Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 16. kapitola

25.05.2011 (20:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3889×

16. kapitola

Ohlušující rámus a najednou… Ticho. Ničím nerušené a hloubavé… Ticho.

Chvíli jsem se bála vůbec otevřít oči. Bála jsem se toho, co uvidím. Bála jsem se toho, co se stalo…

Nakonec jsem se odhodlala a pomalu pootevřela jedno oko. To, co jsem uviděla, mě rázem donutilo otevřít i to druhé. Takže nakonec to dopadlo tak, že jsem s vykulenýma očima zírala na čelní sklo, kde…

Najednou se vše slilo do jednoho bodu a mně se udělalo špatně. Překotně jsem se snažila rozepnout bezpečnostní pás, avšak jaksi se mi to nedařilo.

Ani nevím, jak se to stalo, ale znenadání jsem byla volná. Nepozastavovala jsem se nad tím, jak se to stalo, protože jsem rychlostí blesku otevřela dveře, vyskočila z auta ven a zamířila si to k nejbližšímu keři, kde jsem se navždy rozloučila s dnešní skvělou snídaní…

Chvíli jsem byla úplně mimo. Do reality mě vrátil až důvěrně známý hlas, který se ozval těsně u mého ucha. „Jsi v pořádku?“ ptal se Jeremy. Až nyní jsem si uvědomila, že mi přidržoval šaty bokem, takže jsem neměla možnost zničit je.

V duchu jsem si oddychla, ale hned jsem to zase pustila z hlavy. Komu by vadily zničené šaty, když se stejně odtud nedostane? Nebo alespoň já se odtud nedostanu, protože odmítám nastoupit do toho auta…

Jeremy se vedle mě ošil. Uvědomila jsem si, že jsem mu zatím neodpověděla, tak jsem alespoň kývla na znamení, že už mi je dobře. Avšak když mě opatrně vzal do náruče a udělal krok k autu, rázně jsem ho zastavila.

„Ne.“ To jediné, nicotné slůvko způsobilo, že zastavil. Podíval se na mě, pak na auto, pak opět na mě, v tváři zvědavý výraz.

„Já… Já… Já do toho auta nenasednu.“ Nakonec se mi podařilo říct to nekompromisním tónem, přesně jak jsem měla v plánu. Sice jsem se na začátku mírně zakoktala, ale to bylo vedlejší.

Chvíli se na mě díval, jako bych se pomátla, ale pak, po dalším pohledu na jeho černého miláčka, pochopil. A jelikož byl velmi pohotový, ihned vymyslel náhradní variantu.

Takže si, nehledě na krásný černý oblek, sedl na zem a mě si položil do klína. Bylo to příjemné, avšak ten pocit mi kazila vzpomínka na…

Znovu se mi zvedl žaludek, ale tentokrát se mi podařilo udržet ho na svém místě. Naštěstí, protože by bylo nesmírně trapné znehodnotit oblečení, které měl Jeremy na sobě…

Po chvíli už mi bylo úplně dobře. Už jsem zjistila, že když se můj pohled nebude upírat někam do blízkosti auta, je mi naprosto fajn. Aby ne, s ohledem na polohu, ve které jsem se nyní nacházela…

Hlavu jsem měla opřenou na Jeremyho rameni, zatímco jeho spočívala na té mé. Jemně mě kolébal a přitom slabě broukal jakousi pro mě neznámou melodii.

Nebýt toho, co se před chvílí stalo, připadala bych si jako v ráji. Ale přece jsem jen tak nemohla opomenout tu… příšernost na čelním skle…

Ošila jsem se, abych odehnala tu vzpomínku dřív, než nadělá nějakou závažnou škodu.

Jeremy, který si samozřejmě všiml mého pohybu, na mě upřel zrak. Nejprve jsem měla nutkání spojit naše pohledy, vpít se do toho jeho, uhrančivého a neskonale svůdného, ale nakonec jsem odolala a vyhrkla první věc, která mi přišla na jazyk.

„Jak se odtud dostaneme?“

Chvíli mlčel, tvář mírně svraštělou přemýšlením. Poté se v jeho krásných očích zablesklo, tvář se rozjasnila úsměvem a slova začala plynout z jeho úžasně tvarovaných úst.

„Mám nápad. Dej mi chvilku a vše zařídím. Nemusíš se bát, zajistím nám náhradní odvod. Jen tu chvíli počkej…“ S těmi slovy mě postavil a s mobilem v ruce poodešel o pár kroků dál.

I když se ode mne vzdálil, přesto jsem mohla slyšet jeho tichý hlas.

„Ahoj… Potřebuji pomoct… Jsem těsně za městem… Stala se mi menší nehoda… Můžeš přijet?“ Na chvíli se odmlčel. „Vážně? To bude skvělé. Jistě. Budu čekat. Máš to u mě… Zatím se měj,“ dořekl a ukončil hovor.

Podíval se mým směrem a věnoval mi úsměv. „Odvoz zajištěn. Za půl hodiny jsme odsud, přísahám,“ sliboval mi a opatrně mě objal.

Nebránila jsem mu. Nejen, že jsem za sebou měla nepříliš příjemný zážitek, ale k tomu všemu mi začala být zima. Při tom všem strojení mě nenapadlo vzít si na sebe něco teplejšího, než slabé letní sako béžové barvy, které se skvěle hodilo k mému dnešnímu ošacení. Avšak nezahřálo…

Mohla jsem být ráda, že pomoc přijede tak brzy. Ale jak mezitím vyplnit tu půlhodinu? Co dělat a o čem mluvit?

Nakonec se téma našlo samo. Nechtěně jsem se totiž podívala směrem k autu. Už se mi alespoň nezvedal žaludek, ale stále jsem z toho měla divný pocit…

„Co se stane s… tvým autem? Jak se odsud dostane? A jak z něj dostaneš to…?“ Nebyla jsem ani schopná doříct větu, avšak Jeremy mi naštěstí porozuměl.

„O auto se postarám později. Teď jsi prioritou ty,“ oznámil mi a něžně se na mě usmál. „A abych odpověděl na tvou další otázku… Neboj, není to nic tak strašného. Jednoduše auto dostane pořádnou sprchu v myčce, nejlépe dvojitou, aby někde nezůstaly kousky…“ Odmlčel se a hledal správná slova. „Toho zvířete…“ dodal po chvíli.

Otřásla jsem se a v mysli mi okamžitě vytanul obrázek zkrvaveného kopýtka, které na mě vybaflo ve chvíli, kdy jsem otevřela oči. Ano, litovala jsem tu chudinku srnku, která se stala obětí dnešního podvečera, avšak na druhou stranu… Stejně jí hrozilo nebezpečí. Neustálé nebezpečí ze strany těch okouzlujících nočních tvorů… Mohla bych jí o tom vyprávět…

„Jsi v pořádku?“ optal se Jeremy, zpozorujíc mé ošití. Jen jsem zavrtěla hlavou a více jsem se zavrtala do jeho příjemné náruče…

Zbývající čas uplynul strašně rychle. Nemluvili jsme, jen jsme se objímali. V obležení jeho rukou jsem ani netušila, že půlhodina se už chýlí ke konci a přichází čas na naši záchranu…

Najednou mi vlastně bylo jedno, kde jsem, jestli je mi zima nebo ne. Byla jsem spokojená tak, jak jsem byla. Vlastně jsem si i přestala přát, aby nás někdo zachránil…

Avšak mé přání zůstalo nevyplněno. Zanedlouho byl slyšet motor přijíždějícího auta. Žaludek se mi podivně sevřel a celé mé nitro zachvátil divný pocit, který se vystupňoval, když do mého zorného pole vjelo draze vypadající auto. Ovšem to nebylo nic proti tomu, co jsem cítila, když z auta vylezla ona…

Tak… Po dlouhé době přidávám o něco delší kapitolu (ne o moc, ale poznat to jde). Jak jsem psala na shrnutí, za kvalitu ovšem neručím, čtete na vlastní riziko… ;))

Celá kapitola vystihuje moje momentální rozpoložení (nepříliš dobré, abych pravdu řekla), takže mě vůbec nepřekvapí, když v komentářích uvidím místo chvály pořádnou kritiku. Jen do mě… :)) N.

15. kapitola || Shrnutí || 17. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 16. kapitola: