Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aristokratka - Prolog

22.04.2020 (12:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2691×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Ve Volterrském hradě bylo dnes živo. Atmosféra napjatá. Vládci zuřili. Mají kontrolu nad každým upírem, který projde po zemi, vědí o každém a každý je poslouchá. Přesto si nepovšimli existence klanu, který se již tak dlouho rozpíná a to tak blízko jejich hranic. Ve Francii byl tak dlouho klid, podezřelý klid. Přesto nikoho nenapadlo, co se skutečně děje. Claude, ten drzý výplod francouzské smetánky, si mezitím v poklidu shomažďoval síly a plány. A nyní, dobrých tři sta let, po tom co poprvé ochutnal lidskou krev, se již cítil dost silný na to, aby své dílo, své vlastní království ukázal celému světu a ponížil Volterru.

A skutečně se tak stalo. Když do Volterry poprvé přišel dopis, že požaduje nezávislost svého klanu a jeho uzemí, že hodlá dodržovat svá vlastní pravidla a Volturiovi ho musí uznat jako sobě rovného, byl všem pro smích. Volterra vyslala několik ze svých talentů, aby byla jeho drzost potrestána. Vrátil se jen jeden a vyprávěl o síle nové francouzské rodiny. O velkém počtu upírů s dary i bez darů, o kterých do teď nikdo neměl ani zdání. A tak vládci neměli na výběr, museli vyjednávat. 

Dnes byl ten den, kdy měla diplomacie s Claudem začít. Obávajíc se zrady, trval na místě setkání na neutrální půdě. V malém hrádku téměř na hranicích s Franciích. Přislíbil, že jeho stráž se bude držet v uctivé vzdálenosti, pokud tak učiní i stráž Volterrská. Nikdo nechtěl nyní začínat konflikt. 

Vládci upírského světa již čekali na místě, když se i Claude konečně rozhodl ukázat. Chtěl je ponížit ještě víc, tím že i na samotné vyjednávání dorazí pozdě.

Aro, jak už bývá jeho zvykem, ihned po pozdravu, na který Claude odpověděl jen kývnutím, natahoval svou ruku k jeho. Claude však jen ustoupil o krok stranou. Uvolnil tak místo jedné z upírek, které ho doprovázely, aby mohla předstoupit. 

„Chci vám představit, Luisu Marii Bourbonskou," řekl s velmi špatnou italskou výslovností. Žena vložila svou ruku do jeho a udělala drobné pukrle. Své rezavé vlasy měla zčesané do drobných kudrlin a na sobě měla překrásnou klasicistní béžovou róbu s rudou stuhou kolem útlého pasu. Každý si musel všimnout, že i na upíra je tato žena neobyčejně krásná a ví to. Rovněž musel každý poznat, ať už podle chování či podle jména, že se jedná o francouzskou někdejší vysokou aristokracii. 

„Je mi nesmírnou ctí vás poznat, messieurs," pronesla s nevídanou grácií a o dost lepší italštinou. Ačkoliv jemnému zvýrazňování "r" se v mluvě přesto nevyhnula. /„...pánové."

„Nous aussi, mademoiselle," vzpamatoval se jako první po podivném představení Aro a velkoryse políbil její ruku v rukaviččce. /„Nám také, slečno."

„Děkuji za vaši laskovost, monsieur, ale není nutné mluvit francouzsky, znám vaši řeč velice dobře," věnovala mu laskavý úsměv. Z každého slova na všechny strany čišelo, že si je vědoma, jak se jedná s vysoko postavenými muži a že je na to zvyklá. /„...pane..."

„To jistě každý, kdo váš překrásný hlas uslyší, může potvrdit," zalichotil jí, další jeho zvyk, „nicméně při vyjednávání by bylo přínosné, aby nám rozuměl i představený vašeho klanu," neodpustil si kousavou na poznámku na Claudův otřesně výrazný akcent. 

„Monsieur Claude italsky rozumí," vysvětlila, „jen mluva mu dělá drobné problémy," přiznala s lehkým pohoršením, „nicméně se domníval, že jsme-li na vaší půdě, měli bychom mluvit, jak uznáte za vhodné vy. Proto jsem tu já."

„Proč přesně?" skočil do rozhovoru Caius znuděný formalitami.

„Mezi nedostatky monsieur Clauda patří mimo neznalost jazyků i prudká povaha," Claude se po ní zlostně ohlédl, Aro nepotřeboval přečíst jejich mysl, že se mezi sebou často neshodnou bylo více než zřejmé, „domníval se tedy, že budu užitečná pro překlad i pro vyjednávání, jako diplomatka," úspěšně Clauda ignorovala.

„Musí za sebe posílat ženu?" měřil si ho Caius s posměchem.

„Dostalo se mi za mých lidských let formálnějšího a všestranějšího vzdělání, než monsieur Claudovi, rovněž jsem měla po mnoho let šanci pozorovat politiku na mezinárodní úrovni," pronesla výrazným hlasem, „zkrátka důvěřuje mé výřečnosti," dodala už mnohem tišeji a laškovně na Caia mrkla, ačkoliv jí její představený slyšel i viděl, mnoho ji to netrápilo. 

„Nuže nenecháme naše hosty přece stát na chodbě," ujal se slova Aro, než se Caius stihl nadechnout pro další poznámku. Gentlemansky nábídl Luise Marii rámě, která ho přijala a nechala se odvést do malého sálu, který všeho všudy obsahoval jen dlouhý jídelní stůl, pln sklenic s krví a druhý stůl, mnohem širší a masivnější, okolo nějž byly rozestavěny kvalitně polstrované židle a něm rozložena mapa. Claude se ihned usadil k jedné straně stolu, naproti Arovi a jeho bratrům. Luisa na své místo po jeho pravici však neusedla. Naopak našla si místo Arovi, Caiovi a Marcovi co nejblíže. Rukavičky ladně sklouzly z jejích rukou a skončily položené na stole vedle mapy.

„Nedá mi to, mademoiselle," ozval se Aro, „nešlo si nevšimnout vašeho jména. Bourbonská," Luise se obratem rozzářily oči, potěšena, že se někdo zajímá o jejích šlechtický původ, byť mezi upíry ztratil svůj dávný lesk.

„Jistě je vám znám příběh Madame de Montespan," odvětila s kouzelným úsměvem. 

„Samozřejmě, byla dlouholetou milenkou krále Ludvíka XIV."

„A matkou mnoha jeho dětí, velmi správně, monsieur," přitakala, „mám tu nesmírnou čest býti nemanželskou dcerou Ludvíka XIV." pronesla s hrdostí.

„Uvědomujete si," vložil se do hovoru Caius, „že váš  otec, na kterého jste tak hrdá, finančně i morálně zdevastoval svou vlastní zemi?"

„Ale, bratře, to se nehodí," napomenul ho Aro, vstal stiskl Luise ruku a pokusil se ji políbit na hřbet se slovy: „Je nám velikou ctí zde přivítat tak vzácnou dámu," věděl na jakou notu zahrát, komplimenty na svůj vzhled slýchala neustále, ale aby k ní byl někdo uctivý pro její původ... To už dávno zapomněla jaké je a přitom to zbožňovala. Nepochybně byla stále přesvědčena, že se svou modrou krví je míle nad většinou upírů, které zatím potkala. 

Luisa se však, k Arovu překvapení, jen s poklidem zeptala: „Pokoušíte se mě přečíst, monsieur?" Aro se zarazil, „pak bych vás měla varovat. Můj talent mi dává moc užívat dary jiných, pokud jsou tyto na mě použité," a rychle její ruku pustil. 

„Další důvod, proč s námi mluvíte vy a monsieur Claude," to jméno zasyčel Caius až znechuceně, „sedí co nejdále jen může?"

„Bystrý postřeh, monsieur, bravo," svým srdečným uznáním si vysloužila Claudovo nesouhlasné zavrčení, které mu oplatila nevraživým pohledem. Nesouhlasila s tím, že jí využívá jako loutku ve své politické hře, přesto svůj úkol plnila dobře, jediné co za to chtěla byla alespoň minimální svoboda slova a ani toho se jí nedostávalo. 

„Assez de conversation!" vyštěkl jejím směrem. /„Dost bylo konverzace!"

„Comme tu veux," odpověděla s očividnou nevolí. /„Jak chceš."

Začalo tedy to, proč se tu sešli. Začalo vyjednávání. Volturiovi do teď neměli sebemenší tušení o rozsahu požadavků, které na ně Claude měl a které jim nyní Luisa přednesla. Byly směšné, nesplnitelné a Claude to dobře věděl. Nepřišel sem dojednat mír, ale vyvolat válku, což si Luisa buď neuvědomovala, nebo s tím bytostně nesouhlasila. Vždy, když ze strany Volterry přišel návrh na kompromis, který Luisa chtěla projednat, či dokonce přijmout zavolal ji k sobě.

Chvíli pak mluvili a bylo slyšet jen Luisiné: „Oui, mais-." /„Ano, ale-."

Po chvíli zase: „Mais cela pourrait signifier-." /„Ale to by znamenalo-."

A pak: „Savez-vous à coup sûr?" nebo, „comme tu veux." /„Víš to jistě?" nebo „jak chceš."

Když se tohle opakovalo počtvrté, Luisa diskrétně otočená zády k ostatním právě již několik desítek vteřin vášnivě, leč v tichosti, s Claudem diskutovala, když se náhle zvedl se svého místa a rázným krokem bez jediného slova vyšel z místnosti.

Luisa se za ním dívala tak rozzloběně, jak jen jí to šlechtické dekorum dovolilo. Než se otočila zpět ke svým hostitelům stihla tiše zamumlat několik nadávek ve své mateřštině, co by jí šlechtické dekorum rozhodně dovolovat nemělo. 

„Omlouvám se, máme drobné interní neshody," vysvětlila.

„Vypadá to, že nejen drobné," poznamenal Caius kousavě.

„Politika má a monsieur Clauda se v mnohém rozchází," přiznala, „on trvá na tom, že vaše náhrady jsou ubohé a vyjádřil se v tom smyslu, že nehodlá dále ztrácet svůj čas," vypravila ze sebe z donucení, jak jí bylo proti gustu, že tohle musí překládat, „přál si, abych jeho prohlášení tlumočila doslovně, ale takové výrazy se nehodí pro dámu dobrých mravů," jakoby před malou chvílí sama veškeré dobré mravy dodržela. 

„To znamená válku," upozornil ji Aro tvrdým hlasem.

„Bohužel, nemohu nic dělat. Ráda jsem vás poznala, messieurs," lehce se uklonila a se vší svou noblesou a nádherou vyšla ze sálu. Jakmile se za ní dveře zavřeli, byly manýry šlechtičny-diplomatky ty tam.

Chtěla jen rychle najít toho hlupáka a říct mu, co si o celé téhle frašce myslí. Brzy ho našla. Byl v komnatě, která mu byla přidělena, jelikož se předpokládalo, že jednání bude pár dní trvat. I Luisa jednu dostala. 

„Co to mělo být?!" rozkřikla se hned ve dveřích, „příště si laskavě najdi někoho jiného, kdo ti bude dělat šaška!"

Claude ji ignoroval, což jí jen dodalo.

„Prosil si mě, ať ti jedu vyjednat mír a ty jsi je celou dobu chtěl jen vyprovokovat!"

„Kdybych ti to řekl, nesouhlasila bys," odpověděl apaticky. 

„Jistěže ne!" třásla se hněvem a ponížením, „celá Evropa se otřásá v základech, na trůně mé rodiny sedí zakrslý Korsičan a ty nikomu nedopřeješ klid! Proč ti chudáci, kteří k tobě přišli hledat bezpečný azyl musí do boje?! Pro tvou pýchu? Že tě to baví?!"

„Myslíš si, že chci neustále poslouchat tupou nánu, která se pořád nesmířila s tím, že je nemanželský bastard?! Myslíš si, že potřebuji tvoje rady, ty huso hloupá?! Ty si tady proto, abys byla říkala, co já chci, byla pěkná, usmívala se a především mě poslouchala!" vrčel na ní.

„Na to sis měl najít jinou hezkou tváříčku!" 

„Neuplyne den, kdy bych nelitoval, že jsem přeměnil zrovna tebe."

„Litovat teprve budeš, to se spolehni!" jakmile to dořekla, Claudova ruka vykonala to, co si její majitel přál udělat už dlouho. Vší silou uhodil Luisu do obličeje. Ta spadla na zem, celá v šoku. Poprvé, co se někdo opovážil se jí takto dotknout. Než se stihla vzpamatovat, stiskl její paži a vytáhl jí zpět na nohy, „teď půjdeš k sobě a budeš hodná, za pár hodin vyrážíme!" zasyčel jí býhružně do ucha a zabouchl za ní dveře. 

Vydala se směrem ke své skromné komnatě. Nebyl pro ni šok tolik to, že jí uhodil, byla v šoku, že mu to dovolila. Obávala se toho, co se s ní děje a proč se vůbec nebránila, to se jí nepodobá. Tenhle muž, její stvořitel, který před přeměnou sliboval hory doly a se kterým se před mnoha lety neúspěšně pokoušela žít jako družka, se jí hnusil každým dnem víc. Ačkoliv nikdy nebyla jeho, celý její upíří život si na ni dělal nároky a chorobně žárlil. Zároveň mu nevadilo využívat její krásu a příjemné vystupování, aby dostal co chce. Kolikrát už, když hledali nové rekruty, dostala rozkazem si vzít šaty s větším vystřihem, kratší sukní, odhalenýma rukama a podobné a ještě horší věci. Každým dnem z ní vysával energii a tu charismatickou Luisu, kterou každý zbožňoval. 

„Mademoiselle Luisa," ozval se kousek za ní povědomý hlas. Byl to Caius, „čekám tu na vás."

„Vskutku?" posbírala zpět své vychování, „to je mi ctí, monsieur. Smím se zeptat proč?"

„Jste nádherná žena."

„Děkuji, monsieur, jste velmi laskav," zatvářila se, jakoby si vůbec nebyla své krásy vědoma a vůbec netušila, kam tento hovor směřuje. 

„Vypadá to, že co nevidět budeme ve válečném stavu," začal, „a již nebude pro nás dva mnoho příležitostí se setkat, alespoň ne za okolností, které bychom si přáli." 

„Na co narážíte, monsieur?" zeptala, zatímco si s jejími rty pohrával ten nejsvůdnější úsměv, jaký uměla. Jen co to dořekla, Caius se k ní naklonil a začal ji líbat.

Sevřel její tělo mezi chladnou stěnou a svým vlastním. Zkušenými pohyby si bral její rty a v rukou svýral boky svádějící k neřesti. Luisa se nebránila, naopak ochotně přijala, co jí dával. Poslepu nahnatala kliku od svých dvěří a se slovy: „Život se má žít, není-liž pravda?" vešla dovnitř. 

...

„Jsi neuvěřitelná," pošeptal Caius Luise do ucha a kousl ji.

„Děkuji, ma chérie," usmála se Luisa a opřela si bradu o Caiovu hruď. Měla ze sebe v tuto chvíli velmi dobrý pocit. Milování s Caiem jí dokázalo velmi rychle vrátit skvělou náladu a v neposlední řadě jí neobyčejně hladilo na duši, že ji Claude opět neuhlídal. Hodná rozhodně nebyla, „ty také." /„..., můj drahý,"

„Zřejmě brzy odcházíte," poznamenal, když zaslechl hluk z chodby.

„Ano, až nás porazíte, vezmeš si mne jako válečnou kořist?" zalaškovala. 

„To by se ti nelíbilo," se samolibým úsměvem ji chytl pod krkem, nestiskl, jen ji hladil.

„Copak? Jsme sadističtí?" zeptala se, ale nečekala, „myslela jsem si to."

„Neměla si strach?" téměř se mu rozšířily zorničky, jak doufal v kladnou odpověď.

„Ne," zavrtěla hlavou, „co se sexu týče jsem velmi všestranná," mrkla.

„To jsem měl vědět předtím," zavrčel zklamaně, „teď již nemáme mnoho času."

„Nebyl bys na mě tak něžný, ma chérie?" zeptala s hranou nevinností.

„To tedy nebyl," v očích mu plál chtíč. 

„Třeba, až se uvidíme příště, budeš mít nevídanou šanci dělat si cokoliv se ti jen zamane," pošeptala mu do ucha svůdným hláskem. Chtěla se zvednout a jít se oblékat, ale silné paže jí nekompromisně povalily zpět do peřin. 

„Neprovokuj mě," zavrčel a začal Luisu kousat do krku až to doopravdy začínalo bolet. Na chvíli zavřela oči a jen si užívala příjemné chvilky s tímto mužem.

„Sic je mi tvá pozornost nesmírně drahá, ma chérie," políbila ho na tvář a důrazný stihkem ramene ho donutila se odtáhnout, „povinnosti volají," opustila pohodlí postele. Caius jí, pohodlně uveleben, se zájmem pozoroval nahou chodit po místnosti, zatímco se oblékala. 

„Jak já do tebe vidím, Luiso Marie Bourbonská," pousmál se.

„Prosím?" zastavila se v půli pohybu.

„Nic tě nevzrušuje tak, jako mocní muži, nemám pravdu?" vstal z postele.

„A co vzrušuje tebe, ma chérie?"

„Schopné, krásné, sexuálně všestranné, mladé ženy," zahleděl se na ní se zájmem, „škoda jen, že se neprojevuješ," začal se oblékat.

„Co tím chceš říct?"

„Máš tolik, co nabídnout a zasloužíš si o tolik víc, než co je ti Claude ochotný dát," zavrtěl hlavou, „ale to ty moc dobře víš."

Zapnul poslední koflíky, náhle stál přímo před Luisou, pohladil ji po tváří, aby se na něj dívala. 

„Radím ti dobře, nespokoj se s rolí jeho prostředníka a loutky. Chtěj víc," políbil ji na čelo a pak odešel. 

Luisa zůstala stát na místě. Posledních několik desetiletí se jí každá z těchto vět přelévala v hlavě, ale tohle bylo poprvé, co jí to i někdo řekl. Jistěže věděla, že má navíc, jistěže Claude jí ponižoval každý den, už jen tím, že na ní mluvil. Ale není to jen tak, pro lásku boží. Vždyť jí stvořil, vždyť to za ním ti upíři přišli. Co jen má dělat, aby se vymanila z jeho autority? Ona je přeci jen ta pěkná kulisa za jeho zády. Alespoň ji tak všichni vnímali.

 

 

 

 

 

 

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aristokratka - Prolog: