Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 19. kapitola

Druhý svět - 19. kapitola„Je to proto, že nikoho jiného zabít nemůžeš? Proto, že jsem jediný člověk v tomto světě?“ zeptala jsem se přímo. On sám by mi to neřekl…
Pokračujeme...
Pro Edwarda opravdu není snadné přiznat něco takového. Navíc Belle...

Přeji příjemné čtení. :))

19. kapitola

 

Přestože jsme stáli na parkovišti plném studentů, nešlo přehlédnout to hrobové, zlověstné ticho, co se rozprostřelo mezi námi dvěma. Ještě dlouhou dobu mlčel a s každou vteřinou to bylo nesnesitelnější. Najednou jsem se cítila tak malá a bezmocná! Jako rostlina uprostřed vyprahlé pouště, jako loďka uprostřed širého oceánu. Ačkoliv ve skutečnosti to bylo ještě mnohem horší – já byla jediným zdrojem potravy ve vodě i na souši…

Nemusel odpovídat. O to to bylo horší. Odpověď už jsem totiž dávno znala. Svým mlčením jakoby na mě křičel ano

„Bells…“ vydechl, hlas se mu zlomil. A já stále čekala. Nezáleželo na tom, že jsem ji znala. Potřebovala jsem to slyšet. Nahlas. Od něj…

„Edwarde, prosím, odpověz,“ žádala jsem jej žalostně a přitom z něj nespouštěla pohled. Sama jsem byla překvapená, kolik emocí jsem v sobě dusila, jen aby nevyplavaly na povrch.

Tvář se mu zkřivila bolestí. „Neublížím ti, přísahám,“ dušoval se a ustoupil o půl kroku vzad, aby svá slova potvrdil. To mi ale nestačilo. Záporně jsem kroutila hlavou, neodpověděl na mou otázku. Zadržela jsem dech, když se jeho ústa pootevřela. „Ano, jsi tady jen ty,“ řekl nakonec jen stěží polohlasem.

Prudce jsem vydechla. Na jednu stranu to byla úleva – ta jistota. Na stranu druhou, a to mnohem větší, jsem litovala, že jsem se na to snažila tak urputně přijít. Nebylo vůbec o co stát. Měla jsem teď pocit, že se udusím…

Několik dalších vteřin jsme tam pak stáli jako dvě nehybné sochy naproti sobě, navzájem hledíc si hluboko do očí. On sám měl snad větší strach než já. A to mě upřímně děsilo. Znamenalo to totiž, že bylo něco, co jsem nevěděla. Otázkou zůstávalo, jak strašné to něco bylo…

„Dobře,“ řekla jsem spíš pro sebe, abych se trochu uklidnila. Vlastně… určitě to bylo pro mě. Chystala jsem se ho zeptat, a nevěděla, jestli nedělám chybu. Zhluboka jsem se nadechla a pootevřela ústa, ale nevyšlo ze mě jediného slova. Pusu jsem zase zpátky rychle zavřela, rty přitiskla pevně k sobě. Původní slova mi uvízla v krku a já je, s malou dušičkou, raději spolkla. Nejhorší na tom bylo, že mě Edward celou tu dobu napjatě pozoroval…

„Ne!“ procedil z ničeho nic skrz zuby. Mírně jsem sebou cukla a ostražitě se rozhlédla kolem. Nevědomky přitom zvětšila vzdálenost mezi námi o další krok. Skutečnost, že jsem nikoho neviděla, to dělala ještě daleko horší. Navíc jsem podle jeho výrazu usoudila, že jen neodhadl hlasitost svého tónu. Ani jsem o tomto jeho nesouhlasu neměla vědět.

Připadala jsem si příšerně bezmocně. Slepá a hluchá zároveň. Jejich zostřené smysly byly… děsivé. Věděla jsem, že tam někde byli. V hlavě mi šrotovala otázka, jestli si celou dobu mezi sebou povídali a já to jen nevnímala…

„Co ne?“ ptala jsem se vyděšeně. Jakoby nestačilo, že jsem i bez toho měla nervy na pochodu.

„Bells…“ vydechl, pokračovat nehodlal. Z jeho postoje se dala vyčíst zloba, ačkoliv se snažil udržet nic neříkající masku. Nebyl naštvaný na mě. Jen věděl, že to bude má tvrdohlavost chtít vědět. A to se mu nelíbilo.

„Edwarde, co ne?“ ptala jsem se znovu, tentokrát už odhodlaně. Znal mě příliš dobře na to, aby doufal, že se jen tak vzdám – bez odpovědi.

Pevně k sobě přitiskl víčka. „Myslí si, že bych ti to měl říct,“ pronesl strnule. 

„V tom případě s nimi souhlasím.“ O tom, že nemám nejmenší tušení, co by mi měl říct, jsem pomlčela. Byli teď na mé straně, nejspíš. A toho jsem musela využít.

Oči zprudka otevřel, propaloval mě ledovým pohledem.

„Já ne. Nemyslím si, že bys to měla vědět. Nemůžu to dopustit. Nechci,“ hlas se mu zlomil v příšerné bolesti a jeho emoce vyplavaly na povrch. Teprve nyní jsem pochopila, že to předtím byla jen dobře nasazená maska. „Nechci, abys znala pravdu. Abys věděla, jaký teď doopravdy jsem. Bello, přísahám, že ti neublížím. Nic se ti nestane. Jen prosím… prosím, nechtěj to vědět,“ žádal mě žalostným, zlomeným hlasem. Měla jsem pocit, jako by ta bolest v jeho očích byla hmatatelná, jako by byla všude okolo…

Zatímco uvnitř mě se praly dvě já.

Jedna má část byla k smrti vyděšená a nedokázala se pohnout, cokoliv říct nebo se i jen nadechnout. Ze všeho nejraději by utíkala a zastavila se až na druhém konci zeměkoule, někde, kde by se cítila alespoň trochu v bezpečí.

Druhá má část byla ale opačného názoru. Druhá má část, s odvahou sebranou kdo ví odkud, se k němu chtěla rozejít a zmírnit tu bolest, co v sobě dusil. Chtěla se dozvědět pravdu, ať už byla jakákoliv. A právě tato má část z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu vyhrávala…

S divoce bušícím srdcem jsem se k němu rozešla a ignorovala přitom jeho překvapení. Zastavila jsem se jen krok od něj a zpříma mu hleděla do očí. Tentokrát nebyl jediný, kdo strnul. Nedokázala jsem své tělo ovládat, ta část obklíčená strachem tu stále byla.

V duchu jsem se hořce usmála, když jsem si v periferním vidění všimla dvou postav pár metrů za Edwardem, každá z jedné strany. Samozřejmě, najednou jsem je hledat ani nemusela. Pokaždé tu s námi někdo byl. A pokaždé stačilo jen tak málo, abych viděla i já je…

Vždycky tu někdo byl. Ale ne vždycky to byli jen upíři…

„Nejsem tu jediná,“ vyhrkla jsem ze sebe bez rozmyslu, jakmile jsem si to uvědomila. Teprve jeho překvapená tvář mě donutila si svou myšlenku ještě jednou promyslet. Kdyby to tak opravdu bylo, věděla bych o tom. Nebylo by pro něj potom zdaleka tak těžké přiznat pravdu…

„Vlkodlaci? Jacob, Maurice a Quil? Ti jsou přece taky…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena. Že nemám pravdu mi došlo už předtím, ale stejně jsem stále nechápala proč.

„Mají v sobě sice krev, ale my ji necítíme. Carlisle říkal, že to tak nebylo vždycky, jen v tomto světě. Slyšíme jejich bijící srdce, vnímáme jejich osobitou vůni, ale necítíme jejich krev. Je to skoro jako potkat se s jiným upírem, jen jejich pach je nám odporný. A navíc, i kdybychom na ně chtěli zaútočit, neobešlo by se to bez souboje.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mi to vysvětluje jen proto, že doufá v odvrácení tématu. Ani to ale nic neměnilo na skutečnosti, že jsem teď stála přímo před ním, se srdcem v kalhotách a on… On mi stále neodpověděl.

„Takže se ničím neživíte?“ vychrlila jsem ze sebe na jeden dech a chtěla pokračovat, ale zarazil mě můj vlastní, ustrašený hlas. Najednou jsem nebyla schopná pokračovat, jen jsem mu se zvětšujícím děsem stále hleděla do očí.

„Řekni jí to,“ ozvalo se tiše za jeho zády, drobná ruka spočinula na jeho rameni. Alice byla na mé straně. Zatím. Dokud jsem nevěděla celou pravdu, dokud jsem byla přesvědčená o tom, že to chci vědět. A přitom jsem ani nevěděla, jestli nebudu litovat, když se to dozvím. Jestli pak nebudu chtít vrátit čas…

„Já nemůžu. Nemůžu, nemůžu ji ztratit,“ naříkal zoufale. Přestože mluvil s ní, nepřestával se mi přitom dívat do očí. O to víc jsem viděla hloubku jeho bolesti…

Alicina přítomnost mě ale pomalu uklidňovala. Nemohlo to být tak strašné, když by mi to ona sama řekla. Možná se bál Edward bezdůvodně. Vždyť co mohlo být horší než tohle všechno? Byla jsem jediným člověkem v druhém světě, s hladovými upíry, vlkodlaky a taky Lucy a Cynthií…

A to mi dodalo odvahu pokračovat.

„Je… Je vůbec možné, abyste existovali bez… potravy? Vím, že jsou ostatní slabší, ale ty jsi novorozený. Takže… to je vlastně normální?“ protáhla jsem do otázky a čekala, že nějak zareaguje. Potvrdí nebo vyvrátí to, co jsem přeříkávala. Ale když stále nic neříkal, jen nehybně stál a pohledem se vpíjel do mých očí, pokračovala jsem. Musela jsem jej rozmluvit, i když to pro mě samotnou bylo těžké. Těžší, než jsem si myslela, než jsem čekala…

„Ostatní mají jiné oči. Může to být kvůli tomu, že už jsou tu staletí. Ale je to čtyři sta let, a já nevím, možná, možná se jen pletu, protože tomu vůbec nerozumím, ale… Nemyslím si, že jde žít tak dlouho bez ničeho.“ Rozhazovala jsem kolem sebe rukama, o to víc, že mě jeho nečinnost znervózňovala. „Nebo ano? Dokáže žít upír tolik let bez krve?“ zeptala jsem se nakonec roztřeseným hlasem a věděla, že to bylo to poslední, co jsem ze sebe vydolovala v případě, že neodpoví.

Viděl mou bezradnost. Můj strach i potřebu znát pravdu. Já naopak viděla, co se skrývalo uvnitř něj. Sváděl boj sám se sebou, se svými nejlepšími úsudky.

S pohledem na mě…

„Ne,“ ozvalo se tiše. Řekl to právě ve chvíli, kdy jsem se vzdávala poslední naděje, že by mi odpověděl. „Nedokáže. Živíme se… jinak.“

Stačilo mi půl vteřiny, abych si uvědomila, jak protichůdné pocity se ve mně míchaly. Úlevu z odpovědi prostupovala nervozita a napětí z toho, co bude následovat.

„Víš, že to budu chtít vědět,“ nenechala jsem ho doufat, jakmile mi došlo, že mi v tuto chvíli víc neřekne. Sama jsem na něm pokaždé, kdy jsme byli spolu, viděla, jak uvnitř bojuje proti tomu, kým se stal. Proti tomu, co už stejně nemůže změnit, proti něčemu, co si nevybral a za co nemůže. A já mu nemohla ani nijak pomoct, jen jsem přihlížela…

Přikývl, ale strach mu nedovoloval pokračovat.

„A souvisí to s těmi městy. To proto tam jezdíte, tam se krmíte? Upíři bojují o území, o města. Nebo alespoň dřív bojovali. Co je tam?“ plácala jsem páté přes deváté, co mi zrovna přišlo na mysl, jen abych mu pomohla. Aby pochopil, že je pro mě tahle nevědomost daleko horší než pravda. Nebo alespoň o tom jsem se snažila přesvědčit kromě něj také samu sebe.

Až s jeho poraženeckým výdechem jsem si uvědomila, že jsme tu opět sami. Jeho pohled se změnil, zesmutněl, ještě více zvážněl. A já věděla, že to byla má poslední možnost uniknout pravdě…

„Bells. Nemáme… jinou možnost.“ Přikývla jsem na souhlas. Chtěla jsem, aby věděl, že to chápu. A taky aby pokračoval… „Máš pravdu. S těmi městy. V čím větším městě jsme, tím je to pro nás výhodnější… A současně s tím taky nebezpečnější, protože výhodné území je to pro všechny. Carlisle s ostatními vyhledávali téměř od samého začátku menší, nenápadnější místa, protože se tak snáz vyhnuli střetu s dalšími. A protože se to z většiny neobejde bez boje.“ Pozorně mě sledoval a já měla pocit, jakoby čekal na okamžik, až ho utnu. Místo toho jsem jej jen poslouchala a snažila se vypadat nezlomně. „Vyhledáváme nemocniční střediska. Není to jediný způsob, jak najít potravu, ale je nejjistější. V nemocnicích umírají lidé častěji, než když bychom čekali na silnici, dálnici nebo u starých lidí doma. Mnohem častěji…“ zašeptal do hrobového ticha.

Došlo mi to. A nejenom to. Čarodějové to měli až moc dobře vymyšlené. Až moc dobře…

„Takže vy pijete krev z mrtvých lidí?“ zeptala jsem se, jakmile jsem si to v hlavě všechno uspořádala. Jen jsem nečekala, že mě tolik zaskočí slyšet to nahlas. Navíc jsem to byla já, kdo to vyřkl - Edward věděl, proč to neřekl přímo. Bylo to… naprosto zvrácené. Nechutné a přitom nanejvýš neuctivé. 

Bylo to absolutně zrůdné…

Nasucho jsem polkla, když pomalu přikývl, a ustopila dva kroky dozadu. Na jazyku mě pálilo snad tucet otázek, ale vyřknout jsem nedokázala ani jednu jedinou. V krku se mi vytvořil obrovský knedlík, který mi v tom bránil víc než obstojně. Edward to ale viděl, pochopil, že se chci ptát…

„Není to tak, jak to vypadá. I přesto, že už jsou mrtví, z nich nemůžeme vysát krev. Alespoň ne všechnu,“ vysvětloval mi, sklopil hlavu k zemi. Snažil se obhájit, i když za nic z toho nemohl. Pochopila jsem, proč to chtěl přede mnou udržet v tajnosti. Nechtěl, abych něco takového věděla…

„Jak?“ To bylo to jediné, co jsem dokázala přes stažený krk protlačit. Pochybovala jsem, že to mohlo být horší. A snad díky tomuto přesvědčení jsem chtěla vědět víc.

Napůl překvapeně, napůl nejistě zvedl pohled a nějakou dobu se ujišťoval, že to opravdu chci vědět.

„V okamžiku, kdy v prvním světě zazní poslední úder jejich srdce, jejich těla jsou nám částečně dostupná. Jako by se přemístili do druhého světa, i když jediné, co si skutečně můžeme vzít, je jejich krev. Myslím tím, že jim nemůžeme nijak ublížit,“ objasňoval mi opatrně a neustále sám sebe přesvědčoval, jestli může pokračovat. Jestli to ještě snesu. „V tomto zvláštním mezisvětě jsou do chvíle, než jejich krev vychladne. Pak už k nim nemáme přístup. Navíc, po navrácení zpátky všechny stopy po kousnutí zmizí. Jen je to jiné než… je to jiné. Ani tehdy není jejich krev stejná, jako když bychom žili všichni ve stejném světě. Bez chuti, bez zdroje energie a síly… Je to pro nás podobné jako pro tebe jídlo z druhého světa. Udržuje to upíry při životě, ale neposkytuje jim skutečnou potravu…“

„Jejich těla slábnou,“ doplnila jsem jej, když skončil. Spíš jsem konstatovala věci, které jsem si teprve až teď uvědomovala, spojovala do souvislostí. Uvědomila si jejich skutečný význam.

Letmo přikývl. „Jejich těla, smysly i dary.“ Překvapení na mé tváři se změnilo v pochopení hned, jakmile jsem si vzpomněla. Dary – jedna z věcí, o kterých mi Jacob vyprávěl…

„A ty? Jsi nejsilnější?“ Byla to jen napůl otázka. Napůl konstatování něčeho, co už jsem slyšela tolikrát. Jen nikdy jsem si to nedokázala takhle propojit. Tak do hloubky. Slepě jsem předpokládala, že to bylo způsobené tím, že byl novorozený. Jenom tím, a tam jsem také přestávala hledat něco víc.

„Pro mě je krev odporná, ale zatím jsem tady příliš krátce na to, aby mě oslabovala.“ Dívala jsem se mu hluboko do očí a sledovala, jak je pro něj těžké a nepříjemné všechno toto mi říkat. Svěřovat se mi se svými nehoršími tajemstvími, s těmi, za něž se styděl a bičoval, ačkoliv nemohl za jedinou věc z toho všeho. Byla jsem mu ale vděčná. Za to, že mluvil. Za to, že mi věřil.

„Dokazují to i mé oči. V těch jejich je šedá důkazem staletí hladovění. Prokletí tohoto světa…“

Nemusela jsem se namáhat, aby se mi vybavily ty jejich zvláštně zbarvené duhovky. Šedé okraje plynule přecházející do hladové černé…

A konečně jsem také našla správné pojmenování. Takové, které tu podivnou šedou definovalo.

Nebyly staré. Nebyly unavené.

Byly mrtvé

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 19. kapitola:

 1
17.09.2013 [23:43]

Ivka77A jeje, tak na toto som sa už neskutočne tešila. Any, to bolo úplne skvelé. Píšeš skutočne strašne realisticky a ja hltám každé tvoje slovko. Zvyčajne kapitolu začnem čítať a ani sa nenazdám a som na konci. Potom už len zúfalo čakám na ďalšiu.

Vytvorila si veľmi – a ešte viac – záhadný svet, a pritom pre mňa úplne pochopiteľný a hlavne uveriteľný. Vždy ma každá ďalšia kapitola niečím prekvapí. Teraz to bola tá potrava upírov. Ehm, no, ale nejako extra nechutné mi to teda neprišlo. Niečo hold papkať musia, takže im odpúšťam. A veľmi rada. Len mi to teda príde voči nim maximálne kruté. Niečo také si teda nezaslúžia. Práve Cullenovci určite nie. A chudáčik Edward. Fňuk. Dúfam, že nájdeš spôsob, ako ich odtiaľ „vykopať“ zase pekne na slobodu. Nech si môžu loviť aspoň nejaké tie srnky. Alebo čo.

Neskutočne krásna kapitola a ja sa teším na ďalšiu. Inak... nový život, ktorý vznikne v tom „inom svete“ by predsa mohol zlomiť kliatbu.

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.09.2013 [18:28]

brendiskapěkné - konečně mi to dává po od začátku smysl Emoticon Emoticon
přiznám se, že sem se v tom hrozně ztrácela Emoticon
a teď přijde na řadu zápletka s miminkem? nebo kam se to těhotenství podělo? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!