Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 3. kapitola (Konec pohádky)

22.01.2011 (19:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2348×

„Jdi pryč, Edwarde.“ Jeho strohý příkaz jsem splnil a bez váhání jsem zmizel v lesích městečka Forks. Utíkal jsem co nejdál od školy a úžasné vůně Belly. Přesto se mě však držela a já jsem ji nemohl dostat z hlavy. Jen pro pocit plnosti jsem skolil několik jelenů. Copak je možné, že ve mně vyvolává takové pocity? Ale ona je vyvolává i v Demetrim. Viděl jsem to, slyšel jsem to v jeho mysli… Sakra! Vzteky jsem nakopl spadlý strom, který v letu porazil další.

Bella:

V nose mě začal štípat nepříjemný zápach, který mi připomínal dezinfekci a nemocniční prostředí. Otevřela jsem oči a šokovaně jsem zírala do bílého stropu. Pokusila jsem se zvednout, ale motala se mi hlava a já jsem zapadla zpět do nepohodlného ležení.

„Ještě chvíli radši lež,“ poradil mi známý hlas. Byla to ošetřovatelka z naší školy, kterou jsem nikdy nemusela navštívit. Celkem ráda jsem ji poslechla a za zavřenýma očima jsem si přemítala vzpomínky, které by se hodily do nějaké hororové scény. Stačilo málo a bylo po mně. To by byl vskutku rychlý konec, ale nejhorší na tom všem bylo, že mě ani na moment nenapadlo ho zastavit.

Kdybych chtěla, tak bych ho dokázala bez problémů zneškodnit, ale já jsem mu nechtěla ublížit. Možná se mi to napětí i líbilo, jsem vážně paranoidní! Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem vydechla veškerý vzduch, co jsem měla v plicích. Znovu jsem se pokusila posadit a tentokrát relativně úspěšně.

Hlava se mi přestala motat, ale prodělala jsem další šok, když jsem na židli vedle sebe uviděla Demetriho. Tohle je vážně skvělý! Jednoho se zbavím a hned se přede mnou objeví další neskutečně sexy upír. Copak je tolik přitahuje moje krev, že mi nemůžou dát ani na chvíli pokoj?

„Ahoj,“ pozdravil mě váhavě, když jsem ho spatřila a já jsem měla skutečně co dělat, abych mu nevytmavila to, že se mě jeho bratr pokusil zabít. Nemůžu mu nic říct, protože by poznal, že o nich vím. A normální lidé samozřejmě netuší, že existují upíři…

„Co tu děláš?“ vydechla jsem překvapeně nad jeho přítomností. Vzápětí mi to však došlo, musí se přeci ujistit, jestli nevím něco, co by bylo nebezpečné pro jejich existenci. Je to čistě z maskovacích důvodů!

„Donesl jsem tě sem,“ objasnil mi záhadu ohledně své přítomnosti, ale tím mi stále neřekl nic, co by bylo důležité. Netuším, co se dělo, když jsem byla mimo.

„Ty?“ podivila jsem se hraně a doufala jsem, že mi řekne něco z toho, co se dělo. Šibalsky se usmál a já jsem byla ráda, že sedím, jinak bych sebou musela plácnout o zem. Upřeně se mi díval do očí a jeho pohled se mi dostával pod kůži víc, než bych si přála.

„Mému bratrovi se dělá při pohledu na krev zle. Proto budu rád, když zapomeneš na to, co se stalo na chodbě. Edward se omlouvá, že tě zranil. Jak se cítíš?“ Jeho vysvětlení by znělo celkem logicky, pokud by ovšem byli oba dva lidé, což nejsou… Dělá se mu špatně, když vidí krev? Já jsem si spíš myslela, že si připravuje brčko a bryndáček! Místo spousty nadávek, které jsem měla na jazyku, jsem vykouzlila chápavý úsměv.

„Je mi to jasný. Já jsem sebou ale na rozdíl od něj švihla,“ zasmála jsem se a Demetri se ke mně přidal. Muselo se mu ulevit, když se ujistil o tom, že nevím nic, co by ho mohlo ohrozit.

„Jo, to je fakt,“ přisvědčil a pomohl mi vstát. Paní Coopeová mi ještě připomněla, abych si na ten jazyk přikládala led a pak nás propustila. Demetri mi podal moji tašku až na chodbě, která se hemžila lidmi, a vydal se do svojí třídy. Hodinu jsme společnou neměli a zrovna byla přestávka, takže jsem se hned setkala s podezíravými tvářemi svých spolužáků a hlavně Mikea.

„Čau,“ pozdravil mě podrážděně a pevně mě objal. Taky jsem ho pozdravila, ale víc jsem se soustředila na své okolí, než na něj. Neušel mi jeho zkoumavý a zlostný výraz.

„Co to jako mělo bejt?“ Rozčílení v Mikeově hlase se nedalo přeslechnout a upřímně mě trochu rozčilovalo, ale bylo pochopitelné.

„Udělalo se mi špatně a on mě doprovodil na ošetřovnu. Můžeš si to jít klidně ověřit!“ vyjela jsem na něj a vytrhla jsem se z jeho horké náruče. Nevím proč, ale najednou jsem na něj měla hrozvý vztek a urazila jsem se. Vyhnula jsem se jeho pohledu a ignorovala jsem to, co se mi snažil ještě říct. Zamířila jsem za holkama.

„Hele, ty randíš s tím novým? S Brownem?“ šeptala mi Jess, když jsme se blížily do třídy. Zbláznila se? Nebo to skutečně vypadá, jako že s ním něco mám?

„Ne, jasně, že ne!“ ohradila jsem se a hned jsem byla naježená jako dikobraz.

„Nevypadá to tak,“ podotkla Jessica. Jako na potvoru kolem mě prošel Demetri a věnoval mi dlouhý podhled. Nikdo by to nerozpitvával, ale uviděl to Mike, který ke mně mířil i se svojí partičkou fotbalistů. Je kapitán a to mu dává dost velkou popularitu i vliv na škole a on si přeci nemůže nechat líbit, když mu někdo leze za holkou. Dívala jsem se na to, jak dost neohrabaně narazil do Demetriho a spolu s kamarádíčky se kolem něj seskupili. Řekla bych, že to tak nějak čekal a opravdu lehce uskočil, přestože mu Mike nemohl nic udělat.

„Dávej si bacha na cestu,“ poradil mu Demetri bezelstně a tím ho ještě víc vytočil. Mike po mně střelil pohledem, ve kterém se zračila zlost a já jsem se marně snažila dostat až k němu. Přes dav lidí, kteří se chtěli podívat na bitku, a jeho kamarády, jsem se nemohla protlouct.

„Měl by sis dát pohov a nechmatat na cizí holky!“ pohrozil mu Mike na oplátku a Jeremy s Patrikem ho museli držet, aby se nepral. Konečně se mi podařilo prolomit tu lidskou barikádu a dostala jsem se až k Mikeovi, abych se postavila proti němu a tím mu zatarasila cestu k Demetrimu.

„Miku, uklidni se,“ promluvila jsem na něj a on zakoulel očima na znamení, že nemá v plánu poslouchat zrovna mě. V tuhle chvíli to bylo mezi Demetrim a Mikem, to se mi nelíbilo ani trochu. Zvlášť, když vím, jak lehce by ho Demetri mohl zabít. Nedalo by mu to prakticky žádnou práci!

„Uhni, Bello. Mohlo by se ti něco stát!“ To mi jako vyhrožuje? Teď už jsem byla vzteklá i já a uslyšela jsem slabé vrčení, které pocházelo od Demetriho. Zadívala jsem se do očí svého kluka a věděla jsem, že to musím udělat. Jeho zorničky se opět zmenšily a já jsem ho hypnotizovala pohledem. Nemusela jsem mluvit nahlas, ale většinou to bylo lepší. Mike se zhroutil k zemi a spokojeně oddechoval. Všichni se divili nad tím, co se stalo, ale když zjistili, že prostě jenom usnul, tak propukli v aplaudující smích.

Pohledem jsem zavadila o Demetriho, který mě nevěřícně pozoroval. Cítila jsem, že musím zmizet, a rychle jsem se drala pryč. Popadla jsem svoji tašku, kterou držela Angela, a běžela jsem pryč ze školy. Sakra! Jak jsem to mohla takhle radikálně podělat? Do očí se mi draly slzy vzteku a bezmoci. Kdybych nepoužila svou moc, tak bych nemusela zmizet z města a odejít pryč.

„Bello?“ ozval se za mnou hlas mě tak známý, až mě píchlo u srdce. Demetriho ani Edwarda neznám, ale oba jsou mi tak blízcí, že si nedovedu představit ani den bez nich. Copak jsem se skutečně zamilovala do dvou úplně cizích upírů? Za tak krátkou dobu to snad ani není možné… Smířená se svými city jsem se otočila a zadívala jsem se do Demových očí, které byly dnes černé jako uhel.

„Co se děje, Demetri?“

„Je ti dobře?“ zeptal se a já jsem si na malý moment pomyslela, že by třeba nemusel ani tušit, kdo vlastně jsem. Smutně jsem se pousmála a on se zatvářil chápavě.

„Pojď, chtěl bych ti něco ukázat,“ nabídl mi a já jsem po menším zaváhání přijala jeho nabídku a nastoupila jsem k němu do auta. Kam jedeme, mi došlo až před krásným, ale velmi starým domem, u kterého zaparkoval.

„Tady bydlíte?“ vydechla jsem okouzleně a on mi to potvrdil, ovšem nezapomněl připojit i legrační zakoulení očima, takže jsem se prostě musela začít smát. Galantně mi podržel dveře od auta a přešli jsme ke vchodu. Bello, koukej se otočit a zmizet odtud! – napovídala mi myšlenka uvnitř mé hlavy, ale já jsem ji nechtěla poslouchat.

„Páni, je to obrovské,“ zašeptala jsem při vstupu do haly s vysokým stropem. Bylo tu tolik starožitných věcí a všechno to působilo tak zvláštně tajemně, ale přitom tak příjemně.

„Jo, docela to jde,“ usmál se a přešel do obývacího pokoje, kam jsem ho následovala. Zkusila jsem si odkašlat, ale ani to mi nepomohlo zbavit se nepříjemného pocitu, že mi něco leží na hrudi. Přiložila jsem si ruku ke krku a znovu jsem se pokusila o odkašlání, ale opět bezvýsledně.

„Donesu ti něco k pití,“ nabídl mi Demetri, když si všiml mých marných pokusů. S radostí jsem přijala a on mě na chvíli nechal v pokoji samotnou. Co se to děje? Divila jsem se sama sobě, protože tohle mělo příznaky jako počátek chřipky. Já přeci nejsem nemocná... Začalo se mi trochu těžce dýchat a musela jsem si ruku přiložit na krk. Za chvilku jsem uslyšela kroky, ale nepatřily tomu, koho jsem čekala.

„Bello?“ podivil se Edward nad mou přítomností zde a záhy jeho obličej ztvrdl. Po těle mi naběhla husí kůže, ale přesto jsem se cítila dobře. Ve dveřích se objevil Demetri i se sklenkou vody. Mě však upoutala jiná věc v pokoji, na krbové římse byl položený nějaký kámen. Vypadal, jako kdyby pocházel z nějaké hory. Přešla jsem blíž a chtěla jsem se na něj podívat, zjistit, o jaký kámen jde.

„Co je to?“ zeptala jsem se a najednou stál vedle mě Edward. Mé oči nestihly tak rychlý pohyb, ale najednou stál přede mnou a ten kámen měl v ruce. Proč tak lehce ukazuje to, co umí? Chce mě zabít?

„Edwarde!“ zakřičel Demetri a já jsem nevěděla proč. Zvláštně se ta má návštěva zbrkla. Edward ke mně přistoupil blíž a natáhl před sebe ruku s tím prazvláštním kamenem. Fascinoval mě a nemám ani ponětí proč! Cítila jsem zvláštní slabost v kolenou a šílenou tíhu na hrudi, ale mohlo to být jenom doznívání mého bezvědomí.

„Je to tak zvláštní,“ zašeptala jsem a natáhla ruku, do které mi Edward kámen vložil. Nijak se nad tím nepozastavoval, ale jakmile jsem se dotkla ledového povrchu kamene, tak mi bylo jasné, že je něco špatně. Cítila jsem ránu a byla jsem odmrštěná na druhou stranu pokoje, kde jsem se bolestivě uhodila o zeď. Horší bylo zjištění, že ten kámen jsem měla uvázaný kolem krku a táhl mě k zemi jako kotva ke dnu moře.

„Pomoc, prosím! Co je to?“ zavolala jsem zoufale, ale ani jeden z nich se nepohnul. Došlo mi, co je to za kámen. Matka mě varovala, ale já jsem si nedala dostatečný pozor. Je to úlomek z hory Prison – rodiště bohů. Pro smrtelníky zcela neškodné stejně tak, jako pro bohy, ale pro děti božských bytostí je to konečná cesta. Oslabí nás to natolik, že se téměř nemůžeme ani pohnout. Tu beznaděj teď pociťuji zcela jasně.

Rozklepaly se mi ruce a já jsem se pokusila dostat z toho vězení. Má moc se vytratila - matka mi říkala, že nebudu svou sílu moci používat – a tudíž jsem nemohla využít svou sílu, abych se osvobodila. Větší beznaděj jsem ještě v životě nezažila a toužebně jsem se pokoušela o jakoukoli pomoc, způsobenou svou mocí.

„Věděl jsi to?“ ozval se Edward a podíval se hloubavým pohledem na Demetriho. Ten se však díval na mě a byl zaskočený. Zakroutil hlavou na znamení nevědomosti a pak se spousta věcí seběhla rychle. Zmizel, prostě vyběhl ze dveří… V pokoji zůstal jen Edward, ale ten už nebyl tak daleko, nýbrž stál přímo vedle mě. Klekl si na kolena a zadíval se mi do očí.

„Edwarde, pusť mě,“ zaprosila jsem, ale už z jeho výrazu jsem poznala, že je to marné a úplně zbytečné. Sžíral ho vztek, ale viděla jsem na něm tu škodolibou radost. O hypnózu jsem se pokoušela marně… Tady to už nepomůže, protože všechno, co dokážu... Všechno, co umím, je v tuhle chvíli na nic.

„Neboj se, nezůstaneš tu dlouho. Náš pán si tě vyžádal a my tě také přivedeme,“ odvětil chladně, „konec pohádky, princezno,“ ušklíbl se předtím, než zmizel. Nemaskovala jsem slzy, které se draly na povrch. Doprovázely je vzlyky a zoufalé prosby. Vždyť já nechci zemřít! Já vím, hrála jsem občas nefér hru, ale ke mně taky nebyl nikdo fér. Já jsem se takhle narodit nechtěla. Stalo se a já jsem to přijala, ale život je krásný, tak proč ho mám opustit?

2. kapitola - Shrnutí - 4. kapitola

Doufám, že se Vám dnešní kapitola líbila. Má něco málo přes 2 000 slov, takže doufám, že jsem Vám udělala alespoň trošku radost. Jestli jste se čtením vydrželi až sem, tak budu ráda, když tu necháte nějaký komentář. :-)

Uvidíme se u dalšího dílu.

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 3. kapitola (Konec pohádky):