Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 4. kapitola (Budeš litovat!)

30.01.2011 (07:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2170×

Demetri

Ne, to přeci není možné. Bella nemůže být dcerou bohyně! Nemůže to být ta osoba, kterou jsme měli najít. Musel jsem pryč, z dohledu jejích krásných hnědých očí. Někam, kde mě nebudou pronásledovat její tiché prosby. Někam, kde si srovnám myšlenky a uklidním se. Skoro jsem se s Edwardem popral, což by nebylo poprvé, ale teď na to není vhodná chvíle.

„Sakra!“ zaklel jsem a svůj vztek jsem si vybil na stromu, který se mi připletl do cesty. Posadil jsem se potom na jeho spadlý kmen a hlavu jsem si položil do dlaní. Obrázky Belly jsem nemohl dostat z hlavy a nejhorší na tom všem je, že ji teď musím odvést do Volterry. Ale co když ji nechci nikam odvádět? Třeba jsme se spletli…

Kolik ale po světě běhá lidí, na které působí kámen z hory Prison? Podle toho, co nám řekl Aro, tak tahle věcička působí jenom na božské potomky. To ale znamená, že je to skutečně Bella. Moje Bella! Nikdy bych nevěřil, že právě na tomto místě bych mohl najít někoho takového, jako je ona. Je tak milá, krásná a dokonalá. Co na tom, že je to dcera bohyně?

A další věc, která by mě stoprocentně nikdy nenapadla, je to, že bych se mohl zamilovat. Do obyčejné dívky? Jak mě kdy mohlo napadnout, že by ona byla obyčejná? Na ní není jediný vlásek, který by byl obyčejný. Je to ta pravá, ale na nesprávném místě a v nesprávný čas.

Vrátit se zpět a předstírat, že mi na ní nezáleží? Ukrýt city pod silnou vrstvu hněvu za to, že mi neřekla pravdu? Vzdálit se z její blízkosti a znovu se uzavřít do sebe? Nebo tam mám nakráčet a sundat jí z krku ten proklatý kámen. Rozdrtit ho v prach a pak s ní utéct? Druhá varianta se mi líbila mnohem víc, ale dobře jsem věděl, že by bylo zcela zbytečné utíkat.

Jane by se jistě nadšeně chopila šance hledat nás a následně mučit a mstít se za to, že jsem její city nikdy neopětoval. Už takhle mě dost nenávidí… Ale co když se bude chtít mstít na Belle? V tu chvíli jsem měl jasno – budu její tajný stín. Upír, který se k ní nemůže přiblížit, ale zároveň si nedokáže představit svůj bídný život bez ní. Budu ji chránit a nedovolím, aby jí ublížili. Třeba dokážu našeho pána přesvědčit, aby ji ušetřil…

Čas, po který jsem se procházel lesem a přemýšlel nad svými možnostmi, mi utekl překvapivě rychle. Ještě bych se nevracel, ale z mého klidu mě vytrhl telefon, na jehož druhém konci se Edward dožadoval spojení.

„Hm?“ zabručel jsem do sluchátka.

„Pojď zpátky, ve Volteře už jsou obeznámeni s naším úspěchem. Letadlo nám letí za dvě hodiny,“ oznámil mi nadšeně a následně na to zavěsil. Nechápu, kde se v něm najednou vzala ta oddanost. On nikdy nebyl ten, kdo by udělal vše pro Volterru, přestože to byl náš domov. Aro si vždy víc vážil mě, protože jsem nepil zvířecí krev jako můj bratr. Byl jsem to já, koho se báli ostatní upíři pro mou schopnost vysledovat je. A můj pán byl nadšený, až si však přečte to, co se mi honí myslí, tak upadnu v nemilost.

Vyběhl jsem směrem k našemu domu a obrnil jsem se nepřístupností. Otázkou však je, jestli to vydržím, až spatřím její bolest. Slyšet její prosby bude horší než kterékoli mučení, ale já to musím ignorovat. Udělám vše, abych ji ochránil, takže musím žít!

…

Bylo téměř nemožné, že jsem Bellu dokázal ignorovat. Stejně tak bylo neuvěřitelné její chování, nechala se naložit do letadla a nijak neprotestovala. Byla slabá a oči se jí zavíraly únavou. Ta věc na jejím krku ji musela nesmírně ubližovat, ale ona se tvářila statečně. Čekal jsem, že bude plakat a prosit, ale když jsem se vrátil domů, tak jsem ji nepoznával.

V očích se jí zračila zlost a nenávist, ale zároveň ohromná odhodlanost. Nepromluvila ani na mě, ani na Edwarda a já jsem marně toužil vědět, co se děje uvnitř její mysli. Co asi cítí? Myšlenky nahlodávaly mé svědomí i vědomí, ale potlačoval jsem je nejvíc, jak to šlo. Zavrtěl jsem se v měkké sedačce první třídy a dotkl jsem se Belliny ruky. Ucukla. Snažil jsem se, aby to vypadalo jako náhoda, ale byla to potřeba.

„Vážení cestující, blížíme se k cílové destinaci. Děkujeme, že jste si vybrali naši leteckou společnost,“ zazněl hlas pilota do reproduktorů a všichni v letadle rázem ožili. Venku byla již tma, takže jsme mohli bez obav vystoupit z letadla a nastoupit do aut, které na nás čekaly.

„Pospíšili jste si,“ podotkla Jane uštěpačně, když jsem nastoupil k ní do auta a za ruku jsem držel Bellu. Její srdce bilo klidně a vyrovnaně. Netvářila se nijak vystrašeně, jak bych čekal. Byla smířená se svým osudem a na tváři měla spíše pohrdavý výraz než znepokojený.

„To je ona? Čekala bych někoho zajímavějšího.“ Ignoroval jsem hloupé poznámky naší blonďaté společnice a počítal jsem vteřiny do chvíle, kdy jsme přijeli k hradu. Společně jsme vystoupili a hned se kolem nás seřadila stráž. Chtěli jsme se rychle přesunout, takže jsem musel Bellu uchopit do náruče. Ve tváři jí hrál výsměch a ten její klid mě proklatě rozčiloval. Byl jsem nervózní víc než ona sama! Nebránila se, ale nevěnovala mi jediný pohled. Raději mžourala do tmy, ve které nemohla vidět zcela nic.

Bella

Tajnou chodbou jsme prošli do podzemí hradu a po průchodu několika vlhkými a starými chodbami jsme se dostali do novější části. Tady už byla znát přítomnost obyvatel hradu. Zarazila jsem se nad obrovskou recepcí, za níž seděla žena. Byla to skutečně lidská žena! Copak neví, kdo jsou? Co dělají?

Zastavila se pohledem na celé naší skupině a uctivě je pozdravila. Míjeli jsme ji poměrně rychle, přesto si všimla i mé maličkosti ukryté v mužné náruči Demetriho. Uviděla jsem u ní něco jako zděšení, ale rychle se zatvářila profesionálně. V Demově ledové náruči mi bylo nepříjemně. Raději bych šla pěšky i za předpokladu, že by to byly kilometry a ne jen několik metrů.

Zradil mě a já jsem se zařekla, že už nebudu prosit o smilování. Ale rozhodně jim nebudu nijak pomáhat. Proč bych měla? Díky tomu kousku kamene, který se mi houpal ve výstřihu, jsem se cítila hůř a hůř. Ztrácela jsem svou sílu, slábla jsem. A dobře vím, že to je jen začátek. Jako silná dcera bohyně se mi hojila všechna zranění, ale tahle věc ze mě vysává sílu a všechny mé schopnosti. Vrátí se jen v případě, že ji sundám a to sama nesmím. Kdykoli se rukou jen dotknu té malé věci, tak mnou projede ostrá bolest.

Edward měl pravdu, tohle je skutečně konec pohádky. Tady začíná peklo, – a já to dobře vím – před kterým mě nezachrání nic a nikdo. Tady se nenajde jediný člověk (upír), kterého bych mohla požádat o pomoc. Ani ti dva, na kterých mi tolik záleží. Snažím se je nenávidět, ale copak můžu, když mi krvácí srdce? Stačí mi obyčejné pomyšlení na to, co mi udělali, a je to horší bolest než všechno mučení světa.

Proklínám ten okamžik, kdy jsem si myslela, že nepatří k těm upírům, kteří se mě snaží zabít. Že já k nim chodila! Nemuselo se stát nic z toho všeho, ale já jsem si to zavařila sama. Je čas sníst vše, co jsem si nadrobila. Objevily se před námi dveře, které byly vykládané zlatem, a já jsem jen stěží skrývala překvapení. Hluboce jsem se nadechla a už jsme vstupovali do prostorného sálu. Holé zdi působily strašidelně, na každém sloupu v místnosti byl svícen s několika svícemi. Bylo jich tu několik a pravděpodobně tu jiný zdroj světla neměli.

Pohledem jsem zabloudila po místnosti a byla jsem ráda, když mě Demetri postavil na zem. Cítila jsem jistou slabost v kolenou, ale nehodlala jsem ji dát najevo. Pohlédla jsem směrem ke třem zlatým trůnům, na kterých seděli tři muži. Přesně takhle jsem si je představovala, když mi o nich matka vyprávěla. Pak už jsem ji nikdy neviděla, protože je zakázané, aby se bohové stýkali se svými potomky. Nespravedlivé? Možná ano.

„Rád vás opět vidím,“ přivítal muž na prostředním trůnu mou společnost. Pak sjel pohledem na mě a rozzářil se jako dítě, které právě pod Vánočním stromem objevilo tolik vytoužený dárek. Natáhl ruku a Demetri i Edward k němu přistoupili, aby mu podali svou dlaň. Chvíli nehybně stáli a pak se na pokyn svého vládce vzdálili. Byl to nepochybně Aro – upír, který vidí minulost člověka pouhým dotekem.

„Isabella, jaké krásné jméno. Ani nevíš, jako radost máme z tvé přítomnosti mezi námi,“ jásal a já jsem přemýšlela o jeho duševním zdraví. Mluví tu přece se svým nepřítelem, ne? Pohrdavě jsem se zašklebila a v dalším momentě jsem už ležela na zemi v šílených bolestech. Nekřičela jsem z jediného důvodu – nechtěla jsem ukázat slabost!

„To stačí, Jane!“ zazněl místností hlas Ara a bolest odplula. Zvedla jsem své zubožené tělo ze země a znovu jsem se podívala do Arovy tváře. Přešel ke mně a chytl mě za ruku, zavřel oči, ale za chvíli se mé dlaně pustil.

„Zajímavé, ani já nemohu číst tvé myšlenky. Nemusíš z toho mít depresi, Edwarde. Ale jak je vidět, tak nejsi odolná proti daru naší milé Jane,“ usmál se tím přesládlým úsměvem. Nenáviděla jsem ho od prvního okamžiku, kdy jsem vkročila do této místnosti. Teď už jsem ale opravdu byla na pokraji svých sil. Dehydratovaná a slabá, taková jsem nebyla nikdy. Svou silou jsem se pyšnila a takhle jsem skončila….

„Jistě víš, proč jsi zde?“ Na konci stál otazník, který byl jasně slyšet, a já jsem beze slova přikývla. To, že jim ovšem ani v nejmenším nehodlám pomoci, je věc jiná.

„Výborně, dej se do díla!“ přikázal mi a na mé tváři se objevil pohrdavý úsměv. Čekala bych další útok, ale nekonal se, takže jsem se pokusila co nejklidnějším hlasem vysvětlit, že jim ani v nejmenším nehodlám pomoci.

„Dobře vím, proč jsem tady,“ začala jsem a můj hlas byl unavený víc, než bych si přála, „ale jestli si myslíte, že vám v něčem pomohu, tak se hluboce mýlíte. Nehodlám vám usnadnit život, přestože tuším, že zaplatím svým životem.“

Místností se chvíli po tom, co jsem promluvila, rozlehl smích. Takový, při kterém tuhne krev v žilách, a lidé se třesou strachy. Hororový smích, ale v mém případě to nebylo ve vymyšleném hororu. Tohle je skutečnost!

„Ale, Bello, snad si opravdu nemyslíš, že bys zemřela. Naopak, do chvíle, než nám vyhovíš, budeš žít. A sama poznáš, že by pro tebe byla smrt a vlídný přístup tou nejsnazší cestou. Nakonec vlastně ani nepotřebujeme tvou smrt, rozmysli si dobře, co mi teď řekneš,“ nabádal mě, ale já jsem měla jasno. Nikdy! Nepomůžu jim k tomu, aby mohli lovit lidi ve všech končinách světa i přes den. Nedovolím, aby jim ublížili, přestože za to zaplatím já.

„Nepomohu vám, má matka by se za mne musela stydět,“ odvětila jsem a Aro se trochu znepokojeně posadil na svůj trůn. Pokynul na upíry, které jsem odhadovala na stráž. Chytili mě za paže a vlekli někam do hlubin hradu. Bála jsem se, strach prostupoval mým tělem a požíral každou špetku odvahy, kterou jsem v sobě měla, přesto jsem však nehodlala povolit. Matko, jestli mě vidíš, pak doufám, že budeš mít důvod, abys na mě byla pyšná.

3. kapitola - Shrnutí - 5. kapitola

Doufám, že se kapitola líbila. Zajímal by mě Váš názor, zda se Vám zamlouvá víc Edward nebo Demetri. :-)

Budu se těšit na komentáře, které tu snad necháte. Určitě mě každý poteší, uvítám i kritiku.

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 4. kapitola (Budeš litovat!):