Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas letí včera - 3. kapitola

Al


Čas letí včera - 3. kapitola Bella se znovu probouzí do prvního školního dne. Nemůže tomu uvěřit a přemýšlí, co udělala předešlý den špatně a pokouší se první den prožít stejně jako kdysi, ale s jedním nepočítala.
Poviedka je napísaná v rámci spoluautorskej poviedky

Teprve až když táta odešel z pokoje, dovolila jsem si vydechnout. V hlavě jsem měla zmatek a přemýšlela, jestli jsem se nezbláznila, ale když jsem šáhla po telefonu, datum mě ujistil v tom, že jsem opět v ten první den školy.

Skryla jsem tvář do dlaní a zhluboka dýchala. Srdce mi tlouklo do žeber. Pomalu jsem si připouštěla, že tohle není sen, ale skutečnost. Znovu ten samý den. Zasáhlo mě zjištění, že jsem udělala chybu a ten den na louce by znovu skončil stejně. Mou smrtí.

Neochotně jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny, abych si obličej opláchla studenou vodou. Zírala jsem na svůj pobledlý obličej s černýma kruhama pod očima a vyděšeným výrazem. Už jsem znovu nedokázala usnout a jen seděla na posteli a přemýšlela, kde se stala chyba.

Při oblékání jsem se snažila marně vzpomenout, co jsem ten úplně první den měla na sobě. Myšlenky mi uháněly tolika směry a vzpomínky byly stále mlhavé, ale o něco jasnější než včera.

Sešla jsem dolů a rozhlédla se po mém bývalém domově. Dýchalo tu na mě staromalédenecké kouzlo, kvůli kterému jsem si to tady tak zamilovala.

Táta seděl v kuchyni a popíjel kávu. Četl noviny a ani ke mně nevyhlédnul. „Dáš si snídani?“ zeptal se, když jsem si nalévala do hrníčku svoji kávu. Cítila jsem z něj nejistotu. Nerad rozebíral osobní věci.

„Asi jo,“ broukla jsem a dosedla na židli naproti němu. Zahleděla jsem se z okna a dovolila si chvíli užívat si tu chvíli jen pro sebe.

„Říkal jsem si, že po škole bychom mohli zajít do bistra na jídlo. Pár lidí by tě chtělo vidět,“ pronesl jakoby nic, aniž by vzhlédnul.

„Tak jo.“ Naskočila mi husí kůže z toho příjemného pocitu, který jsem měla v Charlieho přítomnosti. Chyběl mi, bylo to zvláštní, ale příjemné. Kupodivu jsem dokázala vycítit, jak se cítí.

„Tak zavolej, jak skončíš.“ Naše pohledy se střetly a já se na něj usmála. Na chvíli se v jeho pohledu prolnulo zděšení, které vystřídalo uspokojení a usmál se pod tím svým hustým knírkem.

„Jasně.“ V klidu jsem se nasnídala, protože jsem měla ještě dost času. Zřejmě jet hladová do školy a setkat se s Alicí dřív než s Edwardem nebyla ta správná cesta.

Na parkovišti před školou jsem odolala nutkání vyhledat stříbrné Volvo a zašla do školní budovy, aniž bych se rozhlížela okolo sebe. Naoko jsem studovala rozvrh, byla jsem si vědoma, kde jsou veškeré učebny, ale z paměti jsem nedokázala vydolovat přesný seznam hodin, přestože jsem včera prožila to samé.

Nemusela jsem to hrát dlouho, než se mě chopil ten správný člověk, který mi pomohl i tenkrát a já musela poslouchat to nejisté plácání, které mi ze zpětného pohledu vlastně zalichotilo. Byla jsem už jiný člověk a uvědomila si, že by nemuselo být špatné si trochu užít s přáteli, než se znovu stanu upírem. Mohl to být tohle důvod, proč to včera nevyšlo? To jsem netušila. Neměla jsem ani ponětí, kolik možností budu mít a jestli některá z nich je správná, ale doufala jsem, že aspoň jedna ano.

Efekt motýlích křídel, pořád mi ten paradox táhnul hlavou, takže jsem příliš nevěnovala pozornost učivu a nejistě se rozhlížela kolem sebe a snažila si zapamatovat veškeré studenty, které jsem ten den potakala, nebo s nimi prohodila pár slov.

Znovu jsem byla nová neokoukaná a neohrabaně nešikovná holka, která všechny zajímala. S postupem hodin se mi to znovu přestávalo líbit až do oběda. Celá rozechvělá jsem se posadila s tácem jídla ke stolu a poslouchala prázdné tlachání Jessicy.

Pokaždé když klaply dveře, nejistě jsem k nim zdvihla pohled, jestli už moje rodina přichází na scénu. Cítila jsem motýly v břiše, tak jako pokaždé, když jsem viděla Edwarda. Byla jsem si jistá, že je to láska. Společně jsme toho překonali tolik, že bylo by nespravedlivé, aby náš společný život skončil na té louce. Chtěla jsem vidět svoji dceru vyrůstat. Cítila jsem téměř až bolest z toho, že bych přišla o společně strávené roky. Rostla nám před očima tak rychle a ničím se neprovinila a měla kvůli nám zůstat celý život na útěku? Zlobila jsem se na sebe, že jsem na té louce nezabojovala víc.

Tak jsem se zamyslela, že mi uniklo, když moje rodina vstoupila do jídelny. Zvedla jsem hlavu přesně ve chvíli, kdy kolem nás procházel Edward. Naše pohledy se střetly a já ucítila, jak se mi hrne krev do tváří. Srdce mi bušilo jako splašené a já polknula, stejně jako Edward.

„Tohle je Edward Cullen, žádná holka mu není dost dobrá,“ zaslechla jsem Jessicu, ale od Edwarda jsem nedokázala odtrhnout pohled, dokud se neposadil na židli k sourozencům a věnoval mi rozzlobený zamračený pohled. Alice vedle něho zastřeně zírala před sebe a já měla dojem, že mi srdce vynechalo jeden údery.

Utrápeně jsem sklopila hlavu ke svému tácu a skryla tvář za hradbu svých neposlušných vlasů. V duchu jsem si nadávala, že jsem se nechala tak rozptýlit a obávala se, jaký následek to bude mít.

Nakonec jsem se spěšně zvedla a jen tak tak se vymotala od stolu, abych neupadla a už pelášila k učebně biologie, abych tam byla dříve než Edward a mohla si vybrat jiné místo, co nejdále od něj, ale osud byl tentokrát proti mně.

Rozvázala se mi tkanička u boty a někdo mi ji přišlápnul. Rozplácla jsem se na podlaze a za tichého klení jsem musela rychle posbírat obsah svého batohu, který jsem si zapomněla zapnout. Sbírání věcí mě zdrželo natolik, že jsem k učebně doběhla až jako poslední.

Zahlédla jsem pana učitele Moolinu, který stál před katedrou a už mě k sobě lákal a já nejistě vstoupila dovnitř ve chvíli, kdy větrák u dveří mířil zpět do třídy. Jako naschvál jsem musela vstoupit do proudu vzduchu, který zrovna mířil Edwardovým směrem. Byl to jen okamžik, když se mu pohnuly papíry na jeho stole, ale to jak se napjal, mnou projelo jako nůž. Zamrazilo mě a dostala jsem strach, ale to už mě pan učitel zasvěcoval do hodiny a poslal mě si sednout k Edwardovi a nabádal mě, abych dávala pozor.

Nejistě jsem se usadila na kraj židle co nejdál od něho a znovu skryla tvář za oponu vlasů. Snažila jsem se uklidnit, ale srdce mi tlouklo jako splašené. Adrenalin stoupal a mně se zdálo, jako bych slyšela vlastní krev se hnát žilami rychlostí hladového chrta.

Věděla jsem, že se Edward na mě celou dobu dívá, propaloval mě pohledem a ve mne narůstal neklid, měla jsem nutkání se okamžitě zvednou a utéct ze třídy, ale strach mi to nedovolil. Přikoval mě na místě.

Nemohlo uběhnout snad ani deset minut, když jsem se zavrtěla a trochu pohodila hlavou. Což jsem si později uvědomila, byla hrubá chyba. Proklaté lidské potřeby. Nestačila jsem ani vykřiknout, když mě Edward popadl a přitáhl si mě na hruď. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to, všechno co jsem se naučila jako upír, mi bylo v lidském těle k ničemu.

Odklonil mi hlavu a já zděšením vykřikla, když se mi jeho zuby zanořily do krku. Kopala jsem kolem sebe a snažila se od něho odtrhnout, ale to pálení, které se začalo šířit mým tělem od kousance, mě rázem ochromilo. Slyšela jsem, jak mi Edwardův silný stisk způsobil zlomeniny. Celou třídou se rázem začaly ozývat zděšené výkřiky a šoupání židlí a nohou po podlaze.

Když se moje tvář setkala s chladnou podlahou a já cítila, že už ve mne nezbývá moc života, slyšela jsem ještě zděšený křik Alice a Emmetta, když se snažili Edwarda uklidnit.

„ÁÁÁÁÁ,“ konečně jsem uslyšela vlastní křik a zděšeně kolem sebe mlátila rukama. Měla jsem strach, že Edward přišel dokončit, co začal.

„Bello, no tak, hej, Bello.“ Ucítila jsem na svém rameni čísi dotek, ale bránila jsem se mu, ale to mě někdo přitáhl do sevření.

„Pusťte mě, ne prosím, já už nechci!“ křičela jsme z plna hrdla.

„No tak, holčičko, no tak. To jsem já, táta.“ Ztuhla jsem a zděšeně se nadechla, cítila jsem, jak se mi plíce roztahují a žádné pálení moje tělo už neochromovalo. Srdce mi bilo jako splašené.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě táta a já k němu konečně zvedla oči. Měla jsem sucho v ústech, musela jsem několikrát olíznout rty, abych byla schopná mluvit.

„Jo, jsem, jen… Asi se mi něco zdálo,“ zabolelo mě z toho srdce, že znovu tátovi lžu. Unaveně jsem si položila hlavu na jeho rameno a on mi rukou přejížděl po mokrých zádech.

„To bude tím stresem z nové školy,“ řekl pomalu a já měla co dělat, abych se nerozvzlykala. Natáhla jsem ruce a pořádně ho objala. Konejšil mě jako malou holčičku a já naslouchala jeho srdci a dechu, uklidňovalo mě to.

„Už je to dobrý?“ zeptal se táta po pár minutách a já ho neochotně pustila, nejistě jsem se pousmála a přikývla.

„Jasně a promiň, že jsem tě vzbudila. Už se to nestane,“ slíbila jsem.

„Pokud se na to necítíš, nemusíš jít ještě do školy, buď ještě pár dní doma, můžeš se třeba stavit za Jacobem do rezervace. Trochu si tu zvykneš. Střední může být děsivá.“ Na chvíli jsem se zamyslela.

„Popřemýšlím o tom. Díky. Už si běž lehnout. Ráno ti řeknu, jak jsem se rozhodla.“

„Dobře,“ nejistě se ještě zastavil ve dveřích do mého pokoje. „Bells?“

„Ano?“

„Nechci, aby to vyznělo, že tě tu nechci, ale neměla bys to lepší u mámy?“ Ten jeho smutný pohled mě zaskočil.

„Ne. Jsi můj táta a mám tě ráda. Ale pokud mě tu nechceš…“

„Ne, to vůbec ne. Jsem rád, že tu jsi, holčičko. Jen víš, chápej, moc to neumím, nikdy jsem to neuměl…“

„To nevadí,“ ujistila jsem ho, „naučíme se to spolu.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Tak jo.“ Naposledy se na mě podíval, než zavřel dveře a já si znovu lehla do postele. Odkopala jsem peřinu a zírala do stropu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych do školy nešla, ale nebyl by to až příliš velký zásah?

Musela jsem se na to rozhodnutí ještě vyspat. Vylezla jsem z postele, se skřípěním jsem trochu pootevřela okno, abych měla čerstvý vzduch a znovu zalezla do postele a zamotala se do peřin. Bála jsem se, že neusnu, ale spánek znovu rychle mě dohnal.


 Už když Lorinne napsala předešlou kapitolu, kde vyšlo najevo, že se bude opakovat stále první den, okamžitě jsem věděla, jak ten den chci napsat. Snad mě za to neukamenujete, ale přeci víte, že taková možnost tu byla. Snad se vám kapitola líbila a budu se těšit na další první školní den.

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čas letí včera - 3. kapitola :

 1 2   Další »
13. Selena18
29.11.2021 [19:39]

Teda holky vy me napinate Emoticon Uz se tesim jak budete pokracovat Emoticon Emoticon

12. chloe
28.11.2021 [23:52]

chloePoslala jsem jí email, tak uvidíme, co poví

11. Lorinne webmaster
28.11.2021 [22:15]

LorinneSkúste sa dohodnúť vy dve. Livi napísala, že to bude mať do piatku hotové, tak neviem, či už na tom začala pracovať alebo nie

10. chloe
28.11.2021 [22:08]

chloeŠkoda, mám to hotový, ale co už. Každopádně teď to mám dost napasovaný, aby to pokračovalo na to, co je už odpublikované, takže s případným přihlášením se o další kapitolu asi počkám, až podle toho, jestli se to nebude až příliš rozporovat s tím co napíše LiviaCulen, ju? Emoticon

28.11.2021 [21:21]

chloeKruci, už to mám skoro napsaný, nějak mě to totiž chytlo :-)

8. Lorinne webmaster
28.11.2021 [20:43]

Lorinnechloe: Ale môžeš napísať ďalšiu kapitolu

7. Nikol18 admin
28.11.2021 [20:25]

Nikol18chloe: Už se přihlásila LiviaCullen. Emoticon

6. chloe
28.11.2021 [20:13]

Klidně si další díl vezmu, jestli smím...

28.11.2021 [18:12]

chloeVe skutecnosti uz me to taky napadlo kdyz uz se jedna o smycku takze neboj kameny v ruce nemam ale smajliku spousty :-)
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lorinne webmaster
28.11.2021 [14:48]

LorinneSelena18: Zatiaľ nikto.

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!