Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dřevěný kolík - 3. kapitola

20.08.2013 (15:30) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 973×

Začala jsem couvat, jenže on byl příliš rychlý. V mžiku mě zdvihnul ze země a držel mě v náručí. Začala jsem se ošívat, ale jeho stisk byl příliš pevný.

„Nesahej na mě! Polož mě na zem, okamžitě!“ začala jsem mu nadávat. On jen zavrtěl hlavou a pomalým krokem vyrazil mezi stromy.

„Máš zlomený kotník. Pokud znám funkci uzdravování Jiných, nebudeš moct chodit ještě tak pět hodin, než ti to sroste,“ řekl s vítězným úsměvem. „Takže kam to bude, madam?“

„Nikam. S tebou už nechci mít nic společnýho.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Jenže tě nemůžu nechat tady v lese, když nemáš ani zbraň,“ usmál se a lehce si mě nadhodil. Začala jsem se mračit ještě víc.

„Jenže ještě mám kolík, kterým bych tě mohla probodnout,“ zavrčela jsem. A znovu jsem sebou ošila. Chlad jeho těla mě rozechvíval a jeho dokonalá upíří vůně byla téměř neodolatelná.

„Do toho, udělej to,“ řekl, zastavil a dal mi možnost ho zabít. Zamračila jsem se a uhnula pohledem.

„Asi sto metrů odsud mám skrýš. Je to u těch skal,“ řekla jsem rezignovaně a mávla jsem rukou. On okamžitě vykročil a během vteřiny jsme stáli přesně u tajného vchodu. Natáhla jsem se po otvírání a vchod se neslyšně otevřel.

„Pozveš mě dovnitř, abych tě tam mohl odnést?“ zvednul obočí a kopnul do neviditelné stěny, který ho držela i se mnou venku.

„Asi budu litovat, ale prosím,“ mávla jsem dovnitř rukou a on vkročil dovnitř. Opatrně mě položil na pohovku, kerá tam byla. Sám si sednul do křesla naproti mně. „Už můžeš jít.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne. Musím se postarat o to, abys se uzdravila,“ zavrtěl se samolibým úsměvem hlavou.

„Říká kdo?“

„Moje svědomí. Nechci, aby se ti něco stalo,“ usmál se.

„Vypadni,“ zavrčela jsem a snažila se odolat jeho úsměvu. I tak se mi ale nadzvedly koutky.

„Přiznej to.“

„Co?“

„Máš pro mě slabost. To proto jsi mě nezabila,“ mluvil s takovou jistotou, že to ve mně vybublalo. Vytáhla jsem kolík a přišpendlila jeho ruku k opěrce křesla. Zamrkal a chvíli jen tak zíral na svou ruku. Pak začal kolík vytahovat a syknul u toho bolestí.

„Važ slova,“ zabručela jsem a začala si zouvat botu z nohy, která se mi už začínala hojit.

„Máš sebevědomí, to se musí nechat,“ usmál se jízlivě a znechuceně odhodil kolík. Jeho ruka začala srůstat daleko větší rychlostí, než bylo moje hojení.

„Ne tak veliké, jako máš ty,“ řekla jsem a udělala na něj kyselý obličej. On mi ho oplatil.

„Takže... nechceš něco k pití?“

„Nestojím o to, aby se mi nějakej upír hrabal ve věcech,“ řekla jsem a vrhla na něj vražedný pohled.

„Já nejsem nějakej. Moje jméno už znáš. Jsme kámoši,“ usmál se ironicky.

„Kámoši rozhodně nejsme. Chci, abys odešel. Snažila jsem se na tebe zapomenout, ale ty mi furt lezeš do života,“ zasmála jsem se sarkasticky, téměř hystericky, a našpulila na něj pusu. On udělal to samé a dlouho se tak na mě culil.

„Máš pro mě slabost,“ opakoval svoje slova ještě samolibějším úsměvem. Protočila jsem panenky a zadívala se do stěny. Už jsem s ním nechtěla mluvit. Zívla jsem. Chtělo se mi spát, ale byla jsem v jedné místnosti s upírem a tak jsem se musela držet. „Klidně spi. Nezabiju tě, až usneš.“

„Co ty jsi vlastně kruci zač?“ zamračila jsem se na něj.

„Upír,“ pokrčil rameny. „Ale vraždění lidí je jaksi nehumální.“

„Proč to vůbec děláš?“

„Nevím. Nechci vraždit lidi kvůli krvi.“ V očích mu začalo blyštět a na tváři se mu vyhoupl neodolatelný úsměv. Kdy jsem vlastně nedokázala odolat upírovi? Nikdy jsem neměla problém, tak proč teď?

„A proč jsi utekl z toho večírku?“

„A proč jsi tam přišla ty?“ opáčil okamžitě.

„Služební tajemství, řekněme,“ řekla jsem vyhýbavě.

„Neřekneš ty, neřeknu ani já,“ pokrčil rameny a snažil se tvářit uraženě.

„Měla jsem zabít jistého Edwarda Cullena,“ řekla jsem našpuleně. Noha mě přestávala bolet.

„Měl jsem přeměnit ty lidi. Byla to taková dohoda. Já je přeměním a oni mě nechají žít. Ale protože jsem k jejich smůle utekl, musím se schovávat. Pff... možná by to bylo snažší, kdyby si mě tam střelila,“ pokrčil rameny. „Ale to by jsi neudělala.“

„Nebuď si jistý. Proč by tě měli zabít, kdyby tě našli?“ zeptala jsem se a cítila se u toho jako malé zvědavé dítě. Kruci!

„Já jaksi nezapadám do upířích tradičních způsobů, jestli chápeš. Prostě jim nevyhovuje, že nezabíjím lidi,“ odfrkl si naštvaně. Pak z něj jeho nabručená nálada ve vteřině opadla a on mě obdařil dokonalým úsměvem. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem nadzvednout koutky. Tohle není nebezpečný upír a konverzace s ním sváděla k tomu chovat se k němu jako k člověku. Musela jsem se neustále napomínat.

„A to jim vadí?“ řekla jsem pobaveně. On pokýval hlavou. „A komu vlastně? Copak se proti tobě spikli ostatní upíři?“

„Většině z nich jsem vlastně jedno, ale někteří poslouchají Volturiovi a ti...“

„Počkat, co?“ zarazila jsem ho překvapeně. „Volturiovi? Oni fakt existují?“

„Eh, ty to nevíš?“ zeptal se zmateně, jakoby prozradil něco závažného.

„Jo, slyšela jsem o nich. V Centrále je o nich jen taková zmínka, báchorka. Není to nijak podložené. Z toho co vím, tak jen to, že by měli vládnout upířímu světu,“ řekla jsem nadšeně.

„Ani se nedivím, že v Centrále o nich nemáte zmínku. Dost si hlídají soukromí. Jo, jsou něco takovýho, jako vládci, nebo tak, ale většina z nás žije na vlastní pěst. Někteří jsou v jejich armádě, ale to je jen zlomek ze všech upírů na světě,“ pokrčil nevzrušeně rameny.

„A k čemu tedy jsou?“

„Udržují kontrolu. Když se někde neplánovaně prozradíme, musíme se jim zpovídat.“

„Jo, takže je nejlepší pořádat si upíří večírky v nejnavštěvovanější budově v New Yorku,“ řekla jsem se sarkastickým úsměvem.

„Na mě nekoukej, můj nápad to nebyl. Ale všichni co se vyskytovali v té budově naprosto přesně věděli do čeho jdou a s kým mají tu čest,“ ujistil mě s nakyslým úsměvem. „Co ta noha?“

„Už to nebolí. Myslím, že půjdu domů,“ řekla jsem a opatrně se postavila na nohy. Bylo to v pohodě, už to srostlo, jen jsem byla trochu zesláblá.

„Doprovodím tě,“ vyskočil okamžitě vedle mě.

„Ani nápad. Ještě abys věděl kde bydlím,“ řekla jsem uštěpačně s kyselým obličejem. On se na mě lehce zamračil.

„Stejně nepředpokládám, že by si mě pozvala dovnitř, takže tvoje adresa by mi byla vcelku k ničemu,“ odpověděl stejným tónem a otevřel mi dveře. Pomalu jsem vykročila ven. Slunce začalo pomalu vycházet a paprsky procházely mezi stromy. Edward vyšel vedle mě a stoupnul si přímo do slunečního svitu. Nemohla jsem pochopit, že lidské báchorky o probodnutí kůlem byly pravdivé, ale hoření na slunci ne. To by ulehčovalo práci. Jenže upíří kůže je na slunci úplně stejná jako lidská.

„Díky, že jsi mě sem donesl,“ řekla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem mu to dovolila. Proč mu vlastně děkuju?

„Chci tě znova vidět,“ řekl tiše a rukama se opřel o skálu kolem mé hlavy.

„Tento cit není vzájemný, sorry,“ snažila jsem se ho odbýt.

„Budu zítra v kavárně u Central parku. Když mě budeš chtít vidět, přijď tam,“ řekl a jeho nos byl tak blízko, že se mě málem dotýkal.

„Mám to na paměti,“ řekla jsem nezaujatě a vyklouzla z jeho držení na místě. Popoběhla jsem stranou a naposledy se otočila. Stále tam stál, a když jsem se na něj podívala, jen mi zamával a zmizel. Zatřásla jsem nad tím hlavou a dala se do běhu k domovu. Krucinál. Ten Cullen se mi dostává pod kůži.

No, byla to kratší kapitolka, ale doufám, že se i tak líbila. Všem moc děkuju za komentáře, jste úžasní, ale nebojte se mi napsat i jakékoli připomínky. Kdykoliv něco píšu, je tam samá chvála, až mi to nepřijde možné. :o)

Díky,

Vaše SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dřevěný kolík - 3. kapitola: