Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad romance - 2. kapitola

03.10.2013 (16:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1403×

2. kapitola

Dopoledne se neuvěřitelně táhlo. První den nového školního roku byl vždycky nudný a nic na tom nezměnil ani fakt, že už jsem přesně věděla, co mě čeká. Ani na jedné hodině jsem nevnímala, jakou látkou se letos budeme zabývat. K čemu taky? Všechno jsem znala.

Co je na neustálém opakování střední školy špatného? Ten stereotyp. Pořád dokola to samé. Čas od času vás něco rozptýlí, většinou to byli lidé, ale to se mě posledních pár let netýkalo. Snažila jsem se stranit jakémukoliv kontaktu, jak s lidmi, tak s mými sourozenci. Proto jsem zásadně nastupovala do vyššího ročníku než oni. Nejradši jsem měla slunné dny, za kterých jsem vůbec nemusela vytáhnout paty z pokoje. Při pomyšlení na to, že nás v nejbližší době žádný takový den nečeká, jsem se zamračila.

Věděla jsem, že ta moje samota a negativní přístup ostatní trápí, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nechtěla jsem. Pořád jsem byla na dně. Jak mi to mohl udělat? Copak jsem pro něj nic neznamenala? Chápala jsem, že pro něj náš styl života byl náročný, ale sebrat se kvůli tomu a odejít od rodiny? Od životní lásky? Po takové době? Nedokázala jsem se s tím smířit.

Loudala jsem se pomalu chodbou ke své skřínce a s minimálním zájmem si prohlížela plakáty vylepené po stěnách. Brigády, dobrovolná činnost, doučování, Miss Mystic Falls… Nakonec mě přeci jen jeden zaujal. Zpátky do třicátých let hlásal nápis na plakátu, který propagoval nadcházející akci pořádanou naší školou.

Dříve bych z té akce byla nadšená, přemlouvala ostatní členy rodiny, aby šli také a už teď vybírala šaty, ale tohle moje staré já bylo nejspíš nenávratně pryč.

„Půjdeš?“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se s nechápavým výrazem ve tváři. Proti mně stála usmívající se blondýnka.

„Je to sranda,“ pokračovala. „Tyhle akce mají vždycky veliký úspěch.“

„Promiň, já…“ snažila jsem se nějak reagovat.

„Ježiš, omlouvám se. Ani jsem se nepředstavila. Jsem Caroline, předsedkyně studentského výboru, kapitánka roztleskávaček a úřadující miss Mystic Falls,“ nenechala mě domluvit. Páni, ta byla ale ukecaná! „Ty jsi tu nová, že? Viděla jsem tě na hodině angličtiny.“

„Alice,“ představila jsem se a přemýšlela, jak se jí co nejrychleji zbavit. „Zrovna jsme se přistěhovali.“

„Bude se vám tu líbit. Mystic je krásné město s bohatou historií. Jsi tu sama? Tedy s rodiči myslím,“ vyzvídala.

„Ne, mám čtyři adoptivní sourozence,“ vyklouzlo mi. Na to, že jsem se jí chtěla zbavit, jsem toho na sebe prozradila až moc.

„Aha,“ zrozpačitěla. „Tak to určitě samotou netrpíš. Ale kdybys přeci jen měla chuť poznat nové lidi nebo si chtěla odpočinout od sourozenců, tak přijď zítra večer k jezeru. Pořádáme tam párty na oslavu zahájení školního roku.“

„Promyslím to,“ řekla jsem neurčitě.

„To určitě udělej. Nebudu tě zdržovat, asi už se těšíš domů,“ oznámila mi, když jí došlo, že si se mnou moc nepopovídá. „Tak se zatím měj.“ Usmála se, lehce mě pohladila po rameni a ve chvíli, kdy se hřbet její ruky dotkl mého těla, se to stalo. Vize.

Viděla jsem tuhle křehkou blondýnku, Caroline, jak cení své upíří tesáky na jiného upíra a pak mu bez mrknutí oka zakroutila krkem. Padl k zemi, jako by doopravdy zemřel. Za ní stálo pár dalších lidí nebo upírů, to jsem nedokázala odhadnout, a vypadali celkem překvapeně, možná dokonce vyděšeně.

„Alice, jsi v pořádku? Haló…“ Slyšela jsem ji říkat, když jsem se probrala z transu. Musela jsem být tak čtyři nebo pět vteřin mimo. Stála jsem jako socha a nevnímala svět okolo sebe.

„Jo, jsem. Jen jsem se na chvíli zamyslela. Taky se měj,“ rozloučila jsem se a rychlou chůzí odešla ke své skřínce. Potřebovala jsem se uklidnit.

Co to sakra bylo? Okamžitě se mi vybavil můj noční zážitek. Takže se mi to určitě nezdálo. V tomhle městě se opravdu něco děje. A do školy se mnou chodí upír, tedy minimálně jeden.

Zvláštní bylo, že vypadala jako člověk. Dokonce i teplotu měla normální. Vůbec nebyla jako já.

Koutkem oka jsem Caroline sledovala. Došla na druhý konec chodby, kde se dala do řeči s nějakou brunetkou. Tu dívku i chlapce, který stál vedle ní, jsem poznávala ze své vize. Soustředila jsem se na jejich rozhovor.

„Ta nová holka je divná,“ stěžovala si.

„Pro tebe je divnej skoro každej,“ smála se dívka.

„Jak divná?“ zajímal se chlapec.

„Nevím, prostě z ní mám blbej pocit. Povídáme si a najednou se na několik vteřin úplně zasekla, jako kdyby vůbec nevnímala svět okolo,“ vysvětlovala.

„To se občas stává, Car,“ uklidňovala ji brunetka.

„Jo, ale tohle bylo jiný. Divný, možná až trochu děsivý,“ vyložila jí Caroline své obavy. „Nějak se mi to nezdá.“

„Nejsi sama, komu se něco nezdá,“ vložil se do toho chlapec. „Damon v noci v lese zažil taky něco podivného.“

„Co dělal v noci v lese?“ divila se Caroline.

„Je to Damon. Myslíš, že se mi svěřoval s tím, co tam dělal? Ale to není důležité. Prý tam někoho viděl, upírku nejspíš.“

„Nejspíš?“ nechápala brunetka.

„Není si jistý. Zaslechl nějaké divné zvuky, tak to chtěl prověřit. U jezera zahlédl postavu, ženu nebo dívku, ale než se k ní stačil přiblížit, tak zmizela,“ řekl chlapec.

„Jak zmizela?“ zajímalo Caroline.

„Prostě zmizela. Utekla. Tak rychle jako my.“ 

„Stefane, ty si myslíš, že to byla upírka?“ Poslední slovo brunetka zašeptala.

„Nevíme to jistě, ale co by to bylo jiného? Nikdo neběhá tak rychle jako my,“ konstatoval Stefan nakonec. Všichni tři se na sebe s obavami podívali.

„A ty myslíš, že to spolu nějak souvisí?“ napadlo brunetku. Ta holka vůbec nebyla hloupá.

„Možná,“ připustil Stefan. „Ale rozhodně bychom to neměli řešit tady. Jestli to spolu souvisí, tak je dost možné, že nás někdo poslouchá.“

Zahleděla jsem se do skřínky a dělala, že v ní něco hledám. Cítila jsem na sobě tři zkoumavé pohledy.

„Sejdeme se večer u nás a probereme to,“ ukončil jejich debatu Stefan.

Dál nemělo cenu poslouchat. Začali se bavit o škole a jiných nepodstatných věcech.

Nechápala jsem, jak mohli být najednou tak klidní. Já klidná nebyla vůbec. Ten někdo, kdo mě v noci viděl, Damon, si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, co jsem zač. A teď to ví i oni. Tedy tuší, ale jestli nejsou hloupí, tak jim to dojde.

Byli jsme v přímém ohrožení, první den na novém místě a pár jedinců už vědělo o naší existenci, ale nejvíc mě na celé té situaci trápilo to, že by se o tom mohl dozvědět Edward. Kdyby jen vytušil, co se kolem děje, okamžitě by to řekl Carlisleovi a do večera bychom byli na druhém konci států. A to v tom lepším případě. Rozhodně by nechtěl riskovat střet s jinými nekočovnými upíry. Musela jsem to ututlat a k tomu zjistit, o co vlastně jde. Nebyl to lehký úkol.

Už jsem nemusela nic promýšlet, na té párty musím být stůj co stůj.

„Tak jak se ti líbilo první den v nové škole?“ ptala se Esme, když jsem konečně dorazila domů. Ostatní už tam samozřejmě byli.

„Ušlo to,“ konstatovala jsem a snažila se myslet na cokoliv jiného jen ne na to, co jsem zažila po skončení vyučování.

„Přijela jsi pozdě,“ vyčetla mi jemně. Odkdy je pro nás sedm hodin večer pozdě?

„Jo, já vím, chtěla jsem si trochu vyčistit hlavu a tak jsem se trochu projela.“ Zase tak moc jsem nelhala, kromě toho, že se mi nechtělo domů, jsem si opravdu chtěla trochu srovnat myšlenky.

Edward si mě podezíravě změřil.

„Neboj se, nádrž je plná,“ reagovala jsem rychle, abych změnila téma a hodila po něm klíčky.

Bez sebemenšího zaváhání je chytil a uvolnil se. Pro tentokrát jsem své tajemství ubránila.

„Spíš jsem si myslel, že bych ti teď auto na pár dní nechal, abys nemusela jezdit s námi,“ nabídl mi velkoryse a klíčky hodil zpět.

„Děkuju, ale napadlo mě, že bys mě možná mohl vzít do nějaké prodejny, abych si pořídila vlastní. Méně nápadné,“ odmítla jsem zdvořile jeho nabídku.

„Doufal jsem, že to řekneš,“ usmál se. „Pojď se mnou do garáže.“

Následovala jsem ho společně i se zbytkem rodiny přes celý dům až do garáže. Vzadu za Carlisleovým Mercedesem a Jacobovým Camarem stálo další auto zakryté plachtou. Edward došel až k němu a plachtu jedním lehkým pohybem strhnul.

„Tys mi koupil Mini Coopera?“ vydechla jsem užasle při pohledu na malé coupé.

„Přesněji je to Mini John Cooper Works coupé. Nejlepší ve své třídě,“ poučil mě. „Říkal jsem si, že by ti mohlo sedět. Je malé, hbité a celkem elegantní. Stejně jako ty.“

Nemohla jsem tomu uvěřit a při pohledu na vůz jen kroutila hlavou. Líbil se mi. S tou elegancí měl Edward pravdu, černá barva byla vždy elegantní a bílý potisk s ornamenty na střeše a zadku auta to celé ještě podtrhoval. Hned jsem si to auto zamilovala.

„A to jsi ho ještě neřídila,“ smál se Edward. „Tak šup, klíčky jsou v zapalování.“

„Páni, nevím, co říct.“ Byla jsem ochromená.

„Děkuju bude bohatě stačit,“ informoval mě.

„Vážně se ti líbí?“ zajímala se Bella.

„Je úžasný!“ jásala jsem.

„Tvoje Porsche to sice není, ale napadlo nás, že by ti ho alespoň trochu mohlo vynahradit,“ přidal se Carlisle. „V tomhle městě je spousta bohatých rodin, takže Mini Cooper tu nebude až tak vyčnívat.“

„Opravdu vám moc děkuju, udělali jste mi velikou radost,“ přiznala jsem popravdě. Vlastní auto se mi teď hodilo víc než kdy předtím.

„Už mě konečně svezeš?“ dožadoval se s úsměvem Edward.

„No jasně,“ zavýskla jsem radostně a v mžiku seděla za volantem. Edward se posadil na místo spolujezdce a společně jsme vyrazili potrápit místní okresky.

„Budeš si ještě muset upravit nastavení podle sebe, ale myslím, že se mi to povedlo celkem vychytat,“ promluvil konečně po pár kilometrech.

„Je to dobrý, sedí mi to,“ reagovala jsem a projela zatáčku pod plynem. Auto krásně sedělo, takže jsem si to mohla dovolit. „Chceš si to taky zkusit?“

„Proč ne, zkoušel jsem ho jen u nás na příjezdovce.“

„Dobrá,“ přikývla jsem a odbočila na první odpočívadlo, které jsme potkali.

„Alice,“ začal váhavě, když jsme vystoupili z auta, abychom si prohodili místa. Z jeho hlasu byla znát nejistota. Už mi začalo docházet, proč se chtěl projet. „Jsi v pořádku? Co jsme sem přijeli, připadáš mi nervózní a roztěkaná, dokonce víc než obvykle. Neděje se něco?“

„Co by se mělo dít? Všechno je v pořádku, teda v rámci možností. Jen změna prostředí, chvíli mi bude trvat, než si zvyknu.“ Snažila jsem se o co nejklidnější tón. Hlavně na nic nemyslet.

„Opravdu? Od včerejší noci jsi podivně podrážděná, jako kdyby se ti něco stalo. A myslíš na samé hlouposti. Vím, že jsem slíbil, že ti nebudu číst myšlenky, ale nedá se to úplně vypnout. Odkdy tě zajímá jak chutná jablkový koláč?“ zajímal se podezíravě.

„Nikdy jsem ho nejedla,“ bránila jsem se. „Edwarde, všechno je v naprostém pořádku. Jak říkám, budu si muset zvyknout. Na nový dům, novou školu, nové lidi… Za pár dní bude zase všechno při starém. Myslím na hlouposti, protože mě to uklidňuje a odvádí to mou pozornost od věcí, na které myslím nerada.“

„Myslíš Jaspera,“ odtušil.

„Všechno by bylo snazší, kdyby tu byl se mnou,“ nelhala jsem.

„Dobrá, už to nechám být. Nechci tě ještě víc rozrušovat. Ale kdyby se něco dělo, tak bys mi o tom řekla, že ano?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. Nesnášela jsem, když jsem mu musela lhát do očí, ale situace to vyžadovala.

„Tak pojď, ukážu ti, jak se s tím správně jezdí,“ popichoval mě.

Nasedli jsme do auta a rozjeli se zpět k našemu novému domovu. Pro tentokrát jsem to zvládla, ale jak dlouho mu dokážu lhát a předstírat, že je všechno v pořádku? Přinejmenším do doby, než zjistím, s čím vlastně máme tu čest.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bad romance - 2. kapitola: