Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 3. kapitola

Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 3. kapitolaClaire je propuštěna z nemocnice. Vrací se do běžné denní rutiny. Ovšem hned v první školní den na ni čeká velké překvapení.

Tabitha Claire Morgan


V nemocnici jsem strávila dohromady tři týdny. Byla to příšerná nuda, celý den jsem jen ležela, občas chodila na cvičení a rehabilitace, jinak jsem neměla co dělat. V televizi nikdy nedávali nic, co by mě nějak zaujalo. Možná jsem byla příliš náročná. Spásou pro mě byl doktor Carlisle, který si se mnou chodil ve volných chvílích povídat. Byl to skvělý společník a velmi chytrý muž. Dozvěděla jsem se toho mnoho nejen o medicíně, ale také o historii různých zemí a států, vyprávěl mi dokonce i staré příběhy a pověsti. Jednou donesl dokonce i šachy. Bylo téměř nemožné nad ním vyhrát, ačkoliv tvrdil, že jsem zdatný protivník.

Bylo mi docela líto, že už mě budou propouštět. Jeho společnost mi bude velmi chybět. I společnost Christophera. Chodil se na mě dívat hlavně v noci, když si myslel, že spím. Celou noc mě pozoroval a nad ránem se vytratil. Občas přišel i ve dne a prohodil se mnou pár slov. Trávit s ním čas bylo velmi příjemné. Bavili jsme se o spoustě věcí, ale hodně mi zatajoval. Například když jsem se zeptala na jeho rodinu a život, nikdy mi neříkal všechno a někdy ani ne celou pravdu. Jeho slova, byla sice vždy přesvědčivá, ale v jeho očích jsem vždy poznala, když mi říkal pravdu, nebo když něco zatajoval.

Ale teď, když jsem stála před nemocniční budovou, věděla jsem, že příjemné i když občas nudné chvíle strávené zde, končí a s největší pravděpodobností už svého anděla neuvidím. S povzdechem jsem se obrátila k nemocnici zády a vydala se pěšky domů. Byla to dlouhá cesta, přes celé město a ještě pět kilometrů za město, kde se dům nacházel. Bála jsem se tam jít. Strýc bude určitě jako vždy opilý a já skončím s pár modřinami. Nebo si vysloužím přímou jízdenku zpátky do nemocnice.

Nad touto myšlenkou jsem se ušklíbla. Měla jsem ale výjimečně štěstí, strýc nebyl doma, za což jsem byla neskutečně vděčná. Potřebovala jsem klid, abych si v hlavě uspořádala všechny myšlenky, kterými jsem se nechtěla v nemocnici zabývat. Například ta podivná událost v lese. Toho muže nebo snad bytost, něco spojovalo s doktorem Carlislem i s Chrisem. Byla to nadpozemská krása, to co z nich vyzařovalo i překrásný vábivý hlas. Ale oči útočníka byly nebezpečné, zlé a krvavě rudé a ty jeho pocity. Nikdy jsem u nikoho necítila takové pocity.

Vždy jsem byla velmi vnímavá k pocitům ostatních lidí, to bylo mé prokletí, co si jen pamatuji a také další schopnosti, o které jsem se vůbec neprosila, a přesto jsem je měla už od narození. Když matka a otec zemřeli, byla jsem příliš malá. Jejich tváře se mi už téměř vytratily z paměti. Přesto jsem si pamatovala jejich bezmeznou lásku ke mně. Štěstí, radost a lásku, kterou maminka cítila, když mě brala do náručí a usmívala se na mě. Moji rodiče byli jediní lidé, kteří mě kdy milovali. A odešli příliš brzy a ponechali mě mému osudu. Otce jsem si pamatovala jako velmi pohledného mladého muže s uličnickými jiskřičkami v očích a také jeho láskyplný pohled, kdykoliv se díval na maminku nebo na mě.

 

Rozložila jsem si měkkou podložku na zem svého pokoje, pustila si relaxační hudbu a sedla si do tureckého sedu. Měla jsem relaxaci ráda. Mohla jsem si v klidu přebrat všechny myšlenky. Teď jsem se snažila co nejvíce uvolnit a vyprázdnit hlavu. Vzpomínala jsem na tu noc a zběsilou honičku. Ponořila jsem se plně do té chvíle. V hlavě se mi začaly přehrávat události, jako bych je znovu prožívala. Soustředila jsem se na svého pronásledovatele. Cítila jsem jeho vzrušení. Užíval si, že před ním prchá jeho kořist, cítil nadvládu. Ale také něco z čeho jsem byla zmatená. Byl to hlad? Ne spíš žízeň, spalující žízeň a nesnesitelné pálení v krku. Vnímala jsem jeho pocity jako své vlastní, i když šlo jen o vzpomínku. Těšil se, až mě polapí, téměř cítil tu lahodnou životadárnou hustou tekutinu, jak ho sytí, protéká mu krkem. Cítil naléhavou potřebu se zakousnout a…

S trhnutím jsem se probrala z transu. Oddychovala jsem rychle a trhaně. Snažila jsem se utřídit své zběsilé myšlenky. Nebylo možné, aby to byl… Ne to prostě nešlo, nemohl to být. Vždyť oni neexistují! - křičela na mě moje racionálnější část mysli. Ale věděla jsem, že se moje intuice nemýlí. Nikdy jsem se nemýlila ve svých úsudcích. Tentokrát jsem si přála, abych se mýlila. Upír. Jediné slovo, které nahánělo strach a patřilo do říše bájí a mýtů. Nadpozemské bytosti, takové přeci neexistují. Nadpozemské. Ano nadpozemsky krásní a neuvěřitelní. Ale jestli ta bytost v lese byla upír… Pak musel být upír i Christopher a Carlisle. Zamračila jsem se. Do čeho jsem se to proboha zase dostala? Ne, kdepak, jistě jsem si to jen namlouvala a měla popletenou mysl.

 

Strýc byl celý týden pryč. Vrátil se až v neděli v noci. Řekla bych, že ani nepostřehl moji přítomnost. Hned co přišel domů, svalil se na gauč a pár minut na to se ozývalo jen hlasité chrápání. Věděla jsem jediné. Zítra tu noc rozhodně nestrávím. Sbalila jsem si do batohu učení, nějaké prádlo, karimatku a deku. Hned po rozednění jsem se vypařila z domu. Strýc pořád spal na gauči a v místnosti byl cítit silný odér kořalky. Byla jsem vděčná za strýcův spánek. Nechtěla jsem začít nový den hned ranní hádkou. 

Do školy jsem šla pěšky. Cestou jsem se stavila ještě v obchodě a nakoupila si nějaké jídlo. Lednička doma byla úplně vypleněná. Ve škole si mě lidé moc nevšímali. Ti kdo si mě náhodou všimli, po mě hodili jen opovržení hodný pohled a šli dál. Cestou na první hodinu si na každém rohu něco šuškal. Za dobu co jsem tu nebyla, se zde asi událo pár věcí, o kterých jsem nevěděla. Nijak jsem to ale neřešila. Bylo mi šumák, co se kolem mě děje. Jediná má starost byla nějak přežít dnešní školní den.

 

První hodinu byla psychologie, pro mě velmi nudný předmět. Znala jsem psychiku lidí mnohem lépe, než ti, co napsali nudné učebnice, ze kterých jsme se učili. Znuděně jsem si povzdechla a podepřela si rukama hlavu a čekala na zvonění ohlašující začátek hodiny. Nejhorší bylo, že učitel psychologie sám neměl tyto hodiny rád. Cítil tyhle hodiny jen jako povinnost a obrovskou nudu, čímž znudil vždy zaručeně i mě.

Znovu jsem si povzdechla a začala jsem se houpat na židli. Zavřela jsem oči a balancovala jen na dvou nohách. To jsem dělávala často. Nevnímala jsem dění okolo sebe. Vnímala jsem vítr opírající se o okenní tabulky. Nebyl příliš prudký, spíš uklidňující a jen občasné zakvílení meluzíny rušilo mé rozjímání.

Tichá hudba linoucí se ze sluchátek v mých uších, mě příjemně uvolňovala. Mohla jsem takhle nevnímat až do konce hodiny. I když jsem si nebyla jistá, jestli už vůbec začala. Neslyšela jsem ale ještě zvonění, takže zjevně ještě nezačala. Dál jsem se lehce pohupovala a nechala svoje myšlenky volně plynout. Najednou jsem ucítila jemný dotyk na rameni, ale nevěnovala jsem mu mnoho pozornosti, byl tak jemný, že se mi to nejspíš jenom zdálo. Když jsem ucítila lehký a opatrný dotyk na své ruce a ucítila jemnou nasládlou vůni, tak jsem zbystřila. Hluboce jsem si povzdechla a otevřela oči.

Když jsem ho spatřila, šokovaně jsem vydechla a zakymácela se na židli. Nebýt jeho pohotových a rychlých rukou, válela bych se na zemi. Jeho zlatý pohled mě propaloval a v očích mu hrály veselé jiskřičky. Byla jsem v šoku a němě na něj zírala s pusou dokořán.

„Chrisi?“ zeptala jsem se ho nejistě. Nemohla jsem uvěřit, že je tady a sedí na židli hned vedle mě. V mé lavici, do které by si nikdo neodvážil přisednout. Byla jsem šťastná, že ho opět vidím. Mé srdce nejdřív chvíli vynechalo, načež se rozeběhlo závratnou rychlostí. Cítila jsem, jak se mi do tváří žene horko.

„Claire?“ oplatil mi s úsměvem. Když jsem slyšela jeho sametový hlas, zahřálo mě u srdce.  „Nebo ti mám snad říkat Tabitho?“ Překvapilo mě, že zná mé křestní jméno. Zamračila jsem se a položila mu ruku na rty.

„Pšt, ať to nikdo neslyší,“ zašeptala jsem a rozhlédla se po třídě. Všude ještě vládnul ruch, dokonce po třídě lítaly papírové kuličky. Všimla jsem si dalších dvou andělských stvoření, sedících spolu v jedné lavici.

„Tví sourozenci?“ zeptala jsem se zvědavě a pokývla směrem k místu, kde seděli. Byla to drobná dívka podobná víle a vedle ní seděl blonďatý anděl s mírně napjatým výrazem.

„Ano má sestra Alice a bratr Jasper,“ odpověděl a pohled jeho sestry se v ten okamžik upřel na mě. Barvu očí měla spíše do černa, ale dal se v ní poznat stejný zlatavý odstín, jaký měl Christopher. Usmála se na mě. Připadalo mi, že ví něco, co mi uniká. Zadívala jsem se na blonďáka. Zajímalo mě, proč má tak napjatý výraz.

Možná bych mohla… jen na chvilku se do něj vcítit. Soustředila jsem se plně na jeho pocity. V tu chvíli jsem poznala, že jsem se raději měla držet dál. Když jsem ucítila tu neutuchající žízeň a pálení v krku, moje ruka mimoděk vystřelila směrem ke krku. Ihned jsem se oprostila od jeho pocitů a přejela si rukou po krku. On mě ale už propaloval svým světlým zlatavým pohledem s překvapeným výrazem. Pak jen zavrtěl hlavou a dal se do řeči s Alicí.

„Jsem rád, že už jsi v pořádku,“ usmíval se na mě můj anděl.

„Ano, to já také, už mi to v nemocnici bylo dlouhé, i když tvůj otec mi poskytoval vynikající společnost.“ Pravý koutek úst mu vylétl vzhůru. Měl naprosto neodolatelný úsměv.

„Nenudil tě svými odbornými výklady?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, kdepak, dozvěděla jsem se mnoho zajímavých a fascinujících věcí.“ Nevěřícně zakroutil hlavou.

Náš rozhovor přerušil příchod učitele. Mohla jsem tedy nerušeně přemýšlet. Žízeň, kterou jsem cítila z Jaspera, mě znervózňovala. Uvažovala jsem, jestli už nezačínám bláznit. Učitel začal vykládat a já se modlila, aby byl už konec hodiny. Koutkem oka jsem si všimla, že po mně Chris občas nervózně pokukoval. Židli měl ode mě odsunutou tak daleko, jak mu to jenom lavice dovolovala. Vypadal, jak kdyby se v něm něco pralo. Jeho výraz byl rozpolcený. Hned co zazvonilo, tak se zvedl a bez dalšího slova odešel. Byla jsem z toho zmatená.

Zbytek školy uběhl jako voda. S Chrisem jsem už neměla tenhle den žádné společné hodiny. Odpolední vyučování, které trvalo do pěti hodin odpoledne, bylo ale velmi únavné. Když odzvonila poslední hodina, s radostí jsem vyběhla ven.

Už se začínalo pomalu stmívat. Hodila jsem si batoh na záda a vyrazila opačným směrem než všichni ostatní. Jeden kilometr od školy začínal les. Když jsem došla k jeho okraji, už byla tma. Neváhala jsem však a ponořila se do jeho temných hlubin. Šla jsem na jedno ze svých oblíbených míst. Bylo tam jezírko, ne příliš velké, ale zato kouzelné. Na jeho hladině se zrcadlily třpytící se hvězdy a měsíc svítící jasným světlem. Byl úplněk. 

Když jsem na místo dorazila, bylo už půl desáté večer. Vešla jsem do jeskyně, kde jsem často pobývala jen já. Jeskyňka byla malá, ale bez potíží mě ukryla před nepřízní počasí. Za celou tu dobu, co jsem to tu znala, se zde neobjevilo žádné zvíře. Rozložila jsem karimatku na zem. Oblékla jsem si huňatý svetr a schoulila se pod deku. Byl tu příjemný klid. Tiché zvuky lesa mě ukolébaly k spánku.

Tohle místo se pro mě stalo útočištěm. Našla jsem ho krátce po tom, co jsem poprvé utekla z domova. Bylo mi tehdy patnáct let a strýc mě zrovna ošklivě zbil. Tenkrát jsem se několik hodin bezcílně potulovala lesem, až jsem narazila na tohle kouzelné místo. Bylo to dost daleko od civilizace, ale v těchto místech se šelmy nevyskytovali, takže jsem tu mohla bez obav uniknout realitě.

Možná jsem byla na takové potulování příliš mladá, ale nikdo se o mě nezajímal. Ve škole jsem byla studentka jako každá jiná. Zameškaných hodin jsem moc neměla, úkoly jsem si vzorně plnila a mé známky byly velmi dobré. Jestli jdu po škole domů, či kde trávím noci, o to se nikdo nezajímal. A strýc naložený v lihu ani nevnímal co je za den, natož kde se právě nacházím.

Vzbudilo mě praskání hořícího dřeva. V jeskyni bylo příjemné teplo, ale nevzpomínala jsem si, že bych zapalovala oheň. Slyšela jsem, jak někdo blízko mě tiše oddechuje. Otevřela jsem oči. Srdce mi začalo bít rychleji a cítila jsem, že mám oči vykulené strachem. Prudce jsem se posadila a otočila se směrem k narušiteli.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 3. kapitola:

 1
3. Tereza
13.06.2019 [14:47]

Dobrý den, vaše povídka se mi moc zalíbila a už jen čekám na pokračování....chci se zeptat, na kdy ho plánujete? Opravdu píšete moc hezky! Děkuji za tak krásnou povídku! S pozdravem Tereza Emoticon

2. Gabiiii
09.06.2019 [22:35]

Krasna povidka! Jsem strasne zvedava, jak se to vivine dal, protoze tatim je to naprosto dokonale a uzasne! Kdy chystate pokracovani? Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
09.06.2019 [14:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!