Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad romance - 3. kapitola

NIkky Reed


Bad romance - 3. kapitolaA je tu další kapitola. Alice čeká nelehký úkol. Chystá se na vlastní pěst zjistit, co jsou její spolužáci ve skutečnosti zač a jestli se má čeho obávat. Povede se jí všechno tak, jak si představuje?

3. kapitola

 

Páteční den byl nudný a dlouhý. Nezáživné učivo, únavní učitelé, prostě nic nového, co by jakkoliv upoutalo mou pozornost. Celou dobu jsem přemýšlela jen nad jednou věcí, a tou byl večer. Musela jsem vymyslet, jak se vytratit z domu tak, aby to nebylo podezřelé, a hlavně jsem potřebovala dát dohromady nějaký plán.

Vůbec jsem netušila, co chci vlastně dělat. Jen přijít mezi partu puberťáků a poslouchat, co si šuškají, nestačilo. Věděla jsem, že se musím dostat co nejblíže ke Caroline a jejím přátelům, ale zároveň jsem z toho měla obavy. Byla to hra s ohněm. Já věděla, co jsou zač, oni to o mně přinejmenším tušili. Potřebovala jsem zjistit víc, ale taky jsem se chtěla vyhnout jakékoliv konfrontaci. Nebude to snadné.

Vešla jsem do třídy na poslední hodinu dějepisu a překvapeně zamrkala. V prostřední řadě vzadu seděla Caroline, nalevo od ní Stefan a před ním ta brunetka ze včerejška. To je mi ale náhodička. Ten den nakonec možná nebude tak nudný.

Caroline na mě zamávala a usmála se. Namířila jsem si to rovnou k ní a chtěla se zeptat, jestli pozvání na večer stále platí.

„Ahoj,“ oslovila jsem ji.

„Nazdar třído, klid a všichni se usadíme,“ přerušil mě náš dějepisář, pan Saltzman.

Zašklebila jsem se a usadila se do jedné z volných lavic. Proč musel přijít zrovna teď? Co když pak už nebudu mít příležitost? Samozřejmě jsem na tu párty mohla dorazit i tak, pozvaná už jsem byla, ale chtěla jsem se ujistit, že se nic nezměnilo. A taky jsem nevěděla, kde přesně se koná. Ne, že by pro mě byl problém to místo najít.

Rozhodla jsem se to udělat naprosto přirozeně a jednoduše. Po hodině za Caroline zajdu a narovinu se jí zeptám. Co je na tom? Jsem tu nová, nikoho neznám a ve městě se neorientuji, nebude na tom vůbec nic nápadného. Musela jsem se nad vlastní genialitou pousmát.

„Vás můj výklad nezajímá, slečno…?“ vyrušil mě pan Saltzman. Okamžitě mi došlo, že mluví ke mně.

„Cullenová,“ představila jsem se. „Samozřejmě, že zajímá, pane učiteli.“

„Opravdu? A co vás na občanské válce tak pobavilo?“ narážel na můj úsměv.

„Prakticky nic,“ snažila jsem se ho odbýt.

„Máte pro svůj úsměv tedy jiné vysvětlení, o které byste se s námi chtěla podělit?“

„Ne, děkuji,“ odmítla jsem ho zdvořile.

„Ale nás by to určitě zajímalo,“ dotíral. Myslím, že kamarádi určitě nebudeme.

„Dobrá,“ kapitulovala jsem. „Řekla bych, že je vaše interpretace poněkud strohá.“ Vrátila jsem se k jeho výkladu o armádě konfederace. Bylo na něm jasně vidět, že je zaskočený tím, že jsem ho poslouchala. Jedna z výhod upírství, jsme schopní vnímat více věcí najednou.

„Vážně, slečno Cullenová? Myslím, že ostatní spolužáci s vámi nebudou souhlasit,“ rýpnul si. Třída souhlasně zahlaholila. „Když máte pocit, že je můj výklad strohý, tak mi na pondělní hodinu přinesete pěkně obsáhlý referát o armádě konfederace, řekněme tak na deset stran?“

„Samozřejmě. A může být i delší? Nerada bych vás ochudila o nějaké detaily,“ oplatila jsem mu rýpnutí. Několik jedinců ve třídě obdivně zahučelo. To pana Saltzmana trochu vyvedlo z míry. Byla jsem si jistá, že jsem mu tím jasně vyhlásila válku.

„Žádné omezení vám nedávám, ale očekávám, že se u četby nebudu nudit,“ snažil se tuhle debatu ukončit.

„Nemusíte mít strach. Historii mám v malíčku a občanskou válku obzvlášť,“ ujistila jsem ho.

„Tak fajn, vrátíme se tedy zpět k první velké bitvě,“ pokračoval dál ve výkladu.

Nebylo to nic, co by mě rozhodilo. Díky Jasperovi jsem o občanské válce a konfederaci věděla tolik, že by to vydalo na román. Pár stran mě nezabije a aspoň pan učitel uvidí, že si se mnou nemá zahrávat. Měla jsem z toho malého vítězství dobrý pocit, ale jen do chvíle, než jsem si všimla, že si mě Stefan znepokojeně měří. To nebylo dobré znamení.

Evidentně jsem si tímhle vystoupením moc nepomohla. Upíři a historie, to šlo vždycky dohromady. Nejlépe znáte tu dobu, ve které sami žijete, a když žijete dlouho a máte brilantní paměť, tak není nic snazšího, než dělat, že se o tom všem vlastně teprve učíte. Stefanovi to zřejmě došlo chvíli přede mnou.

Po zbytek hodiny jsem raději jen seděla a snažila se být co nejméně nápadná. Zavařila jsem si už dost.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou hned po zazvonění. Caroline mě předběhla.

„Ahoj,“ pozdravila jsme ji znovu.

„Chtěla jsi předtím něco?“ zajímalo ji.

„Vlastně jo,“ odpověděla jsem popravdě. „Napadlo mě, že by večer u jezera mohla být zábava, tak jsem se chtěla zeptat, jestli to pozvání pořád platí?“

„No jasně. Nemusíš se bát, pozvání platí pro všechny. Spíš jsem předpokládala, že se ti nebude chtít,“ vyslovila své obavy.

„Určitě dorazím,“ ujistila jsem ji a usmála se. Doufala jsem, že se večer konečně dozvím něco víc.

„Tak večer, budu se těšit. Zatím ahoj,“ rozloučila se, aniž by počkala na můj pozdrav, a rychle vyběhla z učebny.

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Vypadalo to, jako by se delšího rozhovoru bála. Všechno začínalo být trochu divné. Snad poprvé za celou svou existenci jsem litovala, že nemám Edwardův dar. Teď by se mi jeho schopnost zatraceně hodila.

 

„Jsi doma brzy,“ vyrušila mě z mého zamyšlení Esme, když jsem přišla domů.

„Ostatní tu ještě nejsou?“ došlo mi.

„Edward volal, že si hned po škole zajedou prohlédnout okolí a Carlisle je v nemocnici,“ vysvětlila mi nepřítomnost zbytku rodiny. „Alespoň máme čas pro sebe.“

Hned mi došlo, kam tím míří, ale na tohle jsem opravdu neměla náladu ani čas. Stále jsem nepřišla na to, co vlastně večer u jezera chci dělat. Příjemné bylo alespoň to, že se mi Edward nemohl přehrabovat v myšlenkách.

„Promiň, moc se mi nechce,“ omluvila jsem se.

„Alice, co je špatného na tom, že si s tebou chci chvíli v klidu popovídat? Myslím, že je na čase, abys to ze sebe konečně shodila a šla dál,“ promlouvala mi do duše.

„O Jasperovi se už vůbec bavit nechci.“ Byla jsem podrážděná.

„Pojď si alespoň na chvíli sednout,“ přemlouvala mě.

Bylo jasné, že mi jen tak pokoj nedá. Možná, že když budu chvíli vstřícná, tak ji trochu uklidním a nebude tak podezřelé, že se večer budu chtít vypařit. Posadila jsem se na pohovku. Esme se usmála.

„Zlatíčko, byli jsme shovívaví a tolerovali tě, ale nemyslíš si, že už je to příliš? Ze začátku jsme tvůj zármutek chápali, chtěli jsme ti to co nejvíce ulehčit, ale přeci se nemůžeš trápit tak dlouho. Potřebuješ se dívat do budoucna a ne se pořád utápět v minulosti.“ Věděla jsem, že každé slovo byla pravda.

„Já vím,“ souhlasila jsem. „A taky to všechno hodlám změnit. Slibuju.“

„To už jsi nám říkala několikrát,“ vyčetla mi.

„Ale tentokrát to myslím vážně. Cítím, že teď bude všechno jinak. Tohle místo ve mně probouzí naději.“ Nelhala jsem. Opravdu jsem si byla jistá tím, že se mnohé změní. Tady, v tomhle městě se šíleným jménem, se skrývalo něco, co odvádělo mou pozornost od prázdnoty, která uvnitř mě byla.

„To ráda slyším. A už kvůli tobě doufám, že to tak bude,“ řekla s úsměvem.

Chvíli jsem ještě zůstala sedět a nechala si vyprávět o tom, proč se rozhodli zrovna pro tohle město, co se jim na něm líbilo a co od života tady očekávají. Kdyby jen tušili, že jsme všichni nejspíš v pěkném průšvihu, mluvili by jinak. Asi na sekundu jsem se zamyslela nad tím, jestli bych jí o svém zjištění měla říct, ale rychle jsem tu myšlenku zase zahnala. I když jsem věděla, že to není bezpečné, potřebovala jsem znát pravdu.

Nakonec jsem Esme nechala, aby se věnovala vlastnímu programu a šla do svého pokoje. Docházel mi čas a já stále neměla žádný nápad. Nemohla jsem na nic přijít. Byla jsem vážně bezradná, s ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkala a tak bylo celkem logické, že jsem nevěděla, co si počít.

Na příjezdové cestě jsem zaslechla Edwardovo Volvo. Teprve v tu chvíli mi došlo, kolik je vlastně hodin. Vymýšlením plánu jsem strávila víc jak tři hodiny a výsledek žádný. Začínala jsem ze všeho mít opravdu špatný pocit. Ještě jsem z toho mohla vycouvat.

„Ne!“ zakázala jsem si nahlas. Nikdy jsem nebyla zbabělec a ani teď jsem s tím nehodlala začínat. Čeho se vlastně bojím? Vždyť jsem skoro nesmrtelná.

Rychle jsem se převlékla, sbalila do tašky pár nezbytností a seběhla do přízemí.

„Jdu ven, chci se trochu provětrat,“ prohodila jsem, když jsem nakoukla do obývacího pokoje.

Celé osazenstvo naráz zmlklo a nevěřícně se podívalo mým směrem.

„Co je?“ popíchla jsem je s úsměvem. „Je na čase zase trochu žít, nemám pravdu? Myslím, že se vrátím pozdě, takže si nedělejte starosti.“ Zamávala jsem jim na pozdrav a zmizela dřív, než se mohli na cokoliv zeptat.

Najít místo konání akce opravdu nebylo těžké. Zaparkovala jsem auto k ostatním, zhluboka se nadechla a vydala se do víru dění.

Většinu lidí jsem poznávala ze školy, ale samozřejmě ne všechny. Vypadali, že se dobře baví. U sudů s pivem bylo samozřejmě nejvíc plno. Chvíli jsem se rozhlížela a hledala Caroline. S ostatními postávala o kus dál.

„Ahoj,“ pozdravila jsem zdvořile.

„Ahoj Alice,“ opáčila mi Caroline. „Jsem ráda, že jsi dorazila.“

„Přeci nebudu v pátek večer sedět doma ne?“ usmívala jsem se.

„Tohle jsou moji kamarádi, Stefan a Elena. Tohle je Alice,“ představila nás.

„Těší mě,“ snažila jsem se být zdvořilá.

„Nás taky,“ reagovala Elena.

„Pivo?“ nabídl mi gentlemansky Stefan.

„Ráda,“ odpověděla jsem. Vypadat normálně, to jsem teď potřebovala nejvíc.

Stefan přikývl a opustil nás. Nastalo trapné ticho. Caroline se na mě nervózně usmála. Něco tady nesedělo. Začala jsem pochybovat, že byl dobrý nápad sem jít, ale hned se zase vypařit by bylo až moc nápadné. Musela jsem tu alespoň chvíli zůstat a dělat jakoby nic.

„Takže, odkud ses sem přistěhovala?“ promluvila nakonec Elena.

„Z Aljašky,“ odpověděla jsem popravdě.

„Páni, to je docela dálka,“ poznamenala Caroline.

„Docela,“ přitakala jsem. „Rodiče chtěli změnu, chvíli jsme cestovali, a když se táta dozvěděl, že je tu volné místo v nemocnici, tak se rozhodli zůstat.“

„Tvůj táta je doktor?“ divila se Elena.

„Jo, říká, že je to jeho životní poslání.“ Smála jsem se, jako by se smál každý puberťák, ale přitom jsem věděla, že Carlisle to myslel vážně. Vždycky chtěl konat dobro, aby alespoň trochu odčinil svou existenci.

„A co tvoji rodiče?“ oplatila jsem jí otázku.

„Jsou oba mrtví,“ přiznala s bolestí v hlase. Zřejmě to ještě úplně nepřekonala.

„To mě mrzí, promiň, netušila jsem…“

„Neomlouvej se, nemohla jsi to vědět,“ uklidnila mě.

Naštěstí se zrovna vrátil Stefan a z téhle trapné situace mě vysvobodil. Podal mi kelímek s pivem a já hned trochu upila. Nechutnalo mi, ale dalo se to přežít. Teprve potom jsem si všimla, že Stefan nepřišel sám.

„Alice, tohle je můj starší bratr, Damon,“ představil nás.

Konečně jsem se mohla podívat do očí tomu, koho jsem potkala v lese. Vypadal o něco starší než my ostatní, ale to mu vůbec neubíralo na šarmu. Pohledná tvář s mužnými rysy, lehce rozcuchané černé vlasy, husté tmavé obočí, hluboké modré oči a sympatický úsměv. I když se snažil působit trochu drsňácky, tak jsem z něj vůbec neměla strach. Musela jsem sama sobě přiznat, že se mi docela líbil. Začínala jsem si myslet, že jsem celou dobu měla zbytečné obavy.

„Starší bratr?“ podivila jsem se.

„Jo, už mám střední dávno za sebou, ale někdo na ty puberťáky musí dávat pozor, že jo, brácho,“ prohodil s úsměvem a poplácal Stefana po zádech. Ten se jen ušklíbl.

Postávali jsme a povídali si o hloupostech a všedních věcech až do chvíle, než se Elena rozhodla přesunout blíž k ohni, protože jí byla zima. Caroline a Stefan šli s ní. Zůstali jsme s Damonem o samotě.

„Nepůjdeme se projít někam, kde je větší klid?“ navrhl. Přikývla jsem. Připadalo mi to jako dobrý nápad. Konečně se možná dozvím něco kloudného. Následovala jsem ho směrem k lesu.

„Stefan říkal, že jste se nedávno přistěhovali,“ řekl, když jsme se dostali dostatečně daleko od alkoholem posilněných a celkem hlasitých středoškoláků.

„Přijeli jsme před pár dny. Táta dostal práci v nemocnici.“

„On je doktor?“ vyptával se podezíravě.

„Je na tom něco špatného?“

„Ne. Proč?“ nechápal moji otázku.

„Jen tak. Caroline se tomu taky divila,“ vysvětlila jsem mu.

„To bude asi tím, že v Mystic Falls nejsou doktoři až tak dobře placení,“ snažil se odvést řeč. Šli jsme pořád hlouběji do lesa, světlo od ohně už nebylo vidět a hudba, která u něj hrála, byla s každým krokem tišší.

„A co vaši rodiče?“ chtěla jsem vědět. Pravdu se zřejmě nedozvím.

„Tragicky zahynuli. Už je to dávno. Zůstali jsme se Stefanem sami, takže na něj teď dávám pozor.“ Bylo mi jasné, že lže, a to se nemusel ani podivně usmívat.

„To je mi líto,“ reagovala jsem na jeho odpověď. „Ale smrt už prostě patří k životu.“

Tahle moje poslední věta už na něj asi byla příliš. Během sekundy mě drsně přimáčkl ke stromu, pod kterým jsme zrovna procházeli, svou levou paži mi opřel o krk, abych nemohla utéct a v pravé ruce držící dřevěný kolík mi s mírným tlakem přiložil na hrudník. Vůbec jsem tu náhlou změnu nechápala. Došlo mi, že bych se asi měla začít bát, ale dřevěným kůlem mi opravdu ublížit nemohl.

„Už mám té hry dost!“ procedil skrz zuby rozčileně. „Takže, slečinko, je na čase kápnout božskou. Kdo tě poslal?“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Nezkoušej to na mě. Moc dobře vím, co jsi zač. Viděl jsem tě předminulou noc v lese a je mi jasné, že ty jsi viděla mě. Poslal tě Klaus?“

„Klaus?“ opakovala jsem to pro mě naprosto neznámé jméno.

„Tak někdo jiný? Elijah?“

„Vůbec nevím, o kom mluvíš.“

„Tak si raději rychle koukej vzpomenout!“ vyhrožoval.

„Ale já je opravdu neznám,“ bránila jsem se.

„V tom případě jsi pro nás naprosto zbytečná,“ vysvětlil mi a napřáhl ruku s kůlem.

„Damone, ne!“ křikl Stefan, který se najednou objevil vedle nás.

„Nedohodli jsme se, že to vyřídím?“ vyčetl mu rozhořčeně.

„To ano, ale taky jsme se dohodli, že jí neublížíš.“

„Nic neví, takže ji nepotřebujeme. O jednoho upíra v Mystic Falls míň, tak co máš za problém?“

„Řekli jsme, že nikomu neublížíme, dokud nezjistíme, o co jde,“ napomenul ho mírně Stefan.

„Proboha, Damone!“ vyjekla Elena, když společně s Caroline přiběhla až k nám. „Koukej ten kůl dát pryč! Víš, co jsi slíbil.“

„Fajn,“ kapituloval nasupeně a kolík předal Stefanovi. Levou paži ale stále nechával na mém krku. „A co teď jako chcete dělat?“

„Zeptáme se, co vlastně ví, ale rozhodně ji hned nezabijeme,“ poučil ho Stefan. Teď už jsem se začala trochu bát, ale pořád jsem nechápala, k čemu mají ten dřevěný kolík.

„Ale tady ne,“ skočila jim do toho Caroline. Blížili se k nám nějací lidé.

„Vezmeme ji k nám,“ rozhodl Damon.

Pevně mě chytil za paži a táhnul lesem zpět k ohni. Ostatní šli hned za námi. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Nenápadně jsme prošli okolo párty, která právě byla v plném proudu, a došli až k zaparkovaným autům. Damon si sáhl do kapsy pro klíčky.

„Mám tu svoje auto,“ protestovala jsem, když mi došlo, že bych měla jet s ním. Podíval se na mě pohledem, který by mohl zabíjet. „Nenechám ho tady!“

Damon se zamyslel a nakonec to vzdal.

„Stefane, jeďte mým, setkáme se u nás,“ řekl rozhodně a hodil Stefanovi klíčky. Aniž by se na cokoliv ptal, sáhl mi do kapsy u bundy a vzal ty mé.

„Snad si nemyslíš, že tě nechám řídit?!“

„Myslíš, že jsi v situaci, kdy můžeš o něčem rozhodovat?“ Z jeho otázky čišel respekt.

Otevřel dveře u spolujezdce, posadil mě na sedadlo, neomaleně bouchl s dveřmi a během okamžiku už seděl vedle mě a startoval. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla naštvaná. Jednali se mnou jako s nějakým zločincem.

„Ricku, okamžitě přijeď k nám. Tohle tě bude zajímat,“ zamumlal do telefonu a hned ho zase vrátil do kapsy. Rick? To je ksakru zase kdo?

„Hele, jeď opatrně,“ obořila jsem se na něj, protože se mi nelíbil jeho agresivní styl jízdy. „To auto je nový, nerada bych o něj hned přišla.“

„Auto je teď tvůj nejmenší problém,“ zašeptal zlověstně a dál uháněl tmou.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bad romance - 3. kapitola:

 1
9. bara
29.10.2013 [17:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Car.
26.10.2013 [15:13]

úžasná kapitolka. už se strašně těším na další a to spojení TVD a stmivani? bomba Emoticon Emoticon Emoticon doufám ze jim alice vytre zrak, třeba tím ze do ní ten kůl nepůjde zabodnout a ona bude silnější Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon už aby byla další kapča Emoticon

7. Leník
18.10.2013 [23:02]

fakt hustý, začíná se to pěkně rozjíždět, tak jen dál a rychle piš. už se těším Emoticon

15.10.2013 [16:52]

mimuska123wow :O rýchlo ďalšiuu kapčúú !! :))

5. Lora
14.10.2013 [10:45]

Neuveriteľná kapitola, milujem TVD. Emoticon Emoticon Väčšina poviedok, spájajúcich Twilight a TVD je o ničom, ale toto je naozaj super. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Teším sa na ďalšiu kapitolu! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. damon - ika
13.10.2013 [17:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon prosííííím, dej sem další kapitolu co nejdříííív Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. tina
13.10.2013 [16:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. C?roline
13.10.2013 [16:09]

Užasná kapitolka, nutně potřebuju pokračování.Nutně musím vědět co se stane Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Hezky zpracovaný nápad, ale kapitolky by mohly být delší Emoticon Emoticon Emoticon už chci vědět co se stane Emoticon Emoticon Emoticon prosím hned další je to uzasna povídka Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
13.10.2013 [12:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!