Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 2. kapitola - Přetvářka a únos

Bolest ve jménu lásky - 2. kapitola - Přetvářka a únosAhoj, mám tu druhou kapitolu! Jak dopadne Jacobův plán? Opravdu dokáže Bellu zabít? Je Jacob jediný, kdo chce Belle ublížit? Hezké čtení!

 

Pohled Jacoba

Seděl jsem na posteli ve svém pokoji a přemýšlel. Už zítra uskutečním svůj plán. Nikdy jsem nevěřil, že bych takhle mohl myslet. Nejdivnější na tom byl ten pocit, že jsem jí chtěl ublížit… Belle. Nikdy předtím by mě to nenapadlo, asi jsem se musel zbláznit. Chtěl jsem toho nechat, ale ten nový vlk ve mně nechtěl ucuknout. V hlavě mi napovídal: Její city? Co na tom, patří jemu, nikdy ti nepatřila, nemůžeš k ní něco cítit, neotiskl ses do ní. Bojoval jsem, ale ta alfa ve mně byla silnější, čím dál víc mě nutila připustit si, že má pravdu. Doslova mě nutila zřeknout se toho, co k ní cítím. To bolelo, ale právě proto jsem se tomu dlouho nemohl bránit, věděl jsem, že to takhle dlouho nevydržím. Uvnitř jsem ji nepřestal milovat a děsila mě představa, že někdy přestanu a budu schopen jí ublížit. Samozřejmě, že nic z toho by se nestalo, kdyby se nevrátil. Nemusel bych teď čelit takové bolesti, kdyby jí odepřel „pravé líbánky". Zase za to mohl on, tahle nenávist mě víc utvrzovala v mých budoucích činech.

Vzpomínal jsem, co se za poslední dobu stalo. Bylo toho hodně, chtěl jsem si to shrnout. Pořád jsem to viděl tak jasně, jako kdyby se to stalo před hodinou.

Jel jsem ke Cullnovým a stále si připomínal, že si mám hlídat myšlenky. Když jsem opouštěl La Push, slunce bylo ještě rudé. Hned jak můj plán bude uskutečněný, osamostatním se a dokončím to. Nebude důvod, abych dál žil, Bella i Edward budou… mrtví.

Ostatně ke dni D už nezbývalo moc času, soudě podle Bellina stavu. Bylo jí čím dál hůř, její stav vždy zlepšila moje přítomnost. Vždy byla šťastná, že mě vidí. Já jsem se odhodlal a řekl jí tu nabídku. Samozřejmě odmítla, dokonce prokoukla i to, že to byl Edwardův nápad. Řekla mi, že bych se měl otisknout.

Edwardova bolest se zhoršovala úměrně s Belliným stavem. A to měl Bellu u sebe, co bude, až ji unesu? Těšil jsem se na to, ale potřeboval jsem vědět, za jak dlouho to bude. Chtěl jsem vědět něco víc, chystal jsem se to dostat z Carlislea. Pak tu byla Rosalie, byla Bellinou oporou, podporovala ji v tom a chránila. To znamenalo, že ji bude chránit i přede mnou, že se mi připlete do cesty a já ji zabiju, ale já neměl v úmyslu zabíjet i ostatní, chtěl jsem se jen pomstít Edwardovi a zabít to, co rostlo uvnitř Belly.

Když jsem nebyl u Cullenových, přemýšlel jsem nad plány a nacvičoval si myšlenky, aby mě Edward neprokoukl. Nebylo to snadné, ale po pár dnech jsem zjistil, že si na moje kostrbaté myšlenky moc pozor nedává, vždycky se jen zmučeně díval na Bellu, jak slábla, uvědomoval si, že to nezvládne.

Když jsem další den dorazil, na verandě seděl Carlisle, hned jsme se zapovídali. Rád jsem si s ním povídal, jestli existoval nějaký hodný upír, byl to právě on. Carlisle byl zoufalý, protože nevěděl, jak má Belle pomoct, nemohl přijít na to, co to chce. Edward zaslechl, jak přemýšlím nad tím, že by to mohlo chtít krev. Oni to fakt zkusili, pomohlo jí to a vypila toho hodně, málem jsem se pozvracel.

Další den to Belle zlomilo žebro. Edward mi vyprávěl staré mýty, podle kterých si upíří děti prokousaly cestu z matčina lůna, z toho se mi taky udělalo zle. Další dny Bella volala Charliemu, protože od té doby, co pila krev, se jí udělalo líp. Já ani Edward jsme z toho moc nadšení nebyli. Od Carlislea jsem se navíc dozvěděl, že zbývají jen čtyři dny a že zítra půjdou na lov. Když jsem se chystal odejít, Edward zaslechl myšlenky dítěte, bylo šťastné a Bellu zbožňovalo. Oba se začali rozplývat štěstím. Edward taky zjistil, že jí to nechce ubližovat a z hlasu myšlenky nějak poznal, že je to holka. Super! Říkal jsem si, jestli vůbec bude den, kdy se u nich málem nepozvracím. Vypadl jsem.

Zítra ráno odjedou všichni Cullenovi na lov, kromě Edwarda a Rosalie. Bude snadné jim Bellu sebrat, pro mě to ale bude znamenat nejtěžší věc v životě, dívat se na její smrt. Zvedl jsem se a vyšel z prázdného domu ven, vydal jsem se lesem směrem na pláž a vzpomínal, kdy jsem tudy chodíval s Bellou, patřila sem, stejně jako můj život. Tak proč jsem se do ní neotiskl?

Na pláži panovala zvláštní pohoda, pro všechny to ale bylo lepší odpoledne než pro mě. Sam s Emily, Paul s Rachel i Jared s malou Kim, všichni si ho užívali. Leah zakaboněně přihlížela, ale to nebylo nic nového. Seth seděl blízko ní, vypadal ze všech nejsmutněji, nejspíš se utápěl myšlením nad tím, jak moc jsem se změnil. Brady a Colin si bezstarostně povídali, těm jsem záviděl nejvíc. Došel jsem k nim a pozdravil. Leah a Seth s povzdechem vstali a přišli k nám. Emily Sama políbila a ujistila se, že k nim přijdeme na večeři včas, pak vzala Kim do náruče a i s Rachel se vydaly zpátky domů. Všichni se na mě dívali a čekali, co řeknu.

„No… jen jsem vám chtěl říct plán na zítřek. Zítra ráno půjdu napřed, dáte mi zhruba půl hodiny a potom vyrazíte, překročíte hranici a počkáte, až k vám Edward s Rosalie přijdou. Obklíčíte je, ale budete je jen držet na místě, nesmíte je za žádnou cenu zabít. Abyste alespoň trošičku Edwarda zmátli, můžete si hlasitě něco myslet, budete křičet ve svých myšlenkách všichni přes sebe. Já s Bellou mezitím uteču za hranici. Než tam taky doběhnete, musíte jim připomenout, že jestli překročí hranici, zabijeme všechny Cullenovy. Embry, Jared, Collin a Brady budou držet hlídku u hranice, s kýmkoliv z nich, kdo překročí hranici, nemějte slitování, krom Edwarda, toho pokud možno jen držte na jejich straně, chci si to s ním vyřídit sám. Vy ostatní běžte po mém pachu a sejdeme se někde uprostřed lesa. Leah, Seth a Paul zůstanou ve vlčích podobách a budou nás chránit pro případ, že by se dostali tak daleko, je to jen pojistka. Quile, Jarede, Same, vy se přeměníte, budu vás potřebovat. Tak to je všechno, sejdeme se ráno, před naším domem. Děkuju,“ vysvětlil jsem svůj plán, prostě to ze mě automaticky lezlo, ale „kousek z mého srdce" v tom nebyl ani náhodou.

„Jacobe,“ hlesl Sam, když už všichni byli na cestě domů.

„Myslím, že zítra budeš potřebovat mou pomoc. Vím, jaké to je, když se staneš alfou, spoustu chaosu a změn. Zažil jsem i podobnou bolest jako ty. A právě proto ti říkám, že kdyby to byla ona, nedokázal bys to v sobě tak zadržovat, byla by tu teď s tebou. Víš to moc dobře.“

„To vím, ale i kdyby to nebyla ona. Zabiju svou nejlepší kamarádku, ke které cítím něco víc, je mi fuk, jak je to s otiskem. Já ji miluju, nemůžu za to, že teď umírá kvůli svýmu povedenýmu manželovi, nemůžu za to, že ho miluje víc než mě, ale pořád to nic nemění na našem přátelství. Bude to těžší, než si myslíš.“

„Jo, tohle bolí, ale ta alfa v tobě ti to pomůže brzo zahojit. A navíc, ty nebudeš ten, co ji zabije, udělám to za tebe. Nechci jí ublížit, ale Jakeu, posloucháme tě proto, že ta alfa, co ti to všechno napovídá, má pravdu. Nejsi to úplně ty, ale snaž se jí vyhovět a ujasni si svoje priority, nestal ses alfou jen tak pro nic za nic, rozumíš?“

„Snad jo…“ zašeptal jsem.

„Tak zítra. Věř mi, Jacobe, vím, co říkám!“ Poplácal mě po rameni a rozběhl se domů. To, co říkal, mi připadalo víc než pravda. Cenil jsem si jeho rady a zároveň jsem se cítil potupně. Už zase jsem cítil dva pocity na jednu věc, budu si na to muset zvyknout. Byl to neustálý boj dvou pocitů ve mně. Bojovalo to jako oheň a voda, nedokázal jsem určit, co vyhraje, prostě zmatek.

Ráno jsem se probudil s nervozitou, bolestí a samozřejmě s mým „oblíbeným" chaosem v hlavě. Sebral jsem všechnu odvahu, kterou mi alfa dodávala. Můj plán začínal. Smečka čekala, přesně podle plánu. Pozdravil jsem a rychle vyrazil, chtěl jsem to mít co nerychleji za sebou. Cesta tam se ani nedala popsat… Chaos, chaos a zase chaos. Na hranici jsem se trochu přemohl a začal myslet jinak, musím to vydržet už jen chvíli. Když jsem tam došel, Edward mě určitě zpozoroval, dával jsem si na myšlenky pozor, ale skoro to ani nebylo nutné. Čekal jsem na verandě sotva deset vteřin.

 

Pohled Edwarda

„Rosalie, kdyby cokoliv, volej, budu na příjmu. Dávejte na ni pozor. Žádné přemáhání, stres a prudké pohyby. Držte ji v teple a ať hodně pije,“ rozloučil se Carlisle s Rosalie a během deseti vteřin už byli daleko za řekou. Všichni kromě mě a Rosalie vyrazili na lov.

„Edwarde,“ uslyšel jsem svoje jméno, jako už tolikrát a stále nepřekonatelně vyslovené. Vyběhl jsem nahoru a otevřel dveře do Carlisleovy pracovny. Usmál jsem se a objal ji.

„Ahoj. Jak je jí?“ hlesla a já se zaposlouchal do těch jemňoučkých myšlenek.

„Má hlad, ale jak je tobě?“ zašeptal jsem jí do vlasů a políbil ji.

„Podej mi ten kelímek, prosím tě,“ zašeptala, jako kdyby mě neslyšela. Ohlédl jsem se za její rukou, na stole ležel kelímek s krví, Rosalie už ho měla připravený. Zvedl jsem oči v sloup a s trochou bolesti v očích jsem jí ho podal.

„Děkuju.“ Políbila mě na tvář a přiložila kelímek k ústům.

„Teď je to lepší,“ zachraptěla, když vypila čtyři kelímky. Musel jsem se trochu pousmát. Po tom, co jsem zjistil, že moje dítě se nejspíš podobá víc jí, že jí nechce ubližovat, že ji miluje už teď, že je čistá a nevinná stejně jako ona, potom všem se to zlepšilo. Moje bolest byla vidět, jen když to bolelo ji, byl jsem skleslý, ale už jsem se dokázal usmát, dívat se jí do očí, pohladit a políbit bříško. Bylo to daleko lepší, ale skličovala mě jen představa porodu a její bolesti, které ubylo jen tím, že už jsem i já k Renesmé cítil to, co ona cítila celou tu dobu. Uvědomil jsem si, jak ji to muselo bolet, že jsem naši dceru tak zavrhoval, jak se musela trápit mou bolestí.

„Na co myslí?“ ptala a chytila mě za ruku.

„Bello, lehni si,“ řekl jsem a ona se s tázavým pohybem položila. Sklonil jsem k ní, políbil ji a pak položil svou dlaň na její bříško.

„Je šťastná, že nás slyší,“ řekl jsem. Bella se usmála, vzdychla a položila svou dlaň na mou. Zaslechl jsem Jacoba.

„Jacob je na příjezdové cestě,“ oznámil jsem. Rosalie si odfrkla.

Když jsem otevřel dveře, Jacob zvláštně pozdravil a vstoupil. Vedl jsem ho po schodech za Bellou, chtěl jsem, aby byla s Jacobem alespoň na chvíli sama. Byl nervózní, ale svoje myšlenky si dobře skrýval. Přestalo mě to zajímat, jakmile jsem znovu otevřel dveře od pokoje.

„Bello?“ Objal jsem ji, když jsme vstoupili. Byla pořád slabá, i přesto mi můj zmučený obličej vzala do dlaní.

„Byls pryč necelých dvacet vteřin,“ usmála se.

„Jacob by si s tebou rád promluvil o samotě,“ řekl jsem a vtiskl jí polibek na čelo. Vzhlédla na Jacoba a usmála se.

„Ahoj, Jakeu,“ zašeptala a pokývla na mě, abych šel.

„Rosalie,“ procedil jsem na ni, když se rozhodla, že zůstane.

„Může to být lest!“ zasyčela.

„To je dobrý, Rose, běž s Edwardem,“ řekla jí Bella.

Zvedl jsem se a ještě jednou se jí podíval do očí plných bolesti, překrývané kvůli mně a Jacobovi. Rosalie vypochodovala z pokoje a šla se posadit do obýváku, stejně jako já.

Neuběhla ani minuta a blízko se začaly ozývat něčí myšlenky, byly čím dál hlasitější, nebyly Jacobovi.

Určitě už nás slyší, jdeme!

„Smečka je před domem!“ zakřičel jsem, vyběhli jsme před dům. Pak se všechno seběhlo rychle. Vlci neměli přátelské myšlenky, zato hlasité, doslova mě to mátlo, jak se devět hlasů pořád tak hlasitě přeřvávalo. Alice, Esmé, Emmett, Carlisle a Jasper byli na lovu, dva proti deseti, neměli jsme šanci, obklíčili nás, byli jsme uprostřed jejich kruhu.

„Co chcete?“ zeptal jsem se, pak mi to došlo, a to jsem ani neslyšel odpověď.

„Ne!“ zakřičel jsem. Snažil jsem se dostat zpátky za ní, ale nemohl jsem riskovat, potřeboval jsem se tam dostat živý. Pak nastalo ticho, alespoň pro mě, uslyšel jsem její hlas.

„Aáááá… Edwarde! Edwarde!“ volala, to mě zburcovalo.

„Bello! Vydrž!“ křičel jsem. Skočil jsem přes Setha, pustil mě.

„Bello!“ Rozrazil jsem dveře, ale nebyla tam. Okamžitě jsem proskočil rozbitým oknem a rozběhl se za ní. Na Jacoba se měl víc než jen vztek, proč to vůbec dělá? Zase je to moje chyba, že jsem neposlouchal jeho myšlenky. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, smečka mi byla v patách, ale Jacob měl velký náskok. Když jsem doběhl ke hranici, zastavil jsem se, nemohl jsem se nechat zabít. Smečka se znovu kolem mě rozestoupila.

„Vraťte mi ji!“ vrčel jsem, ale s ní se ztrácela i všechna ta naděje, radost a štěstí, která nám byla znovu odepřena, znovu mojí chybou, velká bolest se vracela.

Jestli překročíš hranici, zemře celá vaše rodina.

„Same, prosím!“

Nemůžeme, musíme chránit lid. Je nám to líto, ale víme, že vy byste to nechali žít.

„Nedělejte to!“ křikl jsem, ale smečka mizela v temnotě lesa.

„Ne! Bello!“ zařval jsem. Málem jsem překročil hranici, ale vlci měli hlídky, její smrt by byla rychlá, čekal jsem, až mě Rosalie najde.

 

Pohled Belly

Jacob se mnou chtěl mluvit, ale na místo toho chodil po pokoji jako šílenec. Mně se dělalo zle, nějak mi nebylo dobře z toho Jakeova stresu, neměla jsem z toho dobrý pocit…

„Co to děláš? Jacobe?“ zachraptěla jsem zděšeně, ale on nereagoval.

„Sakra, Jaku! Co je…?!“ řekla jsem trochu nervózněji.

Jacob si mě stejně vůbec nevšímal. Pak jsem zaslechla nějaký hluk a tak jsem vstala a šla jsem se podívat, co se děje. Jacob mě včas podepřel, ale držel mě na místě a nedovolil, abych se ke dveřím vůbec přiblížila, nechápala jsem, co dělá.

„Jacobe! Pusť mě!“ vzdorovala jsem chabě.

„Uklidni se, Bello,“ říkal zmateně.

„Chci se ujistit, že je vše v pořádku!“ říkala jsem paličatě, ale bolest mě brzo uchvátila, moje maličká neměla tyhle pohyby ráda, můj stres jí taky ubližoval, já bolestně ztrácela vědomí.

„Aáááá… Edwarde!“ křičela jsem bolestí, vůbec jsem nevnímala Jacoba.

„Edwarde!“ zakřičela jsem znova, když nikdo nepřišel.

Bolest ustávala jen trochu, jen se zlobila, nic jiného. Začala jsem znovu vnímat, Jacob mě nesl v náruči a rozbíhal se proti oknu.

„Ne! Jacobe!“ zakřičela jsem, ale to už jsme letěli vzduchem. Renesmé se to nelíbilo a mně už vůbec ne… Omdlela jsem.

Probrala jsem se k vědomí, když mi začala být zima a nakrátko ustátá bolest začala nanovo, ne velká, ale přece, s bříškem v dlaních jsem se posadila a snažila se rozdýchat bolest.

„Bello, je nám to všem moc líto, musíme zabít to dítě, než se narodí a povraždí celé okolí…“ koktal Sam, byli jsme v lese a já seděla na zemi. Snažila jsem se vnímat, objala jsem si nohy, nadechla se a pak zvedla hlavu a otevřela oči…

„Proč? Kde je Edward? Co můžu udělat?“ začala jsem vzlykat.

„Je nám to opravdu líto. Edward žije. Nikoho z nich jsme nezabili a ani to neuděláme. Jen chceme…“

„Nedělejte to! Prosím! Vím, že není žádnou hrozbou, prosím.“

„Bello, nikdo si není jistý, jestli bude hrozbou!“ křikl Sam

„Same, nechte ji jít,“ hlesl Seth.

„Sethe!“ okřikla ho Leah, já se slzami v očích koukla na Jacoba, stál opřený o strom a smutně se díval do země.

„Jaku, vím, že víš, že mě to bolí. Horší je ta bolest u srdce, Jakeu, ta je daleko horší,“ rozplakala jsem se.

„Prosím vás, nechte mě jít. Slibuju, že nikomu nic neudělá, když ano, máte právo nás zničit všechny. Žádám jako přátele, zaveďte mě zpátky za Edwardem, prosím!“ Všichni na mě soucitně koukali, ale Jacob pořád zíral do země.

„Promiň mi to, Bello,“ hlesl.

„Zřekni se toho, prosím, Bello, žij se mnou,“ prosil mě.

„Zřeknu se všeho, jen ne lásky, jen ne Edwarda, ani Renesmé… Nikdy!“

„A co život, Bello?!“

„Na co život bez lásky? Jaku, víš, že tě mám moc ráda, ale mám svou rodinu. A kvůli tomu mě chcete zabít!“

„Je mi to moc líto, Bello!“ přerušil nás Sam a proměnil se, mě chytli Quil a Jared za paže a oba měli v očích omluvný výraz, snažila jsem se myslet na Edwarda. Sam se napřáhl…

„Ne! Přestaň!“ zařval Jacob, Sam i ostatní ustoupili. Jacob musel mít nějakou zvýšenou autoritu, nechápala jsem to, ale Renesmé mi dělala větší starosti. Věděla jsem, že bych se zase měla napít krve a dostat se s ní do bezpečí.

„Odteď budete chránit tu chýši v horách! Přede všemi!“ zařval znovu Jacob, všichni se tvářili oddaně, já nechápavě. Vzal mě do náruče a rozběhl se. Kvůli té bolesti jsem zase přestávala vnímat okolní svět.

„Teď bude lepší, když usneš, Bello,“ zašeptal, neměla jsem nic proti.

„Kam jdeme…?“ zašeptala jsem.

„Zpátky…“ hlesl váhavě, ale já neměla sílu to zkoumat. Usínala jsem s myšlenkou, že brzo uvidím Edwarda, po kterém se mi i za tak krátký čas stihlo stýskat.

„Děkuju, Jacobe,“ hlesla jsem a usnula.

 

Pohled Edwarda

„Edwarde,“ hlesla Rosalie.

„Co chceš dělat?“ zeptala se, když jsem se zvedl.

„Rosalie, jestli ji zabili, víš, jaký mám postup. Zabiju toho, kdo to udělal, a nasedám do prvního letadla do Itálie.“

„Já to štěně roztrhám!“ zavrčela.

„Co ostatní? Alice a…?“ ptal jsem se.

„Volala jsem jim. Carlisle řekl, že jim to bude trvat dlouho… Neměl moc času mi to vysvětlit. Nemáme překračovat hranici a počkat, až někdo přijde. Vrátí se hned, jak to bude možné, ale Alice měla nějakou vizi. Jak říkám, celé mi to nevysvětlil.“

„Dobře, tak jdeme.“

Edwarde, jen chci, abys věděl, že jestli ji zabili, jsem s tebou. Přikývl jsem a rozběhl se, začala se mě zmocňovat hysterie a bolest, kterou jsem předtím cítil, nebyla nic v porovnání s tou, jakou jsem cítil teď. Bello, vydrž!

„Kam běžíme?“ křikla Rosalie, pak jsem uslyšel myšlenky…

„Rosalie, někdo z nich tu je.“ Zastavili jsme se.

„To jsem já,“ odpověděl za našimi zády…

„Sethe?!“

„Jde v míru… Klid.“ Podíval jsem se na syčící Rose a pak se znovu otočil na vlka za sebou.

Jacob se stal alfou. Myslím si, alespoň podle toho, co vím ze Samových, že jakmile se staneš alfou, jsi schopnej opravdu milovat jenom toho, do koho se otiskneš, tvojí prioritou je lid a máš velkou sklon k pomstě. Jacob se s tím snaží bojovat, ale tohle si nevybereš, nejde to jen tak zastavit. Chce toho nechat, Bellu má pořád rád, jako kamarádku, a záleží mu na ní, ale brzo se tomu vzdá a zabije ji. Já a Leah jsme se od smečky oddělili, ostatní by to asi taky udělali, ale Jake začal používat hlas alfy, a ten musí poslechnout všichni. Prakticky je teď těžké se k Belle dostat, o jeho plánech nikdo nic moc neví. Jsou na malém území nedaleko hranice, Jacob se s Bellou zašil do jedné chýše. Ostatní jsou venku a plní jeho rozkazy. Nevíme, co se děje uvnitř, ani už neslyšíme jejich myšlenky, jsou jiná smečka. Vůbec bych nečekal, že to Jake udělá, ale jestli jí něco udělá, nebude to on. Ale je tu i další problém, nejenom pro nás, ale i pro něho… Victoria. Vrátila se, není nějak nápadná, právě naopak, na našem území se vůbec nekrmí. Jacob se sice možná udrží, ale Victoria využije toho, že s ní nejsi, musíme si  pospíšit. Jsme ochotni vám pomoct a dostat ji odtamtud.

Victoria! Vzpomněl jsem si na to, jak odvrátila tvář od Rileyho a utekla. Utekla a čekala na správnou chvíli a vybrala si dobře! Chtěl jsem se roztrhat na kousky, když jsem si představil ještě víc trpící Bellu chránící naši maličkou. Jacob jim nemůže ublížit, miluje ji, ne tak jako já, ale přece, musí ji chránit před Victorií! Pak jsem to vysvětlil stále víc rozzuřené Rosalii a řekl Sethovi, že si ceníme jejich pomoci. Potom jsem se znovu utápěl v myšlence na Bellu a Renesmé. Bello, lásko, drž se!

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 2. kapitola - Přetvářka a únos:

 1
27.02.2013 [16:37]

Solange Emoticon

29.05.2012 [18:53]

Jo! Taky nechápu ten počet komentářů! Bylo to nádherný jako první kapitola. Číst jsem začala až dneska,ale určitě přečtu i další díly! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.12.2011 [10:22]

Metalistkawow nechápu že tu máš jen 1 komentář je to velmi napínavý a zajímavý. Těším se na další kapitolku a rozhodně se ničím nenech odradit od psaní. Já si ráda počkám na další kapitolku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.12.2011 [20:39]

NeyimissČlánek jsem ti opravila, ale i přesto, že byl celkem dlouhý, jsi v něm měla spoustu chyb. Příště se více zaměř na:
* správné psaní uvozovek - počáteční dole, koncové nahoře;
* slovosled;
* chybějící písmena;
* osamotím => osamostatním;
* skloňování jmen;
* překlepy;
* čárky;
* S/Z => S ve spojení se 7. pádem, Z ve spojení se 2. pádem;
* slovesné třídy;
* shodu podmětu s přísudkem;
* špatně dělená slova;
* oddělování oslovení;
* mezery:
- chybějící (za interpunkčními znaménky);
- přebývající;
* moji/mojí;
* mě/mně;
* buď jeden otazník, nebo tři - dva ne...
* vsuvky;
* nedokončené věty;
* malá/velká písmena;
* skloňování;
* přímou řeč;
* je Emmett, ne Emett.

Na OP jsi měla poměrně dost chyb. Doporučuji ti, aby sis našla korektora, který ti bude články opravovat předtím, než je sem vložíš, protože jestli se to bude opakovat, mohlo by se stát, že ti budou práva odebrána.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!