Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dřevěný kolík - 2. kapitola

11.08.2013 (08:00) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1398×

Napřáhl přede mě přátelsky ruku. Asi tak vteřinu jsem se mu dívala zadumaně do očí a pak mu podala ruku také. Takže tohohle jsem měla zabít? To bude těžké, vypadal docela pěkně, ale to by nebyl takový problém. Nejhorší je, dostat ho do soukromí.

„Bello, musíš zjistit, co to má s očima. Tohle není čočkami," promluvil mi Dave do ucha.

„A jak kruci..." odpověděla jsem, než jsem si uvědomila, že odpovídám nikomu.

„Co prosím?" zvedl na mě obočí. Vydechla jsem a zamrkala.

„Ach, omlouvám se. Jsem Isabella Swanová," usmála jsem se. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Jeho skutečnost mě fascinovala.

„Kdo vás sem pozval?" řekl a pustil mou ruku. Začala jsem se rozpomínat, o kom ten předchozí upír mluvil.

„Marian. Pozval mě Marian," vyhrkla jsem.

„Jestli vás pozval Marian, pak máte vysoké šance," řekl s úsměvěm. „Nechtěla by jste se podívat ven?" navrhl a nastavil mi ruku. Bez velkého nadšení jsem se do něj zavěsila a trochu se otřásla pod jeho chladem. Pomalu jsme vykročili k venkovní terase. Byl zde výhled přes celý New York. A taky spousta lidí. Tohle nebude vhodné místo.

„Prozradíte mi tajemství?" zeptala jsem se a opřela se o zábradlí. Foukal letní vítr, který pohazoval loknami, které mi unikly z drdolu.

„Když budu znát odpověď," usmál se na mě. Pokusila jsem se s ním flirtovat, i když, tohle mi zrovna nikdy moc nešlo.

„Jak je možné, že jsou vaše oči takhle zlaté? Většina vašeho druhu nosí čočky, ale oči mají rudé." Zamrkala jsem a naklonila jsem se k němu.

„Vyznáte se v mém druhu opravdu dobře," usmál se. Víc než si myslíš. A taky vím, jak se vás zbavit. Dřevo v těle není zrovna oblíbené. A dřevo do srdce to je smrtelné.

„Řekněme, že něco málo vím," usmála jsem se.

„Co ale nevíte, proč mám zlaté oči," řekl škádlivě.

„Přiznávám," pokrčila jsem rameny a zastrčila si uvolněný pramen za ucho.

„Není to žádné státní tajemství, klidně vám to povím. Já jsem se rozhodl nezabíjet lidi. Je to tak nehumální," zamlaskal a zavrtěl hlavou.

„A co tedy lovíte?"

„Zvířata," řekl a usmál se směrem, kterým vanul vítr.

„Páni. A co děláte tady?" Nemohla jsem věřit svým uším. Upír, který se rozhodl nezabíjet lidi? Proč mám zabít někoho, kdo neohrožuje bezpečnost, místo těch rudookých krvežíznivých bestií?

„Vlastně jsem sem ani nechtěl navštívit tuhle sešlost. Mělo to být tajemství, ale vám to řeknu," zašeptal a naklonil se ještě blíž. „Mám se stát půlnočním překvapením a přeměnit vybrané osoby, ale moc se mi do toho nechce.“

„Být na vašem místě..." usmála jsem se. On se podíval na hodinky.

„Je tři čtvrtě na jedenáct. Nechtěla by jste se projít?" podíval se na mě tázavě. Přikývla jsem. Třeba se s ním dostanu na místo, kde bych mohla odvést svojí práci a vrátit se domů. Vyklouzli jsme na chodbu a začali stoupat po schodech, které vedly na střechu. Tady už foukal docela silný vítr, ale to mi nevadilo. On za námi zavřel dveře a zůstali jsme na střeše sami. Moje ruka mi přejela po stehně, kde jsem měla připravenou zbraň.

„Isabella? Necháváš si říkat Bella, ne?" začal mi tykat a s jízlivým úsměvem přišel až ke mně. Začala jsem dělat nechápavou. Popravdě, moc jsem nechápala změnu jeho chování.

„Ano, říkají mi Bella," přikývla jsem pomalu a ani se nepohnula.

„Myslel jsem si to. Isabella je příliš dlouhé a předpokládám, že ty jsi spíš žena racionálního a přímého myšlení."

„Možná," řekla jsem neurčitě. On pomalu přešel až ke mně.

„Hmm... Bello, můžu ti říkat Bello?" podíval se na mě tázavě. Přišel až ke mně a dotknul se mé tváře. „Opravdu jsi si myslela, že nepoznám Jinou? Už s nimi mám dost zkušeností, abych je poznal." V tu chvíli jsem už nahmatala zbraň a vytáhla ji. Začala jsem na něj mířit. On o krok ucouvnul.

„Pak by jsi si měl dávat větší pozor na svůj život," zavrčela jsem.

„Hele, jediný důvod, proč jsem tě vytáhl na tuhle střechu, je ten, že jsem potřeboval výmluvu na útěk. Nestojím o jejich přeměnu nebo krev. Po pravdě jsem tak nějak na útěku. Uděláme dohodu. Já odejdu a nezabiju ty lidi tam dole."

„Těm lidem stejně ublíží."

„To už ale nemá nic společného se mnou. Moje zabití nemá žádný účel, protože jsem prakticky neškodný." Střílej! Stříej! Střílej! křičel můj mozek. Není nebezpečný, nech ho jít! volala jiná moje část. Prst se mi chvěl na spoušti, ale tvář jsem měla kamennou. On se naklonil ke mně a jeho rty se lehce dotkly mého ucha.

„Nevystřelíš. Necháš mě jít a budeš moct jít domů, hm? Lákavé, ne?" zašeptal a pak přešel až ke kraji střechy. „V těhle šatech ti to moc sluší. Bylo fakt sexy, jak ses snažila flirtovat," usmál se na mě. Pak se otočil na druhou stranu a zatvářil se, jako by chtěl skočit. Taky že chtěl. Sáhla jsem si do ucha a v prstech rozmáčkla malé sluchátko, takže jsem přerušila kontakt. Nechtěla jsem, aby kdokoli věděl, co se chystám udělat.

„Hej! Pro všechny jsi mrtvej, jasný?" zavolala jsem za ním a svěsila zbraň. Po tváři se mi skoulela bolestná slza. Propadla jsem slabosti, ačkoli jsem to sama nechápala. On na mě mrknul, s úsměvem mi zasalutoval a převrátil se přes okraj. Rozeběhla jsem se pryč, po schodech dolů a do výtahu. Tam jsem neustále přešlapovala a litovala, že nemůžu utéct tak, jako ten Cullen. Skočit ze střechy a zmizet. Do očí se mi draly slzy, ale rozhodla jsem se nic na sobě nedat znát. Když jsem vyběhla ven, vklouzla jsem za volant Lamborghini a vecpala se mezi ulice plné taxíků. Prolétla jsem ulicemi. Volné zatáčky jsem mydlila téměř ve smycích a do očí se mi prodraly potlačované slzy. Začal zvonit telefon a tak jsem ho připojila na handsfree a přijala hovor z Centrály.

„Bello, jsi vpořádku? Sluchátko se odpojilo," začal ihned mluvit Dave a zněl dost vyplašeně. „Všechno je v pohodě. Sluchátko se rozbilo," řekla jsem a snažila se, abych udržela hlas klidný. Prozatím se mi to dařilo.

„Jak jsi dopadla?" Začala jsem přemýšlet. Něco mi bránilo říct mu pravdu a tak jsem začala vymýšlet lež.

„Ta akce se pořádala kvůli přeměně nějakých lidí," začala jsem a naprázdno polkla. Zamrkala jsem, protože mi slzy zamlžovaly výhled. Byla jsem na sebe naštvaná za svoje selhání a zároveň jsem nechápala proč jsem to udělala.

„A ten upír?" zeptal se na nechtěnou otázku.

„Vyřídila jsem to," řekla jsem a prudce zabrzdila na volném parkovacím místě v garážích. „Končím," řekla jsem, položila telefon a pak jsem praštila hlavou do volantu.

***

Uvědomila jsem si, že jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, bylo dělat, že se to nestalo. Udusaný vztek jsem si začala chodit vybíjet do noční posilovny, kde jsem mlátila do boxovacího pytle. Možná bych i zápasila, ale moje velká síla Jiných byla příliš neúměrná k mému křehkému tělu, což bylo docela divné. Nic jiného mi nezbývalo, než zůstat v posilovně jediná v noci a mlátit do těžkého pytle. Ve dne jsem spala a řešila úkoly přes počítač, když jsem večer narazila na nějakou práci, udělala jsem ji a v noci jsem byla ve fitku. Pokaždé, když jsem měla možnost probodnout upírovi srdce, dělalo mi to ještě větší potěšení, dala jsem do toho i to, co bych dala do toho proklatého Cullena. Kdyby se mi znovu naskytla možnost ho znovu vidět, už bych nečekala.

O měsíc později jsem se už tolik neužírala. Prostě jsem ignorovala ten tupý pocit bezmoci a šla dál. Červen se přehoupl v červenec a do New Yorku se nahrnuly další tucty turistů. Což znamenalo i víc upírů v tomhle městě a lepší možnost zbavení se těla. Já ale dnes chtěla být sama. Okolo šesté jsem se navlékla do tílka a černých kalhot, vzala si něco málo z mé výbavy, ovšem ne tolik, jako bych šla na nějakou akci. Vyběhla jsem ven a běžela ulicemi, jako kdybych si šla zaběhat. Jenže moje cesta vedla dál, až za hranice města. Když jsem se dostala k místům, kde už nebyli lidé, odpojila jsem se z cesty a přidala na běhu. Nebyla jsem tak rychlá jako upíři, ale vlkodlaka jsem hravě dohnala. Asi po dvaceti minutách běhu jsem se dostala k jednomu z blízkých lesů. Zastavila jsem mezi stromy a dotýkala se kůry. Lesy občas byly to jediné, co mi dávalo smysl a často jsem do nich utíkala, i když nebyly zrovna velké a od New Yorku celkem daleko. Na nebe se začal prodírat měsíc, díky němuž začaly stromy vrhat děsivé stíny. Posadila jsem se na obrovský balvan a poslouchala. Šustění listí. Soví houkání. Veverčí křupání. Vlčí zavytí. Prudce jsem se posadila. Tohle bylo docela blízko a vzduch se zaplnil odporným puchem. Schovala jsem se za balvan a zírala do míst, odkud se nesl ten zvuk. Spoza stromů se vyhoupla do měsíčního světla znetvořená postava. Kolení klouby byly prohnuté dozadu a pokryté srstí. Záda shrbená a to, co dřív bývalo rukami, viselo podél těla v nepřirozeném úhlu. Ruka mi přejela po pravém boku, kde jsem měla připravenou zbraň. Vlkodlak začal čenichat kolem. Do hajzlu, zmerčil mě. Kulhavě se rozeběhl mým směrem. Vytáhla jsem zbraň, odjistila ji a zmáčkla spoušť. Jenže výstřel nevyšel. Chvíli jsem jen tak zírala a pak se dala útěk. Kličkovala jsem mezi stromy, jenže jeden jeho krok vydal za dva moje. Přeskočila jsem kmen stromu a pokračovala v běhu. Slyšela jsem jeho funění i jeho puch. Už mi dýchal na krk a mě docházely síly. Zapracovala moje nešikovnost a já zakopla o kořen stromu. Otočila jsem se čelem k vlkodlakovi, který se připravoval k poslednímu útočnému skoku. Pokusila jsem se postavit na nohy, ale jen jsem zaúpěla bolestí. Kotník mě bolel tak silně, že jediné, co jsem dokázala bylo plazit se. Jenže to bylo k ničemu. Sledovala jsem vlkodlačí skok a čekala úder čelistí. Jenže to se nestalo. Vlkodlak skočil, ale uprostřed skoku ho něco sejmulo. Vlkodlak i ta věc zmizeli mezi stromy. Pokusila jsem se tam nahlédnout, ale nic jsem neviděla. Opřela jsem se o ruku za zády, jenže ta mi uklouzla po mokrém podloží a já se hlavou prašila o kmen stromu. Rozdvojilo se mi vidění a všechno se rozmazalo. Slyšela jsem vrčení, údery a nárazy. Pak se ozvalo silné křupnutí a zakňučení. Vyškrábala jsem se do sedu. Už se nic neozývalo. Někdo se nade mnou sklonil a já zvedla oči, abych dotyčnému viděla do tváře. Do nosu mě praštila sladká upíří vůně. Krucinál, co je tohle za den? Moje oči padly na bledou tvář, ze které zářily medové oči. Otevřela jsem pusu, ale nic ze mě nevyšlo, tak jsem jí zase zavřela.

„My na sebe máme fakt štěstí, co, lovkyně?“ usmál se na mě ten proklatý Edward Cullen, kterého jsem se snažila vymazat ze svého života.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dřevěný kolík - 2. kapitola: