Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Delusion of love - 17. kapitola

22.05.2012 (18:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1944×

Tak, to byla teda pecka! Jacob mě chtěl, Edward na mě kašlal, takže by se zdálo, že bych měla mít v hlavě jasno. Měla bych vědět, koho si vybrat. Někoho, kdo bude stát o to malinké ve mně a o mě, bude se o nás starat a dělat pro nás vše. Ale kdo to v tuhle chvíli byl? Jacob, který mi byl oporou, mým klidným přístavem, byl u mě, když jsem potřebovala, anebo Edward, který dělal vše pro to, abychom se s maličkým měli dobře? Nebyl tu sice pro mě, ale díky němu mi nic nechybělo a nestrádala jsem. Měla jsem vše, na co jsem pomyslela, mohla jsem si dovolit vše. Tak kterého zvolit? Se kterým budu šťastná? Toť otázka...

Byla jsem zmatená. Tak moc jsem to chtěla všechno rozlousknout a vyřešit. Předtím, než se Jacob vyslovil, jsem byla již rozhodnutá. Ale jeho překvapivé odhalení vše změnilo. Milovala jsem Edwarda, tím jsem si byla jistá, ale jeho nepřítomnost mě zraňovala. Nebyl tu a chyběl mi. Potřebovala jsem někoho, o koho se můžu opřít, a tím někým byl Jacob. Kdyby tak Edward a Jacob byli jedním člověkem...

Bylo to ale pouze zbožné přání. Musela jsem si vybrat. Musela jsem zvolit. Nic jiného mi nezbývalo.

Měla jsem na to dostatek času, promyslet si to, protože Edward byl zase služebně mimo město. Jako obvykle. Věděla jsem, že se vrátí po víkendu – což by mělo být tak akorát na přemýšlení. Strávím nějaký čas s Jacobem a uvidíme, jak to dopadne. Třeba osud nakonec rozhodne za mě.

Chňapla jsem po telefonu a vyťukala Jacobovi smsku. Doufala jsem, že na mě bude mít čas.

Zlato, celý víkend mám volno. Podnikneme něco? Nechci být sama...

Zanedlouho mi přišla od Jakea odpověď: Jistě, princezno, sbal si pár svršků a za půl hodiny tě vyzvednu. Na tenhle víkend jen tak nezapomeneš...

Jakmile jsem si tu zprávu přečetla, tělem mi proběhlo jemné mrazení, v očekávání toho, co se bude dít. Byla jsem zvědavá, co si Jake naplánoval, a přistihla jsem se, že se na to opravdu těším.

Už pět minut před smluveným časem jsem stepovala před vchodem do baráku a neklidně vyhlížela jeho auto. Byla jsem jak malá, neposedná školačka, která se nemůže dočkat překvapení, které jí tatínek slíbil – samozřejmě, s nadsázkou!

Netrvalo dlouho a dočkala jsem se. Jakeovo fáro parkovalo před vchodem a já k němu netrpělivě pohupkávala a těšila se, až nasednu.

„Ahoj, Bells, ty celá záříš,“ zasmál se a vtiskl mi letmý polibek na rty.

Němě jsem přikývla. „Jakeu, kam pojedeme?“ zeptala jsem se.

„Ale, ale, tady je někdo pěkně nedočkavej. Ani mě nepozdravíš a hned na mě vybafneš, kam pojedem.“ Lehce jsem se začervenala, protože mě odhalil. Byla jsem nedočkavá. Chtěla jsem vědět, co naplánoval. Na jednu stranu jsem překvapení milovala – to příjemné mravenčení, když jsem nevěděla, co se chystá. Mohla jsem snít o tom, co mě čeká, představovat si snad cokoliv. Ale na druhou stranu – byl to šílený pocit, nevědět, co se bude dít. Nikdy jsem to nedokázala vydržet. Vždy jsem se strašně zlobila, když mi nikdo nechtěl prozradit, co se bude dít.

„Princezno, nech se překvapit. Nebudeš litovat,“ zašeptal.

„Jakeu, víš, že nemám překvapení ráda,“ zamumlala jsem uraženě. Jen se uchechtl, nastartoval, a vezl mě neznámo kam. Cítila jsem se skvěle, uvolněně, konečně ze mě opadaly ty všední starosti. Nad ničím jsem nepřemýšlela, jen jsem si užívala ten okamžik. Nic mi v tu chvíli nechybělo a já byla ráda, že jsem Jakeovi napsala. A ještě radši jsem byla, že i po tom všem na ten můj malej výlet kývnul.

Netuším, jak dlouho jsem přemítala nad nesmrtelností brouka, ale krajina kolem nás ubíhala, a když jsem se opět probrala do reality, město kolem nás bylo pryč. Všude byly jen stromy, lesy a ticho. Bylo to tak omamující. Slyšela jsem cvrkot ptáků, zurčení nedalekého potůčku, a klid. Nic lepšího jsem si nemohla přát. Atmosféra byla perfektní. Chtěla jsem otevřít pusu a zeptat se Jakea, kam mě to veze, a kdy tam budeme, ale předběhl mě.

„Za chvíli jsme na místě, princezno.“ Usmál se na mě a já viděla ty jiskřičky v jeho očích. Věděla jsem, že bych se do něj mohla hned zamilovat. Když bych si to dovolila...

Měl pravdu. Netrvalo dlouho a parkovali jsme kdesi v lese. Začala jsem být jakási rozladěná, tohle jsem nečekala. Vypadalo to spíš na nějakou pochybnou chatku, než na nějaký luxusní hotel, který jsem si představovala, když jsem o cíli naší cesty přemýšlela. Nechtěla jsem dát najevo zklamání. Věděla jsem, že by byl Jake smutný, že nesplnil má očekávání. Vystoupila jsem z auta a pomalu se šourala k cíli. Viděla jsem, že mě Jacob popohání očima, očividně byl nadšený a já mu nechtěla kazit jeho radost.

„Tadáá,“ zvolal a já zvedla oči od země a zadívala se na objekt Jacobova zájmu. Vytřeštila jsem oči. Přede mnou stál malebný, dřevěný srub, který vypadal jako z pohádky. Pomalu jsem vešla na verandu a opatrně našlapovala. Dřevo pod mými kroky příjemně praskalo a vydávalo takový kvílivý zvuk, který se mi moc zamlouval. Jake mi otevřel dveře a já opatrně nakoukla dovnitř. Úžasem jsem ani nedýchala. Ocitli jsme se v malé, útulné chodbičce, která ústila v prostorné přízemí. Nikde nebyly příčky, žádné stěny, oddělené místnosti, ale jeden velký, rozlehlý prostor. Celé místnosti dominoval obrovský krb, jaký vídáte ve filmech. Před ním se rozprostírala obří kožešina. Už teď jsem věděla, že bude nesmírně příjemná na dotek. V jedné části obýváku jsem viděla barový pult, který odděloval obývací část od kuchyně. Ta byla sice malá, ale velmi prakticky zařízená. Byl zde veškerý komfort, všechny přístroje, na které si člověk vzpomněl, ale dokonale pasovaly do okolní atmosféry. Kuchyňská linka byla celá z bytelného dřeva a dokonale ladila se zbytkem místnosti.

Z obýváku vedly masivní, dubové, ručně vyřezávané schody. Byla jsem zvědavá, co je v dalším patře, a tak jsem schody hned vyběhla, aby byla má zvědavost ukojena. Jakmile jsem vstoupila do patra, otevřela se přede mnou obrovská chodba plná dveří. Zvědavě jsem nakoukla do prvních a ocitla jsem se tak v malebné ložničce, uprostřed které se nacházela veliká postel s nebesy. I zde bylo vše víceméně ze dřeva, vše dokonale ladilo se zbytkem vybavení a nábytku. Z ložnice vedly ještě dvoje další dveře – jak jsem zjistila, jedny do koupelny a druhé do samostatné šatny. Našlapovala jsem měkkým, huňatým kobercem zpátky na chodbu, rozhodnutá prozkoumat, co se skrývá za dalšími dveřmi. Za jedněmi jsem objevila další ložnici, kdežto za těmi dalšími se rozprostírala obrovská koupelna – ta předchozí, co se nacházela v ložnici, byla jen slabý odvar toho, co se ukrývalo za těmito dveřmi. Místnost, řekla bych stejně velká jako ložnice, byla vydlážděná luxusními kachličkami. Koupelně vévodila obrovská masážní vana. Mimo jiné tu byl i větší sprchový kout, umyvadlo, toaletní stolek, záchod, a další nezbytné koupelnové drobnosti.

Poslední dveře na patře vedly do místnosti, která by se dala nazvat společenská. Byla v ní větší sedačka, kulečníkový stůl a šipky. Taky knihovna, gramofon a obrovská sbírka desek. Z místnosti vedly prosklené dveře – jak jsem zjistila později – na terasu. Ta byla obrovská. Bylo z ní perfektně vidět do okolních lesů. Věřila jsem, že v létě tu musí být nádherně. Sedět v proutěných křesílkách, pít ranní kávu, dýchat čerstvý lesní vzduch. Poslouchat šum stromů a zpěv ptáků. Kecla jsem si na jedno z křesílek a zasnila se. Připadalo mi, jako by se zastavil čas. Chtěla jsem tak zůstat napořád. Líbilo by se mi, kdybych tu mohla být už navždy a nic nemusela. Bylo tu překrásně a doufala jsem, že si krásu tohohle místa budu moct vychutnávat co nejdéle.

Chvíli jsem jen tak tiše seděla, ale pak jsem se zvedla a vydala se do přízemí za Jacobem. Našla jsem ho zrovna v procesu vybalování – zrovna skládal jídlo do ledničky. Vezl toho, jako kdybychom sem jeli na měsíc, a ne na víkend.

„Kdo všechno to bude jíst?“ děsila jsem se.

„No, já mám tak trochu větší apetit,“ uculil se na mě. Rozesmála jsem se a šla mu pomoct s vybalováním.

On mezitím začal něco kuchtit. Vonělo to báječně. Do té doby jsem si ani neuvědomila, že mám obrovský hlad. Hlasitě mi zakručelo v břiše – musel to slyšet i on.

„Neboj se, jídlo bude za chvíli.“ Přikývla jsem a nakukovala mu pod ruce. Netrvalo dlouho a servíroval na stůl.

Jídlo vypadalo mnohem líp, než vonělo, a když jsem ochutnala první sousto, byla jsem v sedmém nebi. Jake byl vynikající kuchař. Jídlo jsem do sebe hltavě naházela, za soustavného pochechtávání Jacoba, protože jsem prostě jinak nemohla. Po jídle jsem se svalila na gauč.

„Myslím, že se už ani nehnu,“ vzdychala jsem. Byla jsem naprosto přecpaná. Jacob se svalil vedle mě.

„Myslím, že já taky ne. I když... Trocha tělocviku, po tom vydatném jídle, není špatný nápad,“ řekl, s jiskřičkama v očích.

Viděla jsem, jak se jeho ruka blíží k mé. Zlehka se mě dotkl. Neprotestovala jsem. To mu asi dodalo odvahy a pokračoval dál. Jemně sunul svou ruku, nahoru po té mé, až se dotkl mé tváře. Svými prsty přejel po mých rtech, zlehka se jich dotknul, a mně z hrdla uniknul tichý vzdech. Pomalu se ke mně naklonil a sotva se dotkl svými rty těch mých. Přitáhla jsem si ho za hlavu blíž k sobě a spojila naše rty. Ochutnávala jsem ty jeho. Kroužila jsem jazykem po spodním rtu, lehce ho skousla a trochu jsem pootevřela rty. Jake to vzal jako svolení a svým jazykem se vnořil do mých úst a vyhledal ten můj. Tělo se mi začínalo celé chvět touhou. Obkročmo jsem se posadila na Jacoba, aniž bych přerušila náš polibek, a začala jsem ho hladit po hrudi. Viděla jsem, že váhá, nevěděl, zda smí, ale já v tu chvíli nemyslela na nic jiného. Probudil ve mně chtíč a chtěla jsem ho tak moc, až to nebylo snad ani možné. Vyhrnula jsem mu tričko, čímž jsem ho donutila zvednout ruce, a přetáhla jsem mu ho přes hlavu. Seděl pode mnou, do půl těla nahý, a já se tak mohla kochat jeho vypracovaným svalstvem.

Nechtěl zůstat pozadu a začal mi rozepínat knoflíky košile, co jsem měla na sobě, jeden po druhém. Až trýznivě pomalu. Chtěla jsem, aby se mě dotknul, aby mě miloval, aby ukojil můj chtíč.

Pomalu mi sundal košili z ramen, prsty sjel po mých zádech k zapínání podprsenky, a zbavil mě tak toho přebytečného kousku oblečení. Zlehka se dotkl mých prsou, vzal je do ruky a hladil je. Jakmile se dotkl bradavky, hlasitě jsem vydechla. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Zmocňoval se mě tak pomalu. Mým tělem lomcovala touha a já ji chtěla ukojit, tak strašně moc!

Nadzdvihla jsem si sukni, rozepnula mu poklopec a prudce na něj dosedla. Pohybovala jsem se na něm v pomalém rytmu, dokud jsem si docela nezvykla na jeho velikost. Jacob byl tak překvapený mou iniciativou, že mu chvíli trvalo, než převzal otěže. Přetočil mě na záda a prudce do mě vnikal. Křičela jsem slastí, sténala jsem, a nedlouho na to se mé tělo zmítalo v křeči orgasmu. Jake mě zlehka políbil na rty a ještě chvíli pokračoval v tom, co dělal dosud, dokud se i on neocitl ve výšinách rozkoše.

„To... bylo... neskutečné,“ zašeptala jsem udýchaně. Jen přikývl, neschopen slova. Při pohledu do jeho očí jsem to ale viděla. Bylo to jiné než dosud. Věděl to i on, věděla jsem to i já. Už to nebyl jen čirý, živočišný sex. Dnes to bylo, poprvé, milování. Věděli jsme to oba. I beze slov. Právě tímto krokem jsme porušili tu pomyslnou hranici. Spadli jsme do propasti, ze které již není návratu. Do propasti, které se říká láska...

Omlouvám se, tak strašně se omlouvám. Ale víte, jak to dopadá, když člověka přejde chuť ke psaní. Ale řekla jsem si, že když jsem měla narozeniny, dostala jsem dárky a byla jsem spokojená, mohli byste z toho mít i něco vy!

Co vy na to? Menší tipování by nebylo? Můžu vás ale ujistit, že to dopadne naprosto jinak, než jak se vám to jeví teď.

Kapitolku chci věnovat NatyCullen a VerCullen - vy víte za co, holky. Díky vám to tu je!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Delusion of love - 17. kapitola: