Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas letí včera 4. kapitola

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Čas letí včera 4. kapitolaZnovu stejný den? Jak dlouho asi potrvá, než z toho Belle definitivně hrábne?
Poviedka je napísaná v rámci spoluautorskej poviedky

Vzbudila jsem se, tentokrát bez křiku, ale zato mimořádně rozmrzelá a natáhla se pro telefon, abych umlčela ten neskutečně otravný zvuk budíku v něm. Vzpomínám si, že lovit ho ze záchodu nebyl žádný med, ale i přesto bych ho tam zrovna teď mileráda hodila znovu. Vůbec nic se mi totiž nechtělo a Charlieho myšlenka, že bych si zatím dala se školou oraz, zněla lákavě, a když už mi to koneckonců schvaluje dokonce i on, proč se neulít, že? Navíc jsem ze sebe potřebovala dostat všechnu tu nahromaděnou frustraci. O zlosti nemluvě, protože ještě teď cítím Edwardovy zuby zakousnuté do mého hrdla. Sama vím, jak těžké bylo ovládnout se, ale na poprvé to přece dokázal, ne? Tak co jsem sakra udělala špatně? A jak zabráním tomu, aby to udělal znovu?

To a mnoho jiného mi nyní zatěžovalo hlavu. Přesto jsem z postele nakonec vylezla, zavřela okno a stále si tak trochu pohrávala s myšlenkou, že se na vše vykašlu a vrátím se zpátky do postele, i když mi něco říkalo, že by to byla chyba. A taky se mi už zase chtělo na záchod.

Vzhledem ke své šikovnosti jsem svůj telefon tentokrát nechala ležet na nočním stolku a vydala se tam, abych vykonala tuto poněkud otravnou lidskou potřebu. Navíc jsem nezapomněla ani na sprchu a čištění zubů, protože další takový trapas riskovat nemíním.

První den jsem měla dojem, že musím do školy ihned běžet, protože jsem jednak toužila vidět opět živého Edwarda, tedy relativně živého, protože u upírů je to trochu komplikovanější, ale dnes jsem se vyloženě loudala a vše protahovala, jen abych oddálila nevyhnutelné, protože dobře vím, že si jen něco nalhávám, když si myslím, že do té školy nakonec nepůjdu. Na to jsem až moc svědomitá a pak taky… No prostě chci vidět Edwarda a ostatní, i když se na něj zlobím.

Jen v ručníku, ale zato celá perfektně vymydlená, jsem se vrátila k sobě do pokoje, otevřela skříň dokořán a začala v ní hledat něco na sebe. Ne, že bych byla vyloženě marnivá, ale je pravda, že mi moje staré oblečení prostě vadí.

Díky tomu, že Cullenovi měli podstatně více peněz a Alice navíc vkus, plus její posedlost nakupováním spolu s touhou všechny kolem sebe věčně obdarovávat, vedly k tomu, že jsem si zvykla na kvalitní a jemné materiály, zatímco tohle byl samý polyester, co mě navíc šíleně kousal. Teď už sice nemám tak citlivé smysly, no dráždí mě to i tak. Ale jasný no, musím pracovat s tím, co mám, i když to nesnáším, nesnáším, nesnáším!!!

Ach jo, být mnou je v poslední době velmi těžké a to jsem přitom měla za to, že jsem se po své proměně zase tak moc nezměnila, ale teď se mi zdá, že jsem ten rozdíl jenom neviděla…

***

Když jsem se oblékla a vyšla ven, do nosu mě uhodila vůně snídaně a hlavně kávy. Z toho mi samozřejmě ihned zakručelo v žaludku.

Už proto jsem dnes snídani opominout nehodlala, i když se spolu s nutností jíst vrátila i již zmíněná potřeba chodit na toaletu, ale bez ní by mi bylo ve škole opět špatně a to jsem nemínila riskovat. I když mi nic nechutnalo tak dobře jako krev. Což je paradox, protože jako člověku se mi z vůně krve dělalo špatně a omdlévala jsem.

Další jasný důkaz toho, že přestože se čas vrátil, věci nejsou stejné a já už vůbec ne…

Po schodech jsem šla raději opatrně, protože jsem si nechtěla opětovně narazit kostrč. I když vidět Charlieho se takhle řezat smíchy za mé utrpení dost možná i stálo, protože obvykle je spíš takový mrzout. Jelikož na mě ale dneska v tomhle ohledu neměl a můj výraz mu to evidentně napověděl, ani se moc nesnažil se mnou konverzovat, takže přede mě jen postavil talíř s míchanými vajíčky a slaninou, což byla jedna z mála věcí, co dovedl uvařit.

Sice jsem mu poděkovala, ale hlavní pro mě bylo kafe. Moje tělo totiž doslova prahlo po troše kofeinu, co by mi do žil vlilo novou energii.

„Aj caramba, Arabika nikdy nezklame,“ libovala jsem si, zatímco jsem to do sebe vehementně klopila.

„Dávej pozor, nebo se v tom utopíš,“ varoval mě Charlie, který mě celou tu dobu sledoval zpoza rozečtených ranních novin a potutelně se usmíval pod tím svým knírkem.

„Ještě nějaké rady?“ optala jsem se ho otráveně a zapadla za stůl ke své snídani.

„No, když už o tom mluvíš,“ začal ze sebe soukat, ale já už si díky svým předchozím zkušenostem dovedla docela dobře představit, co mi asi chce a i když jsem se za své chování později cítila provinile, v ten moment mi to bylo nějak jedno.

„Klid, tati. Drogy nemám, kondomy nepotřebuju, sama sebou jsem vždycky a na oběd s tebou po škole zajdu moc ráda.“

„O čem to…“

„Copak ty ses mi nechystal říct právě tohle?“ zmátl mě a já zase jeho, takže jsme si byli v jistém ohledu asi kvit, ale stejně to nebyla příjemná situace.

„Ehm, no nic,“ odkašlal si, aby zakryl své rozpaky a odložil noviny. „Musím běžet. Tohle probereme jindy a s tím obědem ti dám ještě vědět.“

„Jasný, měj se,“ rozloučila jsem se s ním a přitom bych si za své chování nejradši nafackovala.

Naštěstí jsem ale neměla moc čas na tohle beztak zbytečné bědování, protože jsem se musela najíst. Obvykle bych hned potom vstala a umyla po sobě nádobí, ale jestli bude zítra zase dneska, asi to nemá smysl, usnesla jsem se a použité talíře hodila do smetí.

Potom jsem si v předsíni nazula boty a tenkrát raději bez tkaniček, protože kdybych se ve škole rozplácla před Cullenovými, což by mi bylo podobný a tekla by mi červená, nebyla by to jen ostuda, ale i moje smrt a umírání není zrovna sranda. Vím to, protože jsem to zažila víckrát než-li je zdrávo. A když už jsem na sobě měla i bundu, vyšla jsem ven, nastoupila do auta a vyrazila směr škola.

***

Zase jsem navštívila kancelář, kde jsem dostala rozvrh, ale ani jsem se na něj nepodívala. Beztak se mě hned ujal Erik, aby mě na mou první hodinu zavedl a přitom mi cestou představoval své přátele včetně Jessici, Angely, Mika a prostě všech. Je sice pravda, že jsem včera zvažovala, že ta správná cesta, jak něco změnit, může tkvět i v tom, že bych se měla pokusit utužit svůj vztah se svými lidskými přáteli a co já vím, třeba to tak i je, ale dneska jsem na to fakt náladu neměla.

Celé dopoledne jsem skoro všechno a všechny kolem sebe ignorovala, takže se skoro i divím, že mě i přesto Jessica pozvala k jejich stolu, abychom se mohli společně naobědvat. Sem tam jsem jim sice odpověděla na jejich všetečné otázky, zatímco jsem jedla, ale vadilo mi, jak se na mě dívají jako nějaký šťavnatý kousek drbu a navíc mi beztak většinu času zabírala snaha ignorovat dveře do jídelny, kterými sem co nevidět opět vtančí Cullenovi.

Když se tak ale stalo a Jessica spustila tu svou starou známou a hlavně mimořádně obehranou písničku, snažila jsem se tvářit lhostejně, i když nejradši ze všeho bych na ni vyloženě zakoulela očima, protože v tom svém proslovu od posledně nezměnila ani jedno jediné slovíčko…

„Jasně, to je ten Edward Cullen, co mu žádná holka není dost dobrá, že?“ ušklíbla jsem se, když přišla řada na něj, protože už jsem to jednoduše nevydržela.

Naštěstí to ale nevyznělo, jakože jsem z něj úplně hotová, spíš naopak, protože jsem se na něj stále hněvala za to, že mě posledně zabil ještě před prvním ahoj.

„Jak víš, co jsem právě chtěla říct?“ zarazila se.

„Snadno, čtu ti myšlenky,“ pronesla jsem smrtelně vážným tónem, přestože to bylo myšleno spíše jako vtip, co měl jeden nečekaný důsledek, protože Edward zrovna procházel kolem nás a tak to samozřejmě nepřeslechl ani náhodou.

Dokonce i já jsem svým ubohým lidským zrakem viděla, jak sebou při tom cukl a vypadal přitom ještě směšněji, než když jsem se před Alice zmínila o svých předtuchách.

To máš za to, lásko. Jen ať ti to chvíli vrtá hlavou…

„Eh, jsi vtipná,“ poznamenala Jessica s falešným úsměvem ve tváři, zatímco jsem se v duchu opájela svou škodolibostí vůči Edwardovi. 

I když později mi došlo, že jsem si to možná zbytečně zavařila, protože těžko říct, jak teď bude probíhat dnešní hodina biologie…

***

Profesor Moolina si mě ihned po mém příchodu do učebny zapsal na presenční listinu a posadil k Edwardovi, takže vlastně žádná velká změna, tedy až na mou snahu eliminovat případné trapasy a úrazy a jelikož je skutečně zřejmě načase poučit se ze svých chyb, rozhodla jsem se, že dnes udělám pravý opak toho, co včera, kdy jsem se chovala jako srab, protože jsem se styděla, takže jsem se jen schovávala za své vlasy, aby mě nepřemohly mé vlastní a nyní poněkud nepředvídatelné emoce.

„Nazdárek, parťáku,“ pozdravila jsem ho s podivnou sebejistotou, zatímco na mě vejral jako na zjevení, takže ani zacpat nos si chudáček nestačil.

Vlastně mi neodpověděl a celkově vzato se mnou odmítl mluvit, což dal jasně najevo tím, že se ode mě odsunul, jak nejdál to šlo a i hlavu odvrátil směrem k oknu beze stop zájmu o mě.

„Jak chceš,“ utrousila jsem si pod nos a sedla si, taktéž co nejblíž uličky, abych pro něj nepředstavovala až takové pokušení.

Ani se nehni, žádné prudké pohyby, ani pohazování vlasů, protože vedle tebe je hladová šelma schopná kdykoli zaútočit, opakovala jsem si během hodiny stále a modlila se za to, aby se tentokrát ovládl, protože tudy cesta ven zaručeně nevede. Na druhou stranu jsem ho asi neměla zbytečně provokovat, že?

Bože, jak mě svědí nos…

Tahle hodina byla zkrátka muka pro nás oba, takže jen co zazvonilo, div jsme se nepoprali o dveře, jak jsme se naráz snažili protlačit skrze východ z učebny, což druhým nejspíš připadalo komické, ale jelikož Edward vyhrál a já opětovně skončila na zemi s odřenými koleny, zatímco on vesele pádil pryč, jako kdyby měl za zadkem hejno sršáňů, nic zábavného na tom nebylo. Zapomněla jsem totiž, jak taková zranění bolí a o své hrdosti, co vzala za své, ani radši nemluvím vůbec…

***

Poté, co jsem se dopajdala na ošetřovnu, kde mi rány dezinfikovali a zalepili, jsem si v automatu koupila tři obří tabulky čokolády a spolu s nimi jsem se namísto tělocviku, nebo co jsme to teď měli vlastně mít, usadila do auta na školním parkovišti. Zapnula jsem topení i rádio, které bylo lehce rozladěné, nohy jsem si hodila na palubní desku a cpala se čokoládou jako divá.

V tomhle totiž má schopnost ovládat se skutečně selhává na celé čáře, ale je to dobrota, tak co už a jelikož se nemusím starat o zítřek, tak ani o případná kila navíc, co bych si jinak tímhle svým záchvatem žravosti dozajista uhnala…

Přitom jsem se v myšlenkách bezustání vracela k tomu, co už jsem jednou nakousla, ale defakto to nedořešila.

Nikdy nelituj toho, co se stalo, neboť právě díky tomu, seš dnes tím, kým jsi. Ano, to byla památná věta. Edward se s tímto pořekadlem dost ztotožňoval a já v podstatě souhlasila. Jenže i když jsem tím, kým jsem a pamatuji si vše, co jsem prožila, jak si z toho mám vzít ponaučení, když jsem nucena prožívat ten samý den hezky pořád dokolečka dokola? Kde je potom smysl toho všeho? Copak se skutečně o mém osudu rozhodlo už v první den školy? A jestli se skutečně nacházím v jakési časové smyčce, tak jak ji rozmotám, když nevím, kde má začátek, natož konec?

Celé je to zkrátka hrozně zvláštní…

Zajímalo by mě, zda vůbec existuje nějaké řešení, co by se dalo považovat za uspokojující pro nás všechny, nebo je celá tahle věc jen mým osobním očistcem? No celkem bych totiž i věřila, že jde o peklo, protože z tohohle by hráblo ledaskomu, a i když jsem se vždy považovala za mimořádně příčetného jedince, přestože by se mnou mnozí nejspíš nesouhlasili, tohle mé psychice dávalo mimořádně zabrat.

Pochybuji ale, že smyslem toho všeho je, abych přišla o rozum, tak škodolibí ti nahoře přece být nemůžou, ne? A ta vyšší bytost, anděl, či co to ksakru bylo, se mnou jistě musela mít nějaký plán, ne?

Všechno na světě má přece nějaký smysl…

Naneštěstí pro mě existuje asi milion teorií ohledně cestování časem, paralelních dimenzích a časových smyčkách, ale většina z nich není prokázaná, tak jak si vybrat, čemu věřit? Navíc, přestože jsem se je všechny snažila vyhledat a nastudovat, k jejich pochopení jsem měla na míle daleko, takže co mám teda vlastně dělat? Zavrtat se pod peřinu a nedělat vůbec nic, dokud nevyčerpám všechny své šance a náš příběh tak skončí stejně?

Trhla jsem sebou, když mi kdosi zaťukal na okénko od auta, protože jsem se polekala a jak jsem byla zabraná do luxování zbytku čokolád a svých myšlenek, ani trochu jsem nevnímala, co se kolem mě děje.

Dalším překvapením však pro mě bylo to, že tím dotyčným narušitelem mého rozjímání, byla Alice Cullenová.

Normálně bych asi měla radost z toho, že mě vyhledala sama, ale to už tu bylo a já nemínila udělat stejnou chybu, jako když jsem se jí posledně div nevrhla okolo krku, protože už jsem poučená, že ona neví nic, i když bych za to dala nevím co, protože by bylo příjemné mít tu spojence, abych si nad tím nemusela lámat hlavu jen já sama. Prostě víc hlav, víc ví.

Nicméně už se vidím, jak jí, nebo komukoli jinému vysvětluju, že včera bylo dnes a dnes je zítra a zítra bude taky dnes, vždyť by mě poslali do blázince než bych stačila třebas jen kýchnout…

Ach jo, jen doufám, že mi zase nenese nějakou proteinovou tyčinku, protože jinak brzo puknu, jak jsem přecpaná, doufala jsem, zatímco jsem dolů stáčela okýnko, abych mohla zjistit, jaký je důvod její návštěvy.  

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě.

„Snad Isabello, ne?“ opáčila jsem, protože Charlie o mně tak vždycky mluvil, takže mě tu tak i všichni znali a když jsem kdysi opravila Edwarda, jí bych měla nejspíš taky, čistě z principu, samozřejmě.

„Copak? To oslovení se ti nelíbí?“ podivila se, protože nejspíš velice dobře slyšela, jak lidi kolem sebe bezustání opravuju a žádám je, aby mi říkali Bello, takže z toho teď byla poněkud zmatená.

„Ne, ale je to podstatně lepší než: Hej ty nová,“ napodobila jsem její trylkující hlas, protože přesně tak na mě volala první den.

„Tak ti někdo říká?“

„Ne,“ dělala jsem ze sebe naprosté neviňátko.

No tak Alice, našponuj ty svoje anténky a vnímej, že je se mnou cosi špatně, prosila jsem ji v duchu, ale ona nic. Ani žádnou vizi tentokráte neměla, to je fakt k vzteku už…

„Ehm, potřebuješ něco?“ optala jsem se jí následně, protože na mě koukala jako na magora.

„Jo, já… Tedy můj bratr, Edward, asi víš který to je, ne?“

„Ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale to víš, první den. Na mě, nebo o mně mluvila spousta lidí, tak ztrácím přehled.“

„Ale vsadím se, že na zem tě svalil jen jeden.“

„To by ses divila. Padám totiž v jednom kuse,“ hrála jsem to na ni dál a ona byla čím dál zmatenější.

Připouštím, že se mi líbilo ji takhle zlobit, protože posledně jsem jí v podstatě nabídla přátelství, ale poslala mě do čerta a aby toho nebylo málo, ještě mi vytkla, že mi smrdí z pusy a to není zrovna dobrý začátek…

„No, každopádně se ti jdu za něj omluvit. Bylo mu špatně, tak trochu pospíchal, ale neber si to osobně. Určitě vůči tobě nechtěl být nijak neslušný,“ omlouvala jeho chování.

„V pohodě,“ ubezpečila jsem ji, že je mi to fuk a abych se s ní už nemusela nadále bavit, otočila jsem klíčkem v zapalování a nastartovala motor.

„Seš si jistá?“

„Jo, takže se měj, Alice,“ pronesla jsem s úsměvem a užuž se chystala okénko zatáhnout, aby dovnitř nešla zima, když v tom…

„A moje jméno si pamatuješ? Já se totiž nepředstavila,“ sdělila mi zamyšleně.

„Není můj problém, že nemáš vychování,“ odpálkovala jsem ji, ale přitom jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy, protože z toho všeho byla dočista mimo.

Chudák malá…

***

Dlouhou dobu jsem jen jezdila kolem dokola, než jsem se konečně rozhodla, kam chci jet. Vlastně se mi to už několikrát hlavou prohnalo, protože jsem nad tím uvažovala a i Charlie mi to sám navrhl a jelikož na mě s tím plánovaným obědem nejspíš zapomněl, měla bych to udělat, takže jsem zahnula směrem k rezervaci La Push. Přesvědčená o tom, že činím správně, jsem ale příliš nebyla.

Na druhou stranu, Jacob byl zřejmě jediný, kdo tu na mě nezíral jako na naprostého cizince, i když že bychom se vyloženě znali, se taky vlastně říci nedá. Navíc tohle není Jake, Jake, ale Jacob, co má dlouhé vlasy a historkám o nadpřirozenu se akorát tak posmívá, protože z toho má legraci. Těžko říct, zda by mi vůbec věřil, kdybych na něj vybalila něco takového, ale Edward mě chce zabít, protože mu přespříliš voním, ostatní Cullenovi se mnou nemíní nic mít a Charlie by to jednoduše nepochopil, takže jsem v totálně slepé uličce a nápady už mi došly.

Když jsem vystupovala z auta, Jacob byl zrovna venku před domem a sekal dříví, takže mě ihned zpozoroval a vydal se mě pozdravit.

„Čau, Jaku,“ řekla jsem a jako obvykle se s ním přivítala letmým polibkem na líci, který byl o to příjemnější, že už mi nepáchl jako zmoklý pes, jenže jsem tak trochu pozapomněla, že jako obvykle už tu není vůbec nic, takže není divu, že Jacob od rozpaků zrudl jako rak.

Krucinál to musím vážně dělat všechno špatně? Anebo že by to bylo naopak dobře? Je snad tohle, co se po mně chce? Abych si tentokrát zvolila někoho jiného a nechala Edwarda Edwardem?

Silně sice pochybuju, že by mě Jacob hned teď začal milovat, protože jsme se viděli všehovšudy jednou, jinak jen před lety ještě jako děti, ale jistá přitažlivost tam mohla být. Nebylo by tudíž těžké omotat si ho kolem prstu a svést ho, jenže to má jedno obrovské ALE, a sice že i když uznávám, že byly doby, kdy mi jeho polibky nebyly vyloženě nepříjemné, třeba tenkrát v horách před útokem Viktorie a její bandou novorozenců, ale že by byl mým osudem on? Tak tomu se mi věřit nechce. Navíc dobře vím, že jeho osudovou láskou má být má vlastní dcera, která by se tím pádem sice nenarodila, ale lézt jí do zelí se mi ani tak nechce.

„Na tohle prostě ještě nejsem dostatečně zoufalá,“ řekla jsem omylem nahlas, takže Jacob nasadil velice zmatený a současně i mírně dotčený výraz.

Kdybych nevěděla, že další ráno zase nebude nic vědět, asi by mě to i trápilo, že jsem se ho svým počínáním dotkla, ale takhle si říkám akorát tak k čertu s tím a vlastně se vším, když se to tak vezme…

Takže jsem se bez jediného slova urychleně vrátila zpátky do auta, dupla na plyn a Forks i La Push nechala daleko za sebou.


Tak snad se líbilo a jsem zvědavá, co bude dál :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čas letí včera 4. kapitola:

 1
5. Selena18
01.12.2021 [13:35]

Tak tahle povidka nema chybu... to se vam holky vazne povedlo tahle spoluprace tesim se na dalsj dil jak mala holka jste uzasny Emoticon Emoticon Emoticon

01.12.2021 [11:00]

JessicaTo byla dobrá sranda Emoticon Emoticon Úplně vidím, jak se Edward s Bellou přetahujou o to, kdo vyběhne dřív ze třídy. Emoticon Emoticon

29.11.2021 [23:21]

chloePrave ze to na predchozi tri casti navazuje hodne no a proto jsem chtela byt dalsi na rade ja jinak by to uz tak nevyznelo a ano samotnou me to prekvapilo ze jsem to cele takhle napsala ani ne za hodinu coz se mi v poslednim case uz moc nestava ale inspirovali jste me :-) a jsem tez velmi rada ze se do psani zapojilo tolik skvelych autorek :-) a ze to tu opet zije...

2. Lorinne webmaster
29.11.2021 [21:22]

LorinneEšte som chcela dodať, že sa mi veľmi páčilo ako si Bella vybila zlosť za to, čo ju naštvalo v predchadzajúce dni a dala im to vyžrať Emoticon Emoticon

1. Lorinne webmaster
29.11.2021 [20:21]

LorinneÚžasné, úžasné, úžasné... tak dobre som sa nasmiala ako ich ťahala za nos a ešte aj ten koniec s Jacobom. Perfektné. Táto poviedka sa veľmi vydarila, doslova sa píše sama a teším sa záujmu každého autra. Podľa mňa každý, komu sa do toho najprv nechcelo si teraz to písanie v "alternatívnych vesmíroch" veľmi užíva. Skvelé! Teším sa na ďalšiu kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!