Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 30. kapitola

19.07.2012 (09:15) • simi1918, Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2115×

30. kapitola

Simča:

Vyvalenýma očima jsem pozorovala, jak se ke mně blíží osoba, která zapříčinila všechny mé zlé můry, oči plné slz a myšlenky o tom, že mé dítě bude bez otce. Plížila se ke mně se svými nohsledy ladnou chůzí upírky a sledovala orlíma očima. Mé srdce se rozbušilo jako při maratonu a tep se splašil. Co tu proboha dělá? Co tu všechny dělají?! Přišly se nám pomstít za to, že jejich plán nevyšel? Přišla sem ona, aby mi ukradla mého Edwarda?

Ve vteřině mnou prošly všechny odporné vzpomínky, na které jsem se snažila hodnou dobu zapomenout a najednou, jako bych i já byla upírka. Tělem mi projel šok a mysl se zocelila. Zvedla jsem hlavu a pohledem plným nenávisti jsem Isabelle pohlédla do očí. Nevěděla jsem, o co se snažím. Jen jsem prostě stála a zírala na ni s odporem a nenávistí. Kdyby mohly pohledy zabíjet, bylo by už dávno po ní, upír neupír.

„Nazdar, človíčci,“ promluvila ta blonďatá harpie sametovým a zároveň výsměšným hlasem.

„Nazdar, bloncko,“ oplatila jí to Týna a přidala odměřené pokývnutí hlavou. Pro Rosalie velmi urážející.

„Co prosím?!“ zavrčela na ni. Zároveň vycenila dokonalé zabijácké zuby, a když už to vypadalo, že se na ni vrhne, Isabella ji rázně chytla za paži a zpražila pohledem.

„Uklidni se. Kvůli tomu tu nejsme,“ pronesla k ní skrze zaťaté zuby.

„Hm,“ odfrkla si a vyškubla se jí.

„Proč jste sem přijely? Jestli si totiž jdete pro kluky, máte smůlu. Váš plán vám nevyšel, takže byste se měly smířit s tím, že jste prohrály,“ odfrkla si Viky. Super, holka, klidně dál dráždi jedovatého hada, zaskučela jsem v duchu. 

„Nebojte, o ty vaše věrné ocásky už dávno nestojíme,“ napodobila ji Renesmé. Týna se na ni varovně podívala a ruce zatnula v pěst.

„Víme z jistého zdroje, že jste pozvaly na svatbu blondýny vládce našeho světa,“ promluvila poprvé Alice. Všechny jsme na ni upřely pohled.

„Myslíte Volturiovy?“ zeptala se překvapeně Janina.

„Ne, Šmouly, samozřejmě, že Volturiovy,“ odsekla naštvaně Renesmé.

„No, a co s tím? Jestli nás chcete udat, že jsme lidé, tak zaprvé, to stejně zjistí, až nás uvidí a zadruhé, oni už to stejně vědí, takže smůůůla,“ pokrčila Viky rameny. Rosalie se na ni děsivě zamračila, až jsem sebou cukla.

„O vás nám vůbec nejde, o lidskou spodinu jsme se přestaly zajímat už dávno. Chceme pouze jednu věc. Nechte nás na tu svatbu jít, seznamte nás s Volturiovými a v životě už o nás neuslyšíte,“ dokončila to Alice bez skrupulí. Žvýkačka, kterou jsem doteď žvýkala, mi zaskočila a já se začala dusit.

„Simi,“ vykřikla Viky a přiběhla ke mně. Jakoby z dálky jsem slyšela smích upírek, ale vnímala jsem pouze Vikyinu ruku, která mě plácala po zádech. Žvýkačka konečně vyskočila a já ji vyplivla na zem.

„Co že chcete?“ zasípala jsem.

„Pozvi nás na svoji svatbu, Simono, a slibuji, že ty, Edward i tvé dítě budete v pořádku. Budete si moct žít dál jako lidé a bla bla bla,“ mávla Isabella rukou. Vytřeštěnýma očima jsem ji pozorovala a říkala si, jestli to není jejich hodně špatný vtip nebo další manévr, aby nás s klukama rozdělily. Ale podle jejich výrazů mi došlo, že to myslí vážně.

„Pane bože,“ zašeptala jsem si pro sebe a bezděčně si vjela rukama do vlasů. Mám na svoji vysněnou svatbu pozvat své největší nepřítelkyně? Rivalky a sokyně?

„Simi?“ vytrhl mě z přemýšlení Janin hlas a zmučeně se na mě podívala. Věděla jsem, jak se cítí. Bylo mi stejně. Bojí se, že ublíží našim děťátkům a životním partnerům.

„Dobře, ale jen pod jednou podmínkou,“ zamračila jsem se na ně a uhladila si vlasy. Nedovolím, aby mě rozhodily.

„Jakou?“ optala se opatrně Isabella. Renesmé s Rosalie se zamračily, ale Alice se začala usmívat. Ah, jasně, její dar a určitě také tajný zdroj.

„Že se jim omluvíme za to, co jsme udělaly jim a Cullenovým,“ vykřikla Alice dříve, než jsem to mohla říci.

„Ale budete to myslet vážně. Už žádné podrazy, pasti a tajné plány. Odmítám se na své svatbě strachovat, že mě znemožníte nebo nejlépe, povraždíte půlku mé rodiny. Upřímně se nám omluvte, abych věděla, že to myslíte vážně a nikomu neublížíte. Pak vám dám pozvánky a uvedu vás jako naše dobré kamarádky, se kterými jsme se seznámily ve Forks. Souhlasíte?“ zeptala jsem se jich. Překvapivě ke mně Isabella přišla tak blízko, že narušila můj osobní prostor a chytla mě oběma rukama za ruce.

„Simono, z celého srdce se ti upřímně omlouvám. Vím, jaké to je, být bez otce svého dítěte. Nessie ho nikdy nepoznala. Ty máš alespoň to štěstí, že ten váš za vámi půjde kdykoliv a kamkoliv a nic ho nezastaví. Dokonce ani upíří dary,“ zasmála se a upřeně se mi při tom dívala do očí. Bohužel mé splašené hormony zapříčinily, že se mi celé zamlžily slzami, které okamžik na to začaly stékat dolů po mé tváři.

„Děkuji, věřím ti,“ přikývla jsem a myslela to vážně. Neohrabaně jsem si přitom setřela slzy hřbetem ruky a pár kroků od ní poodešla. Nevnímala jsem, když se ostatní omlouvaly holkám, stále jsem sledovala Isabellu, která se zase dívala na mě.

„No, dobře, tak dost těch srdcervoucích omluv, mám z toho husinu,“ zakročila Týna a já se pousmála. Isabella překvapivě zareagovala stejně. Bože, nepřipusť, aby se z nás nakonec staly kamarádky, modlila jsem se v duchu. Protože jestli k nim začnu mít jen trošku pozitivní pohled, začnu je mít ráda a všem jim poté odpustím. A to si nezaslouží, jsou to mrchy.

„Můžu vám pomoct s přípravou svatby?“ vypískla najednou Alice a já se na ni zamračila. „Prosím, no tak, vím, že se nemáme rádi, ale dříve jsem měla svoji vlastní svatební agenturu a umím v tom chodit. Prosím, nebudete litovat, to vám slibuji,“ začala Alice škemrat a přitom sepjala ruce. Nessie a zbytek upírek zakoulely očima a já zaskučela. Proč já? Proč?

„Vím, že budu litovat,“ řekla jsem poraženě, protože na její psí oči nemám ani já, a přikývla jsem. Alice radostně zavýskala a skočila mi kolem krku. No, super, se skřítkem se už začínám přátelit. Pomóóóc!!!

***

„Neškubej sebou,“ napomenula mě už asi po páté Alice a já se na ni zamračila do zrcadla. Bylo čtvrtého čtvrtý dva tisíce třináct a já se za pár hodin budu vdávat. V životě by mě nenapadlo, že budu v šestnácti vdaná a mít dítě, ale cesty osudu jsou holt nevyzpytatelné.

Bohužel, jak jsem očekávala, holky se k nám chovaly, jak nejlépe dokázaly, dokonce máme říkat Isabelle Bello a já jim pomalu, ale jistě, odpouštím. Vím, že dělaly strašné věci, a že jsme díky tomu všechny trpěly, ale kdo si nezaslouží druhou šanci? S klukama už to je ale horší.

Když jsem Edwardovi řekla, že jsem je pozvala na svatbu, vyšiloval, ale naštěstí se mi ho, pomocí jedné činnosti, podařilo uklidnit. Popisovat vám to asi nemusím, že?  Jenže i přesto si na ně stále dává pozor. No, kdo by se jim v jejich případě divil.

Jak to tak vypadá, ke spolku mladých těhulek se zřejmě přidá další člen, protože podle Vikyiných příznaků je těhotná. Sice to ještě není jisté, ale protože je na tom stejně, jako jsme na tom byly já s Janinou, je to skoro jisté. Emmett to ještě neví, rozhodla se mu to říci, až to bude stoprocentní.

Dnes se také poprvé setkáme s rodiči kluků. Tedy s Esmé a Carlislem. Je zvláštní, že za tu dobu jsme je ještě nepozvaly. Napadlo mě, že jsme se mohly sejít a seznámit, ale Edward navrhl, že to může udělat jako překvapení. Oni totiž ani neví, že se kluci žení. Vysvětlil mi to tak, že delší dobu si jen užívali života a Carlisle s Esmé si přáli, aby se konečně usadili. Přeci jen, i když vypadají jako puberťáci, je jim všem přes sto let.

„Simi, no tak,“ zakňourala Alice a trošku mě zatahala za vlasy. To mě vytrhlo z poťouchlých vzpomínek a vrátila jsem se do přítomnosti. Seděla jsem u sebe v pokoji před toaletním stolkem a dívala se na sebe do zrcadla. Připadá mi to jako věčnost, když jsem tu seděla a nevěděla nic o nadpřirozeném světě, když jsem se ještě stále cítila jako dítě, kdy jsem neměla ještě za nic odpovědnost. S úsměvem jsem si šáhla na své trošku vypuklé bříško a pohladila ho. Ano, tohle byla minulost, ale moje rodina je má přítomnost a budoucnost a za nic na světě bych to nevyměnila. Položila bych za ni život.

„Hotovo,“ zajásala Alice a já se na ni podívala.

„Jsi upír, proč ti to trvalo tak dlouho?“ zamračila jsem se na ni.

„Mistrovské dílo se nikdy nesmí uspíšit nadpřirozenými schopnosti, to už by to pak nebylo jedinečné.“ Zakoulela jsem očima a otočila se na holky, které už byly hotové. Alice se na nich vyřádila stejně jako na mně, i když jí to trvalo podstatně méně času.

„Tak, zbývá pouze poslední věc,“ zajásala Viky a Nessie položila na postel velký bílý vak, ve kterém jsou mé svatební šaty. Srdce se mi při představě, že v nich za chvíli budu kráčet k oltáři, rozbušilo. Jo, já se doopravdy vdávám v šestnácti. Prostě musím pokaždé mít něco extra. Nemůžu být jako ostatní. Já musím být už v prváku těhotná s upírem, jo.

„Tak do toho,“ popoháněla mě Janina. Zasmála jsem se a začala se svlékat. Na to jsem si vzala speciální svatební prádlo a pak vklouzla do šatů. Se zapínáním mi pomohla Bella.

„Tak, ještě připevnit závoj a korunku a jsi hotová,“ řekla Rosalie a obojí podala Alice, která vše udělala.

„Ještě střevíčky,“ zděsila se Viky a podala mi krabici na boty. Vyndala jsem z nich nádherné páskové botičky na středně velkém podpatku a položila je na zem. Poté jsem do nich vklouzla a Týna mi je zapnula, abych se nemusela ohýbat.

„Hotovo,“ zajásaly všechny a já se opět zasmála.

„Simi, jsi hotová, jak jsi na tom?“ zeptala se mě opatrně Viky. Nervózně jsem polkla a pokrčila rameny.

„Za pár minut se budu vdávat, takže relativně v poho.“ Snažila jsem se tvářit odvážně, ale po pěti vteřinách jsem to nevydržela, nahlas zakvílela a vrhla se na holky. Začala jsem je pevně objímat a ony mě. Byla jsem naprosto v háji.

Po chvilkovém vzplanutí mých hormonů jsem se opět jakž takž uklidnila a holky s upírkami propustila. Potřebovala jsem být na vteřinku sama. Jenže nebylo to ani pět minut a do pokoje mi vtrhli máma s tátou.

„Ach, Simonko,“ povzdychla si mamka a stoupla si za mě před zrcadlo. Moc jí to slušelo. Vlasy měla, i přes jejich krátkou délku, vyčesané nahoru a sepnuté krásnou sponou. Na sobě měla přenádherné saténové šaty bez ramínek v khaki barvě, těsně pod kolena. U pasu byla na straně menší růže a poté se rozvíjely a volně splývaly podél máminých nohou. Na nohou měla páskové střevíčky v barvě šatů na menším podpatku.

„Mami?“ zavzlykala jsem a do toho se zasmála.

„Vypadáš nádherně, jako princezna,“ povzdychla si a v zrcadle bylo vidět, jak se jí lesknou oči. Něžně jsem se na ni podívala a zády se k ní přitulila. Jen tak jsme stály před zrcadlem a dívaly se na sebe. Poslední rodičovské objímání, poslední pohled nedospělého dítěte a jeho matky. Ani jsem si nevšimla, kdy se k nám přidal táta, ale ten si, stejně jako mamka, stoupl za mě a objal mě i ji. Oba mě objímali zezadu a nechávali plynout poslední vteřiny, než se vrhnu do nového života.

„Miluji vás, ať se stane cokoliv,“ řekla jsem a snažila se, aby mi netekly slzy. Přeci jen, Alice si se mnou opravdu dala záležet.

„My tebe také, zlatíčko, vždycky budeš naše malá holčička. Navždy,“ zašeptala mamka a dala mi pusu do vlasů.

„Milujeme tě,“ zašeptal mi z druhé strany táta a zopakoval mámino gesto.

„Simi? Je čas,“ vtrhla mi do pokoje Viky. Naposledy jsem se zahleděla do očí rodičů a poté se od nich odtrhla.

„Dobře, jsem připravená,“ přikývla jsem hlavou. Viky též přikývla a společně s mamkou, která se na mě ještě u dveří mateřsky usmála, odešla dolů. Zůstala jsem tu sama s tátou.

„No, tati, jsi připraven?“ zeptala jsem se ho.

„Jsem, ale nemysli si, že tě nechám bez dozoru, když už budeš vdaná, jasný? Jestli ti ten krasavec ublíží, rozlámu mu všechny kosti v těle,“ začal táta. Ach jo.

„Jasně, tati,“ řekla jsem co nejpokorněji a zašklebila se na něho. Mrkl na mě a vydal se ke dveřím.

„Jdeme, zlatíku?“

„Jo jo,“ usmála jsem se na něho a následovala ho.

Všichni hosté už byli naskládáni v autech, včetně mých prarodičů. Jelikož jsou tátovi rodiče rozvedeni, mám tu hojný počet staříků. Babi Boženu s dědou Zdeňkem od mamky, poté babi Helenu s nevlastním dědou Jardou, dědu Jirku s nevlastní babi Věrou. Potom tu mám také od příbuzných strejdu Zdeňka, mamky bráchu, se svými dvěma sestřenkami, sedmiletou Monikou a čtyřletou Evičkou. Jelikož je též rozvedený a moje teta je blázen, pozvánku jsem jí neposlala. Poté tu je můj napůl nevlastní strejda Michal, bratr táty, ale pokrevně jen od otce, se svojí ženou Janou a dvojčaty Davidem a Danem, mými bratranci.

Opatrně, abych si nezlomila vaz, jsem scházela ze schodů směrem ven před dům, kde na mě s tátou čekalo poslední neobsazené auto. Vyšla jsem ven a na chvíli se zastavila, abych se nechala ovanout svěžím jarním větrem. Je sice ještě trochu studený, ale počasí se nám dnes vydařilo a sluníčko svítí, aniž by mu překážel sebemenší mráček. Obloha je čistě azurově modrá.

Přidržela jsem si své objemné šaty, sešla pár posledních schodů a zastavila se u auta. Bylo to Edwardovo černé Volvo XC60, na které nedá dopustit. Bohužel musel řízení nechat na šoférovi, jelikož jsem mu nedovolila, aby porušil tradici a viděl mě před obřadem.

Taťka mi přidržel dveře a já nastoupila. Zvláštní, vzadu jsem nikdy neseděla, a to už jsem jím jela mnohokrát. Poté táta auto obešel, nasedl na druhou stranu a dal pokyn řidiči, že můžeme vyrazit. Ten mávl na ostatní a sedl si za volant. Poté celá dlouhá řada vyjela.

Dvě a půl hodiny. Myslela jsem si, že to bude nekonečné, ale překvapivě mi cesta ubíhala neuvěřitelnou rychlostí. Jelikož je Volvo velmi pohodlné auto, neměla jsem si ani nač stěžovat.

 S tátou jsme si chvíli povídali, chvíli si táta povídal s řidičem, protože to byl jeho kamarád, a chvíli jsme jen tak poslouchali Evropu 2. Mezitím jsem se dívala z okýnka a sledovala ubíhající zeleň. Připadalo mi, jako bych jela do školy, a vůbec jsem si neuvědomovala, že mám na sobě svatební šaty, vedle mě sedí táta v obleku a jedeme autem směrem na zámek Lednice v Jihomoravském kraji. Bylo to zvláštní, ale místo toho, aby má nervozita stoupala, protože jsem velmi nervní člověk, tak upadávala. Byla jsem uvolněnější a čím dál tím víc se těšila. Místo nervozity narůstala nedočkavost.

Díky Edwardově štědré částce peněz mohla naše auta vjet na území areálu, kam za normálních okolností motorová vozidla nesmí, a zastavila se před vchodem do zámku. I když se obřad bude odehrávat v zahradách, nevěsta už půjde pěšky ode dveří budovy, stejně jako ženich. Já však budu skrytá vevnitř, aby mě Edward neviděl. To jsem si osobně vyžádala.

Proto jsem počkala, až se všichni hosté vytratí do zahrad, kde je altánek a lavice. Vše jsem si vyžádala v pohádkovém duchu. Lavice jsou bílé a kovové, olemovány kovovými růžičkami a vypolstrovány, aby netlačily. Altánek je též bílý, ale olemován pravými červenými růžemi. Ulička je vyzdobena vázami, střídavě s bílými a opět červenými růžemi. Stromy okolo jsou vyzdobeny lampióny a všemožným jiným. Musím uznat, že holky odvedly vynikající práci, i upírky.

Když byli všichni pryč, vystoupila jsem z auta a vešla do zámku. Tam byl připravený salónek, kde se budu moct ještě doupravit a psychicky se připravit. Táta šel za mnou.

Stoupla jsem si před obrovitánské zrcadlo a začala si načechrávat šaty. Po dvouhodinové cestě byly jaksi splihlé. Poté jsem si naaranžovala korunku se závojem, napudrovala nos a zvýraznila rty rtěnkou, která mi vydrží až do večera, aniž by se smyla. Takže při svatebním polibku Edward nebude mít růžové rty. Nakonec mi táta podal kytici, která doteď byla ve váze, a kterou pečlivě utřel ručníkem, aby mi nenakapala na šaty.

„Simi, je čas,“ upozornil mě a já přikývla. Jako gentleman mi nastavil rámě, což bylo u mého táty komické, a já se do něj zavěsila. Vyšli jsme ven a já uslyšela, jak hlukot u altánku utichl. Spustil se svatební pochod a Edward, aniž by se na mě jedinkrát podíval, si stoupl k přenádherné paní s medovými vlasy a úchvatnou postavou a vydali se společně, bok po boku, k altánku. Já stála za hosty, zaháknutá do táty, a čekala, než Edward dojde na konec k oltáři. Tam se s tou ženou, určitě s Esmé, rozloučil a poslal ji sednout si do první řady k rodině ženicha. Pak se otočil a poprvé za dnešní den se na mě podíval. Do poslední vteřiny jsem byla skoro klidná, ale když jsem mu pohlédla do jeho užaslých a okouzlených očí, mé srdce se rozbušilo jako o závod a ruce s nohama roztřásly.

To nezvládnu, prolétlo mi hlavou, když jsem mu hleděla do zlatavých duhovek. Jeho výraz byl nepopsatelný. Tak ohromený a láskyplný a očarovaný, bylo to prostě neuvěřitelné. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy a hrozilo, že přetečou.

Vzmuž se, Simi, nevěsty nebrečí, pouze mámy, nabádala jsem se v duchu. Edward se na mě usmál svým obvyklým pokřiveným dech beroucím úsměvem a moje srdce zaplesalo. Táta mi stiskl ruku a donutil vyjít uličkou směrem k mé lásce. Ježíši, za pár vteřin už nebudu Blumová, ale Cullenová. Ááá.

„Jestli jí jen nepatrně ublížíš, budeš si přát, aby ses v životě nenarodil,“ pohrozil mu tiše táta, když jsme k němu došli a překvapivě neochotně mu mě předal. Já se na něho naopak zářivě a naprosto zamilovaně usmála a natočila se k oddávajícímu.

Po celou dobu projevu oddávajícího jsem Edwarda držela za ruku a tulila se mu u boku. Bylo mi jedno, že nás pozoruje hromada lidí. Záleželo jenom na tom, abych se nepustila Edwarda. Jakmile starosta domluvil, začal se nás tázat.

„Simono Blumová, berete si zde přítomného Edwarda Cullena, budete ho ctít a milovat v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, chudobě i bohatství, dokud vás smrt nerozdělí?“ optal se mě. Moje srdce se na pár vteřin zastavilo, ruce ještě více roztřásly, ale já se zhluboka nadechla a pevným hlasem odpověděla.

„Ano, beru,“ přikývla jsem.

„A vy, Edwarde Cullene, berete si zde přítomnou Simonu Blumovou, budete ji ctít a milovat v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v chudobě i bohatství, dokud vás smrt nerozdělí?“ Edward se na mě něžně usmál a v očích se mu odrážela všechna láska světa.

„Ano, beru, navždy,“ odpověděl a to poslední zašeptal, že ho snad ani oddávající nemohl slyšet.

„Prosím, můžete si vyměnit svatební prsteny.“ Pokynul rukou směrem k Emmettovi, který byl jeden z Edwardových svědků, druhý a třetí byl Jasper s Jacobem, a dotyčný k nám popošel. Otočila jsem se ke svým družičkám, Viky, Janině a Týně, samozřejmě, a té první, Viky, podala svou kytici. Poté jsme se otočila zpátky k Edwardovi a Emmettovi, ze sametového polštářku vzala větší kroužek a něžně Edwarda chytla za levou ruku. Jako největší čest jsem mu nasunula kroužek z bílého zlata na prsteníček a nechala ho, aby on udělal totéž.

„Děkuji,“ poděkoval starosta, „a tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“ Starosta to ani nedořekl, a Edward se na mě vrhl. Ve vteřině se zmocnil mých úst a já zapomněla na všechno a na všechny. Jediné, co jsem vnímala, byl Edward. Omámeně jsem ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. Nevím, jak to muselo vypadat, ale upřímně mě to ani za mák nezajímalo. Edward tiše zasténal a zaklonil mě, aby se mi lépe dostal do úst. Jazykem plenil mou ústní dutinu a rukama pevně svíral v pase, až se mi točila hlava.

Bohužel jsme doopravdy nebyli sami, a asi páté odkašlání donutilo Edwarda, aby se ode mě odtrhl. Já bych to nedokázala. Jenže jakmile jsem pohlédla na culící se hosty, zrudla jsem jak pivoňka a mohla si říkat, jak chci, že já se nikdy nečervenám. Tohle je moc i na mě. Par minut poté vypukl jásot a hosti se k nám začali hrnout, aby nám pogratulovali. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak se Volturiovi mračí, že je nikdo nepustil, ale tady byli za obyčejné známé, takže rodina měla přednost.

Jak jsem očekávala, mamka byla celá uplakaná a táta měl i přesto, že je to silný chlap, slzy v očích. Babičky a dědové byli též dojatí, hlavně babička Božena s Helenou a děda Zdeněk. Ti měli, stejně jako rodiče, zarudlé nosy a skleněné oči.

Když se dostala řada na Volturiovy, trošku jsem znejistěla, ale Edward mi povzbudivě stiskl dlaň a usmál se na mě. Nepatrně jsem přikývla a zaměřila se na upíry před sebou. Překvapivě se dostavila celá královská rodina. Aro, Marcus i Caius.

„No, takže tohle je ta půvabná lidská dívka, do které ses zakoukal?“ řekl Aro a sjel mě od hlavy až k patě. Cítila jsem, jak Edward strnul, ale nahlas pouze zdvořile odpověděl. 

„Ano, toto je má žena, Simona.“

„Jste velmi krásná, ale stále jen člověk. Znáte naše zákony, drahá?“ optal se mě líbezným hlasem, který zněl i mně falešně.

„Ano,“ řekla jsem jen.

„Proto také víte, že jedním z nich je, že naši existenci nesmí žádná lidská bytost vědět. A výjimky se neudělují, nikdy,“ pronesl už o oktávku chladněji. 

„Bratře, teď na to není čas, jsou tu další hosti,“ upozornil Ara Marcus. „Nesmíme se prozradit,“ dodal.

„Ach, jistě. Rád bych vás požádal, abyste po slavnosti přišli do zámku. Tento rozhovor musíme dokončit. A ať přijdou i vaše půvabné kamarádky a jejich druhové. Tohle se netýká jen vás,“ dokončil to a s poblahopřáním dali možnost ostatním nám popřát.

Bylo to skoro nekonečné. Už mi z toho třeštila hlava a žaludek se dožadoval pozornosti. Po gratulaci jsme se měli přesunout do zámku, kde na nás čeká vynikající hostina, ale protože jsme se museli sejít s Volturiovými, vymluvila jsem se na to, že se mi udělalo špatně, to víte, těhotenství v tak mladém věku není bezpečné, a tajně se sešli v západním salónku. Já s Edwardem, holkama, s klukama a s upírkama.

„Aro,“ pozdravil ho Edward a posadil se na pohovku naproti vládcům. Mě si sesunul do klína. Ostatní, kromě Janiny s Jasperem, zůstali stát.

„Zdravím opět,“ pokývl hlavou a pohled upřel na upírky. „Měl jsem však za to, že náš rozhovor bude jaksi soukromý,“ dodal ostřeji.

„Omlouvám se, ale ony by si s vámi rády promluvily,“ vložila jsem se do toho.

„V Itálii si na vás rádi uděláme čas. Požádejte o audienci Heidi, můžete jít,“ propustil je, ale ony si nedaly říct.

„Omlouváme se, ale je to důležité,“ zasáhla Bella.

„Ano?“ zeptal se ledově Caius.

„Chceme do vaší osobní gardy,“ řekla odvážně Rosalie a přitom neopomněla pohodit svojí zlatou hřívou, kterou jsem jí vždy tak záviděla.

„Do naší gardy?“ zasmál se pohrdavě. „Na to, má milá, musíte mít schopnosti, o kterých se vám ani ve snu nezdálo a nikdy nebude, vzhledem k tomu, že spát nemůžete,“ zachechtal se. Nessie se však na něho kouzelně usmála, přistoupila k němu a přiložila mu dlaň na tvář. Jeho výraz se okamžitě z posměšného změnil na ohromený a poté na omamující. Nevěřícně jí pohlédl do očí a chytl ji za ruce. Přitom si stoupl.

„Jak je to možné?“ zašeptal a přitom nepřestal třeštit oči.

„O co jde, bratře?“ zamračil se Aro, ale místo odpovědi k němu došla Alice a nechala ho, ať ji chytne za ruku. Ani ne po vteřině se u něho prostřídaly stejné emoce, jako u Caiuse.

„Fascinující,“ zašeptal směrem k Alice a pohladil ji po líci. Až moc ochotně se nechala. „Ach, bratře, můj drahý Marcusi, ony jsou poklad. Poklad, na který čekáme celá tisíciletí.“

„Oč jde?“ zamračil se Marcus.

„Ony mají dary. Dary, které jsou neuvěřitelné, nepřemožitelné,“ vysvětloval ohromeně Aro.  „Chápu, jak to před námi dokázaly utajit. A ještě větší poctou pro nás je, že se sami ozvaly. Krásná Alice, bylo by mi velkým potěšením, kdyby ses stala ne členem mé gardy, ale mou ženou,“ vyslovil se a já překvapeně zalapala po dechu.

„Ano, velice ráda si vás vezmu,“ uculila se na něho, ale ne jako dítě, ale jako žena vábící muže.

„Bratři, co vy na to?“ vykřikl a já leknutím nadskočila.

„Já, Caius Volturi, požehnávám tobě, bratře, a bude mi velkou ctí, pokud i zde, Renesmé Swanová, přijme mou nabídku k sňatku a stane se mou královnou.“

„Bude mi potěšením,“ usmála se na něho a udělala pukrle.

„A co ty, Marcusi?“ otázal se ho Aro. Dotyčný se podíval na Rosalii, a když se na něho svůdně usmála, zamrkal a řekl: „Už staletí žiji sám. Má choť zemřela již dávno a bylo by mi potěšením, kdyby mě po zbytek věčnosti doprovázela vaše půvabná tvář, slečno Rosalie.“ Ta se na něho zářivě usmála, přistoupila k němu a líbla ho na tvář.

Bože, připadala jsem si jako ve špatném filmu. Ony si vezmou vládce upířího světa jako jen tak? To mi běželo nevěřícně hlavou. Vždyť se proboha neznají ani pár minut!

„Myslím, že tohle je dostatečná odpověď,“ odpověděla.

„Drazí Cullenovi, slečny, budeme velmi poctěni, pokud přijmete pozvánku na naši svatbu v Itálii,“ zaradoval se Aro a já na něho ještě více vykulila oči.

„Bude nám velkým potěšením,“ promluvil Edward a škádlivě na mě mrkl. Takže je vše v pořádku?

„A co naše záležitost, o které jste s námi chtěli mluvit?“ zeptala se opatrně Janina. Ano, vždy potřebuje ujistit.

„Nelamte si s tím hlavu. Věřím, že nikdy nezneužijete našeho rozhodnutí nechat na vás, zda zůstanete lidmi, nebo ne. Nebudeme si přeci kazit tak radostnou náladu. Ovšem mám jednu podmínku,“ zamračil se a já se kapánek vyděsila.

„Požaduji, abyste alespoň jednou za pět let přijeli do Volterry a přivedli s sebou vaše ratolesti. Je ohromující, že se něco takového stalo. Je to zázrak. A vše, co je jedinečné, je pro mě důležité. Prosím, buďte našimi přáteli do konce našich existencí,“ usmál se na nás všechny Aro a stoupl si.

„Ještě by tu byla taková maličkost,“ ozvala se Bella.

„Ano?“ otočil se na ni Aro.

„V soukromí,“ dodala. Všichni jsme samozřejmě pochopili a s rozloučením jsme se vydali na hostinu. Úplně jsem zapomněla, že je to vlastně moje svatba. To je doopravdy neuvěřitelné.

Cestou do jídelny jsem ale Edwarda zatáhla na terasu a zadívala se mu do očí.

„Lásko?“ zašeptala jsem.

„Hm?“ zavrněl a sklonil hlavu, takže jsme se opírali čely o sebe.

„Takže je konec? Všechno dopadlo dobře?“ ptala jsem se ho neuvěřitelně. V hlavě i v srdci jsem měla guláš. Nemohla jsem uvěřit, že všechno doopravdy dopadlo dobře. Že i přes všechny strasti a překážky osudu jsme spolu, zdraví, bez hrozby nad budoucností.

„Ano, lásko, vše je tak, jak má být,“ usmál se na mě, ale moc dlouho to nevydržel, popadl mě v pase, vyzdvihl do vzduchu a se smíchem se se mnou začal točit dokola. Smáli jsme se jako blázni, ale věděli jsme, že už navždy zůstaneme spolu. A když říkám navždy, myslím tím navěky.

***

Vše nakonec doopravdy dopadlo dobře. Moje svatba s Edwardem dopadla na výbornou. Při hostině jsem se doopravdy zasmála, jelikož Edward musel sníst všechno lidské jídlo, aniž by nechal něco na talíři. Škoda, že Volturiovi s holkama už se hostiny nezúčastnili a odjeli do Itálie plánovat svatbu, na kterou jsme pozváni. S Edwardem jsme se dokonce stihli domluvit, že tím i zahájíme naši svatební cestu. O co nakonec žádala Bella, která jako jediná zůstala svobodná, jsem nezjistila, ale ani jsem to neřešila.

Také jsem se konečně, spolu s holkama, seznámila s Carlislem a Esmé. Poté, co jsem je poznala, jsem na Edwarda byla naštvaná, že nás nepředstavil dříve, protože oba byli úžasní. Také mi připadalo divné, když se navzájem představovali rodičům. Přišlo mi to prostě komické.

Co jsem také nečekala, bylo, když nám všem Viky oficiálně oznámila, že čeká miminko. A jelikož to řekla nahlas a Emmett ji uslyšel, doslova to s ním seklo. A to prý upíří neomdlévají. Poté, co se na pár hodin vytratili někam do prostor zámku, bylo nám všem jasné, co dělají. No, určitě oslavují, ehm…

Když se celá svatba i s párty chýlila ke konci a hosté začali odjíždět domů, poprvé za celou tu dobu jsem měla možnost si promluvit s klukama ze základky, kteří nakonec překvapivě pozvání na svatbu přijali. A jaké veliké překvapení pro mě bylo, když mi Martin řekl, že se dal dohromady s Kačkou Končelů.

„To myslíš vážně?“ zasmála jsem se nevěřícně. Dříve jsme se spolu bavily, ale pak se z ní stala pěkná kráva a já se s ní přestala bavit. Ona mě proto začala pomlouvat a už se to mezi námi nikdy nespravilo. Janina si s ní sice někdy písne, ale tím to končí.

„Změnila se od doby, co jste se viděly naposledy,“ řekl jen. Myslím si, že se všichni nakonec smířili s tím, že spolu už nikdy nebudeme. Navíc, stejně nás nikdy doopravdy nemilovali. Dětská láska je sice krásná, ale ta pravá, ta vás navždy zbaví srdce.

S dojetím jsem si pohladila bříško a nechala se obejmout zezadu Edwardem. Nikdo už na zámku nebyl. Byla asi jedna ráno a moje svatba oficiálně skončila. Edward láskyplně přikryl mé dlaně svými a bradu si opřel o mé rameno. To bylo poprvé, co jsem ucítila kopnutí miminka.

„Panebože!“ zalapala jsem po dechu a rychle na to místo přiložila Edwardovu ruku. Kopnutí se ozvalo znovu.

 „Ach, můj bože,“ vykřikl Edward a otočil si mě směrem k sobě. Poté spadl na kolena a dojatě se zadíval na mé lehce vypouklé bříško. Přitom na něho přiložil obě své velké dlaně.

„Edwarde,“ zavzlykala jsem a dojetím se rozplakala. Když ke mně zvedl oči, bylo v nich všechno. A jelikož byly podivně skleněné, věděla jsem, že kdyby nebyl upír, rozplakal by se, stejně jako já.

„Lásko,“ zašeptal a pevně mě objal kolem pasu. Hlavou se přitulil k mému bříšku a já ho zamilovaně pohladila po hlavě a zavískala ve vlasech. Tiskla jsem si ho k sobě a poté si i já klekla. Navzájem jsme si klečeli v náruči a mé šaty se přitom kolem nás rozprostřely do bílé záplavy krajek.

„Připadám si jako v ráji,“ zašeptala jsem.

„To proto, že tohle je ráj,“ zašeptal mi těsně u rtů a poté se k nim přisál. Bylo to jako poprvé, co mé rty okusil na louce ve Forks. Nevím, jak bych dopadla, kdybych nikdy neodjela do Ameriky, ale nikdy nepřestanu děkovat Bohu, že jsem to udělala. Miluji Edwarda celým svým srdcem a vím, že to tak navždy zůstane. A s dokonalým opojením jsem pootevřela ústa a nechala Edwarda, aby naši lásku proměnil v činy.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), Jane006, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 30. kapitola: