Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad romance - 1. kapitola

Edwarde běž! :DD


Bad romance - 1. kapitolaPo hodně dlouhé době se vracím s novou povídkou... Nadchla mě myšlenka spojit dva upíří světy, tak blízké, ale zároveň odlišné. Co se může stát, když se nic netušící rodina Cullenových přistěhuje do městečka Mystic Falls plného upírů, kteří mají víc problémů, než dokáží sami zvládnout? A jak to všechno vidí Alice, která není úplně taková, jakou ji všichni známe?

1. kapitola

 

„No tak, Alice, trochu života do toho umírání!“ povzbuzoval mě Edward a pozoroval mě ve zpětném zrcátku.

Ušklíbla jsem se na něj. Po hodinách sezení na zadním sedadle jeho Volva a nejasným cílem cesty jsem opravdu neměla chuť se usmívat. Potřebovala jsem se trochu protáhnout a hlavně na chvíli ztratit ty dva z dohledu. Jejich něžné projevy lásky mi na náladě moc nepřidaly. Ale pořád to bylo lepší než cestovat s Esme a Carlislem nebo Renesmee a Jacobem, kteří jeli v autech za námi. Od té doby, co Jasper odešel, jsem pohled na milující se páry celkem špatně snášela.

Možná jsem měla zůstat s Rose a Emmettem na Aljašce, pomyslela jsem si.

„Vždyť by se ti po nás stýskalo,“ ujistil mě s dobráckým úsměvem. 

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Slíbil jsi, že mi nebudeš lézt do hlavy!“ Nesnášela jsem to.

„Promiň,“ omluvil se. „Už tam skoro jsme.“

Víc už neřekl a dál se věnoval řízení. Bella, která seděla vedle něj, tyhle naše dohady ignorovala, ostatně jako vždy.

Byla jsem zvědavá, jaké další místo k pobytu vybrali, ale zároveň mi to bylo fuk. Moje schopnost vidění budoucnosti posledních pár let nefungovala úplně nejlépe. Někdy jsem měla pocit, že odešla společně s Jasperem. Předpovídat počasí na dva dny dopředu nebo pohyb akcií na burze jsem zvládala, ale tím moje vize končily. Prostě jsem nebyla ve své kůži. Dala bych nevím co za to, abych viděla, jestli je Jasper v pořádku, jestli se vrátí nebo jestli na něj mám jednou provždy zapomenout, ale i když jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem nic. Cítila jsem se nejen opuštěně, ale taky zbytečně. Pro upíra naprostá katastrofa.

„Jsme tu!“ zvolala nadšeně Bella a vytrhla mě tak z mé sebelítosti.

„Vážně, Edwarde?! Mystic Falls? Co je to proboha za stupidní název?“ vyjekla jsem podrážděně, když jsem si přečetla název města na uvítací ceduli. Pro nadpřirozené bytosti jako stvořené. 

„Nebuď tak negativní, sestřičko,“ snažil se mě uklidnit. „Podle informací dostupných na internetu je to velice klidné malebné městečko plné milých lidí. Jen tu mají trochu problém se zvířaty.“

„Se zvířaty?“ opakovala jsem po něm nechápavě.

„Asi tu mají přemnožené pumy a tak se čas od času stane nějaká nehoda,“ vysvětlil mi. 

„A my jsme se rozhodli, že jim s tím problémem trochu pomůžeme,“ doplnila ho Bella a věnovala mi vřelý úsměv.

„Myslím, že tohle je práce lovců,“ nesouhlasila jsem s jejich plánem.

„Vážně ti musím vysvětlovat, že jsme ti nejlepší lovci na celém světě?“ pokáral mě Edward.

„Už mlčím,“ rezignovala jsem.

A zase bylo ticho.

Páni. Mystic Falls. Název jako z nějakého hororu nebo scifi. Město s opravdu kouzelným názvem, do kterého přijíždí rodinka upírů. Jsem opravdu jediná, komu to připadá ujeté? Tentokrát to Edward nijak nekomentoval, asi dobře věděl proč.

Projeli jsme celým městem a pokračovali dál na jih. Asi po dvou kilometrech jsme odbočili z hlavní silnice na menší asfaltovou cestu, kterou z obou stran lemovaly stromy. Po chvíli začala zeleň řídnout a my se dostali na příjezdovou cestu k domu. Edward zastavil přímo před hlavním vchodem.

„Tohle je náš nový domov,“ vysvětlil nám Carlisle, jako by nám to snad nemělo být jasné, když jsme všichni vystoupili z vozů.

„Opravdu velice nenápadný,“ ušklíbla jsem se při pohledu na naši novou obří luxusní nemovitost. „Hlavně, že jsem musela Porsche nechat na Aljašce, protože by bylo moc provokativní.“

„Alice, no tak,“ napomenul mě Carlisle. „Je to stavba typická pro tenhle kraj a hlavně splňuje naše požadavky. Chtěli jsme něco prostorného a co nejdál od lidí a to tenhle dům rozhodně je.“

„A dokonce má i bazén!“ dodala nadšeně Nessie.

„Bazén?!“ vyprskla jsem smíchy. „K čemu nám proboha bude bazén?“ Carlisle mi věnoval velice naštvaný pohled. „No jo, už mlčím. Stejně mi to může být ukradený.“

Byla jsem zřejmě jediná, kdo z našeho nového domu, tedy spíš větší venkovské usedlosti, nebyl nadšený. Všichni obdivovali jeho velikost, styl, fontánku před vchodem, upravenou zahradu… Chtělo se mi křičet nebo alespoň brečet. To nikdo nechápal, že na ničem z toho nezáleží?

Už jsem je nemohla dál poslouchat, a tak jsem si raději z auta vytáhla svůj kufr.

„Zabírám si ten nejodlehlejší pokoj v domě,“ informovala jsem zbytek rodiny stroze. „Doufám, že budete moje soukromí respektovat.“

„Nech ji.“ Zaslechla jsem Edwarda, když jsem vcházela do vstupní haly.

Dům nebyl okázalý jen zvenčí, na interiéru se také někdo vyřádil. Nechala jsem kufr stát v hale a trochu se porozhlédla. Musela jsem uznat, že Carlisle má styl. Obývací místnost, jídelna, kuchyně, dvě pracovny, šest ložnic, posilovna, sauna, vinný sklípek a to vše ve dvou patrech. Všechny pokoje byly vybavené v celkem moderním stylu s určitými prvky doby, ze které nejspíš dům pocházel. Můj smysl pro vkus byl víc než spokojený.

Nejvíc mě zaujala veliká obývací místnost s dominantním krbem obloženým přírodním kamenem a obrovskou šedou pohovkou uprostřed. Díky velikým oknům a dveřím na terasu byl pokoj velice světlý. Vykoukla jsem z oken a uviděla překvapivě udržovanou zahradu s bazénem, o kterém mluvila Nessie.

I když jsem si to nechtěla přiznat a už vůbec bych to neřekla nahlas, tak se mi dům líbil. Působil na mě velice dobrým dojmem a cítila jsem se v něm příjemně.

Pro začátek mi prohlídka stačila, takže jsem se vydala do posledního pokoje na konci chodby v patře, jak jsem předtím avizovala. Měla jsem opravdu štěstí. Pokoj byl jedním z krajních, takže sousedil pouze s pracovnou, což mi určitě zabezpečí dostatek soukromí.

Větší okna a dveře na malý balkon pouštěly do pokoje dostatek světla, takže i přes to, že byl vymalovaný do šeda, působil celkem světle. Tmavý nábytek z masivního dřeva mi vůbec nevadil. Celá místnost prakticky odrážela to, jak jsem se cítila uvnitř. Smutně, černobíle, bez života. Šatna a koupelna byly samozřejmostí každého pokoje.

Kufr jsem nechala stát hned u dveří a rozplácla se na obrovskou postel z masivu. Byla překvapivě pohodlná.

Na vybalování věcí jsem opravdu neměla náladu. V kufru jsem stejně měla jen to nejnutnější, zbytek našich věcí měla přivézt stěhovací firma až někdy k večeru. To mě opravdu nijak nestresovalo. S našimi upířími schopnostmi a absencí spánku mi bylo jasné, že než se ráno vydáme do školy, bude vše na svém místě. A tak jsem jen ležela a ležela a ležela.

Z nudného nicnedělání mě vyrušilo zaklepání na dveře. 

„Hmmm,“ zamručela jsem.

„Můžu?“ ptal se zdvořile Edward, když pootevřel dveře.

„No jo,“ prohodila jsem otráveně.

Vešel dovnitř a sedl si vedle mě na postel. Chvíli se rozhlížel po pokoji a neřekl ani slovo.

„Přijeli stěhováci,“ informoval mě. „Říkal jsem si, že by sis třeba ráda nastěhovala své věci.“

„Na to je dost času,“ vysvětlila jsem mu, aniž bych se na něj podívala. Celé odpoledne jsem ležela na posteli bez hnutí jako socha. Ani jsem si nevšimla, že se venku začalo stmívat. Edward opět nějakou dobu mlčel.

„Poslyš, Alice, já vím, že to máš těžké. Nevím, jak bych snášel, kdyby se Bella najednou rozhodla odejít, takže ti do toho nechci mluvit. Ale je to přeci jen už pár let, co nás Jasper opustil. Není na čase začít taky trochu žít?“

A bylo to tady. Další přednáška na téma: I když tě tvoje životní láska opustila, nemusíš se přece navěky trápit, aneb zapomeň na něj konečně. Tyhle řeči jsem opravdu nesnášela, obzvlášť od někoho, kdo měl neustále po svém boku manželku a vlastní dceru.

„Víš co? Radši si půjdu pro ty věci.“ Nehodlala jsem se na tohle téma bavit.

„Alice, počkej,“ chytil mě za ruku, když jsem vstávala z postele a stáhl mě zpátky. „Trápí nás, když tě takhle vidíme. Přáli bychom si, aby ti bylo líp. Snažíme se, ale ty nás pokaždé jen odpálkuješ, trávíš spoustu času o samotě a uzavíráš se do sebe. Takhle se z toho nikdy nedostaneš. Tohle prostě nejsi ty. Chybí mi moje věčně usměvavá sestřička s bláznivými a někdy až přehnaně okázalými nápady.“

„Není to jednoduchý,“ přiznala jsem a podívala se mu do očí. „Ale slibuju, že se budu víc snažit.“

Pokusila jsem se o chabý úsměv a on mi ho opětoval. Doufala jsem, že ho to přiměje, aby mě nechal být.

„Beru tě za slovo a už tě nechám, aby sis v klidu mohla vybalit.“ Vstal z postele a zamířil ke dveřím. „Ještě něco, nerozmyslíš si to přeci jen s tou školou? Opravdu chceš být sama ve třeťáku a nás usmrkané druháky ignorovat?“

„Řekla jsem, že se budu snažit. Nechtěj po mně zázraky.“

„Dobrá,“ vzdal to nakonec. „Kdybys nás potřebovala, budeme někde v domě. Možná si během noci zaskočíme na lov, ale nebudeme daleko.“

Když za sebou zavřel dveře, ulevilo se mi. Opravdu jsem tyhle rozhovory nesnášela. Naštěstí jich postupem času ubývalo na minimum.

Počkala jsem, dokud neodešli lovit, a teprve potom vyšla ze svého pokoje. V hale zbylo jen pár mých krabic, ostatní měli své věci už uklizené. Moc mi toho nezbylo. Prakticky všechno, co připomínalo Jaspera, jsem zlikvidovala. Nechala jsem si jen malou krabičku s nejcennějšími vzpomínkami, kterou jsem otevírala jen zřídka. 

Krabice jsem během pár mžiků přemístila do pokoje, oblečení z nich uklidila do šatny a krabičku se vzpomínkami uložila do nejspodnějšího šuplíku nočního stolku. Nakonec jsem vyklidila ještě kufr a měla hotovo. Hodiny ukazovaly teprve dvě ráno. Do svítání spousta času.

Po hodinovém bezcílném bloumání domem jsem se rozhodla taky vyrazit na lov. Čekal mě náročný den, takže bylo lepší nic nepodcenit.

Nemusela jsem běžet moc daleko. Jen kousek za městem jsem ucítila vůni zvířecí krve. Několik srn odpočívalo v roští na malém palouku kousek od jezera. Nic lepšího jsem si nemohla přát.

Právě jsem se krmila z druhé, když jsem v jinak tichém lese zaslechla podivný zvuk. Na moment jsem si myslela, že jsou to další zvířata, ale na ty to bylo moc rychlé. Zpozorněla jsem. Zbytek mé rodiny by určitě nebyl tak tichý. Znělo to spíš jako jedna osoba a nikdo kromě mě nelovil o samotě. Vždycky se drželi minimálně v páru.

Opatrně jsem položila mrtvé tělo na zem a zaposlouchala se. Opravdu to znělo, jako když někdo z nás pobíhá po lese a blížilo se to. Přikrčila jsem se vedle stromu a čekala. Zanedlouho se na druhém konci palouku objevila postava. Rozhodně to nebyl nikdo z nás, tím jsem si byla jistá. Další upír? Tady? Nemožné. Jaká je pravděpodobnost, že hned první den na novém místě narazíme na kočovného upíra? Nulová.

Neviděla jsem mu do tváře, ale byla jsem si jistá, že je to muž. Pomalu a opatrně se blížil mým směrem. Slyšel mě snad? Rozhodně jsem to nehodlala zjišťovat a vzala nohy na ramena. Byl daleko a věděla jsem, že jsem hodně rychlá. Nemohl mě dohonit.

Prohnala jsem se lesem jako vítr a zastavila se až v hale našeho domu. Byla jsem tu první. Nějakou dobu jsem jen postávala a poslouchala, jestli mě ten muž nesledoval. Bylo ticho. Opravdu mi spadl obrovský kámen ze srdce. Průšvih byl zažehnán, alespoň pro dnešek, a nemusela jsem vysvětlovat, proč jsem se do domu přihnala jako tornádo.

Sedla jsem si do křesla ve svém pokoji a přemýšlela. Hlavou se mi honila spousta otázek. Kdo to k čertu byl? Byl to upír? Všiml si mě? Ví, co jsem zač? Našel ty mrtvé srny? Co dělal uprostřed noci tak daleko od města? Ani na jednu z nich jsem neznala odpověď. Bylo to skličující.

Z dálky jsem zaslechla Edwarda, který vyprávěl nějakou veselou historku z Nessiina dětství. Všichni se smáli. To bylo dobré znamení. Zřejmě je nic nerozrušilo tak jako mě. Okamžitě jsem myšlenky na ten podivný zážitek v lese zahnala. Pro začátek bude lepší, když o tom nebudou nic vědět. Ale já tomu musím přijít na kloub.

 

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward, když jsem vešla do obývacího pokoje. „Jaká byla první noc?“

„Nudná a dlouhá,“ odbyla jsem ho a posadila se na pohovku k ostatním. Na ten nepříjemný zážitek jsem se vůbec neopovažovala pomyslet.

„Říkal jsem si, že ti udělám radost a nechám tě do školy jet mým Volvem,“ oznámil mi s úsměvem a hodil po mně klíčky. Byl v nějakém dobrém rozmaru.

„Díky,“ špitla jsem.

„Trefíš tam?“ zajímal se ještě.

„Ehm, ani ne.“ Jak bych taky mohla.

„To nevadí,“ vstoupil do toho Jacob. „Pojedeš za námi.“

Ostatní ještě chvíli živě debatovali o krásách města a o tom, jak se těší, až ho lépe poznají. Byla jsem Jacobovi vděčná, když tuhle rozpravu ukončil a zavelel k odjezdu.

Střední škola v Mystic Falls se na první pohled ničím nelišila od ostatních škol, které jsme za ty roky navštěvovali. Prostě jen další veliká postarší budova se spoustou studentů okolo ní.

Vystoupila jsem z auta, které jsem zaparkovala o tři místa dál, než stálo Jacobovo Camaro. Byl to záměr. Snažila jsem se od nich držet odstup. Samozřejmě, že přilákali pozornost snad všech, co stáli na parkovišti. Nechtěla jsem toho být součástí. Držela jsem se pěkný kus za nimi a následovala je do přijímací kanceláře, kde jsme měli dostat rozvrh a plán školy.

„Tak zlom vaz, Alice,“ popřála mi Bella, když jsme vyšli z kanceláře. „Uvidíme se po škole… Nebo až doma.“

Ušklíbla jsem se na ni, Edwarda, Ness a Jacoba namísto pozdravu, nechala je jejich vlastnímu osudu a vydala se na první hodinu angličtiny.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bad romance - 1. kapitola:

 1
23.09.2013 [17:56]

ZblunkMoc děkuju za komentáře. Jsem ráda, že se někomu tahle povídka líbí. Další kapitola bude co nevidět... Emoticon

23.09.2013 [14:59]

mimuska123pls rýchlo ďalšiu kapitolku... som strašne zvedavá :)...

5. Leník
22.09.2013 [2:07]

super, doufám že brzy přibude pokračování. je to moc hezky napsané Emoticon

4. Anna
21.09.2013 [18:04]

Super, těším se na pokračování! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2013 [12:34]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Denny
21.09.2013 [10:40]

Emoticon prosím pokračuj! Emoticon budu se těšit na další díl Emoticon

1. Sophie
21.09.2013 [10:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na ďalšiu časť, jednoznačne pokračuj Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!