Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 12. kapitola

21.07.2011 (12:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2810×

Bella

Venku bylo moc krásně a já jsem byla ve škole. Jako pokaždé, jsem se dívala k lesu, jestli tam Edwarda zase neuvidím, ale nikdo tam nebyl. Nikdo z Cullenových nebyl ve škole, ale já jsem si říkala, že je to kvůli tomu slunci. Nevím, proč jsem si to myslela, ale připadalo mi to, že na slunce nemůžou kvůli tomu upírství. Otočila jsem se, že půjdu domů, ale u jednoho auta, které jsem tu ještě nikdy neviděla, stál. Edward stál u Volva a usmíval se na mě. Jenže něco mi na něm nesedělo. Ano, třpytil se. A ne málo. Byl jako diamant, ale opravdu krásný diamant. Přišla jsem k němu a on mě obejmul kolem pasu.

„Ahoj,“ pozdravil mě krátce. Já jsem se na něj usmála a zadívala se do jeho krásných, hlubokých, zlatých očí. Začal se ke mně znovu přibližovat, a když jsem si myslela, že mě políbí, vycenil zuby a hladově se mi zakousl do krku.

Prudce jsem se probudila.  Zrychleně jsem dýchala, jako bych běžela maraton, ale ten sen… byl tak živý! Měla jsem z něj husinu. Jakmile jsem si uvědomila, že už je ráno, což chvíli trvalo, uvědomila jsem si, o čem ten sen byl. Alice spolu s celou rodinou jsou upíři. Ze včerejška se skoro nic nepamatuji, akorát to, že mi Alice řekla, že jsou upíři. No… spíš přiznala. Nic jsem vědět nechtěla, zajímaly mě jenom ty jejich oči. Zlaté. Taková krásná barva, avšak smutné je, že vlastníkem takových nádherných očí je pouhá zrůda lačnící po krvi. Uvědomuji si, že Cullenovi nepijí lidskou krev, ale krev zvířat, ale i přesto to jsou jenom ubohé zrůdy, které k životu nepotřebují nic jiného, než krev. Sice mám Alice moc ráda, ale tohle jsem nemohla jenom přijmout jako samozřejmost. Protože tohle byla realita.

Když si uvědomím, co jsem všechno s Alice zažila. Jak jsme spolu nakupovaly až do zavíračky a mě to až tak moc nevadilo. Jak jsme si spolu mohly povídat klidně i hodiny a téma bychom stejně našly. Jak jsme spolu byly v jedné místnosti jenom my dvě, samy. Kdykoliv mi mohla ublížit. Kdykoliv mě mohla zabít nebo mě vysát, ale ona to neudělala. Nikdy se na mě nedívala jako na kořist, jídlo. Vždy, když jsem se podívala do jejích zlatých očí, neviděla jsem nic jiného, než přátelství. Přátelství navždy. Ona by mi nikdy neublížila. Vzpomněla jsem si na slova, co mi včera říkala. Bello, jen ti chci říct, že navždy budeš moje kamarádka. Ta věta mi zněla v uších, jako by mi ji někdo pořád šeptal. Jako by teď někdo stál vedle mě a mučil mě.

Naštěstí dnes nebyla škola, takže jsem klidně mohla zůstat doma. Ale i tak jsem potřebovala na čerstvý vzduch, abych si vše promyslela. Charlie byl samozřejmě v práci, protože on tam musí každý den. Venku nebyla moc zima, tak jsem si vzala na sebe jenom slabou mikinu, obula si botasky a vyšla ven. Bylo brzo ráno, takže jsem měla času dost, než se Charlie vrátí. Šla jsem pomalu a u toho jsem hodně přemýšlela. Teď mi tu nejvíc chyběl Edward. Když mi něco bylo, zavolala jsem mu a on byl jediný, kdo mě dokázal utěšit. Kdo mi dokázal kdy pomoci.

Všechno jsem hodila za hlavu a přemýšlela, jak se teď budu chovat k Alice. Mám se s ní bavit, jako by se nic nestalo? Mám se jí vyhýbat? Co mám teď dělat?! Ale… Ona by mi nikdy nemohla ublížit. Nikdy by mi nic z vlastní vůle neudělala. Ale co když se v její přítomnosti omylem říznu do prstu? Nebo se mi jenom zatrhne nehet? Co kdyby ji ovládlo to… monstrum? Co kdyby mě zabila? Jak já to nesnáším, ty dvě slova! Co kdyby?! Co kdyby se stalo tohle? A co kdyby tamto? Já to nesnáším! Vždy se může stát něco, co by nikdo nečekal, ale nikdo tomu prostě nezabrání.

I když ten někdo vidí budoucnost? ozval se mi v hlavě malý hlásek. Do budoucnosti? Kdo by uměl vidět do budoucnosti? Ale něco mi napovídalo, že Alice není obyčejná upírka. Ano, už jsem se docela srovnala s tím, že je Alice upírka, ale stále mi tam vadilo to „co kdyby“!  Stát se může cokoliv a kdekoliv!

Opravdu hodně dlouho jsem se rozhodovala, protože než jsem se nadála, začalo se stmívat. Já jsem byla zrovna někde uprostřed lesa. Najednou mě něco napadlo. Existují i špatní upíři? Co se živí lidskou krví? Najednou jsem dostala strach. Opravdový strach, který dostanete, když jste někde ve tmě a zdá se vám, že vás někdo sleduje. Právě takový pocit jsem měla teď. Jako by mě někdo sledoval. Naštěstí ještě nebyla moc tma, takže jsem cestu z lesa našla, ale nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych tam zůstala o chvilku déle. Mohlo se stát cokoliv…

Když jsem přišla domů, Charlie byl stále v práci. Bylo šest hodin, ale nedivila jsem se. Charlie tam bývá někdy opravdu dlouho. Rozhodla jsem se, že si na chvíli odpočinu od svých myšlenek a šla jsem udělat večeři. Udělala jsem špagety s omáčkou. Ty má rád jak Charlie, tak i já. Jakmile jsem dojedla, šla jsem nahoru do pokoje. Lehla jsem si na postel a začala znovu přemýšlet.

Mám Alice zavolat? Nebo mám jít za ní? Mám to nechat na zítra? Co když mě nechce slyšet? Takové otázky mi vířily hlavou a já jsem ani na jednu z nich nevěděla, jak odpovědět. Asi po půl hodině jsem se rozhodla. Alice je moje kamarádka a na tom se nic nezmění. Sice je upírka, ale nikdy mi nic neudělala. Kdyby mi něco chtěla udělat, udělala by to už dávno. Vzala jsem mobil do ruky a než jsem se stihla rozhodnout jinak, vytočila jsem její číslo. Ani to nestihlo zazvonit a Alice už to vzala.

„Bello?“ zeptala se pohotově. Já jsem se zhluboka nadechla.

„Ahoj, Alice. Chtěla bych se ti omluvit, jak jsem se včera chovala, ale bylo toho na mě moc. Prosím, mohla bys přijít?“ poprosila jsem ji slušně.

„Jsem tam za minutku!“ slyšela jsem ještě její hlas a pak to típla. Čekala jsem, kdy zazvoní zvonek, nebo kdy uslyším zaklepání, ale místo toho jsem uslyšela vrzání okna. Lekla jsem se a prudce se otočila. Byla to Alice. Úlevně jsem si oddychla, ale mé srdce stále splašeně bilo.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila mě opatrně Alice. Nevěděla, co má ode mě čekat. A já jsem to v tuhle chvíli taky nevěděla.

„Alice, promiň, jak jsem se chovala. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zvažovala jsem pro a proti a nakonec jsem došla k závěru,“ načala jsem smutně. Zároveň jsem se ale připravovala na tu horší část. „Že jsi moje kamarádka, ať se děje, co se děje. Já tě mám ráda a je mi jedno, že jsi upírka,“ dořekla jsem a kdyby Alice bilo srdce, určitě by skákalo radostí. Pousmála jsem se, když mě Alice chtěla obejmout, ale zarazila jsem ji. Dívala jsem se na ni vážně.

„Bello? Co se děje?“ optala se mě zmateně.

„Chci po tobě jenom jednu jedinou odpověď. A chci, abys mi řekla pravdu,“ poprosila jsem ji s vážným výrazem. Teď jsem nevěděla, jak začít.

„Ano, Bello? Cokoliv budeš chtít, tak ti řeknu. Teď už ano,“ uklidnila mě a já jsem se nadechla k otázce.

„Je Edward upír?“ vyslovila jsem otázku, co mě tížila již od včerejšího večera. Všechno tomu nasvědčovalo. To, že jsem ho viděla a pak najednou rychle zmizel. Ty jeho rudé oči, ale poté také zlaté. Ten pocit, že mě někdo, nebo něco sledovalo. Byla jsem si jistá, že to byl Edward. A já jsem to potřebovala vědět. Alice se nad mou otázkou zarazila.

„Alice, ale slíbila jsi mi pravdu,“ připomněla jsem jí, co mi před chvíli slíbila. Ona se na mě pořád dívala zaraženě. Už se nadechovala k odpovědi, když jsem dole uslyšela dveře a následně Charlieho hlas.

„Bello! Jsem doma!“ Sakra, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na Alice, ale ta už tam nebyla. Podívala jsem se rychle z okna a jediné, co jsem viděla, byl les. Smutně jsem si povzdechla a sešla dolů za Charliem.

„Ahoj, tati. Jak bylo v práci?“ ptala jsem se ho, zatímco jsem mu ohřívala špagety. Charlie si odložil svůj pás a přišel do kuchyně.

„Ale, znáš to. Pořád nějaké nehody. To to voní,“ přešel na jiné téma. Usmála jsem se a rozhodla se, že teď na Alice nebudu myslet. Dál jsem mu chystala špagety, a když jedl, šla jsem si nahoru dát sprchu. Tentokrát jsem si ji opravdu vychutnala, byla jsem tam snad půl hodiny. Když jsem vylezla, Charlieho jsem našla už v obýváku u televize.

„Bylo to výborné, Bello!“ pochválil mi jídlo, usmál se na mě a dál se věnoval televizi. Šla jsem do kuchyně, pouklízela nádobí a přemýšlela, co teď budu dělat. Spát se mi moc nechtělo. Ne po dnešku, když jsem chtěla vědět odpověď. Asi po pěti minutách jsem si říkala, že bych mohla jít za Charliem. Alespoň na chvilku, když už bývá celý dny v práci. Vešla jsem do obýváku a uchichtla se. Charlie ležel na gauči, ovladač v ruce a spal. Moc se mi ho nechtělo budit, ale ráno by ho bolelo za krkem z toho gauče. Opatrně jsem ho probudila a poslala jsem ho nahoru do ložnice. Popřál mi dobrou noc, zalezl do ložnice a za chvíli jsem mohla slyšet slabé chrápání. Pousmála jsem se a šla do svého pokoje.

Okamžitě jsem vzala mobil a naťukala Alice krátkou SMSku, aby ke mně přišla. Nečekala jsem ani pět minut a Alice už byla v okně.

„Ano?“ zašeptala slabě, aby nevzbudila Charlieho. Posadila jsem se na posteli a pokynula jí, aby si taky sedla. Neochotně si sedla vedle mě a já jsem jenom čekala, co mi odpoví. Jenže ona se k odpovědi neměla.

„Alice?“ zeptala jsem se vážně. Alice se na mě pořád dívala a měla takový divný, skelný pohled. Poté se na mě podívala a nadechla se k odpovědi. Ale zase mi neodpověděla. Byla jsem z ní na prášky!

„Alice! Slíbila jsi mi to!“ obvinila jsem ji. Ona se na mě nevinně usmála a tentokrát už mi odpověděla. Její odpověď zněla…

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 12. kapitola: