí. Může celý den zabíjet a způsobovat utrpení a ještě za to bude odměněna. Zaměstnanec měsíce. Navíc, nikdo z Volturiů netrpí nedostatkem pozornosti. Jejich vládci je péčí zahrnují a rozmazlují jejich potřeby.

A i kdyby tam být nechtěla, neví o tom. Chelsea ji k Arovi a k jejich v podstatě synteticky vytvořené rodině připoutala.

Všechny tyhle fakta Esmé brala na vědomí, no, stejně náš vztah jakoby ochladnul. Já ji miloval pořád stejně, byla to moje matka – to ano. Ale už jsme si nesedali a nevyprávěli si o tom, jak jsme se měli.

Stačilo by si o Isabelle promluvit a uzavřít to, ale myslím, že to ještě dlouhá léta nebude možné. Já o ní mluvit za žádnou cenu nechtěl a ona by moje argumenty nepřijala.

„Edwarde, za dva dny je to rok,“ připomněla mi tiše. Myslím, že Esmé ale strhnout strupy a otevřít staré rány chtěla. Fabiánův dar pomalu vyšuměl za ním, a tak jsem se o tom mohl přesvědčit.

„Já vím,“ hlesl jsem. Nebyl jsem na to připravený. Jenže ani nikdy nebudu. To jsem přece věděl taky, že to za hlavu hodit nedokážu. Moje zasraná podstata mi to neumožní. „Esmé, to neuděláš! To nesmíš udělat!“ zvýšil jsem hlas, když jsem přečetl, co plánuje.

„Chci ji jen vidět! Pojedu tam jako návštěva a přitom ji potkám. Uvidím, že je v pořádku. Vždyť nebude vědět, kdo jsem.“

„Tohle jsme odhlasovali. Zařekli jsme se, že už ji nikdy neuvidíme. Přísahal jsem to i Arovi!“

„Jela bych za pár týdnů, až by bylo novorozené období vážně pryč a všechno bylo zapomenuté. Bude to bezpečné!“

„Nejen, že nikde není psáno, kolik dní přesně novorozené období trvá, ale nepojedeš tam, protože ohrozíš nejen nás, ale v té chvíli hlavně samu sebe. Jsem zvědavý, co by ti na tohle řekl Carlisle. Už jsi mu to zkusila navrhnout?“ optal jsem se ironicky. Tohle by jí Carlisle nikdy nedovolil. „Nebo mu budeš lhát? Pojedeš na tajnou výpravu? To by byla světová ukázka toho, jaký na tebe měla vliv. Lhala bys kvůli ní!“

Její myšlenky zase začaly mizet, protože bijící srdce se přibližovalo. V tomhle patře totiž nebyly ani jedny dveře, a tak byl štít neohraničený. Rozptýlený.

„Tvoje chyby nejsou moje, Edwarde. Neměla jsem s tím tenkrát nic společného, tak proč mám být do toho kruhu nenávisti vtažená i já? Nikdy mi nic neudělala.“ Ne, jen zničila tvého syna a ubližovala všem tvým dětem... Emmett se z toho nevzpamatoval dodneška. Jenže ona byla nejspíš stále ve fázi popírání.

„Neměla si s tím nic společného – přesně tak. A kdo se nakonec do toho pletl nejvíc a dělal rozhodnutí, které jsem měl udělat já sám?“ nachytal jsem ji na jejích vlastních slovech. Při poslední větě jsem se ztišil, protože Fabian už byl tady. Ale bylo pozdě. Bylo evidentní, že se hádáme.

„Tak proč si nás volal?“

„Protože jsem vás potřeboval.“

„Neměl si to dělat, Edwarde. Nevíš, co se mohlo stát. Vždyť je upír. Kompletně někdo jiný!“ zakřičela a ukázala na mě, jak gestikulovala.

„Odložíme to na později,“ navrhnul jsem a usmál se, aby si Fabian myslel, že to není nic vážného. Ale on se díval na Esmé a jeho tvář napovídala, že ho nikdo nepřesvědčí o tom, že se tu nic neděje jen úsměvem.

To, jak se na ni díval… Ztuhnul jsem a zaplavil mě tak nepříjemný, děsivý pocit, protože v tu chvíli byl celý ona. Takhle se tvářila, když odhodila svůj arogantní, falešný úsměv a chystala se ublížit.

„Esmé?“ optal jsem se, jelikož ztichla, nedýchala a rozšířila oči. „Esmé?“ zkusil jsem znova, když neodpovídala a upínala zrak dál do prázdna. Zamával jsem jí před obličejem rukou.

„Co se děje?“ zeptala se Rose a přiběhla s Alicí v závěsu.

„Já nevím,“ přiznal jsem zmateně a pokoušel se nějak navázat kontakt. „Jako kdyby…,“ nestačil jsem rozvinout myšlenku, protože Esmé si objala rukama hruď a začala brečet.

„Ne! Prosím, to ne!“ Zhroutila se na kolena a pláč nabýval na intenzitě.

„Mami!“ ječel jsem na ni, ale vůbec mě nevnímala. Jako kdyby byla součástí jiné sféry.

Vzlykala hrdelně jedno dlouhé, táhlé a nekončící – ne.

„Mami, no tak!“ Zatřásl jsem s jejími rameny. „Probuď se!“ Ale z čeho se měla probudit? Upír se nemůže dostat do žádného transu, kdy nevnímá jedinou komorou mysli okolí.

Rose mě odstrčila a začala se ji snažit probudit sama, zatímco Esmé plakala, jako kdyby jí upalovali někoho blízkého. „Mami, odpověz!“ Když stále nereagovala a křičela – ne, ne, ne – vrazila jí facku takovou, že jí popraskala líce. Rána to byla obrovská, ale hlasitostí nepřehlušila Esmé a dokonce ji ani nijak neovlivnila, protože brečela dál. Bylo to šílené – v existenci jsem nikdy nic horšího a srdceryvného neslyšel. Nejen, že Esmé vypadala vystrašená až do morku kostí, ale ještě k tomu to byla moje máma. Každý její vzlyk se do mě zabodával.

Kmitl jsem očima k Fabianovi a byl přesvědčený, že to jí udělal on. Podíval se na ni výrazem své matky a Esmé byla najednou na kolenou. Že by tu bylo to, čeho jsem se tolik bál?

Mihl jsem se k němu a popadl ho za ramena, abych ho obrátil čelem k sobě a zabránil mu tak sledovat Esmé.

„Fabiane, co jsi babičce udělal?“ zavrčel jsem. Nechtěl jsem vrčet, ale byl jsem vystrašený. Má matka klečí na kolenou, je duchem úplně někde jinde a evidentně dost trpí.

„Já nevím… Jen jsem nechtěl, aby na tebe křičela.“ Jakmile začal Fabian všechnu svoji pozornost věnovat mně, Esmé přestala řvát. Ale stále usedavě plakala a obepínala se rukama, jako kdyby se měla jinak rozpadnout.

Alice k ní opatrně natáhla ruku.

Esmé okamžitě zareagovala, ale ne pozitivně. Odtáhla se s čistým děsem ve tváři. Všechny si nás přeměřila a pak, než stačil kdokoliv něco říct, utekla. Ve čtvrtém patře práskla dveřmi a schoulila se do rohu ložnice, kde pokračovala v lkaní, stočená do klubíčka jako zraněné zvíře.

„Já jsem nechtěl,“ šeptl Fabian. Oči měl skelné. „Tati, nechtěl jsem ublížit…“ Zdvihnul jsem ho ze země a pevně ho objal. Chlácholivě jsem ho poplácával po zádech, zatímco mi plakal do ramene. Nechápal, co udělal. Stejně jako neuměl ovládat svůj štít. Prostě se mu nelíbilo, že Esmé zvýšila hlas na nejdůležitější osobu v jeho životě. Bránil mě.

Zíral jsem přitom na Alici a Rose, kterého z toho byly mimo.

„Došlo ti to?“ naznačila Rose rty a já odezíral. Nepatrně jsem přikývnul. „Vždyť upír nemůže mít dva dary… Je to ta jediná, latentní vlastnost, která přeroste v ojedinělých případech v dar…“

„On ale není čistý upír,“ odvětila Alice. „A co to vůbec bylo za dar?“ To jsem nevěděl. Myšlenky Esmé byly totiž pořád pod mlžným oparem. Část byla jasná a část zaštítěná. Vzpomínky na to, co jí Fabian nechtěně udělal, byly chráněné jeho štítem.

„Začínám se čím dál víc bát toho, že po ní zdědil to nejhorší.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 22. kapitola: