Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Potopené království od Shindeen

24.12.2010 (17:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 2998×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Shindeen

Potopené království

Bim, bam, bim, bam...

Kostelní zvon bylo to jediné, co se malou vesničkou rozléhalo. Všichni její obyvatelé už dávno spali, snad jen dole u hostince by se našlo pár posledních opozdilců, kteří se až doteď snažili přemluvit hospodského, aby jim ještě jednu nalil. Noc byla chladná, celé odpoledne se na zem snášel letošní první sníh. Začalo to u nevinného popadávání, vločka sem, vločka tam, děti z toho měly obrovskou radost a hned tahaly rodiče ven, aby si s nimi užívali prvních zimních radovánek. Ale postupně vloček ve vzduchu přibývalo, až se to celé změnilo v hustou chumelenici; tak silnou, že skrz ni bylo stěží vidět jen pár metrů před sebe.

Teď v noci už se to opět zmírnilo, ale zem byla poseta tolika centimetry sněhu, že kdokoliv se jím snažil brodit, musel mít pořádně vysoké boty, aby mu do nich ten studený sajrajt nenapadal.

Ještě před chvílí slyšel myšlenky mnoha lidí. Stará paní od vedle v duchu tiše hudrovala nad tím, že jestli to takhle bude pokračovat dál a tady skutečně napadne tolik sněhu, kolik meteorologové v rádiu slibovali, slepice a králíci jí zmrznou. Jiné myšlenky se zase zabývaly koňmi, které se jejich majitel ráno obával pustit ven. Už několikrát byl svědkem toho, jak se na jim na náledí podvrtly nohy a častokrát to nekončilo dobře. Jednou dokonce svého oblíbeného valacha musel nechat utratit, protože si zlomil přední nohu na velice ošklivém místě... Starosta naopak div neměl osypky z toho, kolik peněz tuhle vesnici letošní zima bude stát. Odhrnovače sněhu, štěrk a sůl na cesty, na jaře pak spousta popraskaného asfaltu a navíc i mnoho stěžujících si občanů na to, že se zase nic nestíhá. Už to dobře znal. Zima nikdy nebyla jeho oblíbeným ročním obdobím.

Ale teď už bylo všude hrobové ticho. Sem tam se objevila zbloudilá myšlenka někoho, komu se tuto noc zdály nevědomé sny, anebo se odněkud z dáli ozvalo zašramocení malých lesních obyvatelů, kteří se schovávali do svých obydlí, ale nic víc...

Tenhle příjemný klid si užíval, nestávalo se často, aby se někde vyskytoval jen s tím, na co chtěl myslet on sám. Jeho rodina sice na lov chodila poměrně často a on mnohokrát raději zůstával doma, ale to stejně nemohlo zařídit klid. Protože tentokrát jejich dům nestál někde v hloubi lesa, někde osamotě, tentokrát se rozhodli vyzkoušet něco nového a koupili si malý 00domeček přesně uprostřed ulice. Ostatními domy byli olemování snad ze všech stran, zprava zleva, naproti, dokonce už i na poli za nimi se nedávno začala rýsovat menší vilka. Účelem podle všeho bylo se naučit lidi respektovat. Odolat jejich vůni a uvědomit si, že jsou úplně stejní, jako kdysi byli oni.

Bylo zvláštní takhle žít. Na místě, kde se střídají čtyři roční období, z nichž ve dvou z nich sk,oro neustále svítí slunce. Bylo zvláštní se pod jeho světlem pohybovat bez vědomí, že se každou chvíli musí začít třpytit a tím na sebe upoutat veškerou pozornost. Bylo to zvláštní, ale... bylo to skvělé. Zase si užívat toho tepla, které se jim vsakovalo do pokožky, a tím pádem alespoň na chvíli způsobilo, že nebyla studená jako led. A za tohle všechno mohli vděčit Carlisleovu starému dobrému příteli, který svým ojedinělým a velice vzácným darem dokázal kolem jejich kůže vytvořit neviditelný štít, od kterého se sluneční paprsky odrážely.

A hlavně kvůli tomuhle věřili, že nastěhovat se sem, do malého státečku uprostřed Evropy a tam ještě do menší vesničky jménem Krmelín, byl dobrý nápad.

Ale to už vzpomínkami zase bloudil někde jinde. Dnes sem na tohle místo přišel za zcela jiným účelem. Za účelem, který ho sem táhl každou noc už nejméně dva dlouhé měsíce. Od té doby nebylo jediné noci, kterou by strávil na jiném místě. Pod vysokým bukem už měl vysezené svoje místečko, z kterého měl nejlepší výhled na celou scénu před sebou.

V denním světle to byla pouze stará, zelená bažina, která už na první pohled zcela jasně jako by volala: Jděte pryč, jděte pryč, jsem odporná... Kdežto v noci, když všechny živé duše ulehly ke spánku, když už nebylo jediného bdělého oka, které by tohle mohlo spatřit, se na tomhle místě děly zázraky. Špinavá a zakalená voda totiž - skoro jako mávnutím kouzelného proutku - zmizela. Zelené žabince jako by se odklidily ke kraji, šedohnědý zákal, skrz který nebylo ani trochu vidět, zmizel pryč, skoro jako by se vsákl sám do sebe. Ve světle měsíce byla voda mnohem zářivější, průzračnější, že kdyby v rybníku bylo dna, klidně by se dalo dohlédnout až na něj. Jenomže to nešlo... Už podle názvu, který rybník nesl. Bezedník...

Podle všeho se k němu poutala nějaká pověst, díky které právě tohle jméno získal. A Edward se skutečně snažil, aby tu pověst nějak zjistil, protože doufal, že mu poskytne vysvětlení ohledně té největší záhady, která ho trápila. Ohledně dívky, kterou tady každý den na několik krátkých minut mohl spatřit. Už na první pohled bylo jasné, že ona není člověkem. Byla neuvěřitelně bledá, ale ne jen pokožkou, i vlasy a oblečení byly jako by celé zakryty nějakým bělostným pláštěm, ze kterého vyzařovalo oslňující světlo. Spíš připomínala duchy, kteří bývají počítačově vytvářeni do strašidelných filmů.

Jenomže ona byla skutečná. A byla skutečně krásná. Jen pouhý pohled na ni doslova bral dech. A Edward měl jediné štěstí, že dýchat nepotřeboval, protože jinak už by se při pohledu na ni dávno udusil.

Když ji tady viděl poprvé, jen se tak brouzdal lesem cestou z lovu. Ani za nic by ho nenapadlo, že narazí na něco tak magického a neuvěřitelného. Bezedník byl až na samém okraji lesa a moc metrů ho nedělilo od hlavní silnice, která celý Krmelín jako jediná protínala. Ale přesto byl v úkrytu za pár řadami stromů, které dopomáhaly tomu, aby tady vládla ta pravá atmosféra tajuplného očekávání.

Čirou náhodou, či osudem, který ho sem zavedl ve správnou chvíli, sem dorazil přesně v ten okamžik, kdy světlo měsíce dopadlo na hladinu bažiny a celý ten zázrak se začal dít. Tehdy si snad poprvé za svou upíří existenci pomyslel, že sní. Tohle přece nemohla být skutečnost. Vážně si připadal, jako kdyby prošel nějakou neviditelnou bránou a najednou se octl v pohádkovém světě, kde každou chvíli čekáte, že vám nad hlavou proletí tříhlavý drak a zpoza rohu půjde na procházku Sněhurka a sedm trpaslíků. Bylo to místo, kde už jen při pohledu na tu nádheru se vás zmocnil pocit, že je možné dosáhnout snad čehokoliv, že nic není tak černé, jak se na první pohled zdá, a že právě tohle je to místo, kde se plní i ty nejtajnější sny.

Tohle si myslel do té doby, dokud se neobjevila ona. Krásná jako sama bohyně Afrodita, možná ještě mnohem krásnější, vznášela se nad hladinou jezera jako to nejlehčí pírko v jemném vánku, bílé světlo z ní vyzařovalo skoro jako plamínky naděje a odrážely se jako v zrcadle od hladiny vody.

Měla na sobě dlouhé šaty, už na pohled velmi staré. Kulatý výstřih, nařasené krátké rukávy, úzký pas a bohatě nadýchaná sukně, kterou by za sebou nejspíš táhla po zemi, kdyby stála. Takhle jenom lehoučce povlávala za ní, jak se vznášela.

Potom, co spatřil i její obličej, který byl tak roztomile dětský, ale zároveň i líbezně ženský, všechny jeho dosavadní pocity z tohoto místa se ještě znásobily.

Dokázal pouze nehnutě stát na místě a pozorovat ji. Obával se i jen malinko pohnout. Bál se, aby ji nevyrušil. Bál se, aby jakýkoliv, i ten nejtišší zvuk, nezpůsobil, že by zmizela. A tak se na ni jen díval a nechával své oči, aby se nabažily tak překrásný pohledem.

Nevěděl, jestli uběhly vteřiny, minuty, anebo hodiny, všechen čas mu splýval. Ale nějak podvědomě tušil, že tam ta kráska nebude napořád, že jednou nastane čas, kdy bude muset odejít.

A bohužel se nemýlil...

Zanedlouho zvedla hlavu k obloze. Přes všechen ten jas, jenž z ní vyzařoval, si nemohl být jistý, ale zdálo se mu, jako by se na něco tam nahoře zamračila. A pak, skoro to ani nedokázal postřehnout, se najednou celá vnořila pod hladinu vody a... zmizela. A spolu s ní odešlo všechno to kouzelné, co tohle místo po celou dobu její přítomnosti zdobilo. Na rybníce se opět začaly objevovat slizké žabince a voda se začala zakalovat. Všechna ta záře jako by se stáhla někam do neznáma. Už to zase byl jen ten obyčejný kraj lesa se zelenou bažinou.

Edward tam ještě dlouhou chvíli stál a hleděl před sebe. Nejspíš byl tak ochromený úžasem, že ani nebyl schopný pohybu, anebo možná jenom doufal, že když se nebude hýbat, ona se vrátí.

Uběhla minuta, dvě, tři, a za chvíli už to byla půl hodina... a on stále jen stál a díval se do neznáma. Myšlenky se mu rozutekly a on nebyl schopen suverénního jednání. Vlastně ani nevěděl, jak se později k ránu dostal domů. Ale až tam, když se Emmett začal smát jeho přitroublému výrazu na tváři, se dokázal konečně vzpamatovat a začít logicky jednat. Když už ji jednou spatřil, bylo naprosto nemožné ji nechat zase jít. Ona bylo něco, co se vás chytně a nepustí. Ona byla... prostě ona.

Každou noc na to místo chodil. Jakmile se setmělo, už byl tam a sledoval vodu. Chtěl zjistit, jestli tam bude znovu v tu samou chvíli, jestli bude zase tak hezká a jestli ho opět dokáže dostat do toho stavu naprostého ochromení.

Jak dny plynuly, zjistil, že se tam vždy objevuje někdy v době od půlnoci do jedné hodiny ranní. Pokaždé se tam zdržela pouze sedmnáct minut, ani o vteřinku déle, ani méně. Byla přesnější než kostelní hodiny. Nikdy však nezjistil proč. Byla to snad nějaká omezená doba, kterou mohla strávit venku?

Plynuly týdny, ty se později změnily v měsíce a on každičkou noc chodil za ní. Netušil, zda i ona ví o jeho přítomnosti. Nikdy se totiž na něj nepodívala, ani nedala najevo žádný náznak zájmu o osobu, která ji rentgenovala pohledem.

Častokrát přemlouval sám sebe k tomu, aby ji oslovil. Jenomže nikdy se k tomu neodvážil. A hlavně - nevěděl, jak by ji měl oslovit. Její jméno neznal, a to ho dost trápilo, jenomže co mohl dělat? Jen tak zničehonic na ni zakřičet: Hej, ty tam! se mu zdálo jako ten největší projev nezdvořilosti.

Snad každou volnou chvíli strávil ve zdejší skromné knihovně. Hledal všechny možné knížky, které se týkaly místních pověstí a povídaček, ale i když jich našel skutečně hodně, dokonce si kvůli nim založil kartu, aby si je mohl vzít domů, nic o záhadné dívce tam nenašel.

Jednou se ale odvážil a oslovil mladou knihovnici. Její myšlenky byly milé, a tak si řekl, proč by nezkusil štěstí. Místní lidé přeci museli znát alespoň něco o tom, co se tady dělo. Nebo snad ne?

Ovšem z jejího vyprávění se dozvěděl pouze pár vět o tom, že na místě bažiny kdysi stával obrovský zámek, v němž žily dvě sestry, které se ze srdce nenáviděly, a jednoho dne pohár jejich trpělivosti přetekl v takovém extrému, že se celý zámek pod tíhou jejich nenávisti zapustil do země a na jeho místě se právě kvůli tomu vytvořila velká bažina, kterou tehdejší lidé nazvali Bezedníkem.

Ale jemu se možnost, že by ta kouzelná dívka měla s dvěma sestrami něco společného, moc pravděpodobná nezdála. Vždyť přece, kdyby skutečně na tom místě někdy žily dvě, neobjevovala by se v nocích jen jedna. Anebo snad jo?

Všechno tohle bylo nějakým podivným způsobem zamotáno do sebe a on neměl tu sílu to rozmotat. I když by skutečně chtěl...

Dnes tady však seděl s velkou dávkou odhodlání. Trvalo mu dlouhé dny a ještě delší noci, než se k tomuto rozhodnutí přiměl, ale když už se mu to podařilo, nehodlal se nově nabyté odvahy jen tak vzdát.

Byl sice plný i mnoha obav, měl strach, aby se tady vůbec dnes objevila, když už rybník pokrývala tenká vrstva ledu, bál se, aby jí to nějak nezabránilo podívat se ven, nad hladinu, ale velký pocit radostného očekávání předčil snad všechno. Už dávno si přiznal, že mu přirostla k srdci tak nesmyslným, ale zároveň tím nejkrásnějším poutem, jaké si dokázal představit. Nikdy ho k nikomu netáhlo něco tak moc, jako ho něco táhlo k ní. Chvílemi, když skutečně pouštěl volnou uzdu své fantazii, představoval si, jak si s ní povídá. Ptá se jí na všechny možné otázky, které se mu vytvářely v hlavě, zkoušel si představovat tón jejího hlasu, její smích. Byl si jistý, že musel být ještě mnohem krásnější než je ona sama.

Něco kolem něj se náhle začalo měnit. Lehký vánek mu pročechral vlasy a koruny stromů s bílými čepičkami se zatřepotaly. Pousmál se, moc dobře věděl, co to tohle znamená.

Přichází...

Bažina se mu před očima začala měnit v kouzelnou studánku. Z vody začaly šlehat světelné paprsky a ozařovaly vše kolem sebe oslnivým světlem. Každou noc to bylo ještě krásnější a krásnější. Už nechybělo málo od toho, aby se objevila ona.

Voda se za doprovodu tichého šumění a bzučení začala přesně uprostřed rozestupovat, jako by tam snad ani žádný led nebyl. Napětím div nedýchal. A když se potom z hlubin vynořila ta nejkrásnější, nejtajemnější a nejpodivuhodnější postava, ztuhnul na místě jako kámen.

Nejevila žádné známky toho, že by věděla o něčí přítomnosti. Možná, že ho dokonce ani neviděla, ani netušila o tom, že jí dělá společnost, ale to on zatím nemohl posoudit.

Zvedla hlavu k obloze a rty se jí pod vrstvou světelných paprsků roztáhly do úsměvu. Byl nádherný, skutečně dechberoucí a Edward si ze všeho nejvíc přál zjistit, co ho způsobilo. Toužil zjistit, co má ráda, co jí přináší radost, po čem touží, co by si přála…

S pousmáním, které se jí na tváři usadilo, hlavu opět sklonila a pomaloučku se jako vždy začala vznášet nad čistoskvoucí hladinou. Putovala od jednoho okraje k druhému, z prostředka ke břehu a pak zase naopak.

Stejně jako každou noc, co ji sledoval, ho fascinovalo, jak ladně a půvabně při tom působila. Byla jako někdo, kdo právě přišel na návštěvu z jiného světa. V tomhle svém prostředí, v tom zářícím a svítícím světě, kde bylo všechno skoro stejné jako ona, působila naprosto přirozeně. Nedokázal si ji však představit kdekoliv jinde. Například jak kráčí za bílého dne po ulici, jak se proplétá mezi obyčejnými lidmi, jak si s nimi povídá… Dokonce i představa jí, jak sedí u nich doma na gauči a dívá se spolu s ostatními na televizi, byla naprosto nemožná. Ona prostě patřila na jedno místo a vytrhnout ji z něho, to by bylo… nemožné.

Ale stejně si přál, aby ji někdy mohl přivést k sobě domů, ukázat jí Esme, Alici a všem ostatním. Emmett s Jasperem už si z něj dělali legraci, příběhu o krásné vodní víle nevěřili, zvlášť potom, co jim Edward zakázal tady jít s ním. Bylo to od něj velice sobecké a on si to uvědomoval, ale při představě, že by tady měl přivést své rozjařené bratry, se mu točila hlava. Bál se, že by zničili tu nedotknutelnost toho kouzla, že by ji přítomnost někoho cizího mohla vyděsit. Už on sám si tady připadal jako vetřelec, nemohl dopustit, aby tady byl ještě někdo další. Možná však na tom taky měl podíl fakt, že se o její krásu nechtěl s nikým dělit. Nechtěl, aby se na ni díval někdo jiný, aby se pohledem na ni někdo kochal tak jako on. Na to si ji až moc oblíbil.

Zatajeně sledoval, jak najednou rozpřáhla ruce a zatočila se dokolečka, na tváři měla široký úsměv a oči nejspíš zavřené. Vypadala šťastně.

Edwarda pomalu opouštělo to odhodlání. Už na ni nechtěl promluvit. Musel se v duchu zoufale zachechtat nad tím, když si vzpomněl, kolik hodin ve školních lavicích strávil tím, že si připravoval každé slovo, které jí řekne. A teď, když už k tomu konečně mělo dojít, se všechno rozplynulo jako pára nad hrncem. Najednou už si zase připadal jako tu první noc tady, tak, že kdyby promluvil do toho ticha, zničil by všechno. Ona by zmizela a s ní i všechno to ostatní.

Ale stejně se jeho slabší a statečnější já nechtělo jen tak vzdát, stále mu v hlavě tlouklo malými kladívky do stěn lebky a přemlouvalo ho, aby nebyl takový srab. No tak, nic se nestane, našeptávalo mu tichounce. Edward ho chtěl poslechnout, jenomže… bál se. A proto to co nejdéle oddaloval. Dnes s sebou neměl hodinky, tudíž nemohl říct, kolik času jejím pozorováním strávil, ale nějak si nedokázal pomoct.

Její ladné pohyby tančily ve světle měsíce, dokonce se mu zdálo, že z její pokožky vyzařuje ještě větší a oslnivější světlo než obvykle. Jaký to asi mělo důvod?

Někde nad ním na stromě zašramotila veverka. Automaticky zvedl hlavu za tím zvukem, byl to takový vrozený reflex, ale to neměl dělat… Hlavou vrazil do zbytku odříznuté větve, která trčela ze stromu kousek nad tím. Ozvalo se hlasité křup a najednou se z vteřiny na vteřinu všechno změnilo. Věděl, že přestala tančit. Její pohled totiž cítil přímo na sobě. Bylo to zvláštní, ticho všude kolem se najednou z poklidného a harmonického změnilo v napjaté a nežádoucí, bylo to nepříjemné.

Byla to ironie – kolikrát už po tomhle toužil? Kolikrát si představoval takový ten známý oční kontakt? Odpověď zněla - mnohokrát. Už tolikrát myslel na to, jaké by to asi bylo. Už tolikrát chtěl, aby ho spatřila, dokonce si několikrát přál, aby se jí i líbil. Ale teď ze všeho nejvíc chtěl nějak nepozorovaně zmizet.

Ani neměl odvahu se na ni podívat. Pohled stále upíral kamsi nad sebe, možná snad hledal tu veverku, která tohle všechno způsobila, ale ani jinak se nehýbal. Ve vlasech cítil kousky vlhké kúry, která se tam při nárazu nadrolila, avšak neměl odvahu zvednout ruku a vytřepat ji.

„Co tady děláš?“ ozvalo se najednou těsně vedle něj. Polekaně sebou trhl. Natočil hlavu do strany a jen tiše zalapal po dechu. Ani si neuvědomil, že oči neslušně vykulil a pusu trochu pootevřel, dokázal se jen dívat před sebe a vstřebávat všechno to, co se tady dělo.

Viděl ji. Stála jen několik centimetrů od něho a obrovské oči na něj zmateně upírala. Jak se tam tak rychle dostala? Takhle zblízka byla snad ještě tisíckrát krásnější, než jak vypadala na tu několikametrovou vzdálenost. Ve vlasech, o kterých si doposud myslel, že jsou rovné, měla u konečků něžné vlnky, které je dělaly ještě kouzelnějšími. Barvu očí i přes tu oslnivou zář dokázal zařadit do odstínů hnědé, ale to, co ho překvapilo ze všeho nejvíc, byl její hlas. Představoval si ho v několika různých zbarveních, ale tohle ho naprosto vyvedlo z míry. Nebyl to totiž jen jeden hlas. Znělo to, jako by místo ní mluvilo minimálně dalších pět různých osob. Ale to nebylo vše, šeptala, přesto však měl pocit, se všude kolem ozývala jeho ozvěna.

„Hej!“ vyhrkla znovu. „Co jsi zač?“ V očích ji zaplála zlobná jiskřička.

„Co ty jsi zač?“ zopakoval její otázku užaslým tónem. Jediné, co dokázal, bylo dívat se na ni. Vychutnávat si tu její blízkost a ten pocit, že všechno to světlo, co z ní vyzařovalo, dopadalo i něj.

„Já se ptala první, copak nevíš, co je to slušnost?“ odsekla podrážděně a založila si ruce na prsou. Chvíli po něm přejížděla očima od hlavy až k patě a od paty k hlavě, tvářila se přitom dost přísně, ale pak si jen hlasitě povzdechla. Všechny náznaky zloby najednou byly tytam. Jen zakroutila hlavou a bylo vidět, že s tím, co chtěla vyslovit, velice váhala. „Jak je možné, že mě vidíš?“

Edward vykulil oči ještě víc. „Neměl bych tě snad vidět?“

„Pro všechny ostatní lidi bývám neviditelná. Vzpomínám si, že minulý rok tady v noci byly nějaké děti, chodila jsem kolem nich, chtěla jsem na ně promluvit, ale ony tak leda prošly skrz mě, aniž by si mě všimly. Nevím, co přesně dělaly, podle jejich slov asi hledaly nějakého bobříka odvážného nebo co...“ Zamračila se. „Jako by snad nevěděli, že bobři tady nežijí. A odvážní... o těch jsem snad ještě nikde neslyšela.“ Zkrabatila čelo, jak se usilovně snažila zapátrat v paměti.

Edward se zachichotal. Ani si neuvědomoval, co dělá, dokud ho nespražila přísným pohledem. „Nehráli tady náhodou bobříka odvahy?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

Zamračila se, ale nepopřela to. „Možná jo, ale to nic nemění na tom, že tady u mě žádné bobry nenajdou,“ stála si na svém.

„Ale takhle se jmenuje hra, kterou hrají malé děti. Sbírají různé bobříky, aby dokázali, co umí, a bobřík odvahy většinou znamená to, že musí sami projít nějakým strašidelným místem. Což by pasovalo.“

„Ale proč tomu říkají zrovna bobřík? Má to snad něco společného se skutečnými bobry?“

„Asi ne. Já vážně nevím, proč to tak je.“

Najednou zatřepala hlavou. „Ale stejně, to mi nedává odpověď na mou první otázku. A vůbec, co tady děláš?“ V očích se jí opět objevil přísný záblesk čehosi, co nepovolovalo námitky.

Edward si jen povzdechl. Koutkem mysli si uvědomil, v jaké zvláštní poloze to sedí, a rychle se narovnal. Pro jistotu se i vyhoupl na nohy. Nelíbil se mu pocit, že se na něj musí ta dívka dívat shora.

„Chodím se tu na tebe dívat,“ přiznal narovinu. Neměl důvod vymýšlet si nějaké hloupé výmluvy, stejně nějak podvědomě tušil, že by mu je nezbaštila.

Povytáhla jedno obočí. „Proč?“ zeptala se stroze. „Nejsem žádné zvířátko v ZOO.“

Pousmál se. „Ne, to skutečně nejsi,“ potvrdil. „Ale už od chvíle, co jsem tě viděl poprvé, jsem si pokaždé říkal, že tě musím vidět znovu. Ani netušíš, jak hezky se na tebe kouká, pokaždé mě dokážeš na chvíli uklidnit, ale když pak zase zmizíš, objeví se mi v mysli miliony otázek.“ Povdzdechl si. Ani se mu nechtělo uvěřit tomu, že s ní skutečně mluví. „Chci se o tobě dozvědět všechno. Vyprávěj mi o sobě.“

Zamračila se na něj. „Ale proč bych měla? Žiju tady už několik dlouhých staletí, to ty bys mi měl povědět něco o tom, co tě přivedlo sem do naší vesničky.“

Jen pokrčil rameny. „S rodinou jsme se sem přestěhovali. Jsme zvyklí hodně cestovat a tohle místo se nám jako budoucí útočiště zdálo ideální.“

Sklopila oči a tiše se zasmála. Znělo to jako ten nejlehčí a nejkrásnější cinkot zvonečků. A stejně jako její hlas i její obličej to naprosto předčilo jeho představy. „S takovými báchorkami na mě nechoď. Co je asi tak v Krmelíně kromě starosty, který si v hospodě hrozně rád připije a cestou domů si pak zlomí nohu, zajímavého?“

„Ty,“ vyhrkl bez přemýšlení. Ovšem pak by si nejradší nafackoval.

Užasle na něho pohlédla. „Já? Nebuď směšný.“

„Nemyslel jsem to jako žert,“ řekl, zatímco váhavě pozoroval její měnící se výrazy ve tváři.

„Co je na mě tak zajímavého, hm?“ zeptala se. „Jsem jen staré strašidlo, které každou noc vylízá ven z bažin. Spíš by ses mě měl bát, nemyslíš?“ zaculila se.

„Takže jsi vážně duch,“ vydechl Edward užasle.

Uchichtla se. „A co jiného bych byla? Noční víla, která u kouzelné jabloně chová jednorožce? Ne, díky.“

„Takže ty jsi mrtvá?“ zeptal se překvapeně. To, že nebyla člověk, ale něco mystického, věděl už od prvního shledání, ale to, že by neměla být živá, nebylo ani náhodou možné. Mrtvoly přeci nebývají tak překrásné.

„Prakticky vzato jsem umřela před jedním tisícem a šest set devadesáti devíti lety, plus mínus pár dní,“ zazubila se.

Edward jen vykulil oči. Tohle bylo šílené, ne, tohle bylo ještě něco mnohem bláznivějšího, než si doposud myslel.

„A teď bys mi mohl povědět, co jsi zač ty. Nemůžeš být jako ti lidé, kteří kolem každý den chodí. Jsi úplně jiný. A... no, popravdě, i se chováš úplně jinak. Měl bys křičet a utíkat, když spatříš ducha. Ale ty tady se mnou klábosíš jako se starou známou,“ kroutila hlavou.

Pousmál se. „Máš pravdu, ani já nejsem... tak nějak živý,“ řekl s váhavostí v hlase.

„Ale vždyť ty nejsi duch,“ namítla okamžitě. „To bych tě poznala a-“ Najednou se zarazila. Na vteřinku strnula uprostřed pohybu, ale pak se otočila zpátky k rybníčku. Několik dlouhých vteřin se tam dívala, a pak se s posmutmělým úsměvem obrátila zpět k Edwardovi. „Už musím jít.“

„Ale proč?“ vyhrkl okamžitě. I když s ní mluvil pouze několik krátkých minut, možná ani to ne, ale čas v její přítomnosti nebylo možné vnímat, nedokázal si představit, že by zase měla zmizet. „Zůstaň tady.“

„Nemůžu,“ řekla. Hlas měla najednou takový zvláštní, jako by snad ani nevěděla, co říká. Kdyby to neznělo tak pitomě, řeklo by se, že byla duchem mimo. „Je mi to líto, Edwarde.“

Dnes už poněkolikáté povykulil oči. „Jak víš, jak se...“

„Já si dokážu zjistit hodně věcí. Ale teď už vážně budu muset jít.“ Než stihl cokoliv říct anebo namítnout, octla se najednou opět nad hladinou jezera.

„Počkej!“ zavolal za ní naposled. Sice se za ním ohlédla, ale bylo vidět, že je celá nervózní. „Jak se jmenuješ?“

„Isabella...“ zaslechl těsně před tím, než se ponořila do hlubin.

***

Už to byl týden... Jeden dlouhý a nekonečný týden, co se neobjevila. Nechtělo se mu tomuhle uvěřit. Každou noc tam chodil, ale už ji tam nikdy znovu nepotkal. Přece si ji nevysnil, ne? Viděl ji, slyšel ji, cítil její přítomnost.

Isabella... Nádherné jméno pro ještě nádhernější dívku. On prostě věděl, že je skutečná. Jednoho dne se musela znovu objevit. Jaký by měla důvod, kdyby ne? Bála se ho snad? Litovala toho, že mu prozradila nějaké tajemství? Anebo se jí něco stalo?

Bylo zvláštní pomýšlet na to, že se něco stalo duchovi. Ale ona pod vodou nejspíš žila úplně jiný život. Kdoví, jestli tam na ni číhalo nějaké nebezpečí?

Nervózně přecházel podél břehu sem a tam. Pěsti na rukou zatínal a zase povoloval, každou chvíli pohlédl nad hladinu, ale stejně se nic neměnilo. Voda byla pořád špinavá a pokrytá ledem. Po známkách nadpřirozeného života tady nebylo ani památky.

Slunce už se pomalu začínalo objevovat za obzorem, a tak se se svěšenou hlavou a rukama v kapsách vydal směrem k domovu. Opět.

Proč se neobjevuje? Tahle otázka ho trápila ze všech nejvíc. Ale ještě horší byly ty alternativní odpovědi, které se mu objevovaly v mysli. Co když už ho nechce vidět? Říkala, že si dokáže zjistit hodně věcí. Co když přišla i na to, čím skutečně je. Upír... To nejhorší a nejtemnější stvoření noci. Nebylo by divu, kdyby už s ním nechtěla mít nic společného.

V takovém stavu došel jako v mrákotách až domů. Už zvenčí slyšel Emmettův hlasitý smích a nechtěl si raději ani představovat ty jeho poznámky, až zase vejde dovnitř. Už si to dokázal živě představit...

Jako tělo bez duše, čímž vlastně byl, si v předsíni vyzul boty a co nejnápadněji se snažil proplížit do svého pokoje. Neměl však štěstí...

„Edwarde!“ ozvala se Esme z obýváku. S povzdechem se otočil na místě a zamířil si to jejím směrem. Ani neměl sílu číst její myšlenky, byl příliš zahloubaný sám do sebe.

„No?“ zeptal se bez zájmu. Ani se neobtěžoval zvednout pokleslou hlavu, bylo pro něj lehčí sledovat ty vzory v koberci, než se dívat do očí jim.

„Moc ráda tě zase vidím,“ ozvalo se zvonivě z druhé strany pokoje. Na okamžik přestal dýchat. Nesní zase? Skutečně slyšel to, co slyšel?

Úžasem zvedl hlavu a střetl se s čokoládově hnědýma očima.

Byla to ona... Stála přímo tady, jen dva metry od něj. V jejich obývacím pokoji a tvářila se tak... jinak. Ona celá vypadala jinak. Nebyl to ten napůl průsvitný a zářící duch. Byla to normální lidská postava s karamelovou pletí a načervenalými tvářemi. Sice vypadala poněkud výstředně v těch dlouhých a starých šatech, ale byla snad ještě hezčí, než jakou si ji pamatoval.

„Isabello?“ vydechl užasle. Nechtělo se mu tomu uvěřit. Nebylo to možné. Určitě se někde bouchl do hlavy, upadl do bezvědomí a teď se mu to pouze zdá.

„Sice se tak jmenuji, ale upřednostňuji oslovení Bello," usmála se.

I on se usmál, poněkud vyveděně z míry ovšem. „Jak ses sem dostala a... jakože jsi..." Ani tu větu nedokázal dokončit. Pořád si ji jen dokola prohlížel. Ten obličej, ty vlasy, oči a rty...

„Můžeme si o tom promluvit někde v soukromí?" zeptala se a pohledem nervózně těkala po ostatních přihlížejících členech této rodiny.

„Ale jistě,“ ozval se okamžitě Carlisle. „My si mezitím můžeme skočit na lov nebo-“

„To je v pořádku, raději bych šla někam ven, pokud by ti to nevadilo.“ Pri posledních slovech se tázavě podívala na stále ještě trochu vyjeveného Edwarda.

„Ne, jistě že ne,“ řekl rychle a snažil se co nejvybranějším způsobem vzpamatovat.

Za doprovodu pohledů všech ostatních vyšli přes terasu na zahradu. „Chtěla jsem ti něco říct,“ ozvala se váhavě, jakmile se usadili na co nejvzdálenější lavičku od domu.

„A co?“

„Vlastně bych ti měla nejdříve povyprávět celý příběh od začátku,“ povzdechla si. Ještě několik vteřin tiše mlčela, aby nabrala odvahu, a pak spustila. „Bude to hodně stručné, ale nemám tolik času, abych ti mohla vyprávět všechny podrobnosti. Až slunce dosáhne vrcholu, musím se vrátit zpátky.

Už je tomu hrozně dávno, ale připadá mi to jako včera. Měla jsem se sestru. Jmenovala se Rebecca, tohle ještě tehdy nebyl Krmelín, bylo to jedno velké království, kterému vládl náš otec. Byl známý jako hodný a dobrosrdečný král, lid ho měl rád, nás dvě ale nikdy v oblibě příliš neměl. Po jeho smrti jsme se začaly hádat o to, která z nás nastoupí na trůn. Trvalo to dlouhé týdny, bylo to únavné, od rána do večera jsme obě dvě poslouchaly jen tu druhou, samé hádky, samé soupeření... Byla jsem tehdy tak pitomá,“ povzdechla si. „Jednoho dne už to přesáhlo všechny meze. Začaly jsme prát. Skutečně jako malé děti. Tehdy se-“

„Zámek pod tíhou vaší nenávisti propadl pod zem?“ vzpomněl si Edward na pověst, kterou mu stručně převypřávěla knihovnice.

Ale Bella se jen uchichtla. „Ne, to samo ne... Ale tehdy tudy přecházela jedna čarodějka... Teď v téhle době ti to asi zní šíleně, ale tehdy to bylo nromální. Byla svědkem naší rozepře na dvorku. Nebylo pro ni těžké pocítit tu nenávist mezi námi a řekla nám, že než aby tomuhle království vládla jedna z nás, nechá zámek zapustit do bažin, abychom obě dvě poznaly, co to skutečně znamená vážit si společnosti té druhé. Tehdy jsme obě dvě zemřely a stali se z nás duchové. Sám jsi viděl, jak jsem vypadala.“

„Ale proč tam nebyla i tvá sestra? Ona v noci nevycházela ven?“ přerušil ji Edward.

„Ona vycházela ve dne. Chápeš? Nenáviděly jsme se tak, že jsme nemohly někam vyjít spolu. Ona měla sedmnáct minut dne, já měla sedmnáct minut noci. Ale tomu už je dávno. Jí se totiž podařilo zlomit zlou kletbu. Ona se vrátila mezi lidi jako jeden z nich už před osmdesáti lety. To jen já tam zůstala sama.“

Edward odolal pokušení pohladit ji po tváři. Tvářila se tak smutně, tak zarmouceně. Bylo mu jí líto. „A tím, že jsi tady,“ začal váhavě, „jsi taky zlomila tu kletbu?“

Zakroutila hlavou. „Ne, ale vždy jednou za rok, na Vánoce, nám bylo povoleno na jednu hodinu vyjít mezi lidi v normální podobě. “

„Dnes jsou Vánoce?“ vyhrkl najednou překvapeně. Vůbec si to neuvědomil. U sousedů sice každý den míjel velký ozdobený strom, ale nikdy ho nijak extra nevnímal... byl totiž přespříliš zaujat Bellou.

„Ano,“ zasmála se a nechápavě zakroutila hlavou. „Nechápu, jak si je nemůžeš pamatovat. To já si odškrtávám každý den po celý rok, jen abych se jich rychleji dočkala.“

„Jak tvá sestra prolomila tu kletbu?“ zeptal se, aniž by nějak navázal na její předchozí téma.

Povzdechla si. „Zamilovala se.“

Edward trochu ztuhnul. Kdyby jeho srdce mohlo, nervozitou by bilo ostošest. „A ty ses ještě do nikoho nezamilovala?“ ptal se. Byla to sice pitomá otázka, ale nechtěl nechat ticho, aby převzalo vládu nad touhle situací.

„Já nevím,“ povzdechla si. „Nepoznám to.“

„Ale láska je přece něco, co musíš cítit, co bys poznala okamžitě.“

„Já vím, jenomže... nejsem si jistá.“ Nervózně si zkousla spodní ret. „Ale není to tak jednoduché, víš? Musí to být skutečně silná láska, která by mě k někomu poutala, a jeho by naopak musela poutat kě mně. A... vycházet takhle na Vánoce nám bylo povoleno právě proto, abychom tu pravou lásku mohly najít.“

„Tak proč jsi přišla za mnou?“ zeptal se tiše.

„Protože...“ odmlčela se. Dlouho nic neříkala, jak si prsty žmoulala kousek látky na šatech a kousala si spodní ret. „Protože právě k tobě mě něco táhne. Něco, čemu jsem se nedokázala ubránit, i když jsem se zprvu snažila. Celý týden jsem zůstávala dole pod vodou, nebyla jsem si jistá, jestli tě chci znovu vidět, jestli chci mít něco společného s druhem, jako jsi ty.“ Ty slova byly jako dýka do srdce. Edward cítil, jak se každé z nich pomaloučku zabodávalo do jeho citů, do srdce, jak pomaloučku podkopávaly nohy všem nadějím, které si kdy dělal, až nakonec jen sklonil hlavu a musel se přemáhat, aby vnitřní bolestí nezačal křičet. Věděl to. Věděl, že jí bude vadit jeho upíří podstata. Tak proč se tomu teď vlastně tak divil?

„Jenomže jsem si uvědomila, že asi nezáleží na tom, kdo jsi. Já taky nejsem normální, a z toho, co mi pověděla věštecká koule, tak ty a tvoje rodina jste jedni z mála hodných.“ Edward znovu pozvedl hlavu, myslí mu jako ohnivá šipka projela jiskra naděje. Ale nemohl si dělat falešné iluze, nemohl si dovolit, aby se později znovu cítil zklamaně.

„Ten týden pro mě byl jako utrpení. Vím, jak pitomě to zní, viděla jsem tě sotva dvě minuty, ale z toho, co jsem kdy přečetla o lásce, i to nejspíš stačí. Já...“

„Co?“ přerušil ji. I on si celý ten týden postupně uvědomoval city k ní. Tehdy si to ještě nechtěl přiznat. Nechtěl si totiž připustit, že by se zamiloval do ducha, ale teď, když ji viděl v lidské podobě, a když věděl, že takhle může zůstat navěky, jeho srdce se pomaloučku zvětšovalo a zvětšovalo, jak se plnilo pro něj zatím neznámými pocity.

„Asi jsem se do tebe zamilovala,“ vydechla tichounce. Tváře měla načervenalé. Vážně se to styděla přiznat? „Ale nechci, aby sis myslel, že kvůli tomu musíš něco-“ Větu nedokončila. Chladné rty se jí přitiskly na horká ústa a nedovolily jí už říct nic víc. Nějakou tu vteřinu jí trvalo, než jí došlo, co se to děje, co to Edward dělá!

Ale pak, jakmile si to uvědomila a do polibku se ochotně zapojila, se to začalo dít. Z teď už z bezpodmínečně zamilované dvojice vytrysklo zářivé světlo. Nebylo bílé tak, jak vyzařovalo až doteď z Belly, naopak hrálo všemi zářivými barvami, doslova odráželo všechny pocity, které se v těch dvou mísily, a dávaly je najevo světu.

Žádní lidé si toho tehdy nevšimli. Všichni poklidně spali a ani netušili, jaké kouzelné věci se jim to dějí za okny. Ale myslím si, že jim to ani moc nevadilo. Bylo lepší, když o dalším, nadpřirozeném světě neměli ani potuchy. Čím méně osob se o něm totiž dozvědělo, tím bylo lépe.

Toho večera se stal zázrak. Dvě ztracené duše našly svou druhou část, osud se rozhodl k nim bý milosrdný. Moc dobře věděl, kolika trablemi už si oba dva museli projít. Oběma jim tedy daroval jeden překrásný, nesmrtelný život, a byl rád, že konečně zase učinil něco správného. Protože ti dva se narodili jeden pro druhého a už nebylo důvody je držet dál od sebe. Patřili navždy už jen a jedn sobě...

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Potopené království od Shindeen: