Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Delusion of love - 16. kapitola

11.04.2012 (17:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1929×

Jacob:

Co se to se mnou děje? Dostává se mi pod kůži, jako nikdo. Uvědomuju si, že jediné, o čem přemýšlím, je ona. Každou chvíli, co s ní nejsem, proklínám. Nejradši bych s ní byl pořád. Díval se na její milý úsměv, červenající se tváře, oči lesknoucí se vzrušením. Chtěl bych poslouchat její jemný, melodický hlas, který je jako balzám na duši. Laskat její dokonalé tělo, hladit ty dva dokonalé kopečky, líbat ji na její rudé, srdcovité rty…

Povzdechl jsem si. Byl jsem ztracen. Kvůli ní. Potřeboval jsem ji. Když jsem s ní nebyl, jako bych nežil. Byl jsem ochoten dát jí vše, udělat pro ni vše. Včera jsem ji viděl, strávil s ní dokonalou noc, a už teď mi chyběla. Měl jsem nutkání napsat jí. Připadal jsem si jako puberťák. Takhle se chová dospělej chlap?!

Moje touha mě přemohla a vyťukal jsem sms: Musím tě vidět. Chybíš mi. J.

Co chvíli jsem hypnotizoval telefon, ale odpověď nepřicházela. Třeba ještě spí, napadlo mě. Nebo nemá čas. Určitě se mi brzo ozve, říkal jsem si. Měl jsem pravdu, netrvalo dlouho a přišla mi od ní zpráva. Kdybych věděl, co v ní bude, nikdy bych ji neotevřel. Radši bych byl ve sladké nevědomosti. Jakmile mi zapípal telefon, natáhl jsem se po něm a otevřel příchozí sms.

Jakeu, promiň, nemůžu. Mrzí mě to.

Chvíli trvalo, než mi došel smysl těch slov. Strnule jsem hleděl na těch pár slovíček, které dokázaly tak dokonale zničit můj pocit štěstí. Vykašlala se na mě. Zase! Nechala mě, opustila mě, vrátila se k němu! Opět! Jak mi to mohla udělat? Byl jsem tady, když mě potřebovala, když mě chtěla. Co má on, co já nemám? Proč si vybrala ho, i přes to všechno? Věčně je samotná, on se o ni nestará, kašle na ni, nedává jí to, co potřebuje, ale přesto vždy zvolí ho. Proč?!

Cítil jsem se hrozně. Byl jsem prázdný. Chyběla mi. Nespočetněkrát jsem měl nutkání jí napsat, zavolat jí, zjistit, co se stalo, proč tak obrátila. Věděl jsem, že u mě hledala útěchu, dával jsem jí to, co neměla. Věděl jsem, že mě nemůže milovat, že mě nemiluje, ale i přesto mě její chování zranilo.

Ale cos čekal, Jacobe? Byl si jen její hračka, její útěcha v osamocených chvílích, její potěšení. Dávals jí to, co potřebovala, vždyť šlo jen o sex!

Tak proč mě to, sakra, tak vzalo? Protože jsem se do ní zamiloval…

Bylo to bolestné zjištění. Věděl jsem, že nikdy nebude moje. Vždy budu ten druhý…

Byly to už dva měsíce, ale mně připadalo, jako by to bylo včera. Dva měsíce jsem ji neviděl, byl bez ní. Cítil jsem se sám, byl jsem jako tělo bez duše, protože mou duší byla ona. Nežil jsem, jen přežíval. Do práce jsem chodil jen proto, že jsem musel, zbytek času jsem proseděl doma. U televize, v posteli, nic jsem nevnímal. Okolní svět plynul kolem mě, bez toho, aby mě nějak ovlivnil. Stejně tomu tak bylo dnes. Přišel jsem z práce, svalil se na gauč, zapnul tam nějakou reality show a koukal. Netušil jsem, co se tam děje, nevnímal jsem to, jen jsem potřeboval nemít ticho. Nebýt sám se svými myšlenkami. Večer, před usnutím, to bylo vždy nejhorší. Myslel jsem na ni. Pořád. Chyběla mi…

Z přemýšlení mě vytrhl telefon. Natáhl jsem se po něm. Na displeji stálo: Jedna nová zpráva.

Otevřel jsem ji. Potřebuji tě vidět. Prosím!

Odesílatel: Bells

Koukal jsem na to a nemohl uvěřit svým očím. Okamžitě jsem vyťukal odpověď: Za půl hodiny tě vyzvednu. J.

Vypnul jsem televizi, oblekl se, zabouchnul za sebou dveře a spěšně sbíhal schody. Nasedl jsem do auta a rychle se vydal k ní.

To, co jsem cítil, když mi otevřela, se nedá slovy popsat. Zhroutila se mi do náruče a jen plakala. Tišil jsem ji, konejšil, byl tam pro ni. Celou noc jsem jí šeptal milá slovíčka a k ránu jsem konečně uviděl, že měly nějaký smysl. Začala se pomalu zklidňovat a nedlouho po tom, co přestala plakat, usnula. Byl jsem rád, že ji můžu držet v náruči, starat se o ni, být tu pro ni. Nic víc jsem v tu chvíli nepotřeboval. Netlačil jsem na ni, nedotíral, věděl jsem, že si potřebuje uspořádat svůj život. Že si musí ujasnit, co chce, že si musí udělat v životě pořádek. A doufal jsem, že se rozhodne správně. Ale věděla, že jsem tu pro ni. Kdykoliv. Uplynul nějaký čas a pořád to bylo ve stejných kolejích. Nechtěl jsem na ni tlačit, ale přál jsem si, aby se to už nějak rozlousklo. Nejistota mě ubíjela. Ale jak jsem později zjistil, mělo jí být konec...

Mířil jsem do parku, kde jsem se měl setkat s Bellou, a přemýšlel jsem, co myslela tou smskou. Znělo to vážně a já jsem dostával strach. Třeba mi chce říct, že už mě nikdy nechce vidět. Nevěděl jsem, co mám očekávat, proto jsem se, s bušícím srdcem, vydal vstříc dnešnímu odpoledni. Snad už se to všechno dnes nějak vyřeší.

Blížil jsem se k naší mýtince a Bellu jsem viděl již z dálky. Jakmile jsem ji uviděl, ústa se mi samovolně roztáhla do úsměvu.

„Ahoj, Bells, děje se něco? Nebo jsem ti jen chyběl?“ Usmál jsem se lišácky a vtiskl jí pusu na tvář.

„No, musím s tebou mluvit, Jakeu. Potřebuju ti něco říct.“

Nechápavě jsem se na ni podíval. „Pojď se prosím posadit,“ řekla. Byl jsem zmatený. Nedokázal jsem se v ní vyznat, netušil jsem, co se bude dít.

Smutně se na mě usmála, nadechla se, a začala: „Víš, měla bych ti něco říct. Myslím, že máš právo to vědět. Pokud se už se mnou nebudeš chtít vídat, pochopím to, protože na to máš plné právo.“

„Bells, tak co je?“ přerušil jsem ji netrpělivě.

„Jacobe, jsem těhotná.“

„Cože? Ty jsi těhotná?“ zeptal jsem se zmateně. Hlavou se mi honily myšlenky jedna řes druhou. Nevěděl jsem, co říct, tohle jsem nečekal ani v nejmenším. „Vždyť… já… dával jsem si pozor…,“ řekl jsem, to, co jsem měl právě na jazyku.

„Jakeu, jsem těhotná. Čekám Edwardovo dítě,“ zašeptala. Cítil jsem se, jak kdyby mi někdo zabodl nůž do srdce. Ten hajzl, ten parchant! Nestará se o ni, kašle na ni, a ještě jí udělá dítě?! Co to bude za otce? Vždyť už jako manžel je příšerný. Vždyť to dítě bude chudák! V jedné jediné chvíli se mi zhroutil celý svět. To, v co jsem doufal, v co jsem věřil, se rozplynulo jako pára nad hrncem. Štěstí bylo pryč. Zbyla jen prázdnota v mém srdci. Nedokázal jsem se na ni ani podívat. Už i říct jedno jediné slovo pro mě bylo nesmírně těžké. Ale přemohl jsem se. „Aha,“ řekl jsem.

Zvedl jsem se a odešel. V tu chvíli jsem nedokázal udělat nic jiného. I přes to všechno jsem jí nechtěl ublížit, nechtěl jsem jí říct něco, co by mě mrzelo, a proto jsem musel odejít a vše si v klidu promyslet. Ani jsem se neohlédl, neunesl bych ten pohled na ni, jak tam sedí jak hromádka neštěstí.

Nevěděl jsem, kam půjdu, nekoukal jsem, kam mě nohy nesou, prostě jsem jen šel. Potřeboval jsem přemýšlet. Nad tím vším, nad tím, co mi řekla, co budu dělat. Nad vším. Nad svým životem, budoucností. Ale jediné, na co jsem dokázal myslet, byla ona. Už v tu chvíli, kdy jsem se zvedl z té lavičky, mi bylo jasné, že jsem udělal chybu. Měl jsem tam s ní zůstat. Měl jsem tam být s ní. Nemohl jsem přece být jako on. To on ji věčně opouštěl a takový jsem já být nechtěl. Už mi to bylo všechno jasné. Věděl jsem, co musím udělat.

Rozběhl jsem se směrem k jejímu domu, běžel jsem, jak kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Přiložil jsem prst na zvonek a zazvonil. Nikdo neotvíral. Ale já byl rozhodnutý neodejít. Opřel jsem se o tlačítko a nepouštěl ho. Dřív nebo později mi musí otevřít, ať chce nebo ne! Modlil jsem se k bohu, aby jí to dlouho netrvalo. Musel jsem se omluvit, musel jsem vysvětlit své chování.

Slyšel jsem, jak se někdo plouží ke dveřím a sotva slyšitelně nadává. Za chvíli zarachotil klíč v zámku a dveře se pomalu otevřely. Nenechal jsem ji promluvit, musel jsem jí to říct.

„Bells, já... Omlouvám se. Promiň mi to, prosím. Nevím, co to do mě vjelo,“ vychrlil jsem na ni, než stačila cokoliv namítnout. Nezmohla se ani na slovo, jen uhnula ze dveří, abych mohl vejít. Nejdřív jsem chtěl projít kolem ní, ale nakonec jsem se u ní zastavil, vzal její tvář do dlaní, a políbil ji. Zlehka se dotkl jejích rtů a ochutnával je. Bylo to tak opojné, že jsem se jí nemohl nabažit. Její rty přímo pasovaly k těm mým. Když jsem viděl, že se nebrání, polibek jsem prohloubil. Líbal jsem ji, jemně, lehce, a Belle se podlamovala kolena. Vycítil jsem to, vzal ji do náruče a odnesl do ložnice. Položil jsem ji do postele, lehl si nad ni a pokračoval v tom, co jsem započal v chodbě. Nenasytně jsem ji líbal. Cítil jsem, jak její tělo vibruje touhou, tou dlouho zadržovanou touhou, a jakmile jsem dotkl Bellina dekoltu, vybuchla. Tak málo stačilo, aby se vznášela ve výšinách rozkoše.

Překvapeně jsem se na ni podíval, usmál se, a pokračoval v laskání jejího těla. Zlehka jsem se dotýkal každé částečky toho dokonalého těla, co se pode mnou svíjelo, a ona pod mými dotyky tála. Věnoval jsem se jí. Chtěl jsem, aby mi věřila. Chtěl jsem jí dát najevo, že jsem tu pro ni. Že ji neopustím. Že tu pro ni budu vždy. A už napořád.

Bella byla celá roztoužená, avšak já na tom nebyl jinak. Bylo to tak dlouho, co jsme se vzájemně oddávali slastným hrátkám. Viděl jsem, že i já to chybí. Zajela mi rukou pod tričko, hladila mě na nahé hrudi, a začala mi rozepínat kalhoty,... Vůbec jsem se nebránil. Viděl jsem, že se jí třesou ruce, ale jen jsem němě přikývl, abych jí tak dodal odvahy. Aby pokračovala. Šílel jsem po ní. Pokračovala v laskání, a jakmile mě zbavila kalhot, vzrušeně vydechla. Byla dokonalá. Okouzlující. Vzrušující.

Nemohl jsem se dočkat, až spojím naše těla v jedno. Pomalu jsem se k ní přibližoval, ústy laskal její krk a cítil jsem, jak se mi do penisu hrne krev. Šílel jsem, toužil jsem po ní. Přitiskl jsem se svým tělem k tomu jejímu, podíval jsem se jí do očí a doufal, že mi odpoví na mou nevyslovenou otázku. Přikývla. Vnikl jsem do ní a zasténal. Pohyboval jsem se pomalu, ale nebyl jsem schopen vydržet tyhle mučící pohyby. Bella hlasitě vzdychala moje jméno. Vzrušovalo mě to. Nedokázal jsem udržet to tempo a musel jsem zrychlit. Netrvalo dlouho a její tělo se třáslo právě prožitým orgasmem. Cítil jsem, jak se stěny její jeskyňky stahují okolo mého údu, a věděl jsem, že to pro mě byla poslední kapka. Začalo mi v něm cukat a začal jsem její tělo plnit tou životodárnou tekutinou. Úlevně jsem se svalil vedle ní, přitáhl si ji k sobě a objal ji.

„Děkuju ti. Doufám, že jsem vám nijak neublížil,“ zašeptal jsem.

„Ty mi nemáš proč děkovat, to já děkuji tobě,“ odpověděla. Pomalu se jí zavírala víčka a já jsem věděl, že nebude dlouho trvat, a upadne do říše snů. Nechal jsem ji spát, potřebovala odpočívat. Nevím, jak dlouho jsme tam spolu tak leželi, ale musel jsem taky usnout.

„Bells, vstávej,“ řekl jsem.

Pomalu otevřela oči. Byla tak nádherná.

„Potřebuju s tebou mluvit. A chci s tebou mluvit co nejdřív, nechci to odkládat,“ mluvil jsem, zatímco se probírala ze slastného snění.

Přikývla.

„To, co si mi řekla v parku... Promiň, že jsem odešel, ale potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. Dovedlo mě to k tomu, co jsem chtěl udělat už dávno. Bells, já... Prosím... Zůstaň se mnou. Postarám se o tebe i o malé, můžete se nastěhovat ke mně, jen mě, prosím, neopouštěj. Vím, že je to jeho dítě, ale budu se o něj starat jako o vlastní. Z toho parku jsem utekl, protože jsem měl sto chutí se vrhnout na toho parchanta, co si tě neváží, a ještě ti udělá dítě, byl jsem naštvaný a nechtěl jsem říct něco, co by mě pak mrzelo. On si tě prostě nezaslouží. Já ti dám vše, co potřebuješ, postarám se o vás. Bells, prosím...“

Vyvalila na mě oči a bylo vidět, že jí to v hlavě šrotuje. Přemýšlela. Věděl jsem, že mám už napůl vyhráno, pokud o tom aspoň uvažuje. Dám jí vše. Udělám pro ni vše. Bude moje. Musí být. Musí, protože ji miluji! 

shrnutí

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, zlatíčka. Ale pokusila jsem se vám to vynahradit trošku delší kapitolou, má okolo dvou tisíc slov. Touhle kapitolou to máme kompletní. Víme, co se děje, co se odehrává v hlavě Edwardovi i Jacobovi. Teď už nás čeká ta další, řekla bych těžší, část. Pro koho se Bella rozhodne? Komu fandíte vy?

Taky bych vám chtěla pogratulovat - s touto kapitolou jste se přehoupli přes dvacet tisíc přečtených slov. A strašně moc vám děkuju za vaše komentáře. A budu doufat, že pod touto kapitolku taky vyjádříte svůj názor!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Delusion of love - 16. kapitola: