Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 6. kapitola

Dokonalé nebezpečí - 6. kapitolaProcházka s Edwardem...

6. kapitola

Rozhodla jsem se, že už bylo dost riskování a bude nejlepší vrátit se domů. Chtěla jsem otočit auto, když najednou škytlo, dvakrát poskočilo a úplně ztichlo.

„Co to sakra…“ mumlala jsem. Zkusila jsem znovu nastartovat. Nic. Ještě jednou. Bez úspěchu. „A to jsi nové auto!“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Tady se bude pomoc hledat opravdu hodně špatně, pomyslela jsem si a pěstí naštvaně třískla do volantu.

Co mám teď jako dělat? Nemůžu tu zůstat trčet a nemůžu tu nechat ani auto. Nevím, jak bych Ryanovi vysvětlila, proč mi chcíplo tady, když jsem tu neměla co dělat. On si myslí, že se teď bavím v klubu. Diane si myslí, že ležím doma v posteli a já tu mezitím tvrdnu uprostřed ničeho. Velmi chytré, Bello, pochválila jsem se za bezvadný nápad jet se projet po Vamhillu. Vážně nápad za všechny prachy.

Spíš jen ze setrvačnosti jsem zkusila znovu nastartovat, co kdyby náhodou, ale bez výsledku samozřejmě. Zamračila jsem se na palubní desku, která byla bez života a s povzdechem vystoupila. Očima jsem přejela po blízkém i vzdáleném okolí v naději, že třeba někdo zrovna půjde kolem. Ale nešel, jak jinak. V tuhle dobu jsem se toulala jen já. Přestože jsem nebyla technický typ a motor nikdy neviděla, otevřela jsem kapotu auta, doufajíc, že třeba půjde o něco zjevného, že na první pohled uvidím, co je špatně a napravím to. Byla jsem naivní. Všechny ty hadičky, kabely, kov a krabičky byly… prostě byly, víc jsem o tom říct nedokázala. Tudy cesta nevede. Zavřela jsem kapotu, zaklapla dveře a auto zamkla.

Představa té dlouhé cesty nazpět, mě pranic netěšila, ale potřebovala jsem se domů dostat dřív než Ryan. Snad bude v městečku nějaká odtahová služba. Uplatím řidiče, který pro auto přijede, aby řekl, že ho našel někde po cestě z klubu a bude to, plánovala jsem si a maličko se mi ulevilo, že předejdu hádce s Ryanem, o kterou jsem vůbec nestála.

Rozešla jsem se po krajnici. Takhle daleko od obytné části městečka už nebyly ani chodníky.

Bylo docela teplo. Foukal lehký letní větřík, slunce nesvítilo a jak to tak vypadalo, tak ve Vamhillu se prostě neobjevuje. Prohlédla jsem si svou bledou kůži a říkala si, že bych se ráda opálila, ale vzhledem k bledosti zdejších obyvatel bylo jasné, že o opalování se zde nedá vůbec mluvit.

Svižně jsem kráčela a zatoužila po pohodlnějších botách. Sandály na nízkém podpatku nebyly zrovna to pravé pro pochod.

Zvolnila jsem. Bylo fajn se jen tak procházet, nebýt obklopená lidmi. Mohla jsem přemýšlet, nechávat myšlenky volně plout. V každé druhé se objevoval Ryan. Možná bych mohla něco málo nakoupit a uvařit večeři. Romantická večeře při svíčkách s Ryanem bylo přesně to, co jsem potřebovala, co jsem chtěla, po čem jsem toužila.

Z uvažování mě vytrhl zvláštní pocit. Nejsem sama, bylo první, co mě napadlo. Trnutí v zátylku mě donutilo se otočit. Na kraji lesíka stál Edward Masen. Nehýbal se, jen se díval. Vypadalo to trochu děsivě, vzhledem k tomu, že tu nikde nebyla ani noha. Objevil se skoro odnikud. Co mohl dělat v tuhle dobu v lese, tak daleko od všech, bez auta? Otázek jsem měla hodně.

Přinutila jsem se ke klidu. Je to přece kamarád Sybil, není důvod se ho bát. Přece jsme se s ním už bavila. Musela jsem se ušklíbnout nad svou přehnanou reakcí. Měla bych být ráda, že se tu někdo objevil a třeba mi pomůže. Je to chlap, ti rozumí autům nebo snad ne?

Zvedla jsem ruku, abych mu naznačila, že jsem si ho všimla. Udělal to samé. Vypadalo to, jako že váhá, ale pak udělal pár kroků směrem ke mně.

Stála jsem na místě a čekala na něj. Rukou jsem si odhrnula vlasy z očí. Maličko jsem se usmála, abych mu dala najevo, že ho ráda vidím. On se tvářil všelijak. Přišlo mi, že i trochu rozpačitě. Jako když malého kluka načapou při nějaké nepravosti.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho jako první, když byl na doslech.
„Dobrý den, co tu děláte?“ zeptal se rovnou.
„Auto,“ řekla jsem jen a mávla rukou za sebe ve směru, kde jsem auto nechala.
„Nemáte být náhodou někde jinde?“ vyzvídal. Zvedla jsem obočí v jasném gestu. Zdálo se, že ani on tu nemá co dělat. Neměli by být muži v práci, jak říkaly ženy v klubu? „Dobře, máte pravdu. Co takhle kdyby to zůstalo našim tajemstvím?“ navrhl.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a musela se tomu usmát. Mít tajemství s tímhle mužem mi přišlo směšné a vzrušující zároveň.
„Co kdybychom se na to vaše autíčko podívali a zkusili ho dát do pořádku. Určitě bychom se pak dostali zpátky rychleji.“
„Rozumíte autům?“ zeptala jsem se a pohled sklopila je ho dlaním visícím mu u boků.
„Trochu,“ připustil, „ale zázraky nečekejte.“ Uchichla jsem se. „Mám svého automechanika,“ ohradil se, ale koutek rtů mu v pobavení zacukal.  Víc jsem to nekomentovala. Mohla jsem být ráda, aspoň za snahu, kterou tomu věnuje.

K autu jsme došli během chvíle. Edward udělal to samé, co já předtím. Otevřel kapotu a díval se dovnitř. Mezi obočím se mu objevila malá vráska. Přisoudila jsem ji soustředění, které věnoval odhalení závady. Řekl mi, abych zkusila nastartovat. Poslechla jsem ho a odpustila si řeči typu, že jsem to už zkoušela mnohokrát. V tuhle chvíli byl odborník on.

Samozřejmě se nic nestalo. Ani jsem nic jiného neočekávala. Edward si založil ruce v bok, vráska se mu prohloubila a pak zavrtěl hlavou.

„Vypadá to, že budeme muset jít pěšky,“ pronesl zadumaně.
„Ještěže máte svého automechanika,“ neodpustila jsem si kousavou poznámku. Hodil po mě pohled a já se musela potlačit zasmání. „Vy tu auto nemáte?“ napadlo mě. Nějak se sem dostat musel.
„No… já jsem přišel pěšky. Mám rád dlouhé procházky,“ dodal na vysvětlenou. Tohle byla opravdu pořádná procházka.
„Co se dá dělat, tak to abychom šli, pokud nechceme mít průšvih,“ řekla jsem. Přikývl a zařadil se mi po boku.

Nějakou dobu jsme šli tiše. Moje boty klapaly o beton. On byl jako myška. Kdybych periferním zrakem neviděla, že tam je, myslela bych si, že jdu sama.

Přemýšlela jsem, co bych tak řekla, bych přerušila to ticho, které mezi námi panovalo. Vyhrkla jsem to první, co mě napadlo.

„Taky vám všichni ti lidi lezou občas na nervy?“
„Lidi,“ zopakoval to slovo zvláštním tónem, který jsem nedokázala identifikovat. „Ale ano, lezou. Jsem spíš takový samotář.“
„Všimla jsem si,“ podotkla jsem. Vyhnula jsem se pohledu, který po mě hodil a dívala se přímo před sebe. „Já vlastně taky. Poté, co jsem přišla o rodinu, jsem byla pořád sama. Chodila jsem akorát do práce a vždycky byla moc ráda, když se zase mohla zavřít doma,“ vzpomínala jsem.
„Nechybí vám to někdy?“ Opět použil tón, jenž pro mě byl záhadou. Trochu posměšný, trochu lítostivý, trochu frustrovaný.
„Já…“ zamyslela jsem se. „Jsem šťastná s Ryanem,“ pokrčila jsem rameny. „Nechtěla bych se vrátit.“

Znovu jsme se odmlčeli.

Edward Masen byl zvláštní. Krásný, i když jinak než Ryan. Při pohledu na Ryana se mi rozbušilo srdce a poklesla kolena. U Edwarda se mi nejdřív sevřel žaludek a teprve pak přišly další pocity. Byl záhadný, to bylo to slovo. Jeho chování ve mně vzbuzovalo zvědavost. Měla jsem chuť se ho ptát a ptát. Proč říká tohle a jak myslí tamto, ale nepřišlo mi to vhodné.

Mlčela jsem. Počítala jsem cvakání svých podpatků. Začínaly mě z těch bot bolet nohy. Nevěděla jsem, jak jim ulevit. A při představě, jaká dálka nás ještě čeká, ze mě vyšlo tiché zaúpění.

Edward se na mě zvědavě podíval.

„Je vám něco?“ zeptal se, když jsem nic neříkala.
„Asi jste nikdy neměl podpatky, že?“ Podíval se na moje boty a obočí se mu opět mírně stáhlo k sobě. Pak mě popadl za ruku a odtáhl na trávu táhnoucí se podél silnice. Vlastně všude kolem.

„Sundejte si je,“ vyzval mě.
„Prosím?“ nechápala jsem.
„Sundejte si ty boty. Můžete jí bosa.“

Pochybovačně jsem se rozhlédla okolo. Tráva byla sytě zelená, vypadala docela čisťounce. Skousla jsem si ret, ale bolest byla silnější než strach z nějakého hovínka, které by se tam mohlo skrývat. Tady jsem přeci ve Vamhillu, těžko by se tu mohly nějaké exkrementy povalovat.

S povzdechem jsem si boty zula a za zadní pásky si je navlékla na ukazovák a prostředník pravé ruky.

Zahýbala jsem prsty, zašoupala chodidly. Tráva byla hebká a jemná. Bylo překvapivě příjemné, procházet se v ní bosa.

Usmála jsem se na Edwarda.

„Jak dlouho už tu žijete?“ ptala jsem se při chůzi a užívala si dotek stébélek trávy na svých holých chodidlech.
„Už to bude nějaký ten pátek. Rychle to utíká,“ odpověděl s pohledem upřeným do dálky.
„To máte pravdu. Jsem tu už déle jak týden a vůbec mi to nepřijde.“

Tady se mi líbilo. Ticho a klid byly fajn. Řekla jsem si, že se sem jednou vrátím. Mohla bych poprosit Ryana, abychom se sem šli někdy projít. Houpala jsem botami v prstech a volnou rukou jsem si přehodila vlasy na jedno rameno. Dýchala jsem čerstvý vzduch a nakonec docela kvitovala, že jsem sem zajela a auto se rozbilo. Bude třeba vymyslet nějakou výmluvu Ryanovi, ale on to pochopí, snad.

„Můžu se na něco zeptat?“ vzpomněla jsem si na otázku, kterou jsem původně chtěla položit Sybil, ale odpovědět mi na ni může prakticky kdokoliv.
„Hmm… asi ano.“
„Víte, nemohla jsem si nevšimnout, že jsou tu všichni… mladí,“ našla jsem to správné slovo. „Řekla bych, že nejstaršímu člověku tu může být pětatřicet?“ hádala jsem.
„Čtyřicet,“ opravil mě bezděčně.
„Čtyřicet,“ zopakovala jsem. „Nejsou tu ani malé děti. Jak je to možné?“

Přemýšlel. Vráska byla zpátky. Hledal odpověď a zjevně nedokázal najít tu správnou.

„To je složitější.“
„Času máme dost.“ Trhla jsem trochu nedůtklivě ramenem. Přišlo mi, že mi ani odpovídat nechce. Ale jaký by k tomu měl důvod?
„Už jste se na to ptala Ryana?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„A někoho jiného?“
„Ne, měla jsem?“ Pokrčil rameny. Mlčel.

Chvíli jsem ho nechala, předpokládala jsem, že vymýšlí jak mi odpovědět, ale když už se ticho příliš prodlužovalo, znovu jsem ho oslovila: „Tak povíte mi to?“
„Zeptejte se nejdřív svého snoubence,“ poradil mi. Zamračila jsem se.
„Ten mi to určitě poví, na rozdíl od vás.“
„Když myslíte,“ ušklíbl se. Malinko jsem nafoukla tváře nad jeho jednáním. Jakoby to snad bylo státní tajemství nebo co. Hned jak budu moct, zeptám se Ryana, ten mi to poví bez vytáček.

Byla jsem odhodlaná nepromluvit na něj první. Byla jsem na něj rozzlobená za jeho náhlé odmítavé chování. Zajímalo mě, co za tím je. Předtím se zdál v pohodě, a pak najednou… Možná se snažím vidět něco, co není. Prostě jen myslí, že by mi to měl říct můj snoubenec. Pravděpodobně půjde o nějakou delikátní záležitost, která bude pro místní velmi citlivá.

Kousala jsem si ret a snažila se uhodnout, o co by mohlo jít, ale nenapadalo mě zhola nic. Všechno se zdálo až moc neskutečné a nereálné.

„Omlouvám se, nechtěl jsem být nezdvořilý,“ řekl po dvaceti minutách. Našpulila jsem pusu.
„Dobře.“
„Asi se vám musí zdát, že jsem hodně nepříjemný,“ podotkl a mírným úsměvem. Taky jsem se musela usmát.
„Hodně ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak aspoň, že tak. Třeba… třeba to jednou pochopíte.“ Podívala jsem se na něj přimhouřenýma očima a čekala vysvětlení. Marně. Nic dalšího už neřekl.

Brzy jsme se dostali mezi domy a odtud už bylo všechno kousek. Obula jsem si boty, abychom mohli jít po chodníku.

„Máte tu odtahovou službu?“
„Postarám se o to. Utíkejte domů, než se začnou trousit sousedé,“ poradil mi.
„Ale to auto…“ váhala jsem.
„Nemějte obavy, Ryan se nic nedozví,“ ubezpečil mě.
„Tak jsem to nemyslela,“ řekla jsem. Podíval se na mě. Viděl mi až do žaludku. Oba jsme věděli, že přesně to mě trápilo. Nechtěla jsem Ryana zase popichovat. Jedna hádka na to téma už stačila.

„Děkuju.“
„Nemáte zač. Dělám to taky pro svoje dobro,“ zazubil se.
„To jsem si mohla myslet. A jinak… myslím, že už bychom si mohli tykat, co říkáte?“ navrhla jsem. Po společně stráveném odpoledni přišel ten nápad tak nějak sám. „Jsem Bella.“
„Edward.“ Studoval mou tvář pohledem déle, než kdy dřív. Pak se zhluboka nadechl a povzdychl si. „Měla bys jít domů,“ poradil mi. Souhlasně jsem přikývla. „Bello,“ zastavil mě ještě. Tázavě jsem se na něj podívala. „Klíčky.“ Zadívala jsem se na klíčky od auta ve své dlani a po chvíli přemýšlení mu je hodila do nastavené ruky. Chytil je bez nejmenšího zaváhání.
„Ahoj,“ rozloučila jsem se.

Nečekala jsem na jeho pozdrav, přeběhla jsem silnici a poklusem to vzala k domu.

Ulevilo se mi, že dveře jsou ještě zamčené. Rychle jsem vklouzla dovnitř, zavřela jsem dveře a opřela se o ně.

Na tváři se mi rozlil úsměv. Tohle odpoledne bylo daleko lepší, než kdybych ho strávila v nudném klubu.


Doufám, že jste si Edwarda náležitě užili. Teď bude zase pár kapitolek, kdy bude jeho přítomnost jen okrajová, ale ujišťuju Vás, že od určité doby se ho nezbavíte.

Jinak bych ráda reagovala na pár komentářů, už jsem to chtěla udělat minule, ale jsem hrozná skleróza. Pár z Vás psalo, že jim povídka připomíná film Stepfordské paničky. Přiznávám, že mě povídka napadla právě u tohohle filmu. Ale shoduji se s ním snad jen v podivném městečku a ještě podivnějších obyvatelích. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 6. kapitola:

 1 2 3   Další »
28.02.2013 [17:21]

Dianeh001Jsem docela zmatená a moc ten děj nechápu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nikdy jsem takováhle dramata neměla ráda, obzvlášť u povídek, kde si chci hlavně odpočinout, ale ukončit čtení v polovině ke mně nesedí, takže to budu muset nějak zkousnout. Emoticon

19.02.2013 [21:11]

KatuuskaCullenTak jsem se do tvé inspirace Stepfordských paniček přece jenom trefila. Emoticon A krásná kapitola, jdu na další. Emoticon

20. Evík
16.02.2013 [21:44]

Dokonalost Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Michy
14.02.2013 [22:50]

Moc pěkný Emoticon vždycky se na kapitolu od tebe těším Emoticon teda spíš se jí nemůžu dočkat Emoticon

14.02.2013 [15:30]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2013 [14:48]

klarushaTak jo... Vsechny kapitoly jsem prelouskla za dnesek a silu komentovat kazdou zvlast sem nemela. Doufam, ze to moc nevadi.
Povidka je naprosto neskutecna. Bella se dostala do naprosto neuveritelneho prostredi. Jsem moc zvedava, co jsou ti obyvatele vlasne zac a jak co tam dela Edward. Nejvetsi zahadou je asi ta 'droga' co Belle davaji. Je jasne videt, ze ji meni vzpominky a netusim, jak se to nakonec vysvetli.
Nemuzu se dockat pokracovani. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2013 [10:46]

Agule99Wow! Skvělá kapča, úžasný! Píšeš nádherně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. bara
13.02.2013 [20:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.02.2013 [13:07]

To jsem zvědavá, něco mi řiká, že z toho stejně průšvih bude. Miluju tuhle povídku, je tak jiná!

13. mmonik
13.02.2013 [7:57]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!