Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 18. kapitola

Druhý svět - 18. kapitolaMé srdce se rozeběhlo jako splašené, každý úder přicházel o něco dřív než ten předchozí. Po těle mi naskočila husí kůže. Lhala bych sama sobě, kdybych si snažila namluvit, že se to dělo vzrušením z toho, že jsem tu záhadu konečně rozluštila. Musela jsem si přiznat, že jsem, ač proti svojí vůli a nejlepšímu přesvědčení, měla strach.

Přeji příjemné čtení. :))

 

18. kapitola

 

Snažila jsem se vzpomenout na všechno, co by mi nějak pomohlo.

V první řadě to byly jejich oči. Pochopila jsem, proč se jejich zorničky dokázaly během několika minut nebo i vteřin zbarvit z rudé na sytě černou, podle toho, na jak velkou vzdálenost ode mě stáli. Moje krev je lákala víc, než jsem si já sama dokázala vůbec představit. Co jsem si ale nedokázala vysvětlit, byl rozdíl mezi těmi jednobarevnými Edwardovými a duhovkami s šedým lemováním, které měli všichni ostatní. Jediné rozumné řešení bylo jejich stáří, i když to jsem si jen domýšlela…

Daleko důležitější však byly všechny ty zvláštní, nejasné rozhovory, které jsem si snažila co nejjasněji vybavit. Věřila jsem, že to ony byly klíčem. Že už jsem si to z nich dávno mohla vyvodit…

 

„Máte před sebou oba těžkou zkoušku, jen se ji musíte naučit zvládat. Vlastně my všichni máme…“

„Je to pro mě omnoho snazší než pro něj…“

 „Jak těžké pro tebe je ovládat se v její přítomnosti? Stačila by jediná kapka…“

„Bylo by pro něj tak snadné tě zabít, nestihla bys ani vykřiknout…“

 „Já jen, že jsme byli pokaždé pod dohledem.“ „Možná by to bylo lepší… Minimálně pro tebe bezpečnější…“

„Snažím se. Jen je pro mě tolik… těžké… udělat cokoliv, cokoliv…“

„Kdybych ho tenkrát zabil, nic z toho by se nestalo. Nebyla bys uvězněná tady a už vůbec bys neriskovala každou vteřinou, co jsi v jeho přítomnosti, svůj život…“

„Jenomže já jsem jiný. Změnilo mě to, a zatímco tě celou svou bytostí miluju, nemáš tušení, co se mnou dělá ten netvor, kterého si hřeju na prsou…“

„Miluju ji.“ „Vím. Ale ani to nezmění, kým jsi…“

„Nemáš tušení, jak moc… jak moc po tobě toužím…“

„Je novorozený, Bells. První rok po přeměně je upír nejsilnější, nejrychlejší, ale taky nejvíce zmítaný a zkoušený… hladem. Proto je pro tebe tolik nebezpečný. Může tě milovat sebevíc, ale ta druhá stránka v něm vždycky bude. Není chvíle, kterou by nestrávil v tvé přítomnosti a nemyslel při tom na to, jak snadné by bylo ulevit té bolesti, co jej spaluje až do morku kostí…“

 

Zaryla jsem si prsty do vlasů a sevřela je v pěst, pomalu mnou pronikalo zoufalství. V hlavě mi neustále kolovaly vzpomínky na okamžiky, které mi neprozrazovaly nic jiného, než co už jsem si dávno vyjasnila. Ale já věděla, že toho bylo víc! A věděla jsem, že se to týkalo tohoto světa!

Jen jsem si musela vzpomenout…

 

„Proč? Proč je to pro něj tak těžké? Proč se o mě tolik bojíš, proč je pro mě tolik nebezpečný? Kvůli čemu?“

„Pokud by se nás Edward nepokusil zabít, určitě by mu nikdo z nás nevysvětlovat všechno to kolem…“

„Dávno jsi pochopil, jak moc máš nad námi navrch. Jen bys to neměl využívat ve svůj prospěch, protože by se ti to mohlo vymstít…“

 „Není to risk, ale zaručená smrt. Nedokázal bych se ovládnout, nedokázal by to nikdo z nás. Před čtyřmi sty lety by to pro mě nebyl problém, ale jsme tu příliš dlouho. A tohle to jen dokazuje. Ta čerň prozrazuje náš chtíč, hlad… Stačila by jen jedna kapka tvé krve…“

„Žít v tomto světě, tímto životem, není nic, co by si vybral. Nic, co by chtěl, co by stálo za to žít…“

 „Jeho krev byla pro jejich vyhladovělá těla neodolatelná…“

„Je to něco jako doživotní vězení, očistec…“

„Přes všechny shody je to pořád odlišné místo…“

 „Jen jídlo je výjimkou, to nám nepatří. A lidi, kteří jsou ve svém světě a my máme pouze možnost je vidět, nikoliv se jich však dotýkat…“

 „Jsou jen naší iluzí. Pohled tam, kam se nemůžeme vrátit…“

„A tento svět? Beskern mi říkal, že byl vytvořen, aby ochránil lidi. Myslel tím před upíry?“ „Byl vytvořen jenom kvůli upírům…“

„Nejsou tady s námi, ačkoliv my máme ten pocit…“

 

Přestala jsem dýchat. Srdce mi vynechalo několik úderů, když mi to došlo.

Potřebovala jsem jen několik vteřin.

Několik dlouhých vteřin, než se můj dech i tep zklidnily alespoň na únosnou mez.

Několik dalších vteřin, než jsem svou teorii ještě jednou prověřila.

A najednou jsem nemohla pochopit, že jsem to neviděla dřív. Zdálo se to tak jasné! Připadala jsem si hloupě…

Rozhlédla jsem se po třídě. Přednáška skončila a s ní taky dnešní vyučování. Spolužáci se horlivě zvedali ze svých míst a tlačili se k východu.

Nepotřebovala jsem se ujistit, věděla jsem moc dobře, co by se stalo, jakmile bych se jich dotkla. Navíc - ačkoliv jsem se tomu párkrát nevyhla, když jsem si nevšimla jejich přítomnosti za mými zády - jsem se přímému kontaktu s nimi snažila vyhýbat, protože mi jejich zmizení bylo nepříjemné.

Možná, že kdyby mi to neukázal právě Jacob, o své teorii bych teď pochybovala. Ale Jacob byl vlkodlak. A vlkodlaci žijí v tomto světě od jeho stvoření, stejně jako upíři. A stejně tak jako upíři jsou i vlkodlaci nadpřirozené bytosti.

Byla jsem si víc než jistá, že na tom byli upíři stejně. Navíc fakt, že byl tento svět vytvořený na ochranu lidí, to všechno jen potvrzoval. Vysvětlení jsem měla celou tu dobu na dosah. Všechno to bylo tak průzračně čisté…

Byla jsem tady jediná. Jediný člověk.

Jediný zdroj potravy…

Mé srdce se rozeběhlo jako splašené, každý úder přicházel o něco dřív než ten předchozí. Po těle mi naskočila husí kůže. Lhala bych sama sobě, kdybych si snažila namluvit, že se to dělo vzrušením z toho, že jsem tu záhadu konečně rozluštila. Musela jsem si přiznat, že jsem, ač proti svojí vůli a nejlepšímu přesvědčení, měla strach.

To, jestli jsem tady byla opravdu sama, nemohlo změnit vůbec nic. Až na mé vnímání, můj pohled na celou situaci…

Chtěla jsem jet domů. Prázdná třída na mě najednou nepůsobila vůbec přívětivě. A zbavit se toho pocitu mi nepomohla ani skutečnost, že bylo na chodbách ještě stále rušno.

Vlastně jsem si až teď uvědomila, že jsem se s Jakem zapomněla domluvit na odvoz. Záhy mi došlo, že to mohlo znamenat jen jediné – nebyla jsem tady sama.

Možná jindy by mě to naštvalo. Dnes ne. Mohla jsem se tak pravdu dozvědět hned.

Vstala jsem a chtěla odejít, ale zarazila jsem se. Dva kroky za prahem, otočený zády ke mně, stál nehybně ten hnědovlasý kluk. Ten, kterého jsem si poprvé všimla až tehdy, když jsem si myslela, že mi pomohl v hodině literatury. Ten, který pokaždé při odchodu ze třídy kontroloval, zda něco nezapomněl.

A i tentokrát se nakonec nejistě otočil. Jen jeho pohled nesměřoval na místo, kde vždycky sedával. Díval se přímo na mě. A kdybych nevěděla, že mě nemůže vidět, byla bych si stoprocentně jistá, že se mi dívá přímo do očí…

Znejistěla jsem. Jasně jsem si vybavovala, jak jsem za ním první den utíkala až k jeho autu, abych se přesvědčila. Musela jsem zjistit, jestli bylo možné, aby o mně věděl. Ale z jeho chování na parkovišti a potom každý další den jsem nakonec vyvodila závěr, že si jen kontroloval věci. Protože to neudělal jen tenkrát, díval se tím směrem pokaždé…

Tak proč se dneska díval jinam? Nevydržela jsem to a otočila se k oknu. Potřebovala jsem se přesvědčit, jestli mohlo být něco, co by jej zaujalo venku. Ale travnatá plocha s brankami na jejich koncích a s několika málo bílými čarami, která působila jen stěží jako školní hřiště, neprozrazovala žádné známky zajímavosti. Nebylo tam vůbec nic…

Když jsem se otočila zpátky, už tam nestál. Okamžitě jsem se rozešla ke dveřím, chtěla jsem ho najít a zeptat se ho na to. Nějak… Nebo udělat cokoliv jiného, pokud by mě neslyšel.

Ve svém původním přesvědčení už jsem si totiž tak jistá nebyla…

„Pojedeme s Annou do Port Angeles, nechceš jet s námi?“ slyšela jsem nějakou holku, co zrovna procházela kolem dveří, ve kterých jsem právě stála.

Vůbec bych tomu nevěnovala pozornost. Kdyby ale nezmínila Port Angeles. To velké město, se kterým se pojily další mé vzpomínky. Ty, které mi předtím úplně vypadly…

 

„Byli jsme mimo Forks, až v Port Angeles. Rozprchnutí, každý měl jiné starosti a myšlenky. Vlastně by je ani nenapadlo, že se rozhodnu využít jejich slabosti. Že se odvážím vystavit tě takovému nebezpečí, když sám vím nejlíp, jak málo by stačilo…“

„V Port Angeles? Proč v Port Angeles? Proč tak daleko?“ „Je to velké město…“

„Po vytvoření tohoto světa se ještě několik let nic nedělo, ale pak mezi sebou začali upíři bojovat. Smečky se rozpadaly a navzájem se hubily. Kvůli výhodným územím, nebo jen ze vzteku, z pomsty…“

 „On odjel? Kam?“ „Pravděpodobně do nějakého velkého nemocničního střediska. Musí se naučit ovládat svou touhu po krvi…“

 

Stála jsem tam jako solný sloup, zatímco na chodbách už se pohybovalo jen posledních pár opozdilců.

Chtělo se mi křičet a brečet zároveň, vzteky a zoufalstvím! Opět jsem se ocitala ve slepé uličce…

Neměla jsem jediné tušení, jak se to všechno pojilo s Port Angeles. Nebo snad kterýmkoliv jiným městem. A přitom jsem věděla, že je to nemálo důležité. Upíři přece vyhledávali tato území právě díky jejich výhodnosti. I Edward s ostatními tam jeli. A já předpokládala, že přestože ani Port Angeles nebylo nijak zvlášť veliké město v porovnání s ostatními, byla to nejbližší přijatelná možnost.

Ale proč?! Co tam bylo jinak?

Neměla jsem náladu ani nervy, abych se to snažila zjistit sama. Potřebovala jsem to vědět hned, i když jsem vlastně nevyřešila vůbec nic. Ale měla jsem alespoň vodítko. Malou nápovědu, u níž jsem doufala, že bude stačit…

Rozešla jsem se k hlavním dveřím v domnění, že na někoho venku narazím. Určitě tu někdo byl, za to bych dala ruku do ohně. Ale daleko jsem nedošla, zastavila jsem se v půli cesty. Teď, když jsem neměla plnou hlavu toho, jestli se vůbec upíři v tomto světě něčím živí, jsem jeho přítomnost cítila. Věděla jsem s naprostou jistotou, že to byl on. S kým už jsem neřešila.

Situaci jsem zhodnotila až překvapivě rychle a znovu zamířila ven. V budově školy už nebyl téměř nikdo a já chtěla pokud možno co nejlepší podmínky k vyjednávání. K tomu, abych z něj dostala pravdu.

Zamířila jsem k hloučku studentů a zastavila se až těsně u nich. Cestou jsem ještě, pro vlastní klid duše, prošla kolem nějakého mladého klučiny, kterého jsem se jen nepatrně dotkla. Zmizel, přesně jak jsem předpokládala. Ignorovala jsem přitom ten nepříjemný pocit, co se mi rozlil po celém těle.

S hlubokým nádechem jsem se otočila. Někde tam byl, jen jsem jej nemohla najít…

„Edwarde, prosím, ukaž se. Vím, že tam jsi,“ šeptala jsem, nechtěla jsem riskovat, že by se mi už na začátku zlomil hlas. Přitom jsem věděla, že mě slyší. Očima jsem těkala po okolí, ale měla jsem pocit, že už se v mém zorném poli nenachází…

„Ahoj,“ ozvalo se melodickým hlasem za mými zády. Nepřekvapilo mě to.

Stála jsem teď naproti němu a pozorovala jeho nádhernou tvář s milým, láskyplným úsměvem…

A temně černýma očima…

Nemohla jsem si pomoct, nedokázala si poručit. Přestože jsem věděla, že se nezměnilo vůbec nic. Milovala jsem ho stále stejně, celým svým srdcem. A i přesto to bylo jiné. Nebyla jsem schopná to ani sama sobě pořádně vysvětlit…

Nevěděla jsem, co čekat. Ani jsem nevěděla, jestli je má teorie pravdivá! Nebo jestli to není ještě horší…

„Ahoj.“ Snahou oplatit mu úsměv jsem to snad ještě zhoršila. Že se něco děje věděl ještě předtím, než jsem vůbec promluvila.

„Stalo se něco?“ ptal se starostlivě.

„Můžu tě o něco poprosit?“ odpověděla jsem mu otázkou po několika vteřinovém vnitřním rozhodování. Musela jsem to vidět. Musela jsem se ujistit…

„O cokoliv,“ souhlasil okamžitě, ačkoliv se v jeho tváři zračilo překvapení a nejistota.

„Můžeš se dotknout někoho z nich?“ využila jsem ihned jeho souhlasu, než by si to rozmyslel. „Potřebuju se ujistit…“

Nevěděla jsem, jestli to pochopil. Jestli mu došlo, proč jej o to žádám. Ale jeho tvář se zachmuřila v nesouhlas…

„Bello, proč -“

„Edwarde, prosím,“ nenechala jsem ho to doříct. Sama jsem nechápala, proč to pro mě najednou bylo tak důležité. Možná snad proto, že kdyby se jich dotknout mohl, všechno by mi tím vyvrátil…

Do očí se mi začínaly drát proti mé vůli slzy, když dlouhou dobu nijak nereagoval. Zatracené hormony! Bylo možné, že to teď se mnou šlo tak strašně z kopce? Kupodivu to ale bylo přesně to, co na Edwarda působilo. Zápor v jeho očích se okamžitě změnil…

„Ne, prosím, jen neplakej.“ Znovu jsem byla svědkem jeho dokonalého ovládání. Chtěl se ke mně rozejít, bojoval sám se sebou, se svým nejlepším úsudkem, ale nepohnul se ani o milimetr.

S úsměvem jsem přikývla. Neměla jsem důvod bát se. Neublížil by mi.

Nejistě mi úsměv oplatil. Několikrát ještě přelétl pohledem na hlouček hned u nás. Měla jsem pocit, jako by přemýšlel, jak jsem to předtím myslela. Jako by hledal odpověď na to, proč jsem to po něm chtěla.

Jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že jsem na to nepřišla…

Zatnul ruce v pěst a sklopil hlavu k zemi. Když se pak na mě podíval, v jeho očích se odrážela nejistota, strach, a snad taky… smíření? Došel k nim a pravou ruku natáhl k urostlému klukovi, který něco horlivě vyprávěl a máchal přitom rukama.

Zmizel.

Stejně rychle, jako se objevil, když jeho napřáhnutí ruky povolilo.

Zmizel i podruhé, když pohyb zopakoval…

Věděla jsem, že mě Edward bedlivě pozoroval. Snažil se vyčíst z mé reakce, proč jsem to chtěla vědět. Ale já se na něj nedokázala podívat.

Bylo to tak definitivní…

Neublíží mi. Neublíží mi! I když jsem tady jediná. Navíc, stále tu byly ty nevyřešené otazníky v podobě měst. Mohlo to být všechno úplně jinak, než jak jsem si myslela…

Přála jsem si, aby to všechno bylo jinak…

Musela jsem to vědět. A musela jsem se zeptat hned, dokud jsem ještě měla odvahu.

„Není to tím, že jsi novorozený, že ne?“ vysypala jsem ze sebe hned, jakmile jsem k němu vzhlédla. Věděla jsem, že bych při pohledu do jeho očí nenašla hlas, proto jsem se jim při vyslovení otázky vyhýbala. Teď mě ale právě naopak ze všeho nejvíce zajímalo to, co se v nich zrcadlilo.

Jeho tělo zkamenělo do nepřirozeně strnulé pozice, zatímco se v jeho tváři střídaly emoce. Mě zajímala jediná.

Pochopil.

„Částečně to tím opravdu je…“ snažil se to obejít, zatímco mě propaloval pohledem. Nelíbilo se mu to. Měl strach. Z mé reakce.

Stejně jako já. Jen já se bála jeho odpovědi.

„Je to proto, že nikoho jiného zabít nemůžeš? Proto, že jsem jediný člověk v tomto světě?“ zeptala jsem se přímo. On sám by mi to neřekl…

 


 

Co myslíte? Jak to všechno je? A je vůbec možné, aby se upír čtyřista let neživil?

Nevím, jak to bude s další kapitolou. V pátek odjíždím na týden na kurzy, ale nejdřív se na ně musím intenzivně připravit. Jestli stihnu kapitolu napsat, přidám ji ještě před odjezdem, jestli ne, přidám ji pár dní po příjezdu, což znamená za čtrnáct dní. :)

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 18. kapitola:

 1
29.08.2013 [21:23]

Ivka77Any,
ospravedlňujem sa, ale ja som si túto kapitolu vôbec nevšimla. Som proste desná, ale čo už so mnou. Utopiť by asi nebolo najlepšie. Mňa voda však perfektne nadnáša... Ale k veci.

Ďalšia skvelá kapitola. Čím sme si to zaslúžili? Ja som taká rada, že zase píšeš. Skutočne ďakujem. Dostať sa do hlavy tvojej Belly je úplne neskutočné. Ona je úplne neskutočná a príbeh, ktorý si vymyslela proste nemá chybu. Uff. Tak ona je jediná potrava na celom svete. To je teda sila. Nechcela by som byť na jej mieste. Dobre... asi i tak chcela. Predsa len má Edwarda.

Len si teraz naozaj neviem predstaviť, čo tam jedia. Krv z krvných baniek? Tá je niečo ako pre Bellu obyčajné jedlo? Proste chuť nič moc, ale aspoň zasýti? Ja viem, špekulujem a pravda môže byť úplne inde. Každopádne si ma touto kapitolou poriadne nadchla. Tie spomienky si poskladala úplne dokonale. Nádhera.

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kim
15.08.2013 [16:50]

KimAnetkooo, já vím, že jsem nekomentovala ty předešlé kapitoly, za což se strašně moc stydím a taky ti slibuju, že to napravím, ale mně to prostě nedá a musím ti pod touhle kapitolou složit svou velikou poklonu.
Já fakt nemám slov, tohle je jedna z nejlepších povídek, co jsem tu kdy četla. Jo, vím, že se asi opakuju, ale je to pravda.
Jsem naprosto unešená. A nejde tak ani o tvůj dech beroucí styl psaní, ale o ten příběh. Sakra, ty jsi fakt génius.
Bomba, bomba, bomba! Obdivuju tě, jak to máš do detailu vymyšlené a já jsem s každou další kapitolou napnutější a napnutější.
Fakt je to definitivní - jsem do tvé povídky zamilovaná.
A tuhle kapitolu jsem si fakt užila. Doslova jsem hlatala každé písmonko, jen abych se dozvěděla víc. Moc tě prosím, abys rychle přidala další, jinak mě máš na svědomí.
Ještě bych ti tu ráda vylila ten kbelík slin, co jsem vyprodukovala při části, co se tam zjevil Edward. Teď asi neřeknu nic novýho - miluju Edwarda -, ale ten tvůj je prostě... bezkonkurenční. Vždycky je mi ho tak strašně líto, když svádí ten soukromý boj uvnitř sebe. Z tých slov je opravdu vidět, jak moc bezmezně tu Bellu miluje, ale ani jí to nemůže pořádně dokázat, neboť ji nechce ublížit. Což mě vede k tvé otázce pod kapitolou, jestli můžou tak dlouho vydržet bez potravy... Tak jo, nebo ne? Možná jsem jen blbá a nepochopila to, ale já to fakt nevím. Emoticon
A ještě tu musím zmínit můj obdiv k Belle. Ta holka je fakt silná a drží se, to já bych... vlastně ani nevím co, nedokážu si představit sebe v její situaci. Brrr...
Jo a ještě jsem si na něco vzpomněla... Co ten kluk? Vidí ji, nebo ji nevidí? Zatím to vypadalo, že ano.
Ježiši, opravdu tu ještě není další díl? No tak to potěš... Emoticon

Zlato, jsi jednička, ale jakože fakt mega jednička. Právem na své dílo můžeš být hrdá. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!