Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 4. kapitola

15.09.2014 (13:30) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1382×

18. července 2005, Volterra

Do trůnního sálu vstoupil celkem vysoký mladý muž s rozcuchanými hnědými vlasy. Z potemnělé barvy očí bylo jasné, že už delší dobu nepil, čemuž ostatně napovídal i výraz, kterým počastoval Caiova chrta Octaviana.

Edward Cullen, zhodnotila Ethel okamžitě na základě Janiných stručných informací. Onen pověstný, mladý, nadějný, talentovaný upír z klanu vegetariánů. Kdo jiný by si dovolil vrhat hladové pohledy na královského mazlíčka, než ten, kdo o královském mazlíčkovi neměl ani tušení?

 Rusovláska si k  dřepla, načež útlými prsty ochranitelsky vjela do chrtovy zlatavé srsti v místě za  pravým uchem. Aniž by spustila oči z mladého troufalce.

 „Edwarde, chlapče, vítej!“ rozzářil se Aro, rozmachuje rukama ve znamení takzvané vstřícnosti. „Co  tě k nám přivádí? Snad ses nerozhodl pro drastickou změnu stravovacích návyků.“

 Arův rádoby vtip mladíkovi nestál ani za náznak úsměvu. Oproti tomu jen vysíleně zdvihnul temné  oči, jež se zdály být bez sebemenšího náznaku života, a upřel je na nejvlivnějšího upíra světa.
 Ethel se přistihla při úvahách nad tím, jakou barvu mohly mít jeho oči před přeměnou. Modrou  vyloučila ihned; možná byly zelené, ačkoli nejvíce se přikláněla k variantě čokoládově hnědého  odstínu duhovek. Pravděpodobné, vzhledem k dalším rysům. 

„Mám prosbu. Chci zemřít.“

***

Ethel

Tázavě jsem pozdvihla jedno obočí, když Cullen vyslovil své přání. Abyste rozuměli, do Volterry upíři obvykle nejezdili žádat o smrt, ale škemrat o život. Proto myslím bylo pochopitelné, že mě tento výlev toho zabedněnce Edwarda, žijícího v téměř dokonalé bublině, kterou mu nafouknul jeho „adoptivní otec“ Carlisle, vcelku překvapil.

Caius by si mého zaváhání nejspíš ani nevšimnul, kdyby Octavianus nezakňučel.

„Zatracený čokle,“ zaklela jsem téměř šeptem. Ke své smůle jsem byla ve společnosti upírů, a tak se vzápětí všechny pohledy stočily mým směrem.

„Ethel, drahá, přeješ si nám sdělit svůj názor?“ Arův tón zněl pobaveněji než obvykle. Což ani v nejmenším nevěstilo nic dobrého.

„Ano. Mám důvodné podezření, že si tento mladý muž neuvědomuje, co říká.“

„Nechme námitky na později, má drahá. Nejprve zjistíme, co pana Masona vede k tak… ojediněle závažnému rozhodnutí. Jmenuješ se Mason, že ano, chlapče? Edward Anthony Mason.“

„Chci zemřít,“ začal rázně. „A vy se zabíjením upírů nemáte problémy, tak to zkraťte.“

„Uber, vegetariáne,“ houknul Caius zastřeným hlasem, zatímco Marcus se nepohodlně narovnal ve svém křesle. Aro se jen tajemně pousmál. Mé oči, k mé smůle, v krátkém časovém intervalu zaznamenaly všechny tři reakce.

„Žalostné, není-liž pravda, bratři? Žijeme v opravdu hrozné době, kdy mladí, talentovaní, perspektivní lidé chtějí umírat.“ Ne, že by se Arovi nepovedlo znít empaticky, právě naopak. „Bohužel, jsi na špatném místě. Ve Volteře se nevraždí, natož pak bezdůvodně -“ TO určitě.

„Na co si to hrajete, vy -“ Edward pomalu, ale jistě začínal ztrácet sebekontrolu. A můj šéf – horká hlava - samozřejmě musel jednat po svém. Vymrštil se z křesla,maje v plánu dát Cullenovi přes hubu; což by se mu možná i bývalo povedlo, kdybych nebyla jeho stráží, a tedy nechránila jeho dobro v každých situacích.

 Sebrala jsem se, chytla ho za zápěstí a vší silou trhla svým směrem.

Ztichlým sálem se ozval zvuk zapraskání kostí. Periferně jsem zaznamenala Felixe, kterak rozpačitě přešlapoval na svém místě u dveří, nejistý, zda by měl dřív zajišťovat mou osobu nebo Cullena juniora. Jenže ani vize dva metry vysokého hromotluka, drtícího mé hrdlo, nebyla tak děsivá jako čirý vztek v Caiových očích. To k příležitosti zjištění, že jsem ho v cestě za svou obětí zadržela ze všech lidí zrovna já.  

„Řekl jsem brzdi, vegetariáne,“ syknul, aniž by spustil pohled z mých očí, zároveň dostatečně hlasitě na to, aby ho slyšel celý trůnní sál. Ze všech sil jsem se snažila zamaskovat respekt z jeho tónu protočením očí, neboť v jeho slovech zazněla skrytá hrozba i pro mě. Ale co už… Taky byste si zvykli, kdyby vám 3 tisíce let lezl na nervy zpropadený horkokrevný upír.  

„Já. Chci. Jenom. Umřít,“ zavrčel mladík i přes evidentní bolest celého těla. Och, ten kluk musel mít výdrž. Když tohle Jane zkoušela na mě, myslela jsem, že se zblázním.

„Dobrá, dobrá! Budiž tedy po tvém,“ usmál se šéf mého šéfa. „Ve Volteře právě probíhají lidské slavnosti, jistě sis toho již všimnul, všude spousta patetických turistů a stánků. V pravé poledne, kdy je slunce nejvýše na nebi, se opírá přímo před jednu z hlavních bran hradu.“

Panu Masonovi chvíli trvalo, než tuto informaci zpracoval; okamžitě poté, co se tak stalo, mlčky přikývnul. Otočil se na podpatku a odporoučel se rychlým tempem k východu. Skoro jako by mu u zadku hořela koudel.

„Milý mladý muž,“ zamumlal ironicky můj bratr.

„Pane, smím se vyjádřit k panu Cullenovi?“ Vida, kde se ve mně vzala ta bojovnost?

„Jistěže smíš, má drahá.“

„Myslím, že zásadní problém je v zanedbání výchovy tohoto upíra. Proto bychom měli jeho rozhodnutí znovu zvážit, popřípadě mu zabránit vzít si život. Ať už má ke svému jednání jakýkoli důvod, nepředpokládám, že by mohl být cennější než krev talentovaného upíra.“

Aro mě obdařil jedním ze svých pověstných ledových pohledů skrytým za širokým úsměvem. V ten moment mi bylo jasné, že pokud nevezmu situaci do svých rukou, budou mí šéfové mít hmatatelný důvod Cullena zamordovat.

A to jsem nemohla dovolit. Rychle jsem stočila oči směrem ke Caiovi. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se ho tím neptala na svolení; každopádně tuto ponižující skutečnost jsem si v nejbližší době nehodlala připustit. Pozdvihnul obočí, načež sotva patrně zakroutil hlavou v jasné negaci. Pak, jako by tušil mé vedlejší úmysly, zabubnoval prsty o ruční opěrku svého trůnu a sotva patrně rty mlčky naznačil nedělej to. 
  Já však byla rozhodnutá. 

U dveří jsem se protáhla kolem Demetriho s Felixem přímo na chodbu spojující trůnní sál s pěti východy. Dva z nich byly na jižní straně, tři na západní, a jak známo, slunce se v poledne nachází na Severovýchodě hradu.
V duchu jsem se pochválila za znalosti, které mi byly násilím vsoukány do mozku s dopomocí boží (Marcovou), než jsem rozrazila první z masivních dubových skvostů, lemovaných mramorem.

„Ale no tak…“

No, Edward se pochopitelně rozhodnul pro druhé dveře, proč by taky ne? Lehkým pohybem dlaně jsem tedy otevřela podstatně menší, za to bohatě zdobený vchod pro služebnictvo. Jelikož by nemusel přežít mé prvotní nadšení stejně dobře jako první brána.

„Počkej ještě s tím umíráním, Edwarde,“ vydechla jsem, co nejměkčeji to šlo. „Vím, že upíří existence není výhra v loterii. Ale až se Carlisle zeptá na důvod tvé smrti, bude mojí povinností oznámit mu, že sis to zavinil sám.“

 Carlisle… věděl vůbec o tom, co měl ten spratek v plánu? Určitě ne; něco takového by nikdy nedovolil.  Jak jsem pak já mohla jeho adoptivního syna nechat se z vlastní vůle zabít?

Ne, tenhle duchaplný výlev jsem nepodnikala pro toho rozmazlence, ale pro Carlisla s Esme. Ačkoli jsem se po celý život snažila držet si od Cullenových zdravý "profesionální" odstup, dnes to jednoduše nešlo. Dokázala jsem si živě představit, že by je ztráta prvního adoptivního dítěte položila na lopatky.
   Můj neuvážený počin by tak mohla omluvit jen skutečnost, že jsem předem nepromyslela veškeré důsledky...  

Carlisle s Esme se, nějaký ten pátek zpátky, rozhodli vést mírumilovný život. Přesně takový, jakého jsem se já sama vždy snažila docílit i ve své rodině. 
Bohužel, jak jsem později zjistila, použít slova "poklidný" a "Volterra" v jedné větě bez záporu jaksi nebylo možné.  

Znala jsem Carlisla od doby, co přišel do Volterry. Hodil se ke klanu přímo dokonale. Jeho touha po poznatcích mi připomínala tu Arovu ještě za časů Didyme; v době, kdy byl méně krutý a víc hloubavý. Nebylo špatné vrátit se s Carlislovou pomocí zpět do dob dávno minulých. 
   O proti tomu s Esme jsme se seznámily před lety, v Ashlandu. Tou dobou se v lesích okolo hory McLoughlin usadila smečka vlkodlaků, jenž se rozhodli paktovat s lidmi. To by snad ani nebyla bývala byla naše věc, kdyby lidem na počkání  nevyprávěli své zkušenosti s upíry z Aljašky. Bylo tedy potřeba potrestat jak vlkodlaky, tak upíry z Aljašky.
       

Z vlastních vzpomínek mě vytrhnul až zvuk Edwardova zavrčení: „Jak jste mě, k čertu, našla?!“

„Chlapče, když bydlíš ve Volteře dva tisíce let, výběr míst, kam v poledne svítí slunce, se rázem zúží na dvojku. A s tím už se dá pracovat.“

„Neprosil jsem se o vaši pomoc, tak co po mně, sakra, chcete?!“

To už přece dávno víš, pomyslela jsem si trpělivě.

 Ušklíbnul se - nikterak drze, jen žalostně. „Nestojím o váš soucit. Běžte za Esme, poděkujte jí za to, že jste tam, kde jste; já se tu mezitím pokusím zabít, a všichni dosáhneme svého.“

„Je mi líto, to ti nemohu dovolit. Proč se vlastně vůbec chceš zabít? Z dopisů tvé matky jsem došla k závěru, že máte ty a tví sourozenci dokonalý život i po smrti.“

Edward se konečně otočil mým směrem. Aleluja! Že mu to ale trvalo, holomkovi!

Temnýma očima sjel po mojí postavě jako lavina po strmém boku skály, se zakončením v podobě pronikavého pohledu do mých rudých očí. Využila jsem tedy příležitosti a vyslala jeho směrem pár myšlenek, týkajících se Carlislea, Esme, Jaspera a Rosalie. Zbytek Olympského klanu jsem znala jen z Esmeiných dopisů, Carlisleových e-mailů a Arovy kritiky.

Při pohledu do Edwardových očí jsem se snad poprvé v životě zastyděla za svůj životní styl. Dobře, krev jsem pila zásadně ze skleniček; to ale nic neměnilo na faktu, že to byla krev lidská. Nikdy jsem v sobě nenašla dostatek odvahy na zvířecí dietu. Ne, že bych si neuvědomovala tíživou skutečnost toho, kolik milionů lidí za mě utrpělo ztrátu krve. Jenže ve Volteře se diety prostě nenosily. Ach, ano, jednou jsme se s Corin vsadily, která z nás vydrží déle pít jenom první důstojníky. Vyhrála jsem, samozřejmě.

„Vy s nimi nemáte nic společného,“ pravil z ničeho nic mladý Cullen. Věnovala jsem mu jediný nicneříkající pohled. „Všichni do jednoho se třesou, aby mě mohli zabít; vím to, vidím jim do hlavy. Vyžívají se ve smrti, milují, když můžou mučit, zbožňují představu zrady a trestu. Ale vy ne. Nepatříte sem o nic víc, než sem patřil Carlisle; tak co jste kruci zač?“

„Jak jsem řekla, chlapče, nebudu se dívat, jak umíráš. Tedy, alespoň ne dnes. Takže to můžeme udělat dvěma způsoby – po dobrém, nebo po zlém. Výběr je na tobě, i když osobně bych se přikláněla k první variantě.“ Uhodila jsem hřebík na hlavičku. Upír vnitřně se zcela evidentně začal přít sám sebou.

„Ne, to- “

„Nedělej si starosti, jestli ti jde o to děvče Isabellu – jmenuje se tak, že ano – už je na cestě, za doprovodu jedné z tvých sester. Až budou přijíždět do města, dám ti vědět.“

„Eh…?“ Na chvilku se zas tvářil zmateně, což bylo pochopitelné. Nicméně pro mě byla důležitá skutečnost, že se přiblížil k mé osobě natolik, abych ho (bez jakéhokoli vlastního poškození) mohla zatáhnout do bezpečného úkrytu ve stínu mramorového průčelí.

Pak se, po mém vzoru, usadil na schody, zatímco si rukou zoufale prohrábnul kštici bronzových vlasů. Kdyby tu namísto Cullena seděl Alec, položila bych mu ruku na rameno, abych ho v rámci možností uklidnila. Ovšem to mi přišlo lehce nepatřičné, vzhledem k faktu, že jsem si na Edwarda stihla udělat ne příliš lichotivý názor.

Důležitě si odkašlal, načež se zamračil. Oh, za své myšlenky jsem se doposud nikomu omlouvat nemusela.

„Premiéra výhradně pro zoufalce,“ zašklebil se. Nezbylo mi než souhlasit.

„Víš, v tom, že s nimi nemám nic společného, se mýlíš. Pamatuješ si toho tmavovlasého upíra, který sedí, z pohledu příchozího, po Arově levici?“

Krátce zamyšleně přikývnul.

„Tak to je můj bratr.“

***

Rusovláska za sebou opatrně zabouchla dveře trůnního sálu. Felix Edwarda přizabil, což si zasloužil; a na to děvče, Isabellu, ani nedošlo. Všichni vyvázli bez hlubších fyzických újem, a proto si dnešní den přímo vyžadoval řádné zapití v jednom ze speciálních barů na předměstí Volterry. Takže se Ethel nikterak nebránila, když ji Demetri pozval na skleničku. Abyste rozuměli, skleničkou v podání upírů byla myšlena likérová sklenice z tmavého skla, naplněná krví skupiny 0-, s pěti kapkami AB+ a příměsí čili. Pokrytecké? Ano, ovšem kdo je za to mohl soudit?
V rámci zachování vlastního duševního zdraví se rozhodla tématem „skleničky“ dále nezaobírat. Namísto toho se raději kvapně odporoučela do svých komnat.

Po nutných kultivačních akcích otevřela posuvné dveře do své šatny, v níž se skvěly desítky, možná i stovky kusů všemožného oblečení. Dávala si záležet, aby měla z každého období, vyjma aktuálního, nanejvýš čtyři zástupce, a to ze zcela logických důvodů.

Už, už se natahovala pro černé lodičky, když z chodby zaslechla rytmické kroky.

„Slyšela jsem o tvém hrdinském kousku, Ethel. Postavit se za nevinného chlapce – jak heroické… bravo! Ale nevěděla jsem, že preferuješ potápějící se lodě.“ Věcný ženský hlas se nesl místností jako vánek jarní zahradou. Ani příliš hrubý, ani pisklavý, adekvátně melodický. Takový, jenž by mohl patřit jediné ženě - za předpokladu, že nebyla zavřená ve věži, kde tou dobou rozhodně zavřená být měla.

Děkuji všem za komentáře, ani nevíte, jak moc mě těší, že se vám povídka líbí. A rovněž moc děkuji Barunce za korekturu. :)
4. kapitola je napsaná z pohledu Ethel, v Ich formě, čímž vybočuje z mého obvyklého standardu. Pro ty, kterým se děj z pohledu Ethel nelíbil, nebojte, nesnažím se její pohled na věc cpát do popředí. Právě naopak. Napadlo mě, že by nemuselo být marné psát v Ich formě charakterově výraznější postavy... No, uvidíte v další kapitole, nechte se překvapit. ;) Nicméně zajímal by mě váš názor. Ich forma - ano nebo ne?

Komentujte, ozývejte se, pište.

S láskou,

Vaše Maggie :) 

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 4. kapitola: