Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 5. kapitola

09.02.2013 (14:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3877×

5. kapitola

Sybil mi vykládala o obyvatelích města. Měla hodně drbů. Sice jsem si občas nebyla jistá, o kom přesně je řeč, ale to mi nevadilo. Dobře jsem se bavila. Vydržela bych u ní mnohem déle, ale přerušilo nás energické zazvonění zvonku u dveří.

Dotyčný byl opravdu hodně netrpělivý. Za dobu, než Sybil došla ke dveřím, zazvonil ještě třikrát. Byla jsem zvědavá, kdo se sem tak zuřivě dobývá a překvapeně zírala na Ryana, který vběhl do obývacího pokoje.

„Ryane,“ vydechla jsem, nechápavě jsem nakrčila obočí a automaticky se postavila.
„Můžeš mi říct, co tady děláš?“ zeptal se. Zněl naštvaně, stál kousek ode mě a mračil se. Trochu jsem se ho v tu chvíli bála. Nerozuměla jsem tomu, co se stalo, proč je tak rozzlobený. Potichu jsem odpověděla: „Jsem tu na návštěvě. Sybil mě pozvala.“ Nezdálo se, že by ho ta odpověď uspokojila, jeho postoj se nicméně uvolnil.
„Jedeme domů,“ řekl hlasem, kterým nepřipouštěl námitky. Nechtěla jsem před Sybil, která stála mezi dveřmi a prohlížela si nás, dělat scénu, tak jsem jen přikývla.

Obešla jsem Ryana a zastavila se u své nové kamarádky, abych jí poděkovala za hezké odpoledne. Očima jsem jí prosila za odpuštění, že se to tak pokazilo. Jemně zavrtěla hlavou a pohladila mě po ruce. Je to v pohodě, říkaly její oči. Ryana si změřila přísným pohledem a pak mi vesele zamávala.

Mlčky jsem si nasedla do svého auta a následovala Ryana před dům. Nečekal na mě. Vešel dovnitř a čekal, že ho budu následovat. Jeho chování mě rozčilovalo. Copak jsem provedla nějaký hrdelní zločin, když jsem šla navštívit přítelkyni?

Stál v obýváku, jednou rukou se opíral o krbovou římsu a hleděl do vyhaslého krbu. Zatím jsme ho nezapálili. Dovedla jsem si živě představit, jaká romantika by to byla. Jen my dva, dřevo praskající v plamenech, které ho hladově olizují… Bohužel jsem se musela vrátit do reality. Založila jsem si ruce v bok, abych si tak dodala odvahy a vyzývavě na svého snoubence pohlédla. Když mlčel, začala jsem sama.

„Co to mělo kruci znamenat? Choval ses ke mně jako k malému děcku!“ Ryan se na mě pomalu podíval. Jeho modré oči mě proklály, stále se mračil.
„Protože se tak chováš,“ odpověděl se zaťatými zuby, „neřekl jsem ti snad, že máš jet od doktora do klubu?“
„Řekl, ale nechtělo se mi, byla jsem tam včera a předevčírem taky,“ reagovala jsem klidně, stále nechápajíc, která bije.
„Do klubu budeš chodit každý den.“
„Proč?“ Vždyť se tam nedělo nic zajímavého.
„Diane mi dnes celá rozčílená volala, že ses neukázala,“ vyhnul se odpovědi na mou otázku. „Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo.“ Trochu jsem zjihla, když řekl, že o mě měl obavu. Hezky se to poslouchalo.
„Jsem v pořádku, byla jsem doma a pak jsem byla domluvená se Sybil.“ Při zmínění jejího jména se na mě poněkud znechuceně zašklebil. „Je na mě milá,“ bránila jsem ji. „Spřátelily jsme se.“
„Nemohla by sis najít jinou kamarádku? Přestavil jsem ti tolik svých známých, mohla by sis vybrat mezi nimi. Třeba Diane je na tebe taky velmi milá, snaží se, aby sis tu cítila dobře, a ty jí to svým chováním znemožňuješ.“ Zahanbeně jsem sklopila pohled a prohlížela si své propletené prsty. Rozhodně jsem se k Diane nechtěla chovat nějak neuctivě. Byla to příjemná žena, která se o mě od mého příchodu opravdu starala, ale nedokázala jsem se s ní cítit tak uvolněně jako se Sybil.
„Ryane,“ vzdychla jsem, „já se opravdu nechci hádat. Slibuju, že ti příště řeknu, kde budu a Diane se osobně za ty potíže omluvím, jestli je to nutné, ale, prosím, dovol mi se scházet se Sybil, opravdu si s ní rozumím, máme si o čem popovídat. Pokud na tom trváš, najdu si přátele i mezi tvými, ale neber mi Sybil.“

Zamračila jsem se sama nad sebou. Od kdy musím prosit, abych se mohla s někým scházet? Jsem přece dospělá a můžu si dělat, co se mi zlíbí. Ovšem cítila jsem potřebu získat jeho souhlas a věděla jsem, že bez něj bych styky s ní přerušila, i když by se mi to nelíbilo. Kdo ví, proč mi na tom záleželo.

Ryan zavřel oči, zhluboka se nadechl a přešel přes pokoj ke mně. Už se tvářil přívětivěji, jeho oči neměly ten nebezpečný lesk a čelist byla uvolněná. Zase to byl ten muž, které jsem milovala.

„Musíš mi něco slíbit,“ řekl. Slíbila bych mu, cokoliv by si přál, musel vědět, že on je pro mě na prvním míst. „Budeš dopoledne jezdit do klubu, zůstaneš tam na oběd, pobavíš se s ostatními. Je to důležité pro to, abys sem zapadla, není dobré se jich stranit,“ vysvětloval a mně došel význam toho setkávání se a jeho naléhání. Přál si jen, aby mě tu dobře přijali, abych na ně udělala patřičný dojem. Bylo to od něj tak šlechetné.

Překonala jsem vzdálenost mezi námi, objala ho kolem pasu a obličej mu zabořila do hrudi. Nadechla jsem se jeho nádherné vůně, která okamžitě prostoupila všemi mými smysly a pohltila mě.

„Slibuju,“ zašeptala jsem.
„Dobře a co se týče Sybil… nemám ji moc rád,“ řekl po pravdě. „Ona je trochu jiná.“ Ano, mě taky přišla jiná, ale v tom nejlepším smyslu toho slova. Všechny dámy ve Vamhillu se mi zdály trochu strojené, snažily se být dokonalé. Ony takové skutečně byly a Sybil taky, ale takovým přirozenějším způsobem. Diane byla milá, sladká a tak všechno, ale byly okamžiky, kdy mi to přišlo až přehnaně směsné. Nebyl v tom její zlý úmysl, prostě byla taková a ostatní také. Sybil na to tak netlačila, v její přítomnosti jsem se cítila normální, i přesto, že jsem se nikomu ze zdejších obyvatel nemohla ničím rovnat.
„Líbí se mi,“ zamumlala jsem, abych mu dala najevo, že jiná mi nevadí.
„Fajn, ať je po tvém, scházej se s ní, ale běda, jestli ti něco udělá.“
„Proč by mi měla něco dělat?“
„Nevím, třeba by ti mohla nějak ublížit, jak říkám, je jiná.“ Zasmála jsem se. Blázínek můj starostlivý.
„To bude dobrý.“

Rty se mi otřel o temeno hlavy a rukou mě pohladil po zádech. Pak jsme tam chvíli stáli v tichu. Užívala jsem si to. Přála jsem si, abychom spolu mohli trávit mnohem víc času, než jen pár hodin odpoledne. Ráda bych s ním obědvala, odpočívala, smála se a třeba se i hádala. Usmiřovací sex je přece nejlepší. Vlastně… neměli jsme teď náhodou hádku? Maličkou…

Zvedla jsem k němu hlavu, abych mu dala najevo, jak moc toužím po polibku. Dopřál mi ho. Nebyl takový, jaký jsem si představovala, ale brala jsem, co mi dával, spokojená alespoň s tím. Chytila jsem ho za klopy saka a přitiskla se k němu blíž.

„Volal mi Jack,“ řekl najednou a odtáhl se. Chtělo se mi zamručet nespokojeností. Sundal si sako a pohodlně se rozvalil v křesle. Nechtěla jsem přijít o naši společnou chvíli, tak jsem mu vlezla na klín. Poslouchala jsem, jak mi říká, že výsledky budou pozítří a jak doufá, že to nebude nic vážného. Já si byla jistá, tím, že to není nic vážného. Věděla jsem to. Nikdy jsem moc nemarodila. Maximálně nějaká ta chřipka jako dítě a rýma, když přišla zima. Dneska jsem byla naprosto v pohodě, prostě špatné jídlo.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, vdechovala jeho vůni a přála si, aby mě vzal do náruče a odnesl nahoru.

Líbla jsem ho na krk a ještě jednou. Oždibovala jsem tu hladkou teplou kůži jeho krku a čekala na reakci. Byla jiná, než jsem předpokládala. Zvedl se a posadil mě na gauč. Zmateně jsem se dívala, kam odchází a v duchu přemýšlela, proč vůbec odchází.

Vrátil se za chvíli. Nesl sklenici naplněnou čímsi matně bílým. Podal mi to. Když jsem k tekutině čichla, poznala jsem citronádu. Byla krásně vychlazená. Vděčně jsem se na něj usmála za to, že se o mě tak stará a usrkla. Pila jsem stále hltavěji v naději, že až sklenici vyprázdním, přesuneme se konečně nahoru.

Položila jsem prázdnou skleničku na stolek a ještě víc se na Ryana usmála. Bedlivě mě sledoval. Usoudila jsem, že to bude touha to zvláštní, co mu probleskávalo v očích, tak jsem vyskočila, abych mu vletěla do náruče a třeba násilím ho dotáhla do ložnice.

V okamžiku, kdy jsem udělala dva kroky, se mi lehce zamotala hlava, třetí krok byl vratký, připadala jsem si, jako bych byla opilá a to jsem byla jen jednou v životě. Ještě jsem zahlédla Ryana, jak se ke mně blíží a natahuje ke mně ruce, pak už nebylo nic.

≈≈≈≈≈

Snídala jsem, dívala se z okna a vzpomínala na vášnivou noc, kterou mi Ryan věnoval. Skutečně se se mnou v náruči z toho křesla zvedl a odnášel mě do ložnice, jako v mých představách. A bylo to ještě lepší, strhával ze mě oblečení. Hromádky barevné látky za námi zůstávaly jako drobečky, které mají ukázat cestu. Vzal si mě na horním schodu, protože dál jsme prostě dojít nestihli. Myslím, že jsem křičela vzrušením a následným prudkým výbuchem, který se ve mně vzedmul. Byla jsem ráda, že sousedi jsou až tak daleko, jinak bych se musela stydět.

Povzdychla jsem si a lžící nabrala cereálie, které plavaly v bílém jogurtu. Takovou smršť bych si nechala líbit častěji. Když jsme se konečně dostali do postele, milovali jsme se pomaleji, důkladněji, ale přitom stejně nenasytně.

Škoda, že Ryan odjel, ještě než jsem se vzbudila. Na posteli vedle mě ležel lístek, jenž mě upozorňoval na můj slib, že dneska půjdu do klubu. Zaškaredila jsem se na svou snídani, i když za to nemohla. Aspoň, že tam bude Sybil. I když byla jiná, vypadalo to, že tradici, pokud se tak tomu dá říkat, každodenních návštěv klubu dodržuje.

Oblékla jsem se, svázala si vlasy a nalíčila se, abych před ně mohla předstoupit s o stupínek vyšším sebevědomím. Vše jsem dělala pomalu a pečlivě. Nebylo třeba někam spěchat.

Autem jsem jela pomalu, pouhých třicet kilometrů za hodinu. Vymlouvala jsem se, že si prohlížím okolí, ale ve skutečnosti jsem pouze chtěla oddálit vstup do klubu.

Diane mě zmerčila hned, jak jsem vešla do recepce. Přihnala se ke mně jako velká voda a políbila mě na přivítanou na obě tváře. Starostlivě si mě prohlédla. Prý jí Ryan říkal, že jsem byla u doktora Clarence. Ujistila jsem ji, že mi nic není a obeznámila ji s tím, že výsledky budou zítra. Zdála se potěšena, že s ní mluvím tak otevřeně. Taky mě to potěšilo, Ryan by byl určitě rád.

Pak mě zatáhla do hloučku přítelkyň a probíraly jsme novou kolekci jakéhosi italského nábytku. Já jsem po většinu času mlčela a jen přikyvovala. Jak se zdálo, nikdo ode mě ani nic jiného nečekal.

Takhle se to opakovalo každý den. Snídaně, klub, návštěva u Sybil, někdy jsem ji zvala k nám, ale protože jsem znala Ryanův názor na ni, chodila jsem raději k ní.

Doktor volal výsledky Ryanovi. Měl tam nějaké pochybnosti, takže mě na příští týden znovu objednal. Vyvolal tím mou zvědavost, ale určitě ne starost, fyzicky jsem se cítila normálně. Určitě bych poznala, kdyby se se mnou něco dělo.

Psychicky už to bylo maličko horší. Nechtěla jsem být k nikomu nespravedlivá, ale zábava v klubu byla pekelná nuda. Potlačovala jsem zívání, která mě přepadala už jen při pouhém slovu klub. Zdálo se, ale že zde tím místem žijí.

Byla to středa, kdy mi došla veškerá trpělivost, kterou jsem se každé ráno vybavovala, abych těch pár nudných hodin přežila. Táhly se jako nastavovaná kaše a byly nejdelší z celého dne, na rozdíl od chvil s Ryanem. Ani jsem nevěděla, co se ten den dělo, prostě mě to nezajímalo. V hlavě mi běhala celá hromada nápadů, jak se odsud dostat, ale žádný se nezdál dost dobrý, dost přesvědčivý. Ale nevzdávala jsem to a nakonec jsem přišla s něčím, co je prosté a důvěryhodné.

„Diane,“ oslovila jsem ji, když jsme stály u koktejlového baru. Bylo chvíli před obědem, který se zde podával vždy v jedenáct patnáct. Pomyslela jsem si, že jestli budu muset strávit ještě jednu tak organizovanou činnost, zblázním se.
„Copak se děje, drahoušku? Jsi úplně bílá,“ ptala se mě starostlivě. Skvělé pomyslela jsem si a to jsem se o to ani tolik nesnažila.
„Je mi nějak těžko,“ řekla jsem zmučeným hlasem. „Nejsem si jistá, jestli bych to jídlo zvládla.“ Připadala jsem si jako podvodník, když jsem viděla její péči o mé zdraví, ale já už vážně nemohla.
„Oh, to je samozřejmé. Pojď, lehneš si a udělá se ti lépe.“
„Ne,“ zarazila jsem ji až příliš prudce. „Chci říct, že bych si raději lehla doma. Myslím, že prospím zbytek odpoledne. Ryan prý dnes přijede dřív, tak se o mě postará.“ To byla další lež, nevěděla jsem, v kolik se Ryan vrátí, ale předpokládala jsem, že mi to pomůže.
„Ale jak se dostaneš domů? Neměla bys v tomhle stavu řídit.“ Sklopila jsem pohled, protože jsem se bála, že když na ni budu dlouho zírat, prozradím se.
„Zvládnu to, nebydlíme tak daleko, otevřu si okýnko a třeba mě čerstvý vzduch dá do pořádku,“ přišla jsem s řešením, které ji zdá se nepřesvědčilo.

Ještě chvíli jsem ji přesvědčovala, že domů bez problémů dojedu a pak byla skutečně propuštěna. Chtělo se mi křičet radostí, ale udržovala jsem si na tváři zkroušený výraz, teda doufala jsem, že je takový

Oddychla jsem si teprve, když jsem nastartovala a vyjela. Pustila jsem si rádio a zpívala si s ním. Byla jsem v radostné euforii z volnosti, která mi byla tak nečekaně poskytnuta. Domů se mi samozřejmě nechtělo, tak jsem jela dál do zadních koutů Vamhillu. Vzdálenost mezi domy se zvětšovala a na úplném konci už nebyly žádné, nejspíš se předpokládalo, že se zde bude stavět, až se sem přistěhují noví obyvatelé.

Rozhodla jsem se, že už bylo dost riskování a bude nejlepší vrátit se domů. Chtěla jsem otočit auto, když najednou škytlo, dvakrát poskočilo a úplně ztichlo.

„Co to sakra…“ mumlala jsem. Zkusila jsem znovu nastartovat. Nic. Ještě jednou. Bez úspěchu. „A to jsi nové auto!“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Tady se bude pomoc hledat opravdu hodně špatně, pomyslela jsem si a pěstí naštvaně třískla do volantu.

Abych Vás naladila, tak Vám prozradím, že příští kapitola bude plná Edwarda. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 5. kapitola: