Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 5. kapitola (Náhodné setkání)

wallbypavlush


Bella, dcera bohů - 5. kapitola (Náhodné setkání)Kam vedou upíři Bellu? Dnešní kapitola se jmenuje Náhodné setkání, koho tedy Bella potká v temných kobkách hradu? Dočtete se o nepříjemné návštěvě, která málem připravila Isabellu o život. A kdo ji nakonec zachrání? Nechte se překvapit...
Vaše Lucka002

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

„Nepomohu vám, má matka by se za mne musela stydět,“ odvětila jsem a Aro se trochu znepokojeně posadil na svůj trůn. Pokynul na upíry, které jsem odhadovala na stráž. Chytili mě za paže a vlekli někam do hlubin hradu. Bála jsem se, strach prostupoval mým tělem a požíral každou špetku odvahy, kterou jsem v sobě měla, přesto jsem však nehodlala povolit. Matko, jestli mě vidíš, pak doufám, že budeš mít důvod, abys na mě byla pyšná.

 

Neměla jsem nejmenší tušení, kam mě vedou a co semnou plánují dělat. Prošli jsme světlejšími částmi hradu a vraceli jsme se do těch zatuchlých a mokrých chodeb. Procházeli jsme ale trochu jinými, než kterými jsme přicházeli. U jedné z takových chodeb se stráž zastavila a odemkla staré zrezivělé dveře. Někdo do mě strčil a já jsem se ocitla uvnitř. Nestačila jsem říci ani slovo a už byli pryč. Zkusila jsem otevřít, ale dveře zamknuli.

Takže tohle je má cela… Nečekala jsem zrovna pěti hvězdičkový hotel, ale takhle zatuchlou místnost jsem si nepředstavovala ani v té nejhorší noční můře. Bylo tu poměrně vlhko a já jsem nebyla nijak teple oblečená, takže se do mě přes mikinu poměrně rychle dala zima. Kamenné zdi mi připomínaly dřívější mučírny hradů. Zažila jsem leccos a ne vždy jsem byla bohatá a vážená, dostala jsem se i do vězení, ale utéct nebyl problém. Teď je tu ovšem problém velký jako čínská zeď a já se s ním jen stěží vyrovnám.

Zmocnila se mě jakási úzkost a posadila jsem se na staré lehátko. Až jsem se podivila, že neprasklo, protože pérka v matraci byly už hodně opotřebované. Přemýšlela jsem nad tím, koho tu asi věznili naposledy, ale nebyla tu ani známka po něčí přítomnosti. Možná, že tu byl nějaký upír, který se provinil a zradil…

„Kdo jsi?“ ozval se z rohu místnosti slabý hlásek. Přesunula jsem se tam tak rychle, jak jen to v rámci možností šlo, a zaposlouchala jsem se, zda ho znovu uslyším. Dlouho bylo ticho, až jsem si začínala myslet, že to byl jen výplod mé fantazie.

„Jsi tam?“ zaslechla jsem znovu ten slabý šepot. Matně jsem v něm poznávala dívčí hlas.

„Jsem tady. Jmenuji se Isabella, kdo jsi ty?“ odpověděla jsem rychle, abych neztratila kontakt s tou neznámou dívkou. Skoro jsem nedýchala, abych nepřeslechla její slaboučký hlas. Musela tu být dlouho, nejspíš ve vedlejší cele, protože jsem si všimla, že v chodbě bylo několik dalších dveří.

„Mé jméno je Katherin. Proč jsi tu?“ Katherin, pomyslela jsem si. To je hezké jméno, kdybych tak mohla vidět tvář té nebohé dívky… Nechtěla jsem ji nechat dlouho čekat na odpověď, takže jsem se pokusila hlasitěji vysvětlit důvod svého pobytu.

„Jsem dcerou bohyně, Isabello. Zavřeli nás zde, protože hledají dceru bohyně Casidy. Chtějí z nás získat nějaké informace…“

„Obávám se, Katherin, že už ji našli. Já jsem dcera Casidy,“ zašeptala jsem tiše a doufala jsem, že mne snad ani neuslyší. Je tu jen kvůli mně a bůhví, kolik dalších božských dětí uzavřeli ve zdejších vězeních. Zima mne už zcela prostoupila a zuby mi začaly drkotat. Do očí mi vstoupily slzy a já jsem rychle setřela jedinou slanou kapku, která přetekla přes zavřená víčka.

„Bello, skutečně?“ Její hlas jakoby ožil a získal jistou naději, kterou však záhy vystřídal vztek. „Ty hyeny! Copak neví, jak s tebou zacházet? Ty jsi v našem světě něco jako symbol. Symbol odvahy! Jak se cítíš?“ vyptávala se a já jsem v jejím hlase uslyšela i strach. Na sucho jsem polkla a v hlavě jsem si třídila informace, které mi poskytla. Symbol? Čeho? Neschopnosti? Jak hořké je pocítění pravdy. Oni ve mně věřili a já se nechám chytit - mimochodem jako hloupá husička - do pasti. Po tolika dlouhých letech ukrývání jsem naletěla prvním upírům, které jsem potkala na škole!

„Ještě je to přijatelné. Řekni mi, prosím, je nás tu víc?“ dožadovala jsem se odpovědi, která by ukojila mou zvědavost. Nikdy jsem nepotkala žádného poloboha, a proto jsem se chtěla dozvědět další informace. Katherin je zjevně poměrně informovaná osoba. Na chvíli se odmlčela.

„Bohužel nás tu více není. Zůstaly jsme tu jen my dvě. Dlouhou dobu mi dělal společnost muž jménem Filip, ale nejspíš ho zabili.“ Postřehla jsem lítost a bolest v jejím hlase, ale raději jsem se nevyptávala na to, jak dobře ho znala. Chtěla jsem se ještě zeptat na spoustu dalších věcí, ale v tom se otevřely dveře mé cely a nakráčela sem dívka v botách na vysokém podpatku. Pohlédla jsem jí do obličeje a vzpomněla jsem si na naše setkání ve velkém sále. Jane, tak ji jmenoval Aro.

„Zabydlela ses?“ otázala se přesládlým hláskem. Sjela jsem ji nenávistným pohledem a nehodlala jsem odpovědět na její směšný dotaz. Její výraz ztratil ten přemáhaně přátelský úsměv a zatvářila se povýšeně. Má k tomu důvod, ona nesedí v rohu celi. Její život v tuhle chvíli není v rukou někoho jiného.

„Chtěla jsem být milá, ale dobrá… Můj pán si přál, abych od tebe získala informace a samozřejmě tě přesvědčila ke spolupráci – bezbolestným způsobem! Ale teď vidím, že to tak zcela bezbolestně nepůjde.“ Její výhružky mi naháněly strach, ale přesto jsem se tvářila nezúčastněně a nad věcí. Tolik mi vadilo, že se nemůžu bránit, ukázala bych jí, s jak mocným člověkem si zahrává. Ještě před několika dny by neměla nejmenší šanci!

„Nemůžeš mi udělat nic, co by bylo strašnější, než tohle místo,“ vysmála jsem se jí, ale záhy jsem svých slov začala litovat. Už takhle jsem seděla v koutě místnosti, ale pod tíhou jejího úsměvu jsem ležela na zemi a zatínala pevně zuby. Nechtěla jsem křičet a být slabá. Prostě ne tady a ne teď! Cítila jsem tolik bolesti. Jako kdyby mi někdo trhal končetiny zaživa! Za zdí jsem zaslechla dívčí hlas, ale nedokázala jsem určit, co říkal. Soustředila jsem se jen na to, aby z mého hrdla nevyšel jediný hlásek. Palčivá bolest na chvíli přestala a Jane se mě zeptala na to, jestli hodlám spolupracovat. Ani jsem nemukla, takže jsem v dalším okamžiku už znovu cítila, jak mi hoří tělo. Každičký sval se mi napínal a já jsem cítila škubavou bolest, která mnou procházela. Skutečně to byla bolest jako při rozčtvrcení. Šílená a nekonečná, myslela jsem si, že už víc nevydržím a cítila jsem ledový pot, který mi stékal po čele. Přesto jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Slzám jsem však nezabránila překonat hradbu mých řas...

„Ptám se tě znovu a rozmysli si odpověď. Budeš spolupracovat?“ Její hlas byl jedovatý a ostrý jako břitva. S poslední kapkou odvahy jsem se na ni posměšně podívala.

„Nikdy! Radši zemřu,“ vyslovila jsem své přesvědčení. Jsem si jistá, že když ji budu trochu provokovat, tak se neudrží. Už takhle její oči metají blesky, mohla by mě zabít a bylo by po nebezpečí pro obyčejné lidi. Jen ještě chvíli musím vydržet tu šílenou bolest.

„To není tak těžké zařídit!“ zasyčela. Podvědomě jsem se připravila na další bolestivý útok a raději jsem zavřela oči a pevně k sobě stiskla zuby. Jane mě však přelstila, přeběhla ke mně. Její ledovou ruku jsem ucítila na svém krku. Zvedala mě svou silou ze země a já jsem jen stěží popadala dech a doufala jsem, že konečně zemřu. Stačilo by jen, aby mi trochu stiskla hrdlo...

„Jane! To stačí, volá tě Aro,“ zarazil její mučení právě přicházející Demetri, kterého jsem poznala po hlase. Otevřela jsem oči, abych se mu mohla podívat do tváře. Nemohla jsem si nevšimnout pohrdavého pohledu, který Jane věnovala nám oběma. Ulevilo se mi, jelikož ta bolest byla šílená, ale zároveň jsem si přála, abych to měla už za sebou. Hned, jak mě pustila, sesunula jsem se k zemi, která mě přivítala s otevřenou náručí. Jane se vrátí a já nevím, kolik takových návštěv ještě vydržím. Pokusila jsem se zvednout ze země, ale sama jsem neměla dost sil, přesto jsem vstala, protože mi pomohly silné paže Demetriho. Vytrhla jsem se mu, ale byla jsem natolik zesláblá, že mě zradily nohy.

„Nech mě být!“ Můj hlas zněl spíš prosebně, než jakkoli výhružně, když mě zachytil při pádu. Nechtěla jsem tu jeho přítomnost, ale nemohla jsem si nevšimnout toho, co se mnou dělá. Srdce mi poskočilo nad tou radostí, že ho opět vidím. Nebyl veselý, spíš vážný a zamyšlený, ale přesto to byl ten dokonalý Demetri, do kterého jsem se nějakou částí svého srdce zamilovala.

„Bello, nech mě, ať ti pomůžu.“ Zasmála jsem se nad jeho prosbou. Prosí mě? Novinka! Tady se totiž nikdo nesnižuje k prosbám, zde se jen rozdávají a přijímají rozkazy.

„Demetri, jdi odtud. Nechci tu vidět ani tebe, ani kohokoli jiného upíří podstaty,“ odpověděla jsem znechucena jeho přítomností. Část mého já je skutečně šílená! Tolik ho chci mít vedle sebe, a když se tu objeví, tak ho odháním. Neubránila jsem se drkotání zubů způsobené tou šílenou zimou. Demetriho přítomnost mi nijak nepomáhala v tom, abych se zahřála.

„Je ti zima? Promiň, neuvědomil jsem si to.“ Proč se mi omlouvá? Copak je blázen? Nejdřív mě dovleče do sídla mých nepřátel a způsobí to, že mě chtějí zabít a potom se mi omlouvá za každou maličkost… Jestli tohle má logiku, tak já jsem Rubikova kostka!

„Ne, cítím se fajn,“ zalhala jsem, ale přesto jsem se rozklepala. Stísněný prostor téhle malé místnůstky mi nijak nepomáhal v překonání toho, abych se před Demetrim tvářila hrdě. Zima, chlad a zápach zdejších chodeb rozhodně nebyl nic příjemného. Mé lhaní nejspíš nebylo nijak přesvědčivé, takže si Dem sundal tmavý plášť a přehodil ho přese mne. Chtěla jsem protestovat, ale zatvářil se neoblomně a já jsem po chvíli byla ráda, že mi ho dal.

„Co chceš, Demetri?“ zeptala jsem se po nějaké době ticha. Překvapilo mě, že jsem ani neslyšela Katherin, nejspíš tuší, že nejsem sama… Odvrátil tvář a zadíval se někam do prázdna místnosti. Uvědomila jsem si, že sedím na posteli a on je nebezpečně blízko. Zachvátila mě zoufalá touha políbit ho, ale ovládla jsem se.

„Jane nepatří mezi trpělivé, tušil jsem, že se tě pokusí nakonec zabít,“ zamumlal a dál se zabýval protější zdí. Tušil jsem, že se tě pokusí zabít… Bla bla bla!

„Děláš, jakoby ti to vadilo,“ pípla jsem tiše a on po mně střelil pohledem. Takže ta zeď přeci jen nebude tak zajímavá, jak se mi Demetri snaží dokázat svou nevnímavostí. Tváří mu přeběhl zvláštní výraz a hned na to se zvedl z postele. Podala jsem mu jeho plášť, přestože ho nechtěl a už jsem s ním nemluvila. Otočila jsem se čelem ke zdi a tiše jsem ležela. Zdálo se mi, že chce ještě něco říct, ale nepromluvil. Jediné, co jsem zaslechla, bylo vrznutí starých dveří a zachrastění řetězu.

Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a stírala jsem slzy, které se mi rozkutálely po tvářích. Svět je nespravedlivý a ten, kdo si na to nezvykne, musí počítat s tím, jaký opravdu je. Nikdy jsem se nepovažovala za snílka, ale asi jsem nebyla tak velký realista, abych si uvědomila, že mě jednoho krásného dne můžou Volturiovi najít. A nedokázala jsem si představit, že bych se mohla zamilovat právě do svého nepřítele – upíra! Ale já můžu být vlastně klidná, nemiluji upíra. Já totiž miluji rovnou dva! Nejspíš bude něco pravdy na tom, že máme být blízko svým přátelům, ale nepřátelům ještě blíž.

4. kapitola -> Shrnutí <- 6. kapitola


 

Co myslíte, jak bude pokračovat seznámení Belly a Katherin? Stanou se z nich přítelkyně? A co vztah mezi Isabellou a Demetrim? Může ho nějak ovlivnit Edward, kterého Bella bezpochyb také miluje? Budu se těšit na Vaše názory.

Snad se Vám kapitola alespoň trošku líbila. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 5. kapitola (Náhodné setkání):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!