Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 1. kapitola

16.05.2019 (10:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1455×

Tma zahalila každé prosvětlené místo v hustém nepoddajném lese. Ve dne působil téměř mystickým dojmem, byl překrásný a majestátný. Obrovské a mohutné stromy pokryté mechem se ochraně krčily nad rejem života, který se odehrával na zemi, jenž byla stejně jako stromy pokryta mechem a porostlá kapradím. Sluneční paprsky pronikaly skrze husté větvoví stromů a v barevných odlescích se odrážely od kapiček vody, která se zachytila v listech. Ale v noci se tento překrásný les změnil v děsivou scenérii podivných zvuků a kroků nočních zvířat. V noci se z ráje klidu stalo místo strachu a temnoty.

A právě za této naprosté děsivé tmy uháněla lesem mladá dívka. Nedbala větví, které ji šlehaly do obličeje a způsobovaly tím ošklivé škrábance. Běžela, jak nejrychleji dovedla. Neohlížela se a ani na chvíli nezastavila, přestože se její plíce na protest stahovaly a pálily. Svaly se nemohly dlouho přizpůsobovat tak rychlému tempu.

Dívka běžela dlouho, byla unavená a vysílená, celé tělo ji bolelo, přesto ani na chvíli nepolevila, hnala se dál. Věděla, že tohle je konec. Cítila sílu svého pronásledovatele. Věděla už předem, že tuhle honičku prohraje.

Hrál si s ní, jako si kočka hraje s myší před tím, než ji zasadí poslední smrtelnou ránu a pochutná si na jejím mase. Věděla jistě, že to, co ji pronásleduje, není ani člověk, ani žádné zvíře. Věděla, že je to predátor. Nebo možná nějaká neznámá bytost. Moc dobře si při svém zběsilém běhu uvědomovala, že kdyby její pronásledovatel chtěl, už by byla dávno mrtvá. Ale on si chtěl předtím užít trochu zábavy. Chtěl se dívat, jak se jeho oběť třese strachy, jak žebrá o milost a nakonec prosí o smrt.

Tabitha Claire Morgan

Už jsem se hnala lesem příliš dlouho. Chtěla jsem, aby to už skončilo. Věděla jsem, že dnes zemřu.

Nebála jsem se smrti, bála jsem se toho, co bude po ní.

Má vůbec člověk duši? Duši, která by po smrti mohla pokračovat dál jiným životem? Nebo až zemřu, tak prostě všechno zmizí? Nebude nic? Tyto otázky mi vyvstávaly na mysl v této nezáviděníhodné chvíli.

Uslyšela jsem za sebou tichý škodolibý smích. Už byl blízko a velmi se bavil.

Do téhle šlamastiky jsem se dostala náhodou, šla jsem se jen projít do lesa ve snaze si trochu pročistit hlavu. Byl vždy mé útočiště, oáza klidu. Celý můj život byl jinak pod psa. Provázely ho neuvěřitelné náhody a problémy jsem přitahovala jako magnet. Ale byly to vůbec náhody?

Byla tohle náhoda?

Myslím, že ne. Po celou svoji dosavadní existenci jsem zažila jen pár normálních chvil. Od narození se okolo mě děly zvláštní a nevysvětlitelné věci. Ale podvědomě jsem tušila, že tahle událost, ten tvor co mě sleduje, že právě tohle dramaticky změní můj život. Měla jsem strach. Snad poprvé v životě jsem měla opravdový strach.

Uháněla jsem dál, zběsilým tempem pořád dopředu. Docházel mi dech. Proč vlastně utíkám? Stejně nemám šanci se svému pronásledovateli ubránit.

Prudce jsem zastavila.

Byla jsem na pokraji sil. Svezla jsem se podél stromu na zem. Byl tady, cítila jsem to. A cítila jsem i jeho nedočkavost, chtivost a snad i… vzrušení?

Byla tma, nepostřehla jsem, kdy přišel přede mě. Byl tak tichý a rychlý. Všimla jsem si ho, až když se jeho mohutná postava tyčila nade mnou a utvrzovala tak moje obavy. Nedělalo mu žádný problém mě popadnout pod krkem a jako hadrovou panenku vytáhnout dobrých pár centimetrů nad zem. Jasně jsem mu viděla do obličeje. Byl překrásný a děsivý zároveň. Jeho blonďaté vlasy byly neupravené, špinavé a rozcuchané, jeho pokožka sněhově bílá a jeho oči… Ty byly nejděsivější. Měly karmínově rudou barvu a dívaly se na mě výsměšným pohledem.

„Copak, maličká, už nemůžeš, došly ti síly?“ Jeho hlas byl jak pohlazení a přesto trávil jako jed.

Uchechtla jsem se a zadívala se mu výsměšně do očí. Ne, tohohle podivného muže jsem se nebála, přestože jsem věděla, že můj život může kdykoliv ukončit. Měl tak obrovskou sílu a byl tvrdý jako kámen.

Jeho oči nabraly divoký výraz, když hypnotizoval kapičku krve stékající mi z ranky na tváři. Nechápala jsem ten pohled. Vypadal tak hladově a lačně, jeho výraz přešel až do nepříčetné zuřivosti. Uchopil mě za ruku, a prudce se mnou smýkl.

Narazila jsem do protějšího stromu a uhodila se do hlavy. Sladké bezvědomí však nepřišlo. Viděla jsem ho stát na místě, kde mě před chvílí držel přimáčknutou u stromu. V jednu chvíli stál tam a v další přímo u mě. Neviděla jsem, kdy se ke mně přiblížil. Jediné, co mě zaujalo, byl hladový výraz v jeho očích.

Začal se ke mně sklánět, nevěděla jsem, co bude dál, co chce udělat. Naklonil mi hlavu. Ucítila jsem jeho rty na svém krku a jeho jazyk jak lačně přejel po tepně. V tom se ale prudce narovnal a zavětřil jako zvíře na lovu. Potom se hluboko z jeho hrudi ozvalo hrozivé vrčení, takové, jaké by člověk nemohl nikdy vydat. Opět se ke mně sklonil, ale jeho vrčení se ozvalo tentokrát mnohem hlasitěji. Zuřivě zařval a vyskočil na nohy.

Teď vypadal děsivě v této přikrčené pozici divoce vrčící a větřící ve vzduchu. Podíval se na mě zoufalým a znechuceným pohledem.

A potom byl pryč. Prostě zmizel.

Zvedla jsem se na nohy. Bolela mě ruka a byla v podivném úhlu. Zřejmě jsem si ji zlomila při nárazu do stromu. Nehodlala jsem otálet a čekat, až se muž vrátí. Nevěděla jsem, kde jsem ani kterým směrem se mám vydat, byla jsem dezorientovaná. A tak jsem se bezhlavě rozeběhla před sebe, nedbaje na zraněnou ruku. Běžela jsem několik minut. V té absolutní tmě, jsem nemohla poznat, kam se ženu. Že jsem zvolila špatný směr, jsem zjistila až ve chvíli, kdy mi zmizela zem pod nohama.

Vykřikla jsem.

Pád trval jen chvíli a poslední co jsem vnímala, byl tvrdý náraz a bodavá bolest těla.

Christopher Erwin Cullen

Seděl jsem na odlehlejší straně útesu a přemýšlel o své nicotné existenci a o tom, jak strávím další den tohoto prokletého osudu.

Pleskání vln bylo uklidňující, měl jsem to tady rád. Útesy se nacházely na odlehlém místě, nikdy sem nezabloudil ani jeden živáček. Proto mě velmi překvapilo, když se na protější straně útesu vyřítila z lesa dívka. Nestačila si ovšem všimnout hrozícího nebezpečí a zřítila se z útesu přímo dolů.

Byl jsem zděšený. Zareagoval jsem spontánně. Skočil jsem z útesu do studených vod moře. Bylo nepravděpodobné, že by přežila pád z útesu. Dole bylo příliš mnoho skal.

Ve vodě jsem viděl stejně dobře jako na souši. To, že byla tma, mému zraku vůbec nevadilo, upíři viděli v noci stejně dobře jako ve dne. Spatřil jsem její bezvládné tělo, jak se snáší stále níže ke dnu. Jedním mohutným odrazem jsem k ní vystřelil. Když jsem ji vytáhl na břeh, nedýchala. Její srdce bylo stejně tiché jako to mé. Přesto její tělo ještě vydávalo živočišné teplo. A její krev…

Těžce jsem polkl, když jsem spatřil její tržnou ránu na ruce. Krk jsem měl v jednom ohni. Stejně byla už mrtvá ne? Nikomu by neuškodilo, kdybych se na chvíli neovládl. A její krev byla tak vábivá, že se mi zatmívalo před očima. Ještě nikdy mě žádná krev nevábila, jako ta její. Přesto po tolika letech, a právě díky tolika desítkách let své existence, jsem našel natolik sebeovládání, abych si vzpomněl na svého otce.

Carlisle Cullen byl ten nejlaskavější upír. Nemohl jsem ho zklamat. Ne, takový pocit viny bych nemohl nést po celý zbytek věčnosti. Vzpomínal jsem na hodiny zdravovědy, které jsem prodělal již nesčetněkrát. Masáž srdce a umělé dýchání, mohlo by ji to zachránit? Vzal jsem ji za bradu tak jemně, abych ji svoji silou neublížil a pootevřel ji ústa. Měla v nich krev… Hluboce jsem vydechl, tohle nedokážu.

Tahle situace byla krutou zkouškou mého sebeovládání. Naklonil jsem ji na bok, aby krev vytekla z úst a nebránila vzduchu proudit do plic. Celou dobu jsem přitom nedýchal. Byla tak strašně bledá, přísahal bych, že dokonce víc než já.

Sklonil jsem se k ní, stále jsem váhal. Bylo nemožné, abych se ovládl, až ucítím chuť její krve, když mě k šílenství přiváděla, už jen její vůně. Bolestně jsem si povzdechl, oheň v krku byl téměř nesnesitelný. Nadechl jsem se, zaklonil jí hlavu a přitiskl svá ústa na její.

Chuť její krve byla naprosto neodolatelná. Nikdy jsem neochutnal takovou krev, žádný člověk nechutnal tak báječně. Měl jsem chuť se odtrhnout od jejích úst a zarýt své ostré zuby hluboko do jejího krku. Snažil jsem se tyhle myšlenky vypudit z hlavy.

Silně jsem ji vydechl vzduch ústy do plic. Její hrudník se zvedl a zase klesl. Přiložil jsem dlaně na její hrudník. Nikdy jsem tohle nedělal žádnému člověku. Stačilo neodhadnout správnou sílu tlaku a mohl jsem ji prorazit žebra. Stlačil jsem, praskání kostí se neštěstí neozvalo. Opakoval jsem stlačení ještě několikrát, než jsem opět provedl dýchání z úst do úst. Zopakoval jsem to ještě několikrát, ale od dívky jsem nedostal žádnou odezvu. A mé sebeovládání se stále zmenšovalo. Nevěděl jsem, jestli vyhraju tenhle boj s predátorem, který byl ve mně. Stlačil jsem její hrudník o něco víc a opět poslal vzduch do jejích plic.

Když jsem byl rty přitisknutý na jejích, ozval se fascinující zvuk, ten nejkrásnější, co jsem za celý svůj život slyšel, přesto že jsem každý den slýchal desítky podobných. Její srdce se opět rozběhlo a tlouklo jak o závod. Hrudník se jí začal divoce zvedat.

Začala kašlat.

Jemně jsem ji posadil a přivinul do náruče a předklonil. Vykašlala krev s trochou slané vody a bezvládně mi ležela v náručí. Vypadala tak zranitelně a bezmocně, najednou jsem měl nutkání ji chránit před vším zlým. Byl zázrak, že jsem do ní opět vdechnul život, vždyť byla několik minut mrtvá. Hlavu měla položenou na mém rameni tak jako nemluvně ležící v náruči matky. Hrudník se ji unaveně zvedal v pravidelném rytmu nádechů a výdechů. Po chvíli se její víčka zatřepotala a zpoza hustých řas na mě překvapeně vykoukly dvě nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl.

Tabitha Claire Morgan

Bloudila jsem černočernou tmou. Byl tu klid, ticho a prázdno. Nikde nic kromě mých zmatených myšlenek. Ta tma mě děsila, byla tohle smrt? Skončil snad už můj podivný a krátký život?

Plula jsem dál tmou a přemítala o celém svém životě. Vzpomněla jsem si na školu, kam jsem chodila. Na své spolužáky. Pokud jsem opravdu mrtvá, tak jim s největší pravděpodobností chybět nebudu. Konečně se zbaví té podivínské, divné a děsivé holky. Ne, nikomu chybět nebudu. Ani svému starému a zapšklému strýci, který byl mým poručníkem.

Za co stál vlastně můj život? Stál za starou belu od začátku až do konce.

Když už jsem se konečně smířila s tím, že v této tmě zůstanu po celý zbytek této zvláštní existence, začalo mě něco táhnout pryč. Nepříjemný tlak stále narůstal a táhnul mě dál a dál. Pak najednou povolil a já ucítila spoustu vjemů najednou. Bolela mě ruka a celé tělo, rány způsobené zběsilým během pálily a nemohla jsem pořádně dýchat, něco mi v tom bránilo.

I přes protest celého těla jsem se rozkašlala, ale nepomohlo to. V tom mě někdo zvedl a naklonil, takže jsem mohla to, co mi bránilo v dýchání, pohodlně vykašlat. Poté jsem klesla na něco tvrdého, zjevně jsem se ocitla u nějakých kamenů, nebo možná skály. Byla jsem tak unavená, že jsem se sotva držela při vědomí. Probral mě ale jemný rytmický pohyb, jak se skála, o kterou jsem byla opřená, pohybovala. Jako by dýchala. Ale skála přeci dýchat nemůže.

Toto zjištění mě donutilo k pozornosti. Snažila jsem se najít své oči. Šlo to ztěžka. Mozek nechtěl s tělem spolupracovat. Přesto se mi je podařilo najít. Nejdřív to šlo velmi ztěžka, téměř jsem ani nepohnula s víčky. Ale nakonec jsem zvítězila nad unaveným tělem a pomalu oči otevřela.

Uviděla jsem tu nejkrásnější bytost.

Byl to chlapec, sotva dorostlý v muže. Jeho pleť byla sněhově bílá a jeho obličej byl andělsky krásný. A jeho oči. Ty oči mě uchvátily ze všeho nejvíce. Vypadaly jak tekuté zlato a měly zvláštní lesk. Od tmavě hnědých vlasů, které mu spadaly sotva po ramena se odrážely v červených odlescích, paprsky právě vycházejícího slunce.

Byl podobný tomu muži, té bytosti, se kterou jsem se setkala v lese. Ale nebyl vůbec děsivý. Cítila jsem se u něj v bezpečí a u srdce cítila příjemný hřejivý pocit. Jestli ta bytost předtím byla démon, tak tohle byl anděl.

„Myslela jsem, že se dostanu do pekla, ale asi jsem se ocitla v nebi," zašeptala jsem chraptivě.

Tvář anděla nade mnou se rozzářila a jeho rty se zvlnily do krásného úsměvu.

„Nejsi mrtvá, mořská vílo, ale pěkně jsi mě vyděsila.“

Nechápavě jsem se na něj dívala. Co se vlastně stalo? Nemohla jsem si vzpomenout. Poslední na co jsem si pamatovala, bylo, jak se mi ztratila zem pod nohama.

„Mořská vílo?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Vyřítila ses z lesa a spadla si z útesu přímo do moře, málem ses utopila, musel jsem ti dát první pomoc, nebilo ti srdce a ani jsi nedýchala.“

Cítila jsem, jak se po mých tvářích rozlévá horko, když jsem si představila jak mě on, anděl, oživuje.

„Proč jsi vlastně utíkala? Co jsi dělala takhle pozdě, v takové tmě, v lese?“

Nevím, jaký byl můj výraz při vzpomínce na události předtím, než jsem spadla z útesu. Každopádně jsem ale nehodlala říkat pravdu, jistě by mě měl za blázna.

„Byla jsem se projít a ztratila jsem se v lese, potkala jsem medvěda, vyděsila jsem se a začala utíkat, nevěděla jsem, kam běžím,“ zamumlala jsem svoji lež. Naštěstí se dál nevyptával a na mě padala únava. Ucítila jsem, jak se mi ztratila půda pod tělem. Unaveně jsem otevřela oči. Houpala jsem se v andělově náručí a on mě kamsi odnášel. Neptala jsem se kam, byla jsem příliš unavená a věděla jsem, že mi neublíží. Andělé přeci nejsou zlí.

„Jsem Christopher, jak se jmenuješ ty?"

„Claire,“ zamumlala jsem unaveně. Téměř jsem mohla cítit jeho úsměv. Pak už jsem se propadla do sladkého bezvědomí.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 1. kapitola: