Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 5. kapitola

13.11.2014 (11:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1419×

Flashback: 5. březen 1865, Texas

Jane

Bylo horko. Silný jižní vítr zvířil písek do menšího tornáda sotva pár mil na západ od tábora. Musela jsem zamrkat, abych zbavila oči jemného poprašku toho hnusného, hnusného jižního nepořádku. Kolem se povalovaly mrtvoly novorozených; těla zbavená hlavy. S potěšením jsem si uvědomila, že dobrá desítka z nich byla mou prací. Radost ze sebe sama mě však pomalu opustila, jakmile mi přímo do tváře zasvítila ta odporná žhnoucí koule.

Odjakživa jsem nemohla vystát slunce. Když jsem se pak, tisíc let zpátky, stala upírem, začala jsem ho nenávidět ještě jednou tolik. Vadilo mi, jak se moje kůže začala dramaticky třpytit v momentě, kdy jsem překročila práh hradu.

A když už jsme u toho, čerstvý jihoamerický vzduch mi taky nedělal zrovna dobře. Jistě, Chelsea a její věčné nadávání na smrad mi sice lezlo na nervy, ale v jádru věci měla pravdu. Všude tady to neskutečně smrdělo po střelném prachu, bavlně, burácích, shnilé krvi a mrtvolách. Fuj…

Radši jsem odvrátila pohled od tornáda a zaměřila většinu své pozornosti na upíra s jasně blonďatou hřívou vlnitých vlasů. Snažil se vyhýbat Felixovým úderům, přičemž provedl salto, aby minul Demetriho kop do žeber. Pohyboval se s grácií, to jsem musela uznat.

Není divu, že ho ta děvka Maria vycvičila k boji, prolétlo mi hlavou. Byl silný, obratný a mrštný. Dokázal dost dobře a bezprostředně využívat své schopnosti; ostatně, když se sám „velký“ Felix v půli pohybu zatřásl strachem, došlo mi, co má ten vojáček zalubem.

Přesto byl neskutečně pošetilý. Jak si jen mohl myslet, že dokáže vzdorovat rozhodnutí vládce Volterry, mého pána Ara?

Všechno má svou mez, obzvláště pak má trpělivost.

Natáhla jsem před sebe ruku, než jsem se znovu zaměřila na osobu toho vojáčka. Cítila jsem, jak mi tělem prošla vlna rozhořčení, jež se na povrchu mé dlaně přetransformovala v sílu. Mocnou sílu bolesti. Tu, již jsem ze všeho nejradši šířila do lidí, kteří odmítli projevy velkého srdce našich pánů. Přesně takových, jakým byl i vojáček.

Ihned se začal svíjet v bolestech, oči rozšířené šokem. Leč udržel se na nohou, tudíž jsem přitvrdila. Zlost, jež pramenila hluboko v mém dávno nebijícím srdci, se zdála být čím dál tím hmatatelnější. Vojáček konečně ztratil sebekontrolu a padl na kolena. Felix mu uštědřil několik přesně mířených kopů do břicha, jako vendetu za strach, který v něm vyvolal.

No co, zasloužil si to.

„Felixi, Jane, to bude prozatím z ukázky vašich schopností stačit,“ pronesl naprosto klidným hlasem pan Marcus. Ačkoli jsem mu neviděla do tváře, z jeho tónu bylo jasné, že svá slova myslí vážně. „Děkujeme za příjemnou bojovou vložku v nudný podvečer… Ethel, Santiago, vezměte pana Whitlocka na lov. Corin, byl bych vám vděčný, kdybyste mezitím našla nějaké vhodné šaty namísto té nepatřičné uniformy. Náladu si, myslím, dokážete spolehlivě zlepšit sám. Nebo se pletu, pane Whitlocku?“

Vojáček zavrčel něco, co mi bylo naprosto ukradené, a já se konečně otočila směrem k ostatním. Pan Marcus se tvářil nečitelně, zatímco Aftonovi po jeho levici cukaly koutky. Jediný upír tmavé pleti široko daleko, Santiago, se lehce poklonil, načež se během jediného mrknutí oka chopil vojáčkovy paže.

Ethel si však ve svém počínání tak jistá nebyla. Ze všeho nejdřív sjela pohledem na mou nečitelnou tvář předtím, než si útrpně povzdechla. Poté, co jsem v jejích očích zahlédla ten tolik známý mateřský příslib, střelila pohledem ke svému bratrovi, panu Marcovi, a sotva patrně pokrčila rameny.   

Byla jsem znechucena. Co to má být?! Odkdy sháníme špinavým američanům nové oblečení? Měli mě nechat ho zabít, nebo aspoň Felixe!

„Jane, tak pojď,“ zavolal na mě můj bratr, a tak mi nezbylo než propustit skrze zaťaté zuby vzduch, který se doteď hromadil v mých plicích.

„Tobě to nevadí, Alecu?“ Na mou nejasnou otázku tázavě pozdvihnul jedno obočí. Měla jsem sto chutí na něho zařvat, že je největší ignorant v Texasu.

„Co přesně máš na mysli?“

„To, jak se Marcus chová k tomu… kusu odpadu! Ne jenom, že ho nechal jít na lov, ještě mu teď Corin shání nové oblečení. Aby se pán cítil jako v bavlnce!“

„Nesouhlasím s tím, ale chápu to,“ prohlásil po dramatické odmlce. „Whitlock má talent a Aro řekl, že máme talenty najít a přivést, ať to stojí, co to stojí.“

„Jenže v tom je ten problém! On za tu námahu nestojí. Vždyť jenom manipuluje s emocemi – to dokážu taky. Když tě teď nakopu, budeš cítit vztek. Hotovo, ani nemusím být yankee kovbojský major!“

Alec na moment ustal v chůzi, zíraje na mě, jako by mi právě na hlavu spadla aspoň tuna buráků. A pak, z ničeho nic, se začal od srdce smát. No, smát je asi slabé slovo… myslím, že řehtat by bylo výstižnější. Nejprve jsem pěnila, jenže pak mi došlo, že v takové míře se bavil naposledy před přeměnou. Skoro tisíc tři sta let jsem ho neviděla smát se, a až teď mi došlo, jak moc mi jeho smích scházel…

Na chvíli jsem se zaposlouchala do onoho libého zvuku, který mi bezděky na tvář přinesl malé hrdé zazubení. Přiměla jsem ledového krále k řehtání; to už se dalo považovat za kariérní úspěch.  

„Jo, Janie, jsi talent!“ Mezi další salvou smíchu ani nezaznamenal, že se k němu zezadu blížily rozvážné kroky. Vykoukla jsem, abych se setkala se světle červeným pohledem dobře známých očí.

„Ehm…“ Drobná rusovláska téměř neochotně přerušila Alecův záchvat smíchu upomínkovým zakašláním. Můj bratr se rychlostí blesku otočil, zmateně hledě na ženu před sebou. Nechybělo moc k tomu, aby mě tento jeho světelný pohyb pobavil. „Alecu, vyplašíš všechny pluky v okolí sta kilometrů, jestli budeš pokračovat v tom, co děláš. Santiago, pan Whitlock a Corin asi nebudou nadšení; před pár minutami vyrazili lovit.“

„O-omlouvám se. Já jim klidně -“

„Ale ne, jen je nech. Však oni to přežijou,“ žena laxně mávla rukou, načež mému bratrovi smetla poprašek písku z kabátu.

Její slova mi nedala; musela jsem se zamračit. „Neměla náhodou Corin shánět nové šaty?“

„Ano, měla. Ale rozhodla jsem se to vzít za ni.“ Jakmile byl Alec opět jako ze škatulky, přišla jsem na řadu já. Ze všech sil jsem se snažila ignorovat pohyby jejích prstů na mém plášti, ale to bylo nemožné. Když se mi pak pokusila mateřsky zastrčit zbloudilý pramen vlasů za ucho, znechuceně jsem se odtáhla. Jako vždy i dnes mě neopomněla počastovat vyčítavým pohledem. Nicméně, ustoupila ode mě o celý jeden krok.

„Naštěstí, nedaleko odsud je menší městečko. Jane, doufala jsem, že bys mohla jít se mnou vybrat nějaké vhodné oblečení. Přece jenom, úplně se neorientuji v místní módě.“

Jistě že ne, jak bys mohla, pomyslela jsem si s notnou dávkou sarkasmu při pohledu na její dokonale válečný oděv generálovy sekretářky. Neptejte se mě, kde tady v poušti sehnala kabát konfederačního generála, protože já nemám tušení.      

 „To jsme dvě.“               

„Přesto by se mi hodil doprovod, drahoušku. Však víš, jak jsou tihle… černí otroci nebezpeční. Navíc, Aro by jistě nebyl rád, kdyby se mi něco stalo.“

„Ne,“ odsekla jsem zarputile. „Proč si s sebou nevezmeš Felixe nebo Chelsea? Možná by si i přestala stěžovat na smrad, kdyby mohla jít do obchodu.“

„Eh, dámy, omluvte mě, já radši půjdu lovit. Za tu dobu mi už celkem vyhládlo…“ ozval se můj bratr. Och díky, Bože, a promiň mi, že jsem ho jako dítě hodila do studny… 

„Jdu s tebou, brácho-“

„Nikam, mladá dámo.“ Ethel dala na každé slovo takový důraz, že jsem se musela v půlce pohybu zarazit. Pak se vlídně usmála na mého bratra: „Alecu, mohl bys, prosím tě, cestou ulovit nějaké dva náhodné vojáky? Předpokládám, že až se vrátíme z města, budeme toho mít plné zuby.“

„Jistě. Chcete Konfederační nebo Unijní?“

„Unijní. Můžu ti je vřele doporučit, mají kvalitnější krev, silnější žíly a častěji se myjí.“

„Chci konfederačního! A smradlavého, chudého otroka - ať je kost a kůže!“ Slabý hlásek hluboko v mém mozku mi napovídal, že se mi tohle malicherné trucování ve výsledku vymstí…

„To bychom měli. Tak pojď, Janie, půjdeme, ať to stihneme, než se Jasper vrátí z lovu.“ Natáhla ke mně ruku, na tváři dobrosrdečný úsměv od ucha k uchu. Kdyby pohledy zabíjely, nejspíš bych byla masovým vrahem… Ironie, samozřejmě.

„Aha, už je to Jasper, no to se podívejme… Tak, či tak. Já. Nepůjdu. Kupovat. Hadry. Pro. Toho. Parazita.“

„Tak dost,“ promluvila tiše a naprosto chladně. Tak, že mi z jejího hlasu přeběhl mráz po zádech. Po jejím úsměvu teď nebylo ani památky, před chvílí nataženou rukou pro změnu drtila moje rameno. „V tom klukovi je potenciál, může se nám hodit. Jeho talent odpovídá pětkrát zdokonaleným schopnostem Corin; je stokrát schopnější, než byla Didyme. Sama jsi viděla, že v boji dokázal znejistit Felixe – a řekni mi, komu se něco takového povedlo naposledy?“      

„Hmm… mně.“

„Přesně tak, Jane,“ přikývla již podstatně klidněji. „Proto tě prosím, spolkni svou naprosto neopodstatněnou nenávist, seber z písku svoji důstojnost, přestaň se chovat jako fracek a neodmlouvej. Protože kdybys měla dále potřebu vzdorovat, tak -“

„Co, přehneš mě přes koleno?“ protáhla jsem naprosto znechuceně, zatímco ona se zeširoka usmála. Čert aby se v téhle ženské vyznal!

„Ne tak docela, drahoušku… Řeknu Demetrimu, aby tě přehnul přes koleno.“

V tu chvíli, kdybych nebyla něco přes tisíc dvě stě let starý upír, nejspíš bych se červenala až za ušima. Kruci! Jak to ví? Má mi nahrazovat matku, ne si brát do pusy moji postpubertální lásku!  

„Půjdeme?“ otázala se sladce jako med. Měla jsem sto chutí použít na ni svou moc, jenže už byla moc daleko.

V rámci vlastního duševního zdraví jsem zatnula čelisti, nakopla nejbližší balvan a v duchu proklela její rodinu do desátého kolene. Za necelých pět vteřin jsem si uvědomila, že její rodina je vlastně i má rodina, proto jsem toho zase rychle nechala.
Zatracená Ethel! Ať mi ještě někdy řekne, že se v ničem nepodobá svému šéfovi! Když chtěla dosáhnout svého, byla Caius jako přes kopírák.

***

Corin

„Uch, dnešní večeře byla jedním slovem horor. Ten upír… Whitlock, ani nesáhnul na žádnou z těch pohledných prostitutek, které jsme mu se Santiagem zaplatili. Kvůli němu jsem musela vypít blondýnu, která mi stejně vůbec – zdůrazňuju vůbec – nechutnala, protože nás Whitlock celou dobu provrtával vražedným pohledem. Jako bychom snad dělali něco nemístného! No chápeš to? Bůhví jak dlouho tady třel bídu s nouzí v podobě konfederačních pěšáků, a když mu na zlatém podnosu přineseme krásné ženské, on se jich ani nedotkne,“ postěžovala jsem si v momentě, kdy jsem překročila práh stanu, který nám předevčírem zbudoval Demetri. Už bylo na čase, hučela jsem do něho kvůli stanům asi tři dny.

Má drahá přítelkyně byla očividně tak zabraná do rozdávání karet, že ani nevzhlédla od balíčku. Její zaujatý kukuč jsem si tak musela domyslet.

„Asi neměl hlad,“ zhodnotila Ethel sarkasticky, na což jsem se uculila. „To se nám dvěma stát nemůže, má drahá Corin. Alec za chvíli přivede pár unijních vojáků – nejlepší příležitost, jak si spravit chuť.“

„Jů, unijní! Ti aspoň voní,“ zazubila jsem se od ucha k uchu. „Co jste s Jane ve městě koupily? Cestou z bordelu jsem se stavila u krejčího Everdeena a měl tam naprosto úžasný kabát! Už jsem se chystala, že ho koupím, jenže pak jsem si vzpomněla na Whitlockův vražedný pohled a hned mě to zanícení přešlo.“

„Posuď sama… výběr je Janino dílo.“ Ani ne za desetinu vteřiny byla u mě, vtisknouc mi do náruče úhledně poskládaný, čtyřdílný oblek včetně vycházkové hole a tmavě modrého cylindru.

Zmateně jsem očima těkla z dokonale sladěného výběru oblečení směrem k Ethel.

Kde se v naší malé, temné Jane vzalo tolik originality? Ani mě, možná ani Heidi by nenapadlo zkombinovat tři různé, pastelové barvy v jednom, navíc pánském modelu. Na to byla i rebelská jižní společnost příliš konzervativní.

Whitlock se netvářil nadšeně, když nás zaregistroval. Jaká změna, pomyslela jsem si ironicky. Navzdory tomu jsem dokázala vyloudit široký, falešný úsměv; Ethel, naproti mně, okamžitě změknul pohled již při prvním zamžourání na jeho osobu.

Ačkoli nás neměl v lásce – což bylo naprosto pochopitelné –, zvedl se z náhodného pískovcového balvanu, smekl před námi svůj klobouk a lehce se uklonil. Zajímavé, ještě před pár minutami bych se hádala s kýmkoli, kdo by o Whitlockovi řekl, že je gentleman; ovšem teď mi představa, jak ženě odsouvá židli, nebo drží dveře, zdaleka nepřišla tak nemyslitelná.

„Napadlo nás, že by se vám mohlo hodit nové oblečení, pane Whitlocku. Uniforma majora je sice vskutku působivá, ale láká zbytečnou pozornost,“ začala Ethel, přičemž udělala krok jeho směrem. Whitlock na moment setrval pohledem na jejím kabátu generála, a já už, už čekala, že aspoň protočí očima. Jenže on spolknul veškeré námitky, chopíce se nabízených šatů.

„Děkuji, madam.“

„Nemáte zač, Jaspere – tedy, smím-li vám tak říkat…“ Počkala, dokud nepřikývnul. „Nebudu se zdržovat formalitami – mě i Corin už ostatně znáte. Máte přibližnou představu o tom, kdo jsme nebo co po vás chceme?“   

„Upřímně, ne, madam.“ Přimhouřil oči, zatímco sjel svým pronikavým pohledem na mou osobu. Měla jsem cukání ošít se, ovšem včas jsem jej potlačila. Na tom vojákovi bylo něco zatraceně tajemného… a já si slíbila, že zjistím, co to je.  

„Och. Dobrá tedy. I když to tak před dvěma hodinami nevypadalo, nechceme vám ublížit, Jaspere; víme, že jste pouze plnil Mariiny příkazy. Vlastně jsme tady, abychom vám nabídly nový, lepší život.“ Ethel se odmlčela, a tak jsem využila situace.

„Nějakou dobu teď asi nebudete věřit ženským – no, Maria byla obstojná semetrika. Ale, víte, nemohly jsme si nevšimnout vašich rozsáhlých schopností, a to ne jen v oblasti boje. To, jak jste z ničeho nic ohromil Felixe, bylo opravdu šokující, v dobrém slova smyslu! Věřte nebo ne, ten chlap je stroj na zabíjení upírů, a takový kousek už se nějaký ten pátek nikomu nepovedl. Mohu se zeptat, jak děláte to s tím strachem?“

Sotva jsem položila svou přesně mířenou otázku, zaplavila mě vlna klidu. Jenže než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem se – bůhví proč – cítila šťastná; dokonce natolik, že jsem se musela od srdce zasmát. Potom ale vše ustalo a já pocítila lehké zklamání.

No, máte talent, pane Whitlocku, ne že ne.

Teď byla řada na mě. Rozhodla jsem se s ním podělit o trochu své spokojenosti, proto jsem se přesunula přímo před něj. Strnul, ale já nesmlouvavě stiskla jeho ruku ve svých dlaních. Nijak moc, jen tak, jak bylo nutné, abych docílila kýženého efektu. Očima jsem vyhledala ty jeho, pozorujíc onu typickou změnu.

V Jasperových duhovkách se odrazil záblesk překvapení, úzce následovaný zřetelnou úlevou. Bylo mi jasné, že něco takového nečekal…

Vřele jsem se na něj usmála, pustila jeho ruku a vrátila se na svou původní pozici po Ethelině pravici. Ta se jen vědoucně pousmála.

„Nejsme vaši nepřátelé, Jaspere. Naopak, rády bychom vám pomohly. Naši nadřízení by pochopitelně stáli o vaši vstřícnost, vzhledem k našemu klanu… Ale vy jste bystrý mladý muž, není pochyb, že se nejlépe rozhodnete sám. Hádám, že vás už dokáže překvapit máloco, leč svět vám stále zůstává otevřený,“ povzdechla si. „Nebudu chodit kolem horké kaše – náš klan vládne upírům, což s sebou nese několik pozitiv ruku v ruce s čtyřnásobkem negativ. Kdybyste se rozhodl obohatit naše řady, byla by vám nabídnuta dobře placená pozice v gardě…“

V duchu jsem přemítala, co přijde pak a jaká bude Jasperova reakce. Přijme naši nabídku a stane se členem klanu? Těžko říct. Z Ethelina lehkého náznaku se nezdál být ani popuzený, ani nijak zvláště šťastný. Tvářil se dost nic-neříkajícně, abych byla přesná.

Než jsem se stihla zarazit, začala se ze mě tiše sypat zvědavá slova: „V tom nevěstinci jste se ani nepodíval na žádnou z těch… žen. Proč? Mysleli jsme, že to pro vás bude příjemná změna, po všech těch páchnoucích jižanech. Tedy, ne že byste snad vy sám nějak páchnul – proboha, to ne! Zkrátka… víte, jak to myslím.“

Chvíli nic neříkal, jenom několikrát zamrkal, očima putujíc ze mě na Ethel a zase zpět.

Nevím, jestli ho přesvědčila moje zvídavost nebo Ethelina láskyplná, mateřská přirozenost. Každopádně, rozpovídal se: „Princip mé moci spočívá v ovlivňování lidských emocí… A abych tak mohl činit, musím cítit to, co cítí mé oběti, lidé. Vycházím z jejich pocitů, upravuji je – zlepšuji, nebo zhoršuji – jak si žádá situace. Při… pití krve se vždy snažím dotyčné uklidnit, jak nejvíce to jde, ale lidský pud sebezáchovy je často mnohem silnější.“

„Takže vy dokážete vnímat pocity člověka… To je úžasné! Proto jste nechtěl žádnou z těch kurev. Cítil byste všechno, co by cítila ona, kdybyste ji -“

„Corin, myslím, že Jasper - přestože sám nezabíjel – cítil emoce těch žen, z kterých jsi pila ty se Santiagem. Nemám pravdu?“

„Ano, madam,“ přitakal hlubokým tónem. Já jsem přitom měla co dělat, abych se ubránila hlasitému polknutí.

 „Nuže, dovolte mi vás pozvat do našeho skromného přístřešku, Jaspere. Myslím, že máme hodně věcí k probírání… Prozatím se budete muset spokojit s Corininou společností. Když mě omluvíte, půjdu Alecovi pomoct s večeří. Přece jenom, poptávka po vojácích se nekontrolovatelně zvyšuje,“ usmála se Ethel. Jasper se jí způsobně uklonil poté, co jí věnoval drobný, přesto dechberoucí úsměv.

A já si uvědomila jednu podstatnou věc: chtěla jsem, aby se k nám přidal, protože se mi začínal zatraceně líbit.  

Mí drazí. Opět vám moc děkuji za komentáře. Jste jedním slovem úžasní. A také děkuji Barunce za korekturu a celkovou pomoc. Speciální poděkování patří Maybelline, jejíž nadšení z Jaspera mi do hlavy navrtalo brouka... :*  

Teylo, neboj, ichforma nebude pravidlem. Objeví se jen párkrát a z pohledu vcelku zajímavých lidí. ;)

No, doufám, že jsem objasnila souvislost Ethel-Corin-Jasper. Omlouvám se všem, kdo ho nemusí, ale... není prostě ňuňatý? :D Když už jsem u toho, jakpak se vám líbila Janie? Doufám, že byla dostatečně "I don't care" i "Pesimistic/realistic".

Komentujte, piště, ozývejte se.

S láskou,

Vaše Maggie :) 

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 5. kapitola: