Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » As spirit - 15. kapitola

07.04.2010 (16:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3101×

HUDBA

Pohled Belly

„Je to upír,“ uslyšela jsem z domu Carlisleův hlas. A po třech vteřinách zavrzala klika u dveří, které se následně na to otevřely.

Stáli tam, úplně všichni tam byli, neschopni jediného slova. Ale má pozornost patřila jen jediné bytosti. Stál tam, díval se na mě, byl snad ještě krásnější než jsem si ho pamatovala. Můj anděl, můj dokonalý anděl.

Nedokázala jsem promluvit, jen jsem se na něj dívala, nemohla jsem jinak. Nic jiného pro mě neexistovalo, jen on. Můj Edward. Bytost, kterou miluji, bytost, za kterou bych položila život.

Dívala jsem se do jeho dokonalých očí barvy karamelu. Byly neuvěřitelně hluboké, plné lásky, štěstí… Byly tak dokonalé, stejně jako on.

Udělala jsem jeden opatrný krok a posunula se blíže k němu. Teprve teď jsem se odhodlala nadechnout. Vdechla jsem jeho omamnou vůni, nejkrásnější vůni, kterou jsem kdy cítila. Nedokázala jsem si představit, že bych svou věčnost strávila s někým jiným. Já chtěla být jen s ním, milovala jsem ho více než svůj vlastní život. Dala bych za něj cokoli.

Udělala jsem další krok a sledovala jen jeho. Jeho vysokou postavu, bledou pokožku, bronzové vlasy, jeho ústa, jeho dokonalé oči. Jen on, nic víc, na všechno ostatní jsem zapomněla. Teď pro mě existoval jen on, můj anděl.

Poslední krok, stála jsem před ním. Byla jsem tak šťastná, poprvé po tolika měsících.

Chtěla jsem plakat, plakat štěstím, ale já nemohla…

Pomalu jsem natáhla ruku k jeho tváři, první jsem se jen z lehla dotkla konečky prstů… Nebyl tak studený, jak jsem si to pamatovala. Byl to úžasný pocit, moct se ho dotknout, aniž by se má ruka nerozplynula. Jeden z nejkrásnějších pocitů v mém životě.

„Nejkrásnější den mého života,“ zašeptala jsem a objalo ho kolem hrudi. Stále jsem nedokázala uvěřit, že všechno je skutečné. Že neblouzním, že se mi to nezdá. Objímala jsem ho, jako bych ho už neměla nikdy pustit. Jen on. Cítila jsem jeho ruce na mí zádech, byl šťastný...

„Bello, jsi živá“ zašeptal dojatě a políbil mě do vlasů. Tento pocit jsem nepocítila tak dlouho, tolik měsíců jsem nebyla schopná dotknout se ho, promluvit na něj…

„Na tohle jsem čekala tolik měsíců,“ šeptala jsem a začala vzlykat štěstím. Je tady, je můj. Navždy.

„Miluji tě, navždy,“ řekla jsem a se vzlyky se sesunula k zemi. Bylo toho na mě moc.

Bože, já mu vzlykala u nohou…

Ne, nevrátili mě zpět na zemi, já se dostala do nebe.

Nebe, krásné a dokonalé, s ním. Po tom všem jsem se musela dostat do nebe.

Pohled nikoho:

Nikdo tomu nedokázal uvěřit. Jen tam stáli, nebyli ani schopni promluvit a sledovali dívku, která se vzlyky štěstí objímala nohy bronzovlasého upíra, jejího anděla. Byla tak šťastná, nedokázala přemýšlet o ničem jiném než, že je zpět… u své rodiny. Nic víc.

Ostatní v místnosti, byli zmatení… Nemohli tomu uvěřit. Nevěřili, že  se jim vrátila, dcera, sestra, láska. Viděli ji mrtvou, nechápali, kde se tady vzala, kde byla celé ty měsíce., ale byli šťastní, že je zpátky, protože v den její smrti, ztratili všechny své naděje.

„Je zpátky. Naše sestřička se vrátila,“ zašeptala malá upírka podobná elfce. Byla tak šťastná, vrátila se jí její nejlepší kamarádka, její sestřička, o které si myslela, že je pryč, že odešla a nevrátí se. Všichni se jen usmívali, byli tak šťastní. Byla zpátky, vrátila se…

„Vrátila ses mi, živá a zdravá,“ zašeptal šťastně Edward, opatrně ji, ještě stále vzlykající, vzal do náruče a lidským tempem ji vzal do obývacího pokoji, kde se posedil na sedačku a Bellu si posadil na klín. Po ani ne vteřině se tam shromáždila celá rodina a netrpělivě čekali, co se bude dít dál, jestli jim Bella poví, co se stalo, kde byla, co dělala, proč se nevrátila dřív.

„Jsi to opravdu ty, nezdá se mi to,“ ptal se a přejel bříšky prstů po její andělské tváři.

„Jsem tady… živá,“ odpověděla a snažila se utišit své vzlyky.

„Ach, Bello,“ zašeptal šťastně a pevně ji objal, ale po chvíli se odtáhl, přece jen tady bylo mnoho nezodpovězených otázek. Bella vycítila to napětí a točila se na ostatní.

„Když tě Victoria kousla a ty ses přeměnila. Jak je možné, že jsme tě viděli mrtvou? Kde jsi byla ta dlouho…?“ začal Carlisle otázkou, na kterou chtěli znát odpověď všichni.

„Ne, to nebyla ona. Nepřeměnila mě,“ zašeptala Bella a při té vzpomínce zatnula ruku v pěst, nenáviděla ji, za to, co jí udělala.

„Tak kdo?“ vypadlo z překvapeného Emmett.

„Ona mě kousla, ale nepřeměnila,“ zašeptala.

„Nechápu to, jak tě mohla kousnout a nepřeměnit… to nejde, prostě to není možné,“ vydechla Rosalie.

„Ona mě… zabila. Já byla mrtvá,“ zašeptala Bella poměrně překvapeně, sama tomu nedokázala uvěřit.

„Mrtvá? Bello, co všechno si pamatuješ z posledních měsíců?“ zeptala se Alice, nic jí nedávalo smysl, nikomu to nedávalo smysl.

„Všechno, úplně všechno… Smrt, osud, bílou místnost, Volturiovi… Co se s nimi stalo, jsou mrtví? Nestalo se vám, nic a co Victoria, přežila to, nebo…“ ptala se zmateně Bella.

„Bells, uklidni se. Řekni nám od začátku co se stalo,“ snažila se ji uklidnit Esme. Bella jen kývla a nadechla se, aby mohla začít s jejím příběhem.

„Když mě Victoria… zabila, byla jsem v bílé místnosti a tam jsem se setkala se svým osudem. Vypadala jako já, ale přesto byla jiná. Byla upír, popisovala mi, jak jsem měla žít, co se se mnou mělo stát. Omlouvala se mi, tvrdila, že Victoria se vymkla kontrole, že tak se to nikdy nemělo stát. Ukázala mi Renesmee,“ zašeptala tiše její jméno, teprve teď jí došlo, že Renesmee, už nikdy nevidí. Nikdy se neusměje na to malé děvčátko, které ji oslovilo „mami“.

„Kdo je Renesmee?“ zeptala se Rosalie. Ale Bella jí nemohla říct pravdu, věděla, že ona vždy toužila po dítěti, nemohla… Nemohla zklamat ani Edwarda, mohla mu dát dceru, ale to už nedokáže.

„Někdo, kdo už nemá šanci na existenci,“ řekla zklamaným tónem a sklopila oči. Pak se nadechla a pokračovala ve svém příběhu.

„A pak mi Osud dal na vybranou. Mohla jsem jít na místo, které lidé nazývají nebe, ale já si zvolila druhou možnost. Chtěla jsem se vrátit tady, k rodině, i když jsem věděla, že už budu moct jen přihlížet, že nedokážu nic ovlivnit. Že se ze mě stane pouhý duch. Já chtěla být s vámi a můj Osud mi vyhověl a vrátil mě zpět na zemi.

Viděla jsem pohřeb, svůj vlastní pohřeb. Vidět tam všechny ty lidi, vidět, jakou jsem jim svou smrtí způsobila bolest. Ničilo mě to,“ řekla bolestným hlasem a sledovala tváře ostatních, které měly stejný výraz. Dokázali si představit, jaké to pro ní bylo.

„Ty květiny,“ vydechl Edward.

„Květiny, levandule a frézie… Často jsem plakala, pak vyrostly kvítky. Dlouho jsem sledovala váš život, hned druhý den jsem potkala svou babičku, je mrtvá už sedm let. Pomohla mi, řekla mi, co jsem. Nebyla jsem jen duch, ale přízrak… s určitými schopnostmi. A pak, když jste se dozvěděli, že mají přijít Volturiovi… Já, omlouvám se za ta skla. Já to vážně nechtěla udělat, neuměla jsem to ovládat,“ řekla a omluvně se na ni usmála, Esme jen úsměv opětovala. Bylo jí to jedno, hlavně, že byla její dcera zpět.

„A pak, když přišli. Já, nemohla jsem to nechat jen tak. Nemohla jsem dovolit, aby vás zabili. Byla jsem jako v transu, když jsem se probrala… myslela jsem si, že jste mrtví, že jsem vás zabila, přišla o vás. Že vás nikdy neuvidím, že jste pryč. Možná, v té bíle místnosti, kterou jsem znala… Všude byly jen plameny, nic víc,“ při vzpomínce na tu chvíli, ji nepříjemně pálily oči, ale byla ráda, že nedokáže ronit slzy.

„Ale my žili… ty jsi nás zachránila,“ zašeptal jí Edward a políbil do vlasů.

„Ano, vy žili. Když jsem vás tam uviděla stát, mohla jsem být nejšťastnější bytost na planetě.

A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Něco, díky čemu jsem tady, hmotná a v rámci možností živá. ‚Zachránit rodinu v době nejvyšší potřeby, v době smrti,‘ zašeptala jsem tehdy, protože každý duch přízrak má své poslání a pak dostane odměnu a já to své splnila tak, že jsem vás zachránila. A pak zase ta bílá místnost. Zase jsem potkala Osud a pak mi řekl, ať otevřu oči… Já to udělala a byla jsem na zemi, hmotná, ale…“ povzdechla si Bella s mírným úsměvem.

„Začala jsem se přeměňovat. Proto jsem nepotřebovala, aby mě kousl upír. První jsem netušila, co se, se mnou děje. Cítila jsem jen oheň, že jsem upír, jsem zjistila až, když bylo vše u konce a… a já, já, já ji viděla před sebou. Byla, mrtvá, ale já jí to nechtěla udělat. Nechtěla jsem jí ublížit, nepamatuji si to, prostě tam ležela. Nechtěla jsem,“ šeptala zoufale a její tělo opět otřásaly vzlyky, ovšem tentokrát to nebyly vzlyky štěstí.

„Nemůžeš za to,“ utěšoval ji Edward a více si ji k sobě přitisknul.

„Co jsi dělala ty dny po tvé přeměně?“ optal se Carlisle a Bella se na něj překvapeně podívala.

„Dny? Jaké dny? Já se probrala sotva před hodinou a pak jsem šla sem,“ odpověděla nechápavě a sledovala překvapené výrazy ostatních.

„Co?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Přeměna trvá okolo čtyř dní, ale Volturiovi nás napadli před několika týdny.“

Ovšem mezitím, kdesi v lese v okolí La push se stalo něco, co nikdo nečekal…
Nikdo něčekal, že Osud jim připravil ještě jedno překvapení.

Už pár dní bloudí lesem malá holčička s čokoládově hnědýma očima a bronzovými vlásky, které jí v prstýnkách spadaly na ramena. Netuší, že jde hlouběji a hlouběji…

„Co tady děláš? Neměla bys být doma?“ ozval se Jacobův hlas, holčička se otočila a podívala se na něj uplakanýma očima barvy čokolády.

„Ztratila jsem se. Pomůžeš mi najít maminku a tatínka?“ zeptala se kouzelným hlasem.

Nemohl říct ne, bylo to jako láska na první pohled, ale stokrát větší, silnější… Našel svou spřízněnou duši v podobě malé holčičky, která po něm žádala pomoc…

Tak co, mám napsat ještě epilog?

<< Shrnutí Epilog

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek As spirit - 15. kapitola: