Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 15. kapitola

04.04.2011 (07:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2371×

Pohled Jasper

Poté, co se holky vrátily z Volterry, jsem byl neskonale šťastný. Konečně je Al v bezpečí. Ale měl jsem nějaký divný pocit, že už nic nebude jako dřív. Doufám, že je v pořádku.

Další den jsme jeli do školy. Strašně jsem se těšil na Al a Edward zase na Bellu. Celou dobu chtěl jet za nimi do Volterry, ale já jsem mu to zakázal, že by to nebyl dobrý nápad. Když jsme dojeli ke škole, holky tu ještě nebyly. Chvíli jsme si s Edwardem povídali, ale pak přijely holky. Oba jsme se rozešli k jejich autu, ale najednou vystoupil Alec Volturi. Co ten tady dělá?! Má je snad hlídat? Byl jsem naštvaný. Edward na tom nebyl o moc líp. Ani jsem si nevšiml, že vrčím, dokud ke mně nepřišla Alice.

„Neboj. On je tady s námi. Nic neudělá. Slíbil to,“ říkala mi Alice. Jen jsem se na ni smutně podíval a odešel do školy. Neměl jsem náladu vidět teď Aleca. Jenom by mě to víc rozčílilo. Edward šel na svou hodinu. Myslím, že měl biologii s Bellou. Doufám, že to zvládne. Já jsem měl matematiku s Alice. Ach jo. A zrovna teď sedíme jak jinak než spolu. Po chvíli Al přišla do třídy a sedla si vedle mě. Raději jsem se díval z okna.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Jen jsem na ni kývl a otočil se zpátky k oknu. Neměl jsem náladu se teď rozčilovat. Jenže Alice to tak nenechala.

„Jaspere, nevím, co jsem ti udělala, že jsi na mě naštvaný. Mohl bys mi to laskavě vysvětlit?“ zeptala se mě mile. To už jsem nevydržel a vybouchl.

„Tak ty nevíš, co jsi udělala? Víš ty vůbec, kdo to je?!“ začal jsem zostra.

„Ano, vím, kdo to je. Ale ty jsi mě asi neposlouchal na tom parkovišti, že?“ zeptala se mě na oplátku.

„Ano, poslouchal jsem tě. Ale jak si můžeš myslet, že to dodrží?“ zeptal jsem se s nadějí, že už to nechá být.

„Protože jsem mu řekla, že když něco udělá, vypadne z našeho domu a z tohohle města,“ řekla mi naštvaně. Začal jsem toho litovat. Díval jsem se jí do očí a litoval jsem toho, že jsem po ní tak vyjel.

„Alice, promiň. Vím, neměl jsem právo po tobě tak vyjet. Ale víš, jak mě to naštvalo? Moje láska přijede do školy s Alecem Volturi a ještě ho chrání. Pochop mě, prosím, ale když já jsem nevěděl co dělat,“ omlouval jsem se pořád. Nechápal jsem, proč jsem se tak naštval. A ještě k tomu na Alici! Já jsem opravdu blbec.

„To je dobrý. Víš, že tě miluji, tak už to nech být,“ zašeptala mi nazpátek, protože už přišel učitel do třídy. Ale já jsem chtěl vědět víc. Navíc jsem nechápal, proč jsem od Belly cítil lásku k Alecovi. Doufám, že se do něj nezamilovala. To by Edwarda hodně ranilo. Napsal jsem jí papírek.

Jak to, že jsem cítil od Belly lásku, ale ne k Edwardovi? napsal jsem jí.

Pak ti to vysvětlím… odepsala.

Prosím, řekni mi to teď. Slibuji, že to nikomu neřeknu, přemlouval jsem dál.

Sice to nikomu neřekneš, ale zapomněl jsi, že Edward čte myšlenky? Kurňa! Mně je čte taky! Tak to je v háji! Sakra! Dobrá. Bell se zamilovala do Aleca a přemluvila Ara, aby mohl jet s námi domů. Tak nás Aro pustil, ale jenom, pokud je Bell s Alecem pozvou na svatbu. Jenže to nějak ne a ne přijít. Sice ji Alec už chtěl požádat o ruku, ale měla jsem vizi, že Bell od něj uteče. Raději jsem mu řekla, ať s tím počká, poslala mi papír zpátky. Rychle jsem si to přečetl, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Četl jsem si to asi pětkrát. Podíval jsem se udiveně na Alici. Chtěl jsem jí ještě odepsat, ale zazvonilo na přestávku, tak jsem to schoval do kapsy a spolu s Alicí jsme šli již mlčky na další hodinu.

Další hodinu jsem pořád přemýšlel nad tou Bellou. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Vždyť to by Bell nikdy neudělala. Na to jsem ji už docela dobře znal. Doufám, že se to nějak spraví. Do oběda jsem to nemohl vypustit z hlavy.

Při obědě jsem od Edwarda cítil pořád zlost. Asi byl naštvaný na Aleca. Nechal jsem to být. Najednou se k nám přiřítila Alice a strčila Edwarda zpátky do židle. Edward po ní hodil naštvaný pohled a chtěl se znovu zvednout, ale Alice ho znovu strčila do židle. Najednou se Edward zarazil a otočil se zpátky ke stolu. Tak to jsem vůbec nechápal. Alice se otočila a odešla domů.

Doma jsem šel za Edwardem do pokoje.

„Edwarde, co to bylo v té jídelně?“ zeptal jsem se ho.

„Ale to nic,“ odpověděl smutně. Cítil jsem z něj ten smutek. Musel jsem to z něj dostat.

„Edwarde, víš, že mi to můžeš říct,“ přemlouval jsem ho.

„Byl jsem strašně naštvaný na Aleca. Pomalu jsem se zvedal, že mu půjdu říct, že je blbec a takový. Ale v tom přišla Alice. Strčila mě do židle, ale já jsem se znovu zvedal, protože jsem ji nevnímal. Jenže mě strčila znova do té židle. Naštvaně jsem se na ni podíval, co dělá. Ona mi jenom ukázala vizi:

Byl jsem tam já, jak jsem šel k Alecovi a začal jsem na něj řvát. Alec se naštval a praštil mě svou plnou silou. Začal jsem se s ním prát. Všichni se na nás dívali. Bells na nás křičela, ať toho necháme, ale my jsme se pořád prali. Pak jsi tam přišel ty a odstrčil nás od sebe. Já jsem se naštval a utekl jsem ze školy. Jenomže jsem po cestě bouchl plnou silou do stolu, ten to nevydržel a rozlomil se na dvě části. Nakonec jsem proskočil oknem. Všichni si o nás začali šuškat a začali nás podezřívat. My jsme se museli odstěhovat. Nakonec jsem se tedy otočil zpátky ke stolu a dál už to znáš,“ svěřil se mi.

Pečlivě jsem ho celou dobu poslouchal. Všiml jsem si, že je opravdu smutný. Chtěl jsem ho nějak utěšit, tak jsem mu nabídl lov. Rozeběhli jsme se do lesa každý jiným směrem. Potřeboval si to promyslet.

Potom co jsme přišli z lovu, jsem zašel k sobě do pokoje. S Emmettem jsem se normálně díval na nějaký sport, ale nějak jsem na to neměl náladu. V pokoji jsem pořád přemýšlel. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem na Al tak vyjel. Byl jsem normální blbec! To snad ani není možný! Chci si ji udobřit, ale místo toho na ni tak vyjedu. Musím se jí omluvit. Zítra ve škole to udělám. Už jsem se těšil.

Ráno jsme všichni jeli do školy. Já jsem jel s Edwardem a Emm s Rose. Jenže u školy na nás čekalo obrovské překvapení. To, že do školy chodí Alec, jsme už docela překousli. Jenže tohle jsme tedy vůbec nečekali. Všichni jsme na ně čuměli, co jako dělají. Na parkovišti totiž vedle Bell, Alice a Aleca stála Jane! No to snad ne! Tak to už je moc. Všichni jsme se otočili a šli do školy. Po škole si musíme promluvit s Carlislem a Esmé. A hlavně s Alecem a Jane!

Pohled Belly

Vyjeli jsme do školy. Dnes spolu s Jane. Doufám, že to Cullenovi vezmou dobře. Však uvidíme. Když jsme vystoupili z auta, všechny pohledy se stočily na nás. Ale my jsme je nevnímali. Všímali jsme si jen Cullenů. Najednou se otočili a odešli do školy. Tak to nebude tak lehké. No jo. A teď na první hodinu. Rozloučila jsem se s Alicí a Alecem. Měla jsem trigonometrii s Jane. Možná se z nás stanou kamarádky. Ve třídě jsme si sedly spolu do lavice. Učitel se na nic neptal. Jenom řekl Jane, aby se nám představila. Představila se a šla si sednout zpátky ke mně. Celou hodinu jsme si povídaly. Učitel na nás chvilkami vrhal zlostné pohledy, tak jsme si šeptaly. Nakonec jsme skončily u psaní dopisů. Na to už učitel nic neříkal. Naštěstí.

Na obědě jsme si sedli spolu. Jane s Alecem se jenom divili, jak to můžeme jíst. To ani já nechápu. Takové blivajzy jsem už dlouho nejedla. To i táta uměl lépe vařit. Ještě štěstí že nebydlíme s tátou. Nevím, jak bychom s Alicí vysvětlovaly, že u nás bydlí dva upíři. To nevím. Zahlédla jsem, že se Jasper s Edwardem zvedli od stolu a šli směrem k nám. Lekla jsem se, co se děje, tak jsem drkla do Al, ale ta se na mě usmála. Takže je to dobrý.

„Alecu, Jane, mohli byste jít prosím s námi?“ zeptal se Jazz. Alec se podíval na Jane a nakonec přikývli a zvedli se.

„No, počkat. Ale co chcete dělat?“ zeptala jsem se raději. Byla bych nerada, kdyby se jim něco stalo. Edward se na mě bolestivě podíval.

„Neboj se. Hned přijdou. Jenom potřebujeme něco vyřešit,“ odpověděl mi smutně. Podívala jsem se na Al a ta přikývla. Zároveň jsme se s Al zvedly a šly za nimi. Před školou se Jazz se zastavil a podíval se na Al.

„Vy s námi nemůžete jít! Tohle není lidská záležitost!“ řekl jí hrubě. Nejspíš byl naštvaný. Jenže Al to nevydržela, otočila se a rozeběhla se pryč k autu. Rychle jsem se podívala na Jaspera.

„Co děláš?! Al je na tebe tak milá a ty na ni jako řveš?! Myslela jsem si, že jsi jiný! Asi jsem se v tobě spletla,“ křičela jsem na něj a rychle se rozeběhla za Alicí. Nemohla jsem ji nechat, aby řídila. Alec s Jane se domů nějak dostanou. Teď byla nejdůležitější moje sestřička. Naštěstí seděla v autě a brečela. Otevřela jsem dveře a sedla si vedle ní.

„No tak, Alice. Nebreč. Je to blbec. Jestli si tě váží, tak na tebe neměl tak řvát,“ uklidňovala jsem ji. Alice se na mě podívala přes slzy v očích a objala mě. Objetí jsem jí oplatila a nechala jsem ji, ať se vybrečí. Najednou se Al narovnala, utřela si slzy a podívala se na mě odhodlaně.

„Alice? Co se děje?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem se bála, co se děje.

„Už je to dobrý. Máš pravdu. Jestli si mě Jazz váží, neměl na mě křičet. Pojď, chci mu něco říct. A hned,“ dořekla Al. Jen jsem se na ni usmála. Tohle je má sestřička. Ta, co se nenechá vytočit. Vystoupily jsme z auta a šly směrem k ostatním. Když jsme k nim došly, všichni se na nás podívali. My jsme to ignorovaly. Podívala jsem se na Alice. Ta se na mě usmála a rozešla se směrem k Jasperovi.

„Víš, Jaspere, jak jsi říkal, že to nejsou lidské záležitosti…“

„Alice, promiň. Nechtěl jsem na tebe kři…“

„Nepřerušuj mě, když mluvím!“ zakřičela na něj Al. Tak se mi líbí.

„Jak jsem už začala, říkal jsi, že to nejsou lidské záležitosti. Jenže nám je to jedno. Jednou stejně budeme upírky. Ať už to udělá kdokoliv, budeme jako vy. Takže jenom pro zajímavost, rády bychom věděly, co se tady děje,“ dořekla moje milovaná sestřička.

Jasper se nadechoval k odpovědi, ale Alice ho přerušila: „Ne! Nemusíš nic říkat. My budeme jenom poslouchat. To my jsme sem dovedly Jane a Aleca, takže je to i naše záležitost. Už jsem skončila. Můžete pokračovat,“ dořekla. Otočila se a vrátila se zpátky ke mně. Já jsem se na ni usmála a čekaly jsme, jak budou pokračovat. Všichni se na nás pořád dívali, ale pak pokračovali.

„Chtěli jsme vědět, jestli lovíte zvířata nebo lidi,“ zeptal se Edward.

„Samozřejmě, že loví zvířata!“ zakřičela jsem. Edward se na mě zlostně podíval, ale já jsem si toho nevšímala.

„Ty do toho nemáš co mluvit. Co ty víš, co loví?“ zeptal se mě naštvaně Edward.

„Vím to, protože máme s Alice určitý pravidla u nás doma,“ odpověděla jsem už klidně.

„A smíme vědět, jaká pravidla to jsou?“ zeptal se Jazz.

„Ale jistě,“ odpověděla Alice.

„Nesmí lovit lidi v dosahu 50 kilometrů od Forks. Pokud budou lovit lidi, nesmí chodit do školy, nesmí chodit do města, nikdo je nesmí vidět... ať už sousedé nebo někdo ze školy, nesmí zůstat se mnou, nebo Al nikde o samotě. To je první možnost. Druhá možnost je, že nebudou lovit lidi, ale pouze zvířata. Pak můžou chodit do školy, do města, může je kdokoliv vidět a můžou být s námi o samotě. Kdekoliv a kdykoliv. To je myslím všechno,“ dořekla jsem za Alice. Edward s Jasperem se na nás dívali nějak zvláštně. My jsme je ignorovaly a pokynuly jim, aby pokračovali.

„V tom případě nemáme žádné problémy,“ dořekl Jazz. Edward se pořád neměl ke slovu, tak mluvil Jazz.

„Takže to je všechno. Uvidíme se ve škole. Zatím,“ dořekl už Edward.

Najednou jsem něco uslyšela: „Miluji tě,“ zašeptal Jazz tak potichu, že jsme to s Alice sotva slyšely. Podívala jsem se na ni a ta měla slzy v očích. Bylo mi jí líto.

„Jestli chceš, běž za ním,“ pošeptala jsem jí, co nejvíc to šlo. Alice se na mě chvíli dívala, ale pak se její výraz změnil, a najednou byla odhodlaná udělat cokoliv. Hlavně, aby ji už nebolel pohled na Jazze. Moc bych jí to s ním přála. Když jsme přišly domů, tak jsme šly hned spát. Byly jsme po dnešku hodně ospalé.

Děkuji za komentáře od těch, co mi píší. Ale chtěla bych také zároveň poprosit, abyste mi psali i vy ostatní. Sice vás to čte hodně, ale nějaký ten komentář by mě opravdu hodně potěšil. Ať už kladný nebo záporný, tak by mě to opravdu potěšilo. Klidně i smajlíka.

PS: Vím, že jsem hrozná, ale pokud zde nebude alespoň 10 komentářů, tak se další kapitoly nedočkáte. Já vím, jsem hrozná. Ale to se potom lépe píše.

Vaše patulka13

14. kapitola * Shrnutí * 16. kapitola

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 15. kapitola: