Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Patt

05.07.2011 (09:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 12× • zobrazeno 2029×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Nechť nad tebou hvězdy bdí

Temným lesem se nesl klapot kopyt, jediný zvuk, jenž protínal to mrazivé a nepříjemné ticho, panující tam, kam jen oko dohlédlo. Vznešený kůň, jehož bílá srst zářila jako ten nejvzácnější kov, se zničehonic zastavil. Vzpurně pohodil svou ostře řezanou hlavou a zapřel se kopyty do země.

„Příteli,“ oslovil jej klidným, tichým hlasem jezdec v naleštěném brnění, konejše tak svého společníka. „Vše je tak, jak má býti. Věř mi, brachu, že mé srdce by se svíralo strachem, který cítím z každé bytosti, jež obývá tento les, ovšem ta situace není možná. Buď proto klidný a neboj se, Artexi. Náš cíl je již na dohled.“

Artex tiše zaržál a váhavým, leč vznešeným a hrdým krokem se vydal dále po cestě. Každým pohybem jako kdyby nabíral na znovunalezené důvěře, jako kdyby cítil, že jsou blíže východu z tohoto nepříjemného lesa.

„Výborně,“ ozval se pochvalně jezdec a dal koni pokyn ke zrychlení. Zdálo se mu, že vidí jakýsi obrys na kopci. Obrys, jenž se velmi podobal hradu, byl daleko, leč mladého potulného rytíře, hledajícího svého pána nebo paní, to neodradilo. V místu, kde sídlilo jeho srdce, cítil, že tam na něj čeká jeho osud.

Jedouce vstříc novým poznatkům cválali spolu rytíř s běloušem noční krajinou a společnost jim dělal srpek měsíce, jenž zářil na tmavé obloze a dával jim světlo, sílu a naději.

***

„Má paní, jakýsi mladý jinoch v brnění se dožaduje vašeho přijetí. Lidé už jej chtěli ubytovat, ale on se stále chce setkati s vámi. Zdá se velmi neodbytný, má paní. Dle mého názoru s tím nepřestane, dokud s vámi nebude moci promluvit. Ach, je tak troufalý, tak troufalý.“

Mladá žena si přestala rozčesávat své dlouhé, hedvábné kadeře mahagonové barvy a pohlédla na svou chůvu, z které vyzařovalo rozhořčení. Její stříbrem protkané vlasy se jí uvolňovaly z jindy přísně sčesaného účesu.

„Vyřiď mu, že ho dnes nepřijmu, Olivie.“ Její chladný, nemilosrdný hlas na chůvu zapůsobil jako blesk z čistého nebe. „Poblázněných poddaných mám již přespříliš. A jak se vůbec opovažuje žádati o přijetí, když venku již vládne hluboká noc?“

„Já se mu to snažila říci, lady, ale-“

„Vysvětlení mne nezajímá. Chci se pouze uložit ke spánku, přijmu jej zítra. Sfoukni svíce, Olivie, ale napřed mi pomoz do peřin.“

„Ano, lady Isabello,“ špitla pokorně chůva. „Jak si přejete.“  Pomohla Isabelle na lože, poté sfoukla svíce a odešla.

Když Olivie odešla, ze rtů ženy se vydral tichý povzdech. Zahleděla se ven na oblohu, jež byla posypána tisíci hvězdami, které zářily jako drahokamy a svým svitem rozzařovaly noc. Přemítala, zdali ty hvězdy jsou ve skutečnosti lidé, kteří zahynuli, shlíží na své milé a hlídají je před nebezpečím, jež by jim mohlo hrozit. Z té myšlenky ji bodlo u srdce.

Jedna jediná slza kanula mladé Isabelle po tváři. Vzpomínala na milence, který padl v bitvě. Celý rok již uplynul, ale bolest, která ji svírala, jako by narůstala. Ta tíha zoufalství se zvětšovala. Ten neuvěřitelný pocit bezmocnosti prostupoval jejím tělem stále častěji, pasoval se na jejího věrného společníka. Richarde…

Z chmurných myšlenek ji vytrhlo náhlé zaklepání na dveře, následované vstupem toho, jenž se opovážil ji vyrušit.

„Dobrý večer,“ ozvalo se ze tmy.

Isabella se polekaně posadila, pátrajíc očima po zrušiteli. „Kdo jste?“ optala se příkře a ruce zkřížila na prsou, snažíc se tak docílit alespoň částečného zakrytí jejího nedostatečného ošacení.

„Edward Masen, potulný rytíř hledající pána či paní, jež by mohl věnovat svou oddanost, lady,“ představil se hebkým hlasem a poklonil se, což ovšem Isabella nemohla vidět.

„Hrubý a nevychovaný rytíř, nemyslíte?“ otázala se, oči přimhouřené, pozorujíc jeho obrys skrz dlouhé řasy.

„Ano, to se také říká,“ souhlasil, maje na tváři lehký úsměv.

„Nepokládáte snad za velmi neslušné vkrádat se do pokoje jiných?“

„Omlouvám se za svou neskonalou troufalost, lady, ovšem domníval jsem se, že vás vaše poddaná informovala. Také by přišlo vhod, kdybyste byla tak laskava a oblékla se. Považuji za velmi neetické, když stojíte před prostým rytířem, jako jsem já, pouze v košilce bílé barvy, jež značně prosvítá, jak jsem si všiml.“

„Vy nestydatý, prostořeký bídáku!“ rozezlila se Isabella a do tváří se jí nahnala červeň, jež jí rozpálila tváře. „Jak se opovažujete vypustit z vašich úst taková slova?! Cožpak nemáte ani trochu úcty?! Okamžitě odejděte! Snad nepočítáte, že po takovém vystupování vám přidělím nějaký post, byť bude i ten nejprostší a nejnižší?!“

Edwardovi bylo ku prospěchu, že Isabella nezahlédla jeho čím dál širší úsměv, který mu hrál na rtech jako melodie srdci nejsladší. „Opravdu byste byla tak krutá, lady Swanová? Pokud si mohu dovolit ještě něco podotknuti, rád bych dodal, že se spokojím s čímkoli. Králova choť i samotný král byl s mými službami spokojen.“

„Král…?“ Isabella nenacházela dalších slov.

„Ano.“

„Vy… Vy jste sloužil králi?“

„Tak jest.“ Stále těžší a těžší bylo pro Edwarda skrývat pobavení, jež pramenilo z náhlé změny chování Isabelly.

Ta, stále vyvedená z míry jeho oznámením, se zmohla na pouhé zaskočené cosi, co vyznělo jako: „Řekněte Olivii, ať vám připraví lůžko.“

Bravurně potlačil vítězoslavný pocit, jenž se dral na povrch. „Zajisté, lady. Přeji vám dobrou noc.“

Odpovědi se ovšem nedočkal.

Následujícího dne ráno Isabella troufalého mladíka přijala již důstojně. Vhodně oblečena, s... vhodným chováním a na vhodném místě. Stála na vyvýšeném místě v sále a shlížela na Edwarda s opovržením v čokoládových očích.

„Jakou jste měl noc, rytíři? Promiňte, mohl byste mi zopakovat vaše jméno? Zapomněla jsem jej.“

„Vyspal jsem se nádherně, lady. A mé jméno je Edward Masen, ten nejudatnější rytíř v Anglii, jež sloužil samotnému králi.“ Pár přihlížejících obdivně vzdychlo a Edward se neubránil úsměvu.

„Edwarde… Takže vy chcete být mým rytířem? Mohu znát váš důvod?“

„Pokud se nemýlím, žádného jiného osobního strážce nemáte.“ Rty zkroutil do úšklebku, aby se opětovně neusmál. Líbil se mu způsob, jakým Isabella mluvila.

„To máte pravdu.“ Ta slova vyšlehla jako blesk z čistého nebe. I tak kontrastní její chování bylo. Vhodné chování se stalo krutým.

„Takže mohu vstoupit do vašich služeb, lady Isabello?“

Isabella již musela přiznat porážku. Věděla, že nesměla odmítnouti rytíře, který sloužil samotnému králi. Taková urážka by byla neslýchaná. „Dobrá. Ať se tak stane.“

A tak i podruhé Edward zvítězil.

***

Dny ubíhaly jako s větrem o závod. Nápady na zábavu přicházely k Isabelle častěji a častěji, pokaždé byly o něco riskantnější či nemožnější. Edwarda napadlo, zda jej nezkouší. Stále ji musel doprovázeti, dbáti o její bezpečí. Pokaždé uspěl, leč Osudu se to zřejmě nelíbilo, protože měl jiné plány…

Tentokrát si Isabella usmyslela, že vyjedou na lov. To se Edwardovi pramálo líbilo, nesouhlasil s tím a stále namítal, jak může mít žena tak vysokého postavení takový koníček, jako je lovení. Odporovalo to veškerému chápání, ale Isabella měla svou hlavu.

„Cožpak zapomínáte na mravní kodex rytířů, Edwarde?“ posmívala se, vychutnávajíc si fakt, že si to smí dovoliti. „Statečnost, štědrost, zdvořilost, čest, víra a loajalita! Respektujte má přání, když jste mým poddaným!“

„Ano, má paní, to respektuji, ovšem-“

„Výborně. Tak pojeďte!“ A pobídla svého koně do cvalu, v ruce třímajíc zbraň pro ni nebezpečnou.

Edward zoufale sledoval její počínání, ale rychle se vzpamatoval a též dal Artexovi povel ke zrychlení. „Utíkej, příteli!“ zvolal.

Reakce Artexe byla okamžitá. Z rychlého klusu hladce přešel do trysku. A přesně v tu chvíli si mladík uvědomil, že Isabellu ztratil z dohledu. Vyděšeně po ní pátral očima, ale tak nemusel konat dlouho. Jeho představy o tom, co by se mohlo stát, přerušil jekot, jenž trhal uši. A Edward okamžitě poznal, že patří Isabelle.

Posbíral zbytky své vůle a zachovávaje si chladnou hlavu vyrazil se svým koněm směrem, odkud jekot slyšel. Zanedlouho ji konečně našel – zděšeně prchala před rozzuřeným zvířetem. Šaty měla potrhané a umazané od bláta, vlasy rozcuchané a obličej ztuhlý v masce šoku. Její zbraň ani koně Edward nezahlédl.

Nezaváhal. Přesně na takovéto situace byl připraven. Tasil meč z pochvy a společně s Artexem vyrazil k medvědovi, jenž ohrožoval život jeho paní. Provázelo jej štěstí, neboť zvíře nezaslechlo klapot kopyt a Edward bez potíží proklál mečem medvědovo srdce. Pustil rukojeť a zastavil koně, z něhož rychle seskočil a utíkal k Isabelle.

„Lady! Co vás to popadlo? Mohl vás zabít!“

„Vše bylo naprosto v pořádku, měla jsem vše pod kontrolou!“ odsekla udýchaně.

„Ano, to jsem viděl,“ opáčil tiše.

I když to nepřiznala, Isabella planula vděčností. Věděla, že nebýt mladíka, byla by již dávno po smrti. Konečně poznala, jak moc hloupě se chovala. A nejen nyní, i předtím. A poprvé od ztráty Richarda se Isabella zastyděla za to, jak moc zlá byla. A hlavně na Edwarda.

***

„Máte nádherného koně, Edwarde. Jak zní jeho jméno?“ otázala se Isabella.

Nacházeli se na louce, lady seděla na hřbetě Edwardova oře, jehož vedl jeho pán. Byl nádherný den, a ačkoli nesvítilo slunce, vládlo příjemné teplo. Jak toho dne poznamenala jedna stará dáma, den přímo stvořený pro vycházku.

„Artex, lady,“ odvětil lehce překvapeným tónem.

„To jméno mi zní velmi povědomě…“

„To může být, ale pokud mohu být tak troufalý, tak o tom velice pochybuji. To jméno jsme vymýšleli s mým nejlepším přítelem, který bohužel… zemřel v boji. Zřejmě ho znát nebudete. Vysoký, světlovlasý muž, vždy pohotový a usměvavý. Také byl rytířem. Jmenoval se Richard.“

Richard.

„Co… Co jste povídal?“ Isabella si nebyla jistá, kdo byl více zmaten.

„Že… se jmenoval Richard, má paní?“

„Richard,“ hlesla a mysl jí zaplnilo nekonečně mnoho vzpomínek. Ale jen jedna byla nejsilnější.

Její a jeho smích… Proplétaly se. Bosky tančili v trávě. Líbali se, šeptali si něžná slůvka a nekonečná vyznání lásky. Jejich představy, jak spolu budou žít šťastně až do smrti, jak budou míti spoustu krásných dětí, jak zestárnou bok po boku, zamilovaní jako když byli mladí.

„Jsi ta nejpůvabnější tanečnice v Anglii, Isabello. A máš tu nejspanilejší tvář. A já jsem ten hlupák, jenž ti bude líbat tvé krásné nožky!“

„I ty vtipálku!“

„Vy jej znáte?“

„Ano,“ přitakala, nenápadně se snažíc setřít slzy, které jí stačily stéci po tváři. „Znala. Byl to můj milenec…“

Edwarda jako kdyby polili studenou vodou. I on si vzpomínal na chvíle, kdy mu jeho přítel vyprávěl o své lásce. Kéž by nebyl tak slepý, poznal by odpověď na nevyslovenou otázku, kdo to asi může být. Celou dobu ji měl přímo před sebou. Najednou si připadal jako hlupák a hlavně zrádce. Hnusil se sám sobě. Opovážil jsem se zamilovat do dívky mého zesnulého přítele. Přítele, kterého jsem nechal zabít.

„Tuze je mi líto, co se událo, lady. Víte,“ začal váhavě, „všechno to byla má chyba. Tolik jsem si liboval v krvi, že když přišla ta osudná bitva, neslyšel jsem Richardovo prosebné volání o pomoc. Já jsem tedy vinen za jeho smrt.“

„Pomozte mi dolů,“ špitla jenom Isabella. Sklopil oči, ale učinil tak. Proto ho překvapilo, když se mu Isabella vrhnula kolem krku a propukla v pláč, který nešel zastavit. Srdce mu radilo, aby ji objal a utěšoval, avšak jeho vychování na to mělo jiný názor. Poslechnul však srdce a sevřel Isabellu v náručí.

„Jste v pořádku, má paní?“

Neodpověděla. Slzami mu máčela jeho oblečení, pouze vzlykajíc a neříkajíc ani slůvko. Pod zavřenýma očima viděla Richardovu tvář, která se jí vpálila do paměti, stále živá. Plakala, plakala dlouho, dokud už nebylo možné. Až poté se ozvalo zamumlání.

„Vyprávěj mi, co jste zažili…“

Posadili se spolu do sytě zelené trávy a Edward začal vyprávět o jejich dobrodružství. Vyprávěl, že se s Richardem znali od dětství, líčil jí jejich lotroviny, to, jak se oba toužili stát statečnými rytíři a zažít spoustu dobrodružství, bojovat bok po boku až do jejich skonání. Vyprávěl, aniž by si všimnul, jak Isabella stále víc a víc zaujatě sleduje jeho tvář. Rty, nos, oči… Jak zaujatě poslouchala.

„Byli jsme jako bratři,“ zakončil Edward velmi dlouhé vypravování. Byla již hluboká noc, ale jemu to nijak nevadilo.

„Teprve teď vidím, jak moc jste si spolu byli podobní, Edwarde.“

„Ano, to byli, má paní.“

„Isabella,“ opravila jej po chvilce a trošičku se usmála.

„Ano, to byli, Isabello…“ zopakoval a také se usmál.

V tu chvíli mezi nimi zavládlo porozumění… a něco víc.

***

To ráno Isabellu probudilo pohlazení ranního vánku, jenž se prohnal celým hradem. Jeho prsty však byly jemné, něžně se dotýkaly pokožek každého, kdo jim to dovolil. Nesl v sobě příslib něčeho krásného… Svěží parfém jara, jemné polibky od milovaných, dotek lásky. Tak to aspoň cítila Isabella. Tušila, že tento den bude něčím neobvyklý. Zhluboka se nadechla a v tu chvíli ji ovanula vůně rozkvetlých třešní.

„Dobré ráno, lady,“ ozvalo se hlasem nesmělým od dveří. Isabella poznala Olivii.

„Dobré ráno, Olivie.“

„Dnes je den vskutku nádherný. Začíná jaro, vítá nás první máj. Opravdu čas stvořený pouze k odpočinku a pobývání ve společnosti těch nejbližších. Ach, promiňte!“ Olivie si drobnou, svraštělou rukou přikryla ústa. „Dotknouti jsem se vás nechtěla. Omlouvám se za svou troufalost, zapomněla jsem, že sir Richard…“

„Nehněvám se na vás,“ pronesla tiše. „Pomůžete mi do šatů?“

„Zajisté, má paní.“

Když byla Isabella oděna, sešla do zahrad, kde se posadila na lavičku. Vychutnávajíc si tu nádheru takto setrvala velmi dlouho, nevšímajíc si času, jenž utíkal jako splašený. Avšak není divu. Do duše promlouval líbezný ptačí zpěv, po tvářích hladily nesmělé paprsky slunce, vítr jemně čechral kadeře, květiny rozvíjely svá poupata, celá příroda jako kdyby se zcela probudila ze zimního spánku, jako kdyby jaro začalo upevňovat svou vládu. Všude vládnul klid a mír… Hlavně v srdcích.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

„Půvab přírody vedle tvé krásy pohasíná jako spadlá hvězda…“

Isabella sebou trhnula a tvář se jí stáhla do nepříjemné masky, leč když si o vteřinu později uvědomila, že tím vyrušitelem byl Edward, usmála se. Její oči se rozzářily jako mávnutím kouzelného proutku, podobajíce se dvou vzácným diamantům.

„Tvé lichotky lahodí mým uším.“

„Ano, lichotit umím dobře. Také jezdit na koni, předčítat, psát, vyprávět příběhy…“

„A co poslouchat druhé, Edwarde? To také patří k tvým umům?“ pošklebovala se Isabella.

„Zajisté. Jsem přeci dokonalý,“ ujistil ji s pokřiveným úsměvem.

„A příliš sebejistý!“

Na to Edward neodpověděl, zřejmě proto, že se zadíval Isabelle do očí. I mladá žena zvážněla a její srdce začínalo zběsile tlouci v očekávání něčeho krásného. A také že ano. Natáhl k ní ruce a přitáhl si ji blíže k sobě. Své rty přiblížil k jejímu uchu a tichým, sametovým hlasem odříkal báseň tak nádhernou, až slzy do očí jí vhrkly.

„Je to tak absurdní a nevysvětlitelné, že tomu sama ani nemohu uvěřit,“ zašeptala po chvíli Isabella. „Objevil se mladý rytíř, který vysvobodil dívku ze zajetí jejího smutku, z nějž pramenila i krutost. A to všechno kvůli žalu pro zemřelého milence, jenž býval i nejlepším přítelem. Najednou začne panovat porozumění, všechno se stává krásnějším… Pohádka. Ale ty neexistují.“

„Ne, neexistují. Avšak kéž by tomu tak bylo.“

O lásce šeptal tichý mech,

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech…

„Myslela jsem, že mi budeš vyvracet to, co jsem říkala,“ přiznala rozpačitě, až se jí tváře rozpálily studem.

„Ani netušíš, jak moc rád bych tak učinil, má lásko.“ Zármutek z Edwardových slov čišel jako pramen čisté vody.

„Co tě trápí? Je něco zle? Pověz mi to.“

„Dostal jsem dopis od své matky z Londýna. Velmi vážně onemocněla, přátelé ji opustili, nezbylo jí vůbec nic… Pouze já. Žádá mě, abych okamžitě přijel. Potřebuje pomoci, Isabello. Nemohu ji nechat zemřít. Prosím, pochop, ona je má rodina.“

Jejím tělem otřásaly vzlyky. Pomyšlení, že by se od Edwarda měla odloučit, se zdálo tak nesnesitelné. Nepředstavitelné. Nemožné. Pomyšlení, že by každý den nevídala jeho půvabnou tvář, necítila pohled jeho smaragdových očí, neslýchala hru tónů jeho hlasu, necítila jeho vůni… Na malé kousíčky lámalo jí to srdce. Ve své mysli zaslechla něžný hlas své matky, která jí v dětství česala vlasy.

Za lásku se musí platit, maličká. Nic nemůže být dokonalé.

„Odjíždíš,“ zašeptala, zatímco slzy kanuly po její spanilé tváři. „Opouštíš mne.“

„Ano. Ovšem nic to neznamená.“ Jemně ji vzal za bradu a zadíval se hluboko do jejích očí. „Až se matka uzdraví, což se zajisté stane, vrátím se, jakmile budu moci. Rozumíš? Vzdávat se takové krásy by byla nevysvětlitelná hloupost. Já tě miluji, Isabello. Miluji tě víc než cokoli na světě. Miluji tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil. Ochromila jsi mě svou krásou. Já, Edward Anthony Masen, budu navždy patřit tobě. Budu tě milovat… Vždy.“

„Já tě také miluji.“ Isabellino tělo zaplavila vlna hřejivého pocitu, když i ona vyslovila vyznání lásky. Konečně se cítila volná, bez pout, jež by ji svazovaly. Poprvé od chvíle, kdy zemřel Richard, opět mohla pociťovat lásku, milovat muže, opět začít žít… Nadechla se, snažíc se to vyslovit opět, tentokrát zřetelně, beze strachu. „Miluji tě, Edwarde.“

A poté konečně překonal vzdálenost mezi jejich rty a spojil je v jednom dlouhém, sladkém polibku plném emocí, jež oba pociťovaly. Příjemné šimrání motýlích křídel, žár rtů, rytmus srdcí, velký výbuch a opojná, nezaměnitelná chuť lásky… Té pravé. V té chvíli jejich porozumění přesáhlo hranice chápání. Nikdo si nemohl uvědomit, jak moc si v tu chvíli blízcí byli. Skoro jako jedna bytost, jež plane stejným žárem, stejným plamenem vášně…

„Pak tedy sbohem, Edwarde Masene…“

„Nikoli sbohem, leč nashledanou, lásko. Zapomínáš, že se neloučíme navždy,“ opravil ji něžně. „A navíc ti budu každý den posílat dopisy.“

„Opatruj se… pro mě,“ pohladila jej po tváři, prosíc ho očima, ať dlouho čekat ji nenechává.

„Vrátím se pro tebe, Isabello, počkej na mě. Já přijdu. To ti slibuji.“

Jezero hladké v křovích stinných,

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam, co slzy lásky.

***

Artex tiše zafrkal a pohodil hlavou, snášeje nelibě utahování sedla, jež nesl na svém hřbetě, a vyčítavě sledoval svého pána velkýma očima.

Edward jej poplácal po šíji. „To nic, brachu.“ Podrbal přítele na čele, aby si ho alespoň takto udobřil. „Již brzy vyrazíme.“ Smutek naplnil mladíkův hlas, když oko jeho padlo na ženu, jež stála opodál, mlčky hledíc na něj a jeho koně.

Svou krásou podobná samotnému andělovi s leskem smutným v krásných očích, které jej sledovaly. Na rtech se jí skvěl úsměv, avšak byl to úsměv člověka, jenž trpí, leč snaží se to skrývat a neprojevovat, aby to neučinil ještě těžším.

Zrádný šíp proklál Edwardovo srdce a naplnil ho pocitem, který se podobal bolesti na hranici upalovaného. Touha, jež kypěla pod povrchem jeho těla, mu radila, aby vzal toho anděla s sebou a učinil jej tak šťastným. Věděl však, že to možné není. A také věděl, že kdyby propadl tomu toužebnému volání jeho srdce, které, stejně jako jeho paže, toužilo po její blízkosti, už by nikdy neodjel, neboť by neměl sílu to dokázat. Tak mocné to kouzlo bylo.

Připevnil vak s brněním, zkontroloval Artexův postroj a vyhoupl se na jeho hřbet. A poté, s hrdlem vyprahlým, pálením v očích a dírou v srdci, pobídl patami svého koně a jako jedna bytost se rozcválali pryč z hradu.

„Nechť nad tebou hvězdy bdí, můj chrabrý rytíři!“ Ta slova se linula jeho tělem a pohladila jej po duši. Už se však neohlédnul. Pohltila jej tma…

A tak Edward se svým společníkem a větrem v zádech zmizeli z Isabellina života tak náhle, jako se objevili.

***

„Má paní! Má paní!“ znělo hradem, jak malý chlapec s bílou obálkou v ruce utíkal jako s větrem o závod. Se zčervenalými líčky se zastavil až u Isabelly. Polil ho stud, když si uvědomil, jak nevychovaně se přiřítil. „Má paní, já se omlou-„

„Sebastiane, vše je v pořádku,“ uklidnila jej s úsměvem lady. „Stalo se snad něco?“

„Přišel vám dopis,“ vydechl Sebastian a s úklonou, jež přišla pozdě, ale přece, Isabelle podal tu obálku, která byla lehce zmačkaná, leč sice v pořádku. „Z Londýna.“

Isabelle se zastavilo srdce. Roztřesenými prsty obálku rozlepila, vyjmula z ní dopis a ten rozložila. Zhluboka se nadechla a začala číst.

Má nejdražší Isabello,

prosím, odpusť mi, že jsi nedostala můj dopis dříve. Kéž bych Ti mohl svou chybu jakkoli vynahradit, leč není to možné, jak jistě víš. Kdybys jen tušila, jak mé srdce drásá pomyšlení, že Tě neuvidím delší dobu. Teprve tři dny uplynuly od chvíle, co jsem se s Tebou rozloučil, ale mé mysli to připadá jako několik desítek let. Až natolik jsi mne poblouznila.

Stýská se mi po Tvém něžném smíchu, jemných kadeřích, očí, jež mají tu nejsladší barvu, a, to hlavně, po chuti Tvých rtů, která mne stále pálí na těch mých. Ovšem, to musím zmínit, nyní jsou zvláštně lehké, jako kdybys mi sňala všechny mé hříchy. Touha vzít si je zpátky je neskutečná.

Jako kdybys mi uzmula srdce. Já nechal jej tam, kde žije žena, které patří. Tobě, Isabello. Vždy jej budeš vlastnit, ať se stane cokoli, věz, že tomu nikdy nebude jinak. Ačkoli nyní pobývám u své drahé matky, které je stále hůře a hůře, myšlenky bloudí mi kolem Tebe. Provinilost mě svírá tak, že skoro ani nemohu dýchat. Tážeš se proč? Cítím se tak, neboť jsem Tě nechal samotnou, ačkoli jsem Ti vyznal lásku. Jak může muž nechat svou milovanou opuštěnou? Nemůže mi být dovoleno, abych se tak nazýval.

Nemám mnoho času, abych Ti vylíčil vše, co bych chtěl. Až Tě uvidím, ani slova mi stačit nebudou. Nejprve Tě zasypu polibky… A teprve potom přijde na řadu řeč.

Nechť nad Tebou hvězdy bdí, lásko má jediná.

Miluji Tě,

Tvůj Edward

„Napsal!“ zvolala radostně v okamžiku, kdy dočetla. „Poslal mi dopis, jak slíbil!“ Z čiré radosti popadla udiveného Sebastiana kolem pasu, zatočila se s ním, líbajíc jej na čelo, šťastná a rozzářená jako hvězdy na noční obloze.

V té chvíli netušila, že žádný jiný dopis již nepřijde…

***

Již na první pohled se vám ten den jevil jako neobyčejný. Slunce vás laskalo svými paprsky po tváři, a dokonce i hřálo. Jaro se svou kouzelnou hůlkou jakoby kouzlem přeměnilo přírodu v ráj nejsladší. Stromy vzkvétaly a jejich nádherné vůně potěšil každou dámu či pána, kteří alespoň kus romantické duše v sobě měli. Zahradami se nesla melodie ptáků, která okouzlila i srdce tvrdého muže. Den se chýlil ke konci, ale nikomu se tak nejevilo. Radost panovala všude, kam jen oko dohlédlo. Téměř všude.

Rozkvetlá třešeň poskytovala stín a klid jedné ženě. Ta, navzdory hřejivému počasí teple oblečena, hleděla do dálky a v její tváři plné vrásek, jež se jí vytvořily kolem vyhaslých hnědých očí, kdysi plných rtů a na čele, které bývalo hladké jako zrcadlo, jež až doteď viselo ve zlatém rámu v její komnatě, se nezračila žádná emoce. Kolem obličeje poznamenaného časem se jí vlnily dlouhé, stříbrné vlasy. Již dávno ztratily svou jedinečnou barvu. A stejně tak, jako žena pozbyla své tváře, krásné jako zářící hvězda, tak vyhasla i jiskra, jež v ní dřímala. Avšak pořád se upínala k naději. Naději, kterou jí poskytoval slib. Jeho slib. Stále jí v uších zněl ten hlas, hebký jako samet, a hlavně ta slova. Počkej na mě, Isabello. Vrátím se pro tebe.

Čekala, čekala dlouhých šedesát let a nyní se nacházela na sklonku svého předlouhého života. Stále jej vyhlížela v naději, že se nakonec opravdu vrátí. Dnes, po šedesáti letech, bylo 1. května. Den, kdy ji opustil se slibem, že až bude moci, vrátí se. A Isabella stále věřila, věřila v jeho slova. Donutila své srdce tlouci pro lásku, kterou chovala jako ten nejvzácnější poklad. Střežila jej, neboť chtěla, aby Edward pocítil sílu toho krásného citu. Aby pochopil, že ho doopravdy miluje.

Avšak cítila, jak na ni doléhá veškerá tíha stáří. Dech se jí zadrhával, nemohla se zhluboka nadechnout, srdce jí tlouklo stále pomaleji a pomaleji, ztrácelo sílu a energii, již vydávalo tu předlouhou dobu. Všechno začínalo pohasínat. Těla se začínal zmocňovat chlad, zmocňoval se jejích končetin, ochromoval důležité orgány… Již necítila žádnou energii či svěžest.

Isabella se nadechla, vychutnávajíc si sladkou vůni stromu, pod kterým seděla. Pod jejich stromem. Pod třešní, kde jí uzmul polibek, něžný, leč toužebný. Stále si na tu chvíli vzpomínala, jako kdyby to nebylo šedesát let, ale teprve jeden jediný rok.

„A co poslouchat druhé, Edwarde? To také patří k tvým umům?“ pošklebovala se Isabella.

„Zajisté. Jsem přeci dokonalý,“ ujistil ji s pokřiveným úsměvem.

„A příliš sebejistý!“

Na to Edward neodpověděl, zřejmě proto, že se zadíval Isabelle do očí. I mladá žena zvážněla a její srdce začínalo zběsile tlouci v očekávání něčeho krásného. A také že ano. Natáhl k ní ruce a přitáhl si ji blíže k sobě. Své rty přiblížil k jejímu uchu.

Po tvářích Isabelly kanuly slzy. Až příliš jasně si vzpomínala na jeho překrásnou báseň o ní, kterou jí složil. Zavřela oči, pootevřela rty a slabým, šeptavým hlasem, jenž byl poznamenán časem, odrecitovala:

„Není hvězdy jasnější,

není ženy krásnější,

není povahy bystřejší,

není krásy vzácnější.

Jsi jen Ty

a jsem jen já.“

Vzlyky otřásaly jejím tělem. Vzpomínky vířily v mysli, bolest se šířila, čas vypršel… Bylo dokonáno. Chtěla už jen zavřít oči a poklidně usnout, bez možnosti probuzení. Tak, jak si to přála. Poklidně a s vzpomínkami na něj.

Víčka už se jí zavírala, když tu ticho přerušil hlas: „Isabello!“

Její slabé srdce se zatřepotalo radostí. Poznala ten hlas, tu zvonkohru, podmanivou a přitahující. Donutila se otevřít oči a tomu, co viděla, nevěřila. Byl tady. Ale… Nezdál se jiný, právě naopak. Vypadal úplně stejně jako před šedesáti lety, krásný jako Bůh, s bronzovými vlasy a očima vřelýma jako tehdy. Pouze… Nezářily již jako dva blyštící se smaragdy, ale hřály jako karamel. Zvláštní.

V jeho neskutečně překrásném obličeji se zračilo zoufalství. Nedokázal uvěřit, že přišel příliš pozdě. Všechno to zavinil on, kdyby se tak odhodlal k návratu dřív. Kéž by ještě bylo cesty zpět, ovšem čas je neúprosný. Nebylo možné jej vrátit a změnit rozhodnutí, která jsme udělali. Život jest takový už dlouho. Musíme se řídit pravidly.

„Isabello, už jsem u tebe. Prosím, odpusť, odpusť mi vše, co jsem nechal, aby se stalo. Ach, jaký já jsem hlupák, jaké hlouposti a pošetilosti jsem se dopustil. Pošli mě do těch nejhorších pekel, jen mi, prosím, odpusť. Já bez tebe nemohu žít, Isabello. Miluji tě! Proboha, neodcházej! Ne, nedělej to! Nedopusť, abys pykala za něco, co jsem udělal já. Nesmíš zemřít!“ Mladý muž padl na kolena a hlavu položil Isabelle do klína. Plakal, ale bez slz. „Já hlupák! Kéž bych tě nikdo neopustil. Proč jsem jen nenaslouchal hlasu svého mrtvého srdce? Nyní je již zlomené! Má lásko… Zemřu žalem, opustíš-li mě. Ať žiješ ty! Můj život bez tebe již není životem! Navěky věků mne bude trápit tento čin, hanebný a neomluvitelný. Bello, skřivánku můj, květino nejvzácnější, jen ty budeš vlastnit od mého srdce klíč. Navždy… Odpusť!“

„Věděla jsem, že se vrátíš,“ zašeptala. „Odpouštím ti, Edwarde…“

A zemřela.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj, byl lásky čas.

Ticho protínal jen Edwardův hlas:

„Když svou daň si vybírá,

potrestá vás, i když jste mocní,

neboť člověka i upíra

strach se v té chvíli zmocní.

Smrt si bere – nevrací zpět!

Marná jest vaše naděje,

utrhne vás jako růže květ,

opustit nejbližší přiměje.

Vzala, co jemu bylo drahého,

jen proto, že tak to chtěla.

Na rtech jméno svého milého,

spánkem věčným usnula Isabella.“

Patt

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Patt: