Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 3. kapitola - Nová tvář

06.01.2012 (10:00) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1463×

Pohled Jacoba  

Probíhal jsem lesem. Bella mi v náručí spala tak důvěřivě, že mě užíral jediný pohled na ni. Toho nového Jacoba v sobě, jsem nenáviděl čím dál víc. Nevědět, pro jakou část „svého já“ se rozhodnout, to je jako stát v mlze před obrovskou propastí. Kam se ale máte naklonit, když nevíte, na které straně vás čeká ten dlouhý pád? Dřív mi přišlo hodně věcí komplikovaných, ale nevěděl jsem, že to může být horší.

Nést Bellu na rukou, mít ji tak blízko u sebe a zároveň jí ubližovat, podvádět a částí své duše toužit po její smrti, to bylo to, co mě drtilo nejvíc. Energie vlka mi, i přes mou slabost, dodávala sílu, protože jsem dělal to, co bych měl. Byl jsem přesvědčený o tom, že tohle mi Bella už nikdy neodpustí.

Namířeno jsem měl do srubu v horách, který byl po Harrym Clerwaterovi. Měl ho pro nouzové případy a náhradní klíče tam nechával schované. Když jsme byli ještě děti, se Sue nás tam někdy brávali na odpolední výlety. Potom, když jsme povyrostli, řekl nám, že tam můžeme jít, kdykoliv budeme potřebovat.

Odemkl jsem dveře a vstoupil dovnitř. V krbu jsem rozdělal oheň, Bellu položil na pohovku a přikryl ji dekou. Před smečkou se mi ze sebe podařilo vymáčknout jen to, ať hlídají na malém okruhu okolo chaty a udržují kontakt s těmi, co mají hlídku na hranici.

Pak jsem se usadil do rohu a pozoroval Bellu. Mrzelo mě, co se stalo, ale alfa mi nedovolila připustit si, že jí neublížím. Neměl jsem ponětí, co bude dál. Mohl jsem se jen obávat, nebo poslouchat svůj chaos v hlavě:

Sakra, Jacobe, co to děláš!? Ty ji přece miluješ! Odnes ji zpátky a omluv se, dokud je ještě čas!

Ne, nemiluješ, neotiskl ses do ní! Není pro tebe důležitá. Bezpečí tvé rodiny a přátel je důležitější. Zabij to!

Chceš se přece pomstít Edwardovi, ne?!

Nezabíjej ji! Nemůžeš to udělat, je to tvoje nejlepší kamarádka! Nikdy bys jí neublížil!

Ale ano, musíš ji zabít!

„Dost!“ zakřičel jsem. Větší chaos v hlavě než já, nikdy nikdo neměl. Co vlastně chceš, Jacobe?!

„Já nevím, nemůžu to vědět, každá část mojí duše touží po něčem jiném. Jak to můžu sjednotit v jedno?“ ptal jsem se tiše sám sebe. Co mám dělat, když už ani nevím, kdo vlastně jsem?

Pohled Belly

Probrala jsem se s bříškem v dlaních. Hned jsem pocítila slabost a malátnost, potřebovala jsem se napít krve. Čekala jsem, že mě Edward obejme, ale necítila jsem ničí přítomnost. Když jsem otevřela oči a zorientovala se, pohltila mě hrůza. Byla jsem v malé místnosti, úplně sama, zdálo se, že jsem v nějakém malém srubu. Za okny bylo mlhavo a temno, jediným zdrojem světla byl oheň, co plápolal v krbu.

„Edwarde?“ zavolala jsem, ale nikdo se neozýval, přepadl mě stres. Věděla jsem, že to Renesmé neudělá dobře.

„Bude to dobré, lásko,“ šeptala jsem jí, ale vyznělo to zoufaleji, než bych čekala.

Najednou někdo otevřel dveře. Zvenku zafoukala vánice a navála dovnitř několik sněhových vloček. Kde to jsem?

„Už jsi vzhůru, Bello?“ ozval se známý hlas, polil mě pocit úlevy.

„Jaku,“ vydechla jsem. Zavřel dveře a pomalým krokem přecházel ke mně, do obličeje jsem mu neviděla.

„Kde jsme?“ ptala jsem se, ale mlčel.

„A kde je…?“

„Nevyslovuj to jméno,“ přerušil mě.

„Co?“ ptala jsem se nechápavě. Když jsem viděla, jak se přibližuje, pohasl mi úsměv, třásl se zuřivostí. Odpovědi jsem se nedočkala.

„Jacobe? Chceš říct, že tu není?“ ptala jsem se čím dál zmateněji. Zajímalo mě, co se stalo. Podívala jsem se znovu na Jacoba, tvářil se, jako kdyby chtěl říct, že mám pravdu, bylo mu to líto a zároveň zuřil.

„Jsme v rezervaci?!“ řekla jsem nervózně. Jacob přikývl, byl stejně nervózní jako já, ale vždyť přece věděl, o co jde, tak z čeho byl tak neklidný? Nad tím jsem nedokázala přemýšlet, pohltila mě panika.

„Okamžitě mě odnes zpátky! Víš, co se stane když…!“ začala jsem panikařit.

„Ne! Bello, je mi líto,“ přerušil mě znovu.

„Jaku, co se stalo?“ ptala jsem se zoufale.

„Bello, já…,“ začal s vysvětlováním, já na to ale neměla trpělivost.

„Žádám tě, odnes mě… za ním,“ zašeptala jsem. Cítila jsem, jak mě při uvědomění, že nejsem s ním, začaly pálit slzy v očích.

„Myslíš si, že tě miluje?“ zašeptal po chvíli ticha, nevěřícně jsem ho probodla pohledem.

„Myslíš, že tě miluje to, co tě zabíjí?“ pokračoval trochu hlasitěji. Nechápala jsem nic, proč se ptá na takové věci, proč tu jsem, ani proč se tak Jake chová, ale on pokračoval.

„Copak ty miluješ toho, kdo za to všechno může?! Bello, kdyby tě miloval, nikdy by ti tohle neudělal!“ vrčel skrz zuby. Slzám už jsem se neubránila, tiše stékaly po mé tváři.

„Jacobe! Nesnaž se mě znovu přemlouvat a raději mi to vysvětli,“ vyhrkla jsem.

„Změnil jsem se. Já už nejsem ten, koho si znala,“ zašeptal, pohltila mě další vlna nechápavosti.

„O čem to mluvíš?“ ptala jsem se, ale ignoroval mě.

„Jaku?“ zavzlykala jsem.

„Bello, prostě zůstaneš tady!“ zakřičel, jakoby tím chtěl rozhovor ukončit, ale já to nemola vzdát.

„To ne, Jaku, chci se vrátit!“ Sledovala jsem proměnlivost jeho nálad, na chvíli byl klidný, teď zase vypadal rozzuřeně, ale pořád si mých proseb nevšímal. Přemohla jsem se a pomalu vstala, chtěla se jen podívat z okna, abych zjistila, kde to teda vlastně jsme. Když jsem procházela okolo Jaka, hrubě mě chytil a shodil na zem, křičela jsem bolestí.

„Jacobe!?“ vřískla jsem a instinktivně si objala bříško.

Reagoval na všechno jinak, prostě jakoby nevěděl, co dělá. Tohle jsem u něho nevídala moc často, jenom když byl hodně naštvaný, teď to bylo mnohem horší.

„Jaku, odnes mě zpátky. Potřebuju Carlislea, potřebuju jeho. Není to pro nikoho z nás snadné, tak to ještě nestěžuj. Jacobe, prosím,“ začala jsem ho, asi po pěti minutách, znovu přemlouvat, ale on se na mě jen zamyšleně díval. Pak se ke mně přiblížil a se znechucením mi prudce zatlačil dlaní na bříško.

„Au! Jaku! Nech ji!“ Svíjela jsem se bolestí. Proč mi to dělá? Snažila jsem se jeho ruku oddělat, ale nic jsem proti němu nezmohla. Choval se tak bezcitně, takového jsem ho neznala! Utápěla jsem se v slzách, bezmoci a bolesti… Jaku!

„Jaku, to bolí!“ zavzlykala jsem, najednou se jeho výraz změnil, nenechal toho, ale podíval se na mě tak omluvně, tak lítostivě, vůbec jsem tomu nerozuměla. Pak se jeho výraz opět změnil.

„Kdyby sis vybrala mě, nemuselas teď trpět! Nemusela bys snášet žádnou bolest, protože to, co bys v sobě nosila, by tě milovalo stejně jako já. Byl by to opak toho, co teď prožíváš,“ řekl mi s velkým přesvědčením v očích, které jsem ale nepoznávala, nebyly jeho, byly plné chladu.

„Nech toho, prosím, Jaku, nech mě!“ vzlykala jsem bolestně a snažila jsem se mu stále zoufaleji vykroutit. Ublíží jí! Probaha, vždyť ji může zabít!

„Edwarde!“ zakřičela jsem zoufale jméno, toho, kterého jsem potřebovala, ale jen jsem si tím zhoršila bolest.

„Oh, Bello, nebuď směšná. Neslyší tě a už ani nikdy neuslyší!“ říkal s vysmívavým smíchem, tohle nebyl opravdu můj Jacob. Situace se změnila v noční můru, kéž bych jen snila.

Pořád jsem sebou cukala a kopala jsem ho, ale spíš jsem to tím jen zhoršovala. Slzy mi zkrápěly tvář a ztékaly po mém krku, nesla jsem jejich tíhu, jakoby mě dusily. Zradil mě nejlepší přítel, bolelo to a bála jsem se, co přijde dál. Nevěděla jsem, co se stalo, kde jsem, kde je Edward, ani co je s Jacobem. Nejvíc jsem se bála o Renesmé. Co jí udělá? Jak moc jí ublížuje? Jak moc ji to bolí? Jak bych ji mohla ochránit?

Po chvíli toho konečně nechal. Zadíval se do země, nevěřila jsem tomu, ale zahlédla jsem jeho slzu, jak padá na studenou podlahu.

Chvíli jsme tam jen leželi na zemi, bylo ticho, nikdo z nás nevydal ani hlásku, tiše trpět to byl můj styl, ale pláč mě stejně rychle přemohl. Měla jsem chuť křičet a nadávat, ale kromě usedavého zoufalého naříkání, jsem se na nic nezmohla.

„Ubližuješ jen nevinné holčičce,“ vyvzlykala jsem ze sebe. Byly to moje slova, která jako první prorazila tu žalostnou věčnost, plnou bolesti a ticha, kterou přerušoval jen můj pláč.

„Jo, která s radostí rozežírá svou matku,“ pousmál se Jacob s úšklebkem, v tu chvíli jsem měla sto chutí ho prostě zabít.

„Bello, je to jeho dítě a navíc mi zničila život,“ pokračoval, ale už vážně. Náš rozhovor pořád přerušovaly ty chvíle zoufalství.

„Nejspíš bude po otci,“ ušklíbl se znovu. Žasla jsem nad tím, jakoby se měnil ze sekundy na sekundu.

„Zanes mě zpátky domů,“ vydala jsem ze sebe.

„Nemůžu,“ zašeptal a znovu na mě pohlédl. Opatrně vstal a vzal mě do náruče, byla jsem tak bezmocná, nedokázala jsem se mu bránit. Položil mě zpátky na postel, ale s něhou, na kterou jsem byla od Jacoba zvyklá. Ještě víc mi zamotal hlavu, mátl mě prostě každým svým pohybem, slovem, výrazem, slzou i dotekem.

Pak přišla další hrozná hodina, možná víc, celá proplakaná a ustrašená z Jacobovy změny. Děsily mě představy o tom, co je s Renesmé a s Edwardem. Po opravdu hrozných chvílích jsem se trochu uklidnila a zmohla se na pár otázek.

„Jaku, prosím, vysvětli mi to všechno. Co se děje? Kde to jsme? Proč tu jsme? Co se děje s tebou? Chci to vědět, prosím, řekni mi to,“ prolomila jsem znovu to ticho.

„Bello,“ řekl a pohlédl na mě.

„Tak co se stalo?“ povzbudila jsem ho, věřila jsem, že v tom je něco víc, než nenávist.

„Jsem teď alfa, Bello, změnil jsem se potom, co jsem se dozvěděl, že jsi těhotná,“ přiznal a znovu sklonil hlavu.

„Cože?!“ projel mnou šok.

„Musím chránit svůj lid, mimo jiné i před tím, co nosíš v sobě. Bello, mám teď dva pohledy na všechny situace, chci tě chránit, ale musím tě zabít. Nutí mě to dělat to, co nechci a nejde to změnit. A pak je tu ještě jedna věc. Já chci, aby Edward cítil to, co ty, to, co já. Nebudu mít klid, dokud budeš milovat to, co tě zabíjí a toho, kdo ti už tolikrát ublížil. To on může za to, že teď umíráš a jediný způsob, jak ho doopravdy zabít je… zabít tebe.“

Rozplakala jsem se. To, že chtěl ublížit jemu, to mě ranilo ještě víc. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo chtěl stáhnout na dno nejhlubšího oceánu, bylo to úměrné s mými bolestmi, a když už jsem si myslela, že už to snad nemůže být hloub, přišla nová bolest, která mě stáhla níž. Jak hluboko to bude? Co mě čeká na konci? Smrt? To ne, musím to zvládnout, Renesmé se musí dostat na svět zdravá a Edward nesmí trpět, musela jsem to přežít.

„Chceš mě zabít?“ zavzlykala jsem. Ta otázka ale ranila i jeho, bolela ho, jakoby se chtěl omluvit, ale neudělal to.

„Ne, ale nedokážu se ovládnout, proti tomu se ještě nikdo neubránil. A jen se na sebe koukni, těhotná a zamilovaná do svého krvežíznivého…! Bello, sakra, vždyť mu ani nebije srdce! Další pijavici nosíš v sobě a pomalu tě zabíjí, je mi z toho zle.“ Polkl.

„Navíc, tys mi nikdy nepatřila, vždycky si byla jeho, dokonce i když sis myslela, že tě nemiluje. To je pro mě dostatečným důkazem,“ dodal, to mě stáhlo znovu ještě níž. Renesmé byla stejně jako já zoufalá a hladová. Potopily jsme se níž, docházel mi vzduch. Edwarde!

„Jacobe,“ vydechla jsem a nevěřícně zakroutila hlavou. Ztrácela jsem vědomí, moje tělo se znovu začalo kroutit bolestí a já se nechala Jacobem stahovat níž.

„Bello, tak mě napadá, že i kdyby ses nakonec rozhodla pro něj a mně prostě řekla, že nemám šanci, kdybys mi celou tu dobu nedávala naději, změnil bych se dřív a jí bych vůbec nemusel ubližovat, protože by tady nebyla,“ pokračoval zamyšleně. Moji bolest ignoroval, choval se, jako kdybych tam jenom v klidu seděla.

Můj Jacob zmizel, prostě přestal existovat, to, co se Edwardovi i přes snahu, nikdy nepovedlo. Místo přítele, který by mi pomohl, mi teď zbytečně ubližovala alfa, co chrání lid před nevinnou malou holčičkou, která se ani nenarodila. Neznala jsem Jaka, kterého by napadlo zabít mě, ve skutečnost ale existoval.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Poddala jsem se spánku, nemohla jsem dál dívat do očí, které jsem milovala a ony mi jen s radostí ubližují.

Okamžitě jsem se objevila na pláži ostrova Esmé. Edward čekal ve vodě a já za ním doplavala, objal mě. Cítila jsem ho, jeho lásku, jeho pocity. Políbil mě a pohladil bříško, usmáli jsme se na sebe a v dalším polibku mě strhla opravdová smršť jeho lásky, potopili jsme se a líbali v nekonečných polibcích. Vzduch jsem nepotřebovala, to on byl můj zdroj života. Dokud jsem byla s ním, vzduch jsem měla u sebe. Najednou mě od něj něco oddělilo, oba jsme se snažili se chytit, ale nešlo to. To něco mě stahovalo níž. Hystericky jsem se snažila dostat zpátky za zoufalým Edwardem, ale stahovalo mě to níž, do temna, kde jsem Edwarda neviděla. Pak mi došel kyslík… Probudila jsem se, ale hned jsem znovu usnula.

Stála jsem na kraji útesu a dívala se dolů do moře, do rozburácených vln. Pak se sen přehrál do jiné perspektivy a já viděla, jak Edward riskuje život, ruší dohodu a přebíhá hranici, letí za mnou zeleným lesem. Pak jsem byla zase na útesu, moje slza padala dolů do oceánu a já se rozhodla ji následovat. V ten okamžik Edwarda chytly obří tlapy a roztrhl ho, ale viděl, jak skáču. Ve vodě mě temnota stahovala dolů. Zpočátku jsem se nebránila, ale pak jsem se podívala na bříško a uvědomila si, že nejsem sama. Proboha, to ne! Okamžitě jsem se snažila vyplavat nad hladinu, ale byla v nedohlednu, jen jsem cítila, jak mi srdce pohasíná a Renesmé přestává šťouchat, cítila jsem, jak se mi do očí řinuly slzy, viděla jsem je i pod vodou, poslední myšlenka patřila Edwardovi.

Znovu jsem se probudila a vyložila si oba sny. Chápala jsem až moc dobře, teď jsem žila pro mou maličkou a Edwarda, pro mou rodinu, lásku, svět. Chtěla jsem si dodat sílu, ještě jsem totiž nebyla v temnu, pořád jsem ho viděla, pořád byla šance. Chtěla jsem být s ním, a to mi za to stojí, nebude to snadné, ale chvíli bez kyslíku musím vydržet. Edward určitě najde způsob, jak mi podat ruku, než spadnu na dno, chce to mou výdrž, jeho sílu a hlavně naši lásku.

Pohled Victorie

Cítila jsem neskutečnou touhu, touhu konečně mu způsobit bolest, kterou jsem cítila já, když mi zabil Jamese. Už dlouho jsem trávila čas okolo Seattlu a čekala na vhodnou chvíli, na štěstí nebo na výhodný plán. V posledním měsíci jsem se snažila být blíž Forks, ale nikdo si mě nevšímal, neměli žádné hlídky, Alice jakoby mě neviděla, nehonili mě.

Přece si nemyslel, že je nechám na pokoji, když mi můj minulý plán nevyšel?! Přemýšlela jsem, co dál. Je to lest, chtějí mě nalákat blíž? Doufala jsem, že se o mě začne zajímat, snažila jsem se provokovat, ale nebylo mi to nic platné, žádné pozornosti se mi nedostalo, moje nechápavost rostla. Ale toho večera, co jsem se rozhodla situaci obhlédnout zblízka, se všechno vyjasnilo.

Dostala jsem se celkem blízko k jejich domu a pořád se mě nikdo nepokusil zabít. Podívala jsem se pořádně a zahlédla jsem Edwarda. Ten pohled mě zdrtil, vypadal jako někdo, koho pomalu upalují zaživa. Všechna nenávist, jakoby ze mě na tu vteřinu vyprchala, i když soucit nepřicházel. Bylo to jako, kdybyste sledovali úplně neznámé lidi a viděli jejich bolest.

Ty jeho oči, jeho výraz, jeho chování, vypadal, jako kdyby snad zemřela. Najít ji nebylo těžké, ležela blízko něho na nějaké pohovce. Pohled na ni byl podobný, jako na něj. Tentokrát mě to zhrozilo trochu víc, vypadala opravdu křehce a slabě, napadlo mě, že je nemocná. Zahlédla jsem Jacoba, který jakoby něčemu nemohl uvěřit, úplně se rozzuřil, začala jsem být zvědavostí bez sebe.

Edward si chtěl s Jacobem promluvit venku. Teprve teď jsem viděla, jak špatně na tom Edward je, bylo to víc, než jen bolest. Zaposlouchala jsem se a rychle mi to začínalo dávat smysl. To jeho vinou umírá! On sám zavinil její smrt, je odsouzený sledovat, jak mu uniká před očima. Ona je těhotná!!!

Všechno do sebe zapadlo. Po chvilce ze mě strnulost opadala a já se pousmála. Znovu jsem cítila pomstychtivost, ale hlavně radost. Bylo to dokonalejší, než bych si vůbec mohla přát. Rýsovala se z toho ta nejsladší pomsta na světě. To, že Bella umírala, ale neznamenalo, že ji nechám být, to já musela definitivně ukončit její život, Edwardova bezmoc byla jen složkou v mé pomstě.

Věděla jsem ale, že stejně budu potřebovat víc, než jen štěstí, odhodlanost a touhu. Sama jsem tuhle válku vyhrát nemohla, potřebovala jsem spojence. Pár dnů potom, co jsem se dozvěděla o Bellině zkáze, se mi do cesty znovu postavilo štěstí. Cullenovi šli na lov a doma zůstali jen Rosalie a Edward. Proto jsem se znovu rozhodla přiblížit k jejich domu. Ten večer je napadli vlci a Bellu unesli za hranici.

Bylo mi líto, že nemám čas pozorovat zlomeného Edwarda, ale doufala jsem, že ještě budu mít šanci, a tak jsem vlky následovala. Zjistila jsem, že Jacob se stal vůdcem smečky. Musela jsem si pořád udržovat bezpečnou vzdálenost, kdyby mě odhalili, neměla bych šanci na útěk.

Přesto jsem všechno stačila vysledovat. Vlci se podle všeho báli toho, co se narodí, a tak to chtěli zabít. Jacob ji v poslední chvíli zachránil a odnesl pryč, bylo na něm vidět, jak s něčím bojuje, jakoby ji chtěl zabít a zároveň si v tom bránil. Smečka ho následovala směrem do hor, ale já už nemohla riskovat, a tak jsem se vydala do města na lov, krev jsem potřebovala, abych byla silná a nezabila ji rychle.

Řekla jsem si, že se zítra vydám do hor a domluvím se s Jacobem, oba se chceme pomstít, oba ji musíme zabít. On to nedokáže, já po tom toužím, on potřebuje mě a já jeho. Vlci sice nejsou ta nejlepší partie, ale jsou silnější než my, navíc já neměla na vybranou a Bella byla u nich.

◊◊◊

Ráno jsem tedy běžela ke hranici, tam jsem se zastavila, abych vysvětlila vlčí hlídce, že nejdu ve zlém a slíbila jsem, že na jejich území nebudu lovit. Nedůvěřivě mě odvedli na místo, kde měli být. Byli neochotní, ale měli mě chycenou v pasti, kdybych se pokusila něco udělat, ve vteřině bych byla mrtvá. Nezbývalo mi nic než důvěřovat nepřátelům.

V horách jsem ucítila, že se blížíme, její vůně mě oslnila, nechápala jsem, jak jí Edward mohl být tak nablízku a neochutnat její krev. Jedna z nevýhod na tomhle spojenectví ale bude ten odporný zápach, úplně mi kazil tu její vůni.

Když jsme dorazili na místo, Jacob vyběhl z malé chaty a vlci se za něj ochranitelsky postavili, byli rychlí a rozzuření. Tohle bude těžké, budu muset trefit do černého, jinak už neodejdu.

„Takže, ty jsi teď vůdce smečky?“ zeptala jsem se s úsměvem, ale on jen zavrčel. Pochopila jsem, že na to budu muset jít jinak, než jsem měla ve zvyku.

„Co chceš?!“ vyjel na mě podezíravě. Úsměv se mi vytratil a začala jsem to brát opravdu vážně, jako oni. Každopádně se mi líbilo být komplikací.

„Uklidni se a raději mi vysvětli, proč ji chráníš, když ji stejně chceš zabít?“ Ta otázka ho na okamžik zaskočila a na chvíli se dokonce zatvářil bolestně. Pak znovu zavrčel a uvědomil si, že pořád toužím po tom samém.

„Ne, ty jí nezkřivíš ani vlásek! Nechci, aby ji zabila pijavice,“ odpověděl, pořád se zuřivým výrazem. Tušila jsem, že se takhle zachová, ale nesměla jsem to vzdát. Jestli to chci zvládnout, budu muset přitlačit na pilu.

„Jenomže ty to nedokážeš. Nedokážeš ji zabít,“ zakřičela jsem, zaskočilo ho to, sklonil hlavu. V tu chvíli jsem doufala, že si uvědomuje, že mám pravdu.

„Víš, přišla jsem proto, že my dva bychom si mohli navzájem pomoci,“ ozvala jsem se, smečka začala vrčet, nebude to zrovna přátelské spojenectví, ale to jsem ani nečekala. Jacob mě jen zamyšleně poslouchal, skoro vůbec jsem ho neznala, ale řekla bych, že se změnil.

Začínala jsem znovu se svou běžnou hrou, touha po pomstě se zvětšovala každou vteřinou a já už neměla čas na nové plány. Jacoba jsem si musela získat.

„No tak, Jacobe, poslouchej. Chceš se mu pomstít? Já taky! Musíš to dítě zabít? Pomůžu ti! Nechci od tebe přátelství, ale já potřebuji spojence a ty pomoc. Jestli budeš souhlasit a podaří se nám to, můžeš mě potom klidně zabít. Můj život potom bude zbytečný a ty se tak pojistíš, že nikoho už nezabiju, ona bude poslední,“ říkala jsem přesvědčivě.

„V tom ti rád vyhovím,“ vyhrkl nepřátelsky, ale cítila jsem z něho, že se rozhodl zkusit to se mnou. Víc jsem nechtěla, smečka už přestala utlačovat zuřivost. Jacob se ohlídl a zavrčel, všichni se uklidnili, trochu neochotně, ale poslechli.

„Co máš vlastně v plánu?“ zeptala jsem se po chvilce ticha. Zatvářil se zvláštně, jeho reakce byly všechny zvláštní, nečekala jsem, že budeme přátelé, ale to, že tak rychle bude souhlasit, to bych neřekla. Každopádně něco ho trápilo víc, než to vypadalo.

„Nic,“ přiznal sklesle. Pokývla jsem a čekala, vypadalo to, že ještě něco řekne. Váhavě se na mě podíval a zatnul ruce v pěst, pak ale znovu vydechl.

„Máš pravdu, já ji nedokážu zabít, ale musím,“ vydal ze sebe uznale.

„Dobře, takže chceš, abych to udělala já?“ ptala jsem se s nadějí v hlase. Pokývl. Ty jeho výrazy mě drtily. On snad neví, co chce.

„Rozhodni se, co vlastně chceš! Pak až bude pozdě, těžko ji budeš oživovat.“ Chvíli bylo zase ticho.

„Já vím. Už jsem se rozhodl,“ pokývl a zatvářil se konečně odhodlaně.

„Kdy?“ usmála jsem se.

„Dnes po setmění,“ vyhrkl, ještě jednou jsem se vítězně usmála a rozběhla se do lesa.

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 3. kapitola - Nová tvář: