Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aristokratka 1. kapitola

25.06.2020 (10:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1697×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Luisa si oddechla, když za sebou po cestě, která byl příliš dlouhá na to, aby s úsměvem snášela Claudovo povýšené mlčení, mohla konečně zavřít dveře a být chvíli sama. Tento pokoj, který si po dvou letech neúspěšných pokusů o společné soužití s Claudem pro sebe vyprosila, byl jen její oáza klidu. Zde se mohla alespoň v myšlenkách vracet zpět do nejkrásnějšího období svého života, které celé trávila ve Versailles. Samozřejmě, že brzy po svém narození byla předána do péče kojné, stejně jako její sourozenci, aby malé děti neodváděly jejich matku od svatých povinností královy milenky, ale jakmile dosáhla vhodného věku, byla po boku matky, uvedena ke dvoru. A tehdy se začal její ráj na zemi. Madame de Montespan byla společenská, šarmantní dáma a totéž učila i své děti. I otec, král, si pro ně vždy našel vlídné slovo a chvilku času, ačkoliv s jejich matkou už v té době vztah neudržoval, což bylo u jiných panovníků téměř nevídáno.

Byly to nádherné roky, plné zábavy, přepychu, dobrého jídla a vybrané společnosti. Přernádherných dvanáct let. Ve své vlastní komnatě zde, doma ve Francii, se tomuto období snažila co nejvíce přiblížit. Většina obyvatel jejich sídla se o módu v nábytku buď vůbec nezajímala, nebo chtěla naopak jít s dobou. Luisa v tomto oboru možná navždy ustrnula ve svém zamilovaném baroku, alespoň se tak všem zdálo. Tak byla nejspokojenější. Byla z těch, kteří si velmi zakládají na své pohodlí. 

Stihla sotva s úlevou svléci kabát a zout cestovní boty, když byl její klid hrubě přerušen. 

„Luisi," oslovil ji muž ve dveřích hlasem plným něhy, „proč ses mi vyhýbala?". Byl to jeden z členů Claudova klanu, Jerome. Bez daru, jen se zapálením. Nejčastěji využíván k předávání zpráv. Jeho zesnulý předchůdce Luise kdysi přinášel mnoho darů od Clauda, který se tak pár let pokoušel koupit zpět její náklonnost. Nyní už Jerome přínáší jen vzkazy a pokyny. 

„Nemám ti co říci," odpověděla Luisa. „Své vychování jsi zřejmě nechal v Itálii, zapomínáš, jak se máš chovat, když za mnou chceš přijít?" napomínala ho. Jistě, že už velmi dávno upustila od povinnosti pro ostatní se nejprve ohlásit a čekat na přijetí, ale minimálně na klepání a vstup až po výzvě stále trvala. 

„Promiň, ale nemohl jsem to vydržet," vysvětlil kajícně a pokusil se Luisu obejmout. 

„Již jsem ti to pověděla jednou," ustoupila o krok vzad, „Mezi námi už nic pokračovat nemůže."

„Proč ne? Proč?! Kvůli Claudovi?" rozkřikl se. „Zabiju ho, abychom mohli být spolu. Jen jedno tvé slovo!"

„Utiš se, probůh!" zarazila ho. „Nemůže být žádné 'my'. Není to možné."

„Já tě miluju, Luisi," zašeptal a vzal její ruce do svých.

„Nemohu ti dát, co chceš," krátce jeho dlaně stihkla a pak pustila. 

„Proč ne?"

„Měj prosím pochopení. Nechci se vázat k nikomu," vysvětlila a položila mu konejšivě ruku na rameno. „Už prosím běž," a odvedla ho ke dvěřim. Tvářila se smutně.

„Claude posílá dar na usmířenou," řekl tichým, zlomeným hlasem Jerome směrem k Luise, když ta otevřela dvěře a před nimi stál jeden z upírů z vojska. V jedné ruce svíral paži mladého pohedného lidského muže, který se usilovně snažil dostat z jeho sevření, leč marně.

„Vyřiď mé vřelé díky," odpověděla a nechala upíra, jehož jméno si nezapamatovala, jelikož zřejmě nebylo důležité, aby toho člověka vhodil do místnosti. „A teď již odejděte." 

Jerome Luisu miloval, neublížil by jí tím, že by o jejich aférce Cluadovi řekl, ale byl dost hloupý na to, aby vešel do jejího pokoje, mluvil s ní v soukromí a dost nahlas, zatímco přímo přede dveřmi čekal svědek. To Claudovi bude stačit, aby se zjančil, jestli se to dozví. Jerome byl opravdu neopatrný, naivní hlupák. Musí si příště své milence vybírat uvážlivěji, nespoléhat jen na momentální okouzlení tou sladkou nevinností. Je třeba být více racionální. 

„Tvé jméno?" zeptala se muže, právě se sbírajícího ze země. Neřekl ani slovo, ihned se rozeběhl ke dveřím. Luisa se mu postavila do cesty, pokusil se ji odstrčit, ale žena před ním se ani nepohnula. Namísto toho ho jedním elegantní pohybem ruky poslala zpět k zemi. „Obávám se, že to ti nemohu dovolit," upřeně se na muže zadívala. Mít milence přímo pod Caludovým zrakem z řad upírů je riskantní, ale lidé ho nijak neznepokojují a Luisa ráda opět trochu pobaví. „Nemusíš se strachovat, neublížím ti."

„Ne?" zeptal se. Zpola nedůvěřivě, zpola vyděšeně. 

„Vůbec ne, ma chérie," usmála se a pomohla mu vstát.

...

Když o pár hodin později Claude rozrazil dveře Luisina pokoje mladík ležel nahý na posteli s rozdrásaným hrdlem. Mrtev. Luisa si právě česala vlasy, když se zlostně otočila k narušiteli. Byla jen v lehké bílém župánku potřísněném krví, která stékala od úst až přes ňadra. Kterýkoli z vampírů by si jen velmi těžko dokázal představit krásnější pohled.

„Matka tě nenaučila klepat?" zeptala se rozzlobeně a dál se věnovala dlouhým rezavým vlasům.

„Nestihla to," odsekl. „Tentokrát si mazlíčka nenecháš?" 

„Chtěla jsem," připustila, „ale byl slabý."

„Je od tebe naivní pořád si myslet, že člověk může zastat práci, se kterou má i upír co dělat," zhodnotil Luisiny choutky. „Jak dlouho se udržel Jerome?" 

„Nemám ponětí o čem to opět mluvíš," odpověděla klidně.

„Na něco jsem se ptal," utnul jí. „Odpověz," zavrčel.

„Odpusť, to mi asi uniklo... proč přesně si myslíš, že do toho máš co mluvit?" s jemným úsměvem na sebe hleděla do zrcadla. Hřeben dál klouzal lesklými loknami. 

„Odpověz!"

„Velmi dlouho nám to usmíření vydrželo," odložila hřeben na stolek a otočila se konečně ke Claudovi.

„Přestaň mě provokovat, Luiso!" křičel na ni a velmi bolestivě jí stiskl zápěstí.

„Opatrně," zašeptala svým líbezným hlasem a nebeským klidem, „ještě chvíle takového chování a budeš tu svou válku řídit sám," věnovala mu velkorysý úsměv.

„Myslíš, že to nedokážu bez tebe?" zeptal se s pohrdáním.

„Nikoli, drahoušku. Jsem si tím jistá," vytrhla svou ruku z jeho sevření, „dovolíš?" a prošla okolo něj do koupelny, aby si konečně omyla tvář od krve.

„Jsi zábavná. Jen si tyhle žvásty klidně dál opakuj, aby sis připadala lépe. Ale až tahle válka skončí, přijde čas, kdy si budeš muset konečně přiznat, že už jsi k ničemu."

„Uznáváš tedy, že mě potřebuješ?" 

„Měla by sis už uvědomit, že každý je nahraditelný. Zítra odjíždím řídit boje s Volturiovými, měla jsi jet se mnou, ale zůstaneš tady a budeš sledovat, jak vyhráváme a budeš moci v tichu rozjímat nad svou zbytečností. A až se vrátím, k čemu mi pak budeš, hm? Ještě pak ráda vlezeš ke mě do postele a budeš doufat, že jsi dost dobrá, abys mě znovu zaujala," a práskl za sebou dveřmi.

Luisa potřebovala pár hlubokých nádechů, aby se uklidnila. Výborně. Uvolnil jí cestu ani se nemusela moc snažit. Je tu skvělá příležitost, kterou tentokrát nehodlá odkládat. Caiova slova jí utkvěla v paměti a je načase začít jednat. Má teď volnou půdu a klid na cokoli, co se rozhodne podniknout a už nechce žít v něčím stínu.

Ale každý potřebuje spojence. Sama se Clauda nezbaví. Potřebovala velmi rychle někoho, kdo by jí pomohl. A kdo by mohl být lepší, než ten ubohý chlapec, který právě teď lituje své zlomené srdíčko? Trápí se, rána je příliš čerstvá než aby začal střízlivě uvažovat a v tuhle chvíli si ze všeho nejvíc přeje vidět svou milovanou. Ano, Jerome byl ideálním spojencem. Alespoň pro začátek.

...

Luisa si pečlivě upravila vlasy. Dala si velký pozor i na výber šatů. Vypadaly nevinně, ovšem byly i dost odhalující, aby mohly být považovány za smyslné. Růž na rty zvolila jen velmi lehkou. Stála nyní přede dvěřmi Jeroma a připravovala se na své první škemrání, byť ne upřímné. Chvíli se ještě uklidňovala a smiřovala se s tím, že čas od času se najde něco, co stojí i za ponížení.

Krátce zaklepala a rychle vešla dovnitř. Zabouchla za sebou a až pak se po pokoji rozhlédla. Jerome v mžiku stál přímo u ní s opatrnou radostí vepsanou v obličeji.

Luisa ho rychle objala. „Konečně mohu mluvit," zašeptala mu do ucha a schválně se zajíkla, „odpusť prosím, nemohla jsem přijít dřívě."

„Luisi..." pevně jí stiskl v náručí, „co se stalo?" hlas měl plný něhy a úlevy.

„Nenechá mě ani chvíli, neustále mě hlídá!" rozplakala se.

„Kdo, Luisi?" vzal její obličej do dlaní, aby se na něj dávala.

„Claude! Nedovolí mi být šťastná. Odpusť, netušila jsem, co by nám mohl udělat, proto jsme nemohli být spolu!" dychtivě ho políbila. „Když je teď pryč, mohla jsem za tebou konečně přijít."

„Luisi, zabiju ho a budeme mít konečně klid, slibuji! Nenechám nikoho, aby ti ublížil."

„Ne, to ne! Claude tu není sám. Zabiješ ho a jen Bůh ví, co s tebou pak udělají," zarazila ho v rychlosti.

„Co chceš tedy dělat?"

„Chci být především s tebou," ve Versailles často pořádali malá divadelní představení pro pobavení blízkého kruhu rodiny, ve kterých Luisa ráda hrála, žádná z jejích rolí si ale nezadala s hereckým výkonem, který podávala dnes, „ale jen sami spolu to nedokážeme."

„Ale koho tu chceš požádat o pomoc?" 

„Neříká se mi to lehko, vím, jak moc ti ublížili, ale musíme se Clauda zbavit a s tím nám mohou Volturiovi pomoci-" celou dobu se drželi za ruce, teď jejich dlaně Jerome rychle rozpojil.

„To nikdy!" prohlásil pevně, „já se o nás postarám, nepotřebujeme je."

„Claude nás nidky nenechá odejít a pokud ho zabiješ, přijdu o tebe. Zůstanu tu s ním úplně sama," opět se rozplakala a otočila se zády, aby neviděl její slzy. 

„Tak dobře!" zavrčel Jerome vzdorovitě po pár minutách. Zvedla k němu oči plné slz.

„Děkuji! Děkuji!" opakovala zoufale a líbala ho.

„Miluju tě, Luisi," zašeptal mezi polibky.

„I já tebe," na okamžik se odmlčela, „něco od tebe potřebuji."

„Cokoli."

„Jsi posel se vzkazy. Všichni jsou zvyklí, že často hrad opouštíš. Pottřebuji, abys to byl ty, kdo dá Volturiovým vědět, že jsme na jejich straně."

„Aro mi před očima zabil sestru..."

„Já vím, ale teď musíš myslet na nás. Naše budoucnost je teď důležitá. Pak už budeme jen spolu," ujišťovala ho Luisa naléhavě, přikývl tedy. Luisa si oddechla, ale jen napůl. Teď bylo na čase ho v jeho důvěře utvrdit, „chtěla bych s tebou dnes strávit noc," milování s ním si už dávno neužívala, ale dokázala velice umně předstírat, že ano.

A jakoby vše ostatní najednou bylo pro Jeroma nepodstatné. Že po něm chce, aby mluvil s vrahy své sestry, že ho týdny odstrkovala. Ne, jako poslušný pejsek udělá, co mu řekne. Tento klouček se jí zalíbil pro jeho mládí a svěžest, která byla zábavná prvních pár nocí. Pak začala vybíravou Luisu nudit. Ovšem umíněný mladík odmítnutí nesnášel právě s grácií a od chvíle přerušení jeho krátkého vztahu s Luisou, který zřejmě pro každého ze zúčastněných znamenal něco zcela jiného, se často vracel s prosíkem, čímž Luisu odrazoval ještě víc. Ovšem nyní jeho bezmezná náklonnost přišla více než vhod a všechny nepříjemnosti, které jí způsobil poslední týdny, perfektně hrály do karet. 

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aristokratka 1. kapitola: