Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 2. kapitola

09.06.2019 (10:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 731×

Carlisle Cullen

Když jsem uviděl svého syna s tou zkrvavenou a bezvládnou dívkou v náručí, napadlo mě, že se stalo to nejhorší. Tomu by nasvědčoval i fakt, že měl na ústech trochu již zaschlé krve. Ale dívka byla očividně živá, srdce jí tlouklo sice pomalu, ale tlouklo a jak se zdálo, přeměna také neprobíhala. Co se tedy mohlo stát?

„Co se stalo synu?“ zeptal jsem se a přispěchal k nim.

„Spadla z útesu, byla několik minut mrtvá, musel jsem ji oživovat, má zlomenou ruku a jak se zdá tak i žebra, asi ji prorazila plíci, vykašlává krev,“ odpověděl a zamyšleně shlížel na dívku. Bylo snad možné, aby v nejmladším členu rodiny Cullenů spočívala taková míra sebeovládání? Při oživování musel zajisté okusit její krev, je snad možné, aby odolal? Takové myšlenky mi vířily mou zmatenou myslí. Tok myšlenek přerušil dívčin trhavý nádech a následně se ozval chroptivý zvuk.

„Ukaž, dej mi ji, bude muset ihned na operaci,“ převzal jsem ji opatrně od něho a svolal operační tým. Její plíce byla vážně poškozena, ale naštěstí ne tolik, aby se operací nedala spravit. Christopher celou dobu seděl v čekárně. Když jsem mu řekl, že se operace vyvedla a s největší pravděpodobností z toho vyvázne, zvedl se a beze slova odešel.

Tabitha Claire Morgan

Mé vědomí se pomalu vynořovalo z příjemných hlubin spánku. Táhlo ho k sobě jasně bílé světlo. Cítila jsem se unavená a zvláštně otupělá. Když jsem pootevřela oči, oslepilo mě zářivé, do očí bodající světlo. Můj zrak spočinul na bílém stropě. Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a jak jsem se sem dostala. Cítila jsem silný zápach desinfekce.

Nemocnice - problesklo mi hlavou. V rychlém sledu se mi začaly hlavou míhat pomíchané obrazy nedávných událostí. Snažila jsem si vzpomenout na všechny detaily, ale v hlavě jsem měla podivně prázdno. Ani jsem nevnímala jemné klapnutí dveří a tiché kroky.

„Tak ses konečně probudila,“ ozvalo se těsně vedle mě. 

Vylekala jsem se a pípání na monitoru přístroje, kterého jsem si všimla až nyní, se o něco zrychlilo. Vedle mě, na jednoduché plastové židli s kovovými nohami, seděl anděl. Asi jsem se opravdu ocitla v nebi. Nebylo možné za tak krátkou dobu potkat tolik andělů. Ale tenhle se od těch předchozích lišil tím, že měl na sobě lékařský plášť.

To jen potvrzovalo mé domnění, že se nacházím v nemocnici, objektu, který jsem měla z celého města nejméně ráda a přesto jsem zde končila poslední dobou velmi často. Muž právě zadumaně zkoumal přístroje a kontroloval jejich záznamy o mém stavu, načež si hodnoty zapisoval do desek s dokumenty. Nervózně jsem se na něj dívala. Když dokončil kontrolu, otočil se s úsměvem ke mně.

„Odpusť, že jsem se ještě nepředstavil, jmenuji se Carlisle Cullen a jsem tvým ošetřujícím lékařem. Když ses k nám dostala, vypadala jsi opravdu děsivě.“

Nechápavě jsem se na něj dívala. Nemohla jsem vypadat snad zas tak hodně strašně.

„Ruka se ti brzy zahojí, zlomenina není zas tak vážná,“ sklonil se k mému lůžku a zkoumal sádru.
„S žebry je to ale horší, máš dvě zlomená, ale to není to nejhorší, nejvíc to odnesla pravá plíce, protože ji jedno zlomené žebro protrhlo.“ 

Příliš jsem doktora neposlouchala a hypnotizovala jsem transfúzi s krví. Při pohledu na průhledný pytlík naplněný krví, se mi z nějakého nevysvětlitelného důvodu dělalo mdlo. Když doktor uviděl můj pohled a všiml si stoupajících hodnot na pípajícím přístroji, snažil se odvést moje myšlenky řečí. Když na mě začal mluvit, otočila jsem k němu hlavu.

„Budeš zde muset nějaký čas zůstat, kvůli rehabilitaci,“ řekl, ale jeho řeč jsem příliš nevnímala. Pozorovala jsem jeho oči. Stejně zlaté jako měl můj anděl, jen o trochu tmavší. Když jsem si vzpomněla na mého zachránce, můj tep se ještě o něco zrychlil. Pamatovala jsem si na ten krásně hřejivý pocit, když jsem se mu dívala do očí, pocit naprostého bezpečí, jak kdybych se v tu chvíli odpoutala od země a neexistovalo nic než on a jeho uhrančivý zlatý pohled.

„Doufám, že ti nevadí tykání?“ zeptal se a mírně pozvedl obočí. Po chvíli co jsem nereagovala a topila se ve vzpomínkách, si odkašlal, ale reakce se stále nedočkal. Mysl mi zaplavily vzpomínky na to krásné stvoření a bohužel také na tu děsivou bytost, která mě štvala takovou dobu po lese a pak mě napadla. Mírně jsem se zamračila.

„Děvče!“ ozvalo se mi těsně u ucha a před očima mi luskly prsty. Podívala jsem se na doktora. Zopakoval svoji otázku.

Pokývala jsem hlavou, abych vyjádřila svůj souhlas.

„Dobrá,“ řekl a mírně se pousmál. „Říkej mi prosím Carlisle, zjevně teď spolu budeme trávit mnoho chvil.“

Opět jsem jen kývla hlavou.

„Teď se tě zeptám na jméno, neměla jsi u sebe žádné doklady a zdá se, že tě nikdo nepohřešuje, zatím se neozvali žádní příbuzní.“

Ušklíbla jsem se, to mě mohlo napadnout. Strýc zjevně ještě ani nepostřehl, že jsem zmizela. 
Klidně bych se vsadila, že byl po celou dobu mojí nepřítomnosti v lihu. Vlastně jsem ani nevěděla, jak dlouho jsem byla mimo. Ale ten den, co jsem se šla projít do lesa na své oblíbené místo, jsem měla osmnácté narozeniny. Nikdo nevěděl, že mám narozeniny. Můj strýc to zaručeně také nevěděl. Jedinou jeho starostí vůči mně bylo, abych měla čas od času co vzít do úst. I když o to se od mých zhruba dvanácti let také příliš nestaral. Pochybuju, že vůbec ví, kolik mi je let. Můj život od smrti rodičů byla jen jedna velká noční můra. Domů jsem zavítala v posledních třech letech jen velmi málo. Nepobývala jsem zde každý den, jako ostatní mládež. Strýc, když se opil, dokázal být dost ostrý. Díky němu jsem končila v nemocnici nejčastěji. A nejspíš počítá s tím, že když jsem nyní plnoletá, tak se mu ztratím ze života.

„Musíme kontaktovat rodiče, aby věděli, že jsi v pořádku,“ ozval se znovu. Neměla jsem důvod mu něco říkat. Rodiče nežili a strýc se o mě nezajímal. Nebyl tu nikdo, kdo by mě postrádal, kdo by se o mě alespoň trochu zajímal. V tu chvíli jsem si vzpomněla na mého anděla a jeho starostlivý pohled. Měl snad o mě strach?

„Christopher.“ Můj hlas byl slabý a mírně chrčivý. Bolelo mě mluvit. I nadechnout se mi dělalo problémy.

Doktorovo obočí překvapeně vylétlo vzhůru. Na tváři se mu zračila zvědavost. Začalo se mi špatně dýchat. Každý nádech bolel čím dál víc. Zdravou ruku jsem přitiskla na místo, kde se nacházela poraněná plíce, ve snaze bolest utlumit. Bolestí jsem se nemohla nadechnout. Doktor ke mně přiskočil a nasadil mi masku. Poté do hadičky, která mi vedla z ruky, vstříknul stříkačkou jakousi bělavou tekutinu. Za chvíli začala bolest opadat a díky masce se mi lépe dýchalo. Začínala jsem ale být divně otupělá. Byly to asi hodně silné léky proti bolesti a zároveň uspávací prostředek. Během chvíle jsem se propadla do hlubokého a bezesného spánku.

Probudily mě až tiché tlumené hlasy.

„Jak jí je sestro?“ Mužský sametový hlas se mi zdál velmi povědomý.

„Už je to lepší, odpoledne měla bolesti, váš otec ji musel podat silné tlumící léky, od té doby spí. Zdá se, že bolesti už nejsou tak velké,“ odpověděla mu tichým hlasem.

„Děkuji.“

Bylo příjemné poslouchat ten krásný sametový hlas, a proto mi bylo líto, když utichl. Byla jsem příliš unavená, abych otevřela oči. Dalo mi velkou práci jen se udržet vzhůru. Moje mysl, se i přes mou snahu pomalu odevzdala spánku.

Když jsem se znovu probudila, hlasy se změnily. Jeden zůstal, ale přidal se k němu jiný. Poznala jsem v něm doktora Carlislea.

„Odpoledne se na chvíli probudila. Jak se jmenuje, jsem nezjistil. Vypadala, že je mimo. Jediné co řekla, bylo – Christopher.“ Doktor promlouval tichým hlasem.

Uslyšela jsem překvapený výdech.

„Jsem na tebe hrdý synu, to že jsi ji zachránil, je neuvěřitelné, kromě mě by to nikdo jiný z naší rodiny nedokázal. Možná Edward, ale těžko říct, jak by to vnímal u jiného člověka než u Belly,“ pokračoval dál.

„Bylo to velmi těžké, ale opravdu mě těší, že jsem to udělal.“

Jeho sametový hlas byl jako pohlazení. O to víc opojné bylo zjištění, že je tu se mnou, že ho zajímám. Takže můj anděl byl doktorův syn. Neudivovalo mě to. Oba byli až nepřirozeně krásní. Mnoha slovům z jejich rozhovoru jsem nerozuměla. Ale nevadilo mi to.

„Podívej se na ni, vypadá jako anděl.“ Bylo to téměř zašeptání. Bylo to ironické. Já, obyčejná holka, jsem mu připadala jako anděl. Ne, to on je anděl.

„Ano je velmi půvabná.“

Nerozuměla jsem jejich slovům. Nepřipadala jsem si půvabně.

„Jak dlouho se bude zotavovat?“ zeptal se můj zachránce s obavou v hlase.

„Počítám, že tak dva týdny tu bude ještě muset zůstat, budeme pozorovat plíci. Až nebude hrozit, že by se roztrhla, tak bude moci domů, pokud zjistíme, kde bydlí a kde má rodinu. Její zlomeniny nejsou tak vážné, žebra se rychle zahojí a ruka by měla být také do měsíce v pořádku,“ promlouval tichým hlasem.

„Jmenuje se Claire,“ odpověděl Christopher doktorovi. 

„To nám k identifikaci nestačí, půjdu se podívat, jestli se neobjevil někdo, kdo by ji postrádal.“

Následné klapnutí dveří nasvědčilo že doktor opustil místnost.

Nějakou chvíli jsem putovala mezi spánkem a bdělostí. Několikrát se mi zdálo, že ke mě ten krásný sametový hlas promlouvá, ale slovům jsem nerozuměla. V jednu chvíli jsem ucítila ve vlasech lehounký dotyk, což mě vyneslo ze spánku a následně se i mlha otupělosti zvedla a převládla bdělost. Pomalu jsem otevřela oči. Anděl seděl těsně vedle mé postele, hlavu složenou v dlaních, plně ponořený do svých myšlenek. Usmála jsem se. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatovala. Stejně krásný a byl tu se mnou. Najednou mě přepadla touha se ho dotknout, po chvíli váhání, jsem roztřeseně zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Jeho pohled překvapeně vystřelil mým směrem. Usmála jsem se. Vypadal, že už nějaký čas nespal, podle tmavých kruhů pod jeho očima. A jeho oči byly mnohem tmavší, než jsem si je pamatovala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše. Mluvení mi už nedělalo takové problémy.

„Ahoj, mořská vílo.“ Jeho úsměv byl odzbrojující. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. „Jak je ti?“ zeptal se starostlivě. Jeho otázka mě zahřála u srdce.

„Lépe, už to tolik nebolí, zachránil jsi mi život, děkuji ti,“ odpověděla jsem upřímně. Ruku jsem pořád měla položenou na jeho tváři. Jeho pokožka byla sametově hebká a chladná. Přikryl mojí ruku svou a přidržel si ji na tváři. Pohled jeho očí byl hypnotizující, nemohla jsem a ani jsem nechtěla odtrhnout pohled, lapená v jejich hlubinách. Pocity, které se mu zračily ve tváři, jsem nechápala.

„Udělal jsem to rád a nelituji toho,“ usmál se. „Kde máš rodinu, Claire? Jaké je tvé příjmení?“

Zamračila jsem se. Nechtěla jsem se bavit o těchto věcech. Ale kdybych to neřekla, asi by to stejně nakonec zjistili.

„Já nemám rodinu, moji rodiče zemřeli, když jsem byla ještě malá,“ zamumlala jsem tak tiše, že to skoro nebylo slyšet. On ale zjevně rozuměl. Poté se mi opět začaly klížit oči. Nechtěla jsem spát, chtěla jsem si dál vychutnávat jeho omamující společnost. Stále jsem byla překvapená a nechápala jsem, že o mě má takovou starost, že se o mě zajímá. Bylo to zvláštní a pro mě dlouho zapomenuté, od doby, kdy mi zemřeli rodiče. Pomalu jsem se propadala do spánku. Těsně před tím, než vše zalila tma, jsem zaslechla tiché pobrukování.

Že v nemocnici zjistili celé mé jméno a také bydliště, jsem poznala ve chvíli, když se strýc přiřítil do nemocnice jak uragán. Opět toho měl už trochu vypito. Když vtrhl do mého pokoje, vražedně jsem se na něj zamračila. Podle jeho rozzuřeného výrazu jsem nemohla čekat nic dobrého. Hned co práskl dveřmi od pokoje tak se naplnily mé obavy.

„Jak si to sakra představuješ!“ začal křičet. „Co si vůbec dovoluješ se takhle zřídit? Kdo myslíš, že bude platit všechny ty výdaje, co na to padnou?!“

Mračila jsem se čím dál víc a jeho křik byl čím dál hlasitější. Když bude takhle ještě chvíli pokračovat, přiběhne sem brzy nemocniční ochranka.

„Myslíš si, že mě můžeš otravovat, kdy se ti zlíbí? Tak na to zapomeň, ty couro! S tebou já končím!“

Tak toť k celé rodinné idylce.

Práskl dveřmi a odešel pryč. Ušklíbla jsem se. Doufám, že ho napadlo, když mi říkal, že se mnou končí, že dům rodiče přepsali na mě a samozřejmě i veškerý majetek. I když z majetku už mnoho nezůstalo. Byl milovník hazardních her a bohužel většina starého rodinného majetku padla na zaplacení dluhů, které stále narůstaly. Vlastně jsem byla ráda, že mohu být zde, v nemocnici. Tak jako pokaždé, když jsem tu skončila a ještě kryla jeho násilnické chování. Nechtěla jsem skončit u nějakých pěstounů, tak jsem pokaždé zalhala a svedla své úrazy a zlomeni na moji nešikovnost. Děsila jsem se okamžiku, kdy budu muset opět překročit práh mého rodného domu.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 2. kapitola: