Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 17. kapitola

05.08.2013 (19:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1560×

17. kapitola

„Slíbil jsem, že se o tebe postarám,“ obhajoval se. A to mě snad ještě víc vytáčelo. Navíc fakt, že mě nesl jako pětileté dítě, taky moc nepomáhal.

„A co se za ty dvě vteřiny stalo tak zásadního, že ti na něm teď tak záleží?“ vyjela jsem na něj.

„Křivdíš mi, Bello,“ bránil se ublíženě. Možná si to nezasloužil, ale to jsem nedokázala posoudit. Tušila jsem, že si na něm vylévám zlost nahromaděnou od doby, co se objevili všichni ti upíři.

Přišlo mi to jako dny, co jsem byla s Edwardem sama. A přitom bych to mohla počítat na minuty.

Přišlo mi to jako týdny, co jsem viděla Edwarda poprvé od té doby, co zmizel a nechal mi tady jen ten mizerný dopis. Jako týdny, co jsem pak byla s Jakem a vymámila z něj, jak to všechno bylo. A přitom bych to mohla počítat na hodiny.

Přišlo mi to jako měsíce, co jsem byla s Carlislem v nemocnici a on mi potvrdil moji domněnku. A přitom to bylo dneska ráno…

Přišlo mi naprosto nemožné, aby se to všechno stalo v jediný den…

„A nedělám to pro něj, víš,“ dodal a vytrhl mě tak z mých myšlenek, když mě konečně v kuchyni položil na zem a odsunul židličku od stolu.

Hrklo ve mně. Nezasloužil si, jak jsem se k němu chovala. Skousla jsem si spodní ret a poslušně se posadila. Nebo spíš svalila, moc síly ani energie ve mně nezbylo. Celou dobu mě přitom jistil, abych náhodou nespadla. Navíc jsem uvítala, že nemusím stát, stejně jako možnost zapíchnout pohled do stolní desky…

Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled už i předtím, když pobíhal po kuchyni, ale jakmile se posadil naproti mě, byl ještě daleko intenzivnější. Vtíravý, nepříjemný pocit mi říkal, že čeká, až se na něj podívám. Snažila jsem se tu chvíli oddálit, ale nemohla jsem do toho stolu hledět věčně…

„Tohle vypij.“ Postavil přede mě skleničku s čirou vodou, jež se otáčela v ustávajícím víru kolem stěn. Ty tuny cukru, co se líně přetáčely na dně, bych nemohla přehlédnout. A vzhledem k tomu, jak dlouho to předtím míchal, už musela být značná část rozpuštěná. „Hned!“ poručil mi, když jsem k němu, celá v šoku, vzhlédla. „Není v tom zdaleka tolik cukru, co bys potřebovala. Většina chutě a tím pádem i živin zůstává v prvním světě,“ připomněl mi autoritativním hlasem.

S veškerým sebezapřením jsem si poprvé lokla… a zjistila, že měl pravdu. Vůbec bych nepoznala, že to byla oslazená voda, která by za normálních okolností musela být nepoživatelná. Spíš naopak - chutnalo to daleko líp, než jakékoliv pití samotné, protože tohle bylo alespoň trošičku sladké. A tak jsem pila do doby, než se mé rty otíraly o nerozpuštěné krystalky.

„Kolik jsi toho dneska snědla?“ zeptal se okamžitě, jakmile jsem položila sklenku na stůl. Úplně mě tou otázkou zaskočil, nečekala jsem to. Ale hned vzápětí mi došlo, že teprve toto byla ta původní otázka.

A už vůbec jsem nečekala, že bude pokračovat…

„Myslím kromě toho jablka, co jsem ti dal odpoledne v autě?“ ptal se skepticky. Raději jsem si ani nechtěla představovat, jak jsem se teď na něj musela dívat.

Opravdu to poznal? Ale… jak?

„Bello?“ připomněl se mi. Stále čekal na odpověď.

Na sucho jsem polkla. „Udělala jsem si vaječinu,“ odpověděla jsem mu popravdě. Nemělo cenu mu lhát, poznal by to okamžitě. I tak stačilo, že jsem mu řekla jen polopravdu.

Propaloval mě zkoumavým pohledem, něco se mu na tom nezdálo. Kruci, bylo možné, aby byl tak prozíravý? Nedokázala jsem se na něj déle dívat, sklopila jsem pohled…

„Bello?!“ Tón jeho hlasu byl tázavý, ale zároveň důraznější a vyčítavý.

„Nesedla mi?“ protáhla jsem konec do otázky. Jako bych to snad byla já, kdo se ho ptal.

Chvíli se na mě jen nevěřícně díval a kroutil přitom hlavou. „A včera? Když jsem tu nebyl?“ ptal se s povzdechem a nešťastným výrazem dál.

Další rána pod pás. Další otázka, na kterou jsem raději nechtěla odpovídat.

O to víc, když mi bylo jasné, že odpověď na ni už dávno tušil.

„Nevím, Jaku, nepamatuju si to,“ rozhodila jsem zoufale rukama, slzy na krajíčku. Věděla jsem přesně, kam tím míří, a neuměla se z toho vykroutit. Nejhorší na tom byl fakt, že mi bylo celou tu dobu jasné, že je to špatně, ale nedokázala jsem si pomoct. A že on to myslel jenom dobře.

Navíc jsem byla naštvaná sama na sebe. Před dvěma minutama jsem na něj měla neskutečný vztek. Tak jak je možné, že se to tak obrátilo? Že jsem si připadala jako malá holka, které hubuje její starší brácha?

Jak je možné, že to se mnou tak uměl?!

Ve skutečnosti jsem mu lhala. Věděla jsem přesně, co jsem včera jedla, snad proto, že toho nebylo o nic víc než dneska. A přesně jak jsem předpokládala, on to poznal.

„Sakra Bello, nemůžeš žít ze vzduchu! Věř mi, že vím, o čem mluvím, když ti říkám, že tě chápu. A že vím, jak je to těžké. Ale proč si myslíš, že jsi dneska omdlela? Nebo možná spíš zkolabovala? Copak chceš, aby se to opakovalo? Možná to Edwardovi nedochází, ale přede mnou to neutajíš!“ Nebyl hrubý. Ani nekřičel. O to horší bylo dívat se přitom do jeho zoufalé tváře, která se o mě strachovala.

Nevydržela jsem ten nápor. „Omlouvám se,“ zmohla jsem se jen na slabé zašeptání, navíc se sklopenou hlavou.

„Ne, tohle jsem nechtěl,“ vyvracel mi, téměř se mu podařilo svalit židličku, jak se chvatně rozešel ke mně. Prstem mi zvedl bradu, abych se na něj dívala. „Já se jen nesnesu dívat na to, jak si ubližuješ. Jak vám ubližuješ. Protože ani tomu malému to neprospívá.“ Díval se mi do očí, palcem mi přitom setřel slzu, která mi pomalu stékala po tváři.

„Takže od teď se připrav, že tě budu hlídat, Isabello,“ pronesl už zase vážným hlasem. „A teď povinně něco sníš, než půjdeš spát.“ Posunul přede mě tác s jídlem a přísným pohledem mi dával najevo, že se odsud nepohneme, dokud do sebe něco nedostanu…

Byla jsem ráda za to, že si dal ty čokoládové lupínky se mnou. Nedokázala jsem si dost dobře představit, že bych je do sebe tlačila sama a on mě jen mlčky hlídal. Žaludek už jsem měla za tu dobu natolik stažený, že snědl snad dvacetkrát tolik. I on si toho všiml a v žádném případě se mu to nelíbilo, ale nijak to nekomentoval. Možná mu stačil můj výraz, možná byl rád, že vůbec jím. Já zase, že jsem ještě nevyběhla na záchod. Navíc už jsem měla opravdu hlad, jen dostat do sebe tu hmotu bez chuti bylo těžší, než se na první pohled mohlo zdát.

Zatím mi to chybělo. Chyběla mi chuť jídla. Čokoláda, ovoce, rýže a maso, pomerančový džus… Jenomže představa, že si na to jednou zvyknu a bude to pro mě normální, mě nemálo děsila. Přemýšlela jsem, jestli si časem vůbec vybavím chuť a vůni jídla…

Ale kromě toho jsem taky přemýšlela nad spoustou jiných věcí. I když mi to únava i klesající víčka hodně stěžovaly.

„Mám otázky,“ začala jsem z ničeho nic, když už jsem to déle nemohla vydržet.

Obočí stáhl k sobě a měřil si mě zkoumavým pohledem. „Nebylo už dneska odpovědí až moc?“ Neskrýval nechuť to teď řešit. Kousla jsem se do spodního rtu.

„To ano, ale… stále je na co se ptát. A pak taky… vynořily se další.“ Jako třeba ta vaše dohoda, křičel mi hlas v hlavě, ale nahlas jsem se to neodvážila říct. Dlouho jsme si jen mlčky hleděli navzájem do očí a já se marně snažila přijít, na co myslí. K tomu všemu se mi přivíraly oči a já zívla. Na Jacobově tváři se roztáhl škodolibý, vítězný úsměv. Pozdě jsem si uvědomila svou chybu. „Spoustu dalších otázek,“ zkusila jsem ještě, ale bylo mi jasné, že dneska už tuto bitvu nevyhraju.

„Nejdřív to dojíš,“ protáhl a já zbystřila, „a pak tě odnesu do postele.“ Jeho úsměv se ještě zvětšil, když viděl mé zklamání. Chtěla jsem mu to oplatit, ale sotva jsem držela oči otevřené. Na jeho škádlení mi už energie nezbývala. „Na otázky bude dost času zítra.“

Brala jsem to jako přijatelnou možnost. Dojedla jsem poslední kousky lupínků a zapila je mlékem.

„Tak zítra,“ nezapomněla jsem mu ještě připomenout, když si mě zvedal do náruče. Ani mě nenapadlo protestovat. Nahoru bych už opravdu nedošla. Přikývl a to mi stačilo. Mohla jsem s klidem přestat bojovat s únavou.

Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jsem byla ještě vzhůru, když mě pokládal do postele…

***

Probudila jsem se s vtíravým pocitem, že nejsem v pokoji sama. Ten se ale postupně vytrácel, a když jsem rozlepila oči, nikoho jsem tam ani neviděla. Nejspíš to bylo způsobené i tím, že dole někdo dělal rámus. V kuchyni, uvědomila jsem si. Jistě to byl Jacob, nedokázala jsem si představit nikoho jiného, kdo by tu hospodařil. Upíři nepřipadali v úvahu a Maurice s Quilem na to byli příliš zdvořilí, než aby vařili v cizím domě. V tomto domě…

To vědomí mě uklidnilo. Budík ukazoval čtvrt na jedenáct, musela jsem prospat minimálně půlku dne. Nemohlo být příliš pozdě, když jsem včera usnula. Ale nestěžovala jsem si – cítila jsem se daleko líp. Ne úplně odpočatá, ale rozhodně s novou energií.

Vstala jsem z postele a rozešla se k otevřenému oknu. Cestou jsem ještě otočila stránku kalendáře na další týden, i když jsem si nebyla stoprocentně jistá. Opřela jsem se rukama o parapet, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dovnitř proudil teplý letní vzduch. Kvůli tomu všemu kolem mi unikaly obyčejné věci. Jako třeba fakt, že zbývalo posledních pár dní školy. Nebo že pršelo méně než obvykle, méně než po tři čtvrtě roku.

Bylo příjemné úplně vypnout…

Bohužel jsem to však nedokázala na moc dlouho. Brzy mě dostihly tíživé myšlenky na včerejší den. A znovu se mi to všechno přehrávalo v hlavě. Vzdala jsem snahu na to ještě alespoň na chvíli nemyslet a s čistým oblečením se vypravila do koupelny. 

Dobrá půlhodina ve sprše mi stačila. Stačila k tomu, abych si srovnala myšlenky a zpřeházela priority. Jen trošičku. Ale to bylo právě to, co jsem potřebovala.

Věděla jsem, co musím zjistit jako první. A věděla jsem, že přes to nejel vlak. Protože se všechno točilo jen kolem toho. Bylo to jako klíč k hlavním dveřím. Klíč, k jehož nalezení mi unikala pointa mapy, kterou jsem držela v rukou.

A pak už nebylo nic snazšího než otočit klíčem a vstoupit dovnitř…

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Jaka, když jsem vešla ještě s mokrou hlavou do kuchyně. Ušklíbla jsem se při pohledu na plný talíř palačinek. Na druhou stranu, bylo zvláštní pozorovat ho u plotny. Vůbec jsem netušila, že umí vařit…

„Dobré poledne,“ rýpl si do mě a mé tváře automaticky nabraly tmavší odstín.

Nebyla jsem zvyklá, aby někdo vařil místo mě. A tak jsem alespoň vytáhla talíře s příbory, dala je na stůl a posadila se. Váhala jsem, jestli mám opravdu prostřít pro dva, ale nechtěla jsem Jacoba příliš dráždit. A už vůbec jsem mu nechtěla dávat další záminku, aby mě hlídal ještě víc.

„Nemusel jsi tu zůstávat přes noc.“ Až když jsem tu větu dořekla, napadlo mě, jestli jsem tady vůbec někdy spala sama…

„Neboj se, taky potřebuju dobíjet energii. Přespal jsem tu, na gauči.“ Vypnul sporák a přehodil poslední palačinku na talíř. Z ledničky vytáhl marmeládu a všechno nesl na stůl. 

„Nevěděla jsem, že máme v lednici marmeládu,“ spíš jsem uvažovala nahlas, než aby to byla otázka.

„Maurice s Cynthií byli ráno nakoupit. Řekl jsem jim, že potřebuješ taky doplnit zásoby,“ objasnil mi se zářivým úsměvem a začal si na palačinky roztírat marmeládu. Zaskočilo mě to.

„Nemuseli mi nakupovat, zvládla bych to sama.“ Spíš proto, abych zakryla rozpaky, jsem si taky jednu vzala a natřela ji.

„Bello, nedělej si z toho vrásky. Za prvé jeli do Los Angeles, takže ti ušetřili cestu. A za druhé – už jsi někdy nakupovala ve skladu?“ zeptal se tajemně a já na něj zůstala překvapeně zírat. Dlouho to nevydržel a začal se smát na můj účet. Naštvaně jsem ho probodávala pohledem, a tak mi to se vzdávajícím gestem začal vysvětlovat. „Když si nakoupíš jídlo, které někdo sní dřív, než se ho vůbec stihneš dotknout, je to k vzteku, věř mi. Ze skladu máš přece jenom větší jistotu, že ti nějakou dobu vydrží. A nakupovat do většího města jezdíme jen jednou za čas, právě pro trvanlivé potraviny. I tak se ale nevyplatí kupovat ve velkém množství.“ Přikyvovala jsem, to už mi jednou vysvětloval. „Navíc některé věci ve skladu neseženeš,“ dokončil a pustil se do smotaných ruliček, které se mu mezitím nakupily do pyramidy.

Obrátila jsem pozornost na tu svou samotinkou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si za těch pár týdnů vytvořila takový odpor k jídlu. Už jsem ani neměla hlad, žaludek si na nedostatek jídla zvykl. Ale věděla jsem, že takto to dál nešlo a tak jsem ji kousek po kousku začala olupovat…

„Co?“ obořila jsem se na něj, když už jsem to nevydržela. Jeho zkoumavý pohled mi byl nepříjemný.

„Žádné otázky?“ ptal se opatrně. Připadalo mi, že to téma nejdřív ani nechtěl načínat, ale překvapilo mě to. Rozhodně bych nečekala, že to bude on, kdo naši včerejší dohodu připomene.

„Teď ne, ale připrav se na později,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. Byla jsem mu vděčná, že nijak nekomentoval mé rýpání v jídle. „Vlastně mám jednu,“ uvědomila jsem si zpětně.

„Ano?“ ptal se obezřetně, na chvíli dokonce přestal žvýkat.

„Sehnal bys mi náklaďáček?“ Přidala jsem k tomu štěněčí oči, abych ho snáz přetáhla na svoji stranu, kdyby náhodou neměl v plánu souhlasit. „Všimla jsem si… Je to už několik dní, možná i týdnů, co jsem ho neviděla. Nevím, co s ním Charlie udělal.“

„Můžu tě kamkoliv odvézt,“ reagoval na to se staženým obočím, nechápal mou náhlou potřebu jezdit tou starou herkou. Ačkoliv určitě věděl, že jsem na náklaďáček nedala dopustit. Jak mi sám řekl a já sama se o tom i několikrát přesvědčila, to, že byl uvězněný tady, mu nebránilo dál sledovat svou rodinu a přátele.

„Já vím, ale chtěla bych jet sama.“ Nejdřív mi jeho nesouhlasný obličej nešel na rozum. Když se ale jeho výraz neměnil, něco mi říkalo, že jsem na to přišla. „Alespoň někdy,“ pokusila jsem se ve svém přání polevit. Opravdu v tom viděl pokus utéct za Edwardem bez něčí společnosti? Ale vždyť ani on nebyl věčně sám. Nebo ano? Nebo jsem to nepochopila?

„Dobře, beru to zpět,“ vydechla jsem mírně nasupeně. Mohl mi aspoň odpovědět. „Mám jinou. Vezmeš mě, prosím, do školy?“

„Do školy? Ale vždyť už je konec školního roku, možná tam ani nebudou. Vždyť víš, výlety a tak,“ snažil se pochopit mou prosbu.

„Já vím, já jen doufám, že tam někdo bude. Musím si něco ujasnit a nutně potřebuju změnu prostředí. A taky možná… cítit se zase trochu normálně…“

***

S napětím jsem otevřela dveře od třídy a nakoukla dovnitř. Ulevilo se mi, když jsem viděla spolužáky sedět v lavicích. Bylo jedno, že si většina tiše povídala nebo hrála s mobilem. Nějaký cizí postarší pán se je snažil marně zaujmout svou přednáškou. Bylo mi ho líto, navíc s vědomím, že ani já mu nebudu věnovat jediný kousek pozornosti. I když ne že by na té mé záleželo…

Směřovala jsem ke svému obvyklému místu, ale nakonec jsem zabočila k oknu, když jsem si všimla, že je třetí lavice od katedry prázdná. Výhled z okna byl perfektní k tomu, abych mohla v klidu přemýšlet.

Tiše jsem zaplula na vyhlídnuté místo. Jen mě trochu znepokojovala skutečnost, že jsem přišla poměrně pozdě. Jak dlouho tady ještě budou, když už teď bylo po půl dvanácté?

Opřela jsem si hlavu o okno a přiměla se myslet na důvod, proč tady jsem. Potřebovala jsem na to přijít. A to nejlépe ještě dnes. Nemohlo to být přece tak těžké a dnešek byl možná poslední den, kdy ještě seděli ve škole. Za tři dny už tu bude v tuto dobu prázdno, a i když jsem nevěděla, proč tomu tak bylo, tady jsem si dokázala ze všeho nejlíp srovnat myšlenky. Možná právě proto, že tu nikdo nebyl…

Nikdo, kdo by mě hlídal. Nebo to jsem si minimálně myslela a rozhodně se nechtěla přesvědčovat, jestli to tak opravdu je, nebo jen opět žiju v nevědomí.

Ať už to bylo jakkoliv, potřebovala jsem přijít na to, co mi celou tu dobu prokluzovalo mezi prsty. Nevěděla jsem to sice s jistotou, ale muselo být přece něco, co mi všichni do jednoho tajili. Něco, kvůli čemu jsem nedokázala úplně pochopit jejich strach o mě. Jejich zlobu, když byl se mnou Edward sám. Některá jejich slova, rozhovory, které mi byly částečným tajemstvím, přestože je vedli přímo přede mnou…

Musela jsem přijít na důvod, proč jsem pro něj takovým pokušením…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 17. kapitola: