Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Osudný dopis od Emesalie

Osudný dopis od EmesaliePovídka Osudný dopis od Emesalie (téma Té pravé) se umístila na 5. místě v soutěži Letní romance.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

JASPER

Sledoval jsem oheň vycházející z místa, kde ještě před chvílí stála Maria. Teď je mrtvá. Možná již bylo na čase. Ačkoliv jsem si dlouho namlouval, že ji miluji, jediná emoce, kterou jsem cítil, když se její kamenné tělo měnilo v prach, byl vztek. Vztek na ní, co mi provedla. Vztek za to, že do konce věčnosti budu muset žít s myšlenkami na novorozené, které jsem zabil, protože Maria si myslela, že už je nepotřebuje. A hlavně vztek na to, že se mnou tak dlouho manipulovala.

Dvacet let jsem žil s tím, že mě miluje. Kvůli ní jsem vraždil znovu a znovu. Díky svému daru jsem každou smrt prožíval s nimi, ale nikdy jsem nepoznal, že Mariiny city jsou falešné.

Teď jsem ale volný. Tak volný, že nevím co se svým životem a následně celou věčností. Nejspíše najdu Petera a Charlotte a nějaký čas s nimi zůstanu. Ale nejdříve musím udělat jednu nepopsatelně důležitou věc.

Napsat dopis.

 

ALICE (o 100 let později)

„Alice, nechcete mi říci o své další vizi?“ zeptal se doktor Jaskins. Seděli jsme ve společenské místnosti, ale byla jsem tu pouze já a on.

„Žádná nebyla,“ odvětila jsem automaticky. Byla to lež. Před pár minutami jsem opět viděla tu tvář s rudýma, ale smutnýma očima. Bylo to jen chvilkové, ale moje srdce se pokaždé, když se tato vyze objevila, lámalo.

„Alice, snažíme se vám pomoci, ale vy nespolupracujete. Musíte o svém daru, jak to nazýváte, mluvit,“ přesvědčoval mě.

To byl ale důvod, proč jsem s ním nemluvila. Já pomoct nepotřebovala. Nebyla jsem blázen, prostě jsem jen viděla do budoucnosti. To mi ale nikdo nevěřil. Považovali mě za blázna už od dětství a později, když jsem uviděla smrt maminky, která se později i stala, poslali mě sem, do blázince. Ne, že bych nevěděla, že se to stane. Můj otec už dávno vymýšlel plán, jak se mě zbavit. A já mu pouze nahrávala.

Když jsem dlouho neodpovídala, doktor si povzdychl. „Je mi líto, Alice. Chtěl jsem vám dát ještě jednu šanci, než začneme s novou metodou,“ řekl smutně.

Elektrošoky. To byla ta jejich metoda. Vím, že mi to hodně ublíží, ale také vím, že díky tomu přijdu o své vzpomínky. Nebudu si pamatovat nic. Bude to vysvobození.

„Dobrá, začneme zítra,“ řekl doktor a zvedl se k odchodu. Na chvíli se na mě zadíval a potichu si řekl: „Taková škoda.“ Pak odešel.

Seděla jsem na tvrdé židli a dívala se za ním. Když zahnul za roh, rozhlédla jsem se po celé místnosti, jestli tu nikdo není. Nebyl a tak jsem opatrně sáhla do své zadní kapsy tepláků a nahmatala papír.

Byl to dopis, který jsem dostala před pár dny do rukou. Nevím, jakým způsobem se ke mně dostal, protože na obálce nebyl napsán žádný příjemce, ale jednoho dne prostě ležel na mé posteli. Nikdy jsem poštu nedostávala, protože nebyl nikdo, kdo by mi jí mohl poslat. Takže pro mě byl velkým překvapením.

Ráda bych řekla, že vím od koho je, ale muže, který se tam podepisoval, jsem nikdy nepotkala. To ovšem nebyla největší zvláštnost toho dopisu. Protože nejdivnější bylo jeho stáří. Ten dopis totiž pocházel z roku 1842. Sto let zpět.

S povzdechem jsem složenou obálku otevřela a vyndala z ní zažloutlí papír, dnes již pěkně ohmataný. Ačkoliv jsem dopis dostal před pár dny, četla jsem ho už nespočetněkrát. Stejně jako teď:

                                                                                                                             4. Červenec 1842, sever Texasu

Má drahá,

je opravdu zvláštní psát dopis někomu, o kom ani nevíte, zda existuje. Je to, jako bych psal vzduchu, bez smyslu, ale přesto užitečné.  Víte, rád si představuji, kdo asi jste. Je to bláznivé, ale hlavou mi běhají obrazy dívek, kterými byste mohla být Vy, ale já přesto vím, že to tak není. Mám pocit, jako bych Vás snad znal a přitom jsme se jedinkrát nepotkali. Rád bych Vám toho tolik řekl, ale protože, jak jsem zmínil na začátku dopisu, nevím, zda existujete, sdělím Vám to pomocí tohoto dopisu. Nebudu Vám vyprávět, jakým mužem jsem se stal po proměně, ale řeknu Vám, kým jsem byl předtím, jaký jsem byl jako člověk.

Neuplynula dlouhá doba od mé přeměny, ale někdy mě přepadá pocit, jako by ta doba byla nekonečně dlouhá. Jako věčnost. Moje vzpomínky na tu dobu jsou zamlžené a často i neúplné. Jsou ale věci, které si pamatuji dokonale. Jako třeba mojí maminku. Byla to nejúžasnější žena, jakou jsem kdy měl možnost potkat. Nikdo nedokáže milovat tolik, kolik dokázala ona. Byla učitelkou a celou svou duší tu práci milovala, stejně jako děti, které učila. Občas jsem měl pocit, že je miluje hlavně proto, že kromě mě, už další děti mít nemohla. Můj otec byl jejím pravým opakem. Byl zlí a děti neměl rád. Za celou dobu, co jsme spolu žili, mi neřekl vlídného slova. Nenáviděl mě tak moc, že jsem se bál zůstávat s ním sám doma. Neubližoval mi, to ne, ale jeho zlé pohledy měli sílu stovky ran. Začal jsem utíkat z domu a on si toho často ani nevšiml. Schovával jsem se u bran vojenské základny nedaleko za městem. Slídil jsem tam a často sledoval jejich cvičení. Dlouhou dobu se mi podařilo se skrývat před jejich pohledem, ale nakonec mě stejně chytli. Nejdříve to vypadalo na velký malér, ale když jsem jim řekl, že utíkám před otcem, začali mě mezi sebe zvát. Začal jsem tam chodit ještě častěji, někdy i dokonce místo školy a oni mě začali trénovat. Bylo mi 17, když jsem se stal právoplatným vojákem. Ovšem maminka mojí práci nenáviděla a tak jsem, kvůli ní, zůstával doma. Jenže ona onemocněla  a nakrátko na to, zemřela. Můj vztah s otcem se od té doby jen zhoršoval. Tak jsem utekl. Odešel jsem na misi a brzy se stal majorem. Nejmladší major v historii celé konfederace. Byl jsem na sebe tak hrozně pyšný. Mou radost mi kazil jen fakt, že maminka by to nenáviděla. Obešel jsem zákony, když jsem se udělal starším, než ve skutečnosti jsem, jen abych chránil životy ostatních a ten svůj obětoval. Ona sama by to nejspíše udělala také, ale nesnášela, když jsem se okolí pokoušel chránit já. Byl jsem přece její jediný syn.

Když mi 23 vypravil jsem se na misi, kde jsme měli zachraňovat ženy a děti. Zrovna jsem se naposledy vracel, když jsem potkal Mariu. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkal. Samozřejmě, že jsem jim nabídl pomoc. Co se dělo dál, je vyprávění na jindy a také je to něco, co bych Vám chtěl vyprávět z očí do očí a ne přes list papíru.

Chci ovšem, abyste věděla jednu důležitou věc. Chci, abyste věděla, že Maria ze mě udělala nestvůru. Takovou nestvůru, která touží po krvi a nedokáže jí odolat, dokud není už plná. Nesnáším tu skutečnost, ale nejsem dost silný, abych odolal. Nedokážu přestat, ani když cítím pocity těch slabých lidí, ležících v mé zabijácké náruči.

Jsem nestvůra, a ačkoliv je to ode mne nesmírně sobecké a zlé, doufám, že Vy jí jste taky, protože jedině tak dokážete pochopit mé utrpení.

                                                                                                                             S věčnou láskou, Jasper Whitlock

Přitiskla jsem si ten dopis na srdce a zavřela oči. Neznala jsem žádného Jaspera, ale věděla jsem, že už teď ho miluju a taky to, že se ho pokusím jednou najít. Až se odsud dostanu. A to bude brzy. Můj upíří pomocník už není daleko…

 

NIKDO

O dva týdny později stejná dívka sedí na své nemocniční posteli. Díky šokům, které dostala, její tělo vymazalo veškeré vzpomínky na minulost. Dívka už si nepamatuje na matku ani otce. Jediné co v její mysli zůstalo, je krásný muž z vizí a dopis.

Její myšlenky jsou zmatené, protože ví, že dnes se něco stane. Už několik dní má vize o sobě jako o upírce. Její osud je jasný a ona jen čeká na jeho řízení.

Mezitím se chodbou potuluje muž. Jeho oči září červenou barvou a vlasy se ve tmě, která tu panuje, matně lesknou. Už několik týdnů mladou dívku sleduje. Jeho úkolem je hledat lidi s dary a měnit je na upíry. A je jasné, že ta dívka mezi ně patří.

Ovšem je tu problém upíra, který se už několik dní kolem domu potuluje a stejně jako on, po té dívce touží. Jen v trochu jiném smyslu. Její krev je pro něj vše a velice po ní touží.

A on ji dostane!

 

ALICE

Cítím, že tu je. Cítím tu oba. Moje vize se stále mění. V jednu chvíli se vidím mrtvá, jak ležím na zemi svého pokoje a pak, jak běhám neuvěřitelnou rychlostí po nějakých horách.

Záleží jen na tom, který z nich se ke mně dostane dřív. A já upřímně doufám, že to bude ten, co chce můj dar.

Sedím na posteli, v kapse mám uložený dopis a tiše čekám.

Čekám.

Čekám.

Pak se znenadání otevřou dveře. Moje srdce se rozbuší, ale malinko se uklidní, když tam zahlednu lovce darů. Zvednu se a jdu k němu.

„Musím co nejrychleji odtud. Ale nejdříve mě kousni,“ přikázala jsem mu.

Vykuleně se na mě podíval. „Víš, kdo jsem?“ chtěl vědět.

„Ne, ale na tom nezáleží. Jsi ten, co mě může zachránit,“ odpověděla jsem mu.

Zamračil se. „Jak o tom víš?“ nechápal.

„Víš o mém daru, ne?“ řekla jsem mu skepticky.

Přikývl.

„Tak vidíš. Vidím i svou budoucnost, a je mnohem lepší s tebou, než s ním,“ vysvětlila jsem mu. Pak ale přišla další vize. Byl to jen záblesk muže se zrzavými vlasy, jak sedí v baru. Pak to zase zmizelo.

Podívala jsem se na toho upíra přede mnou. „Někdo na mě venku čeká,“ zašeptala jsem.

Chvíli si na mě jen tak díval, než přikývl. Pak byl už těsně u mě. Sklonil se ke mně a než mě kousl do krku, slyšela jsem ho zašeptat: „Bylo potěšením tě potkat, Mary Alice.“

Pak už nebylo nic.

 

NIKDO

Tmavovlasí upír utíkal s malou dívkou v náručí hustým lesem. Věděl, že ten druhý je mu v patách, ale bylo mu to jedno. Jediné, co musel udělat, bylo udržet tu dívku dostatečně dlouho na živu.

Věděl, že upír za ním běží už jen z důvodu pomsty. Sebral mu svačinu a on se pomstí. James byl známí lovec a to, že jde po Alice, mu radost nedělalo. Nezáleželo na tom, jestli on sám umře. Zaleželo jen na té dívce a jejím daru. Stejně už nějakou dobu přemýšlel, co by musel udělat, aby z tohoto světa mohl konečně vypadnout. Vláda Ara a jeho bratrů se mu nelíbila a nesouhlasil s ní. Tak proč tu zůstávat?

Jediný důvod proč se nenechá zabít ihned je ta dívka. Jak sama řekla, někdo na ni venku čeká. Nevěděl koho tím myslí, ale doufal, že ten někdo ji zachrání. Protože on tu už nebude.

S tichým vzdechem zatočil k malé chalupě stojící daleko od civilizace. Rychle vběhl dovnitř a Alici položil na postel. Pak vyšel ven a čekal.

Nemusel dlouho, protože během chvíle se před ním objevil James. „Ona byla moje svačina,“ zavrčel.

„Pozdě, Jamesi. Nyní už se mění na upíra,“ vysmál se mu černovlasec.

„Nevadí. Mám chuď zabíjet, ale ona bude moc silná a zabít ji, když se přeměňuje, by bylo kruté, takže se spokojím s tebou,“ uculil se.

„Tak to zkus,“ vybídnul ho.

A James neváhal. Ale ani tmavovlasí upír nebyl špatný bojovník. Bojovali dlouhé hodiny, které přeskákaly v dny. Ani jeden se nechtěl vzdát, prozatím.

Když se ale tep srdce v chatě zvýšil a dokazoval ukončující se přeměnu, jedné malé upírky, upír s tmavými vlasy se začal jen bránit. A když srdce bouchlo naposled, zemřel.

James se naposledy ohlédl na prach, který po upíru zbyl a pak se zadíval na chaloupku. „My ještě budeme mít tu čest, drahá Alice,“ pak se otočil a nikým nezaznamenán utekl hluboko do lesa.

 

ALICE

Moje oči se pomalu otevřely. Dívala jsem se na dřevěná prkna zdobící strop domu. Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem. Vlastně ani kdo jsem. Nevěděla jsem vůbec nic.

Snažila jsem si vzpomenout, na cokoliv, ale v mé hlavě nic nebylo. Ani špetka vzpomínek.

Zvedla jsem se a uvědomila si pálení v krku. Bylo to jako kdybych měla angínu, i když jsem si ale nepamatovala, že bych kdy angínu měla.

Moje oči bloudily po místnosti a hledali jakoukoliv připomínku toho, kdo jsem, nebo co tu dělám.

Než jsem si stačila uvědomit, že nějaký pohyb dělám, stála jsem. Bylo to zvláštní, ale líbila se mi rychlost, jakou jsem se dokázala pohybovat.

Při tom pohybu jsem ale ucítila i tlak něčeho na mém zadku. Nechápavě jsem se dívala na dopis, který tam ležel. S pokrčením ramen jsem dopis otevřela a začala číst:

Má drahá,

je opravdu zvláštní psát dopis někomu, o kom ani nevíte, zda existuje. Je to, jako bych psal vzduchu, bez smyslu, ale přesto užitečné.  Víte, rád si představuji, kdo asi jste.

Jen těch pár řádku stačilo, abych si vzpomněla, kdo jsem. „Mary Alice,“ zašeptala jsem si pro sebe.

To bylo ovšem jediné, co jsem si dokázala vybavit. Jinak jsem nevěděla nic. Jen mé jméno. Byla jsem unavená. Ne fyzicky, ale psychicky. Nevěděla jsem co dělat. Krk mě pálil a měla jsem pocit, že bych někde měla být.

Znovu jsem se rozhlížela, když jsem si všimla zrcadla. Stálo tak, že jsem se v něm neviděla, ale nějaký zvláštní pocit mi velel, abych to udělala. Tak jsem si před něj stoupla a podívala se sama na sebe. Vypadala jsem jako bohyně. Moje vždycky hubená postava, teď vypadala mnohem líp, než kdykoliv předtím a černé, krátké vlasy byly silné a lesklé. Rysy jsem měla ostré a pleť bílou jak mramor. Jediné co poněkud vystupovalo, byly rudé oči. Přesto jsem měla pocit, že je to tak správně.

Zadívala jsem se do těch rudých studní a náhle dostala vizi. Byli tam dva muži kteří běželi obrovskou rychlostí lesem. Oba to byly blonďáci a přibližně stejně vysocí. Jeden byl však starší, vypadal tak na 30, kdežto ten druhý tak na 18. Ten mladší se najednou zastavil a ten starší ho následoval.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se.

Edward se na něj otočil. „Rosalie už taky našla svojí věčnost,“ řekl. V jeho hlasu zněla radost i smutek.

„Ano, to našla,“ přikývl ten starší.

„Kde je ta moje, Carlisle? Kde je moje věčnost?“ zeptal se. Podle hlasu jsem pochopila, že asi mluví o nějaké dívce.

„Najdeš ji, Edwarde. Jednou. Přijde to ve chvíli, kdy to budeš nejméně čekat, ale pak budeš nekonečně šťastný, věř misynu,“ usmál se na něj Carlisle.

Edward se na něj chvíli díval a pak smutně přikývl. „Asi máš pravdu,“ řekl předtím, než se rozeběhl hlouběji do lesa. Běžel jen chvíli, než se zastavil, zavětřil a pomalu se rozešel k nějaké louce. Byla plná srn. Chvíli je jen sledoval, než po jedné z nich skočil a zakousl se jí do krku.

Pak vize skončila a já se ocitla zpět před zrcadlem. Dívala jsem se na sebe a přemýšlela jsem. Tak to teď musím udělat? Jít ven a zabíjet zvířata?  Vzpomněla jsem si na dopis od Jaspera. Takovou nestvůru, která touží po krvi a nedokáže jí odolat, dokud není už plná. Nesnáším tu skutečnost, ale nejsem dost silný, abych odolal. Nedokážu přestat, ani když cítím pocity těch slabých lidí, ležících v mé zabijácké náruči.

Že by byl Jasper stejná „nestvůra“, jako Carlisle a Edward? Jen prostě neví, že existuje i jiný způsob, jak žít?

Znovu jsem se podívala do zrcadla. Musím zjistit, proč Jasper bez lidské krve žít nedokáže, ale Edward a Carlisle jo. A začneme tím, že to vyzkoušíme na sobě. Hned.

Naposledy jsem se rozhlédla po místě, kde jsem pobývala. Pak jsem zvedla dopis, uložila ho do zadní kapsy a vydala se ven. Nešla jsem daleko, jen pár kilometru. Zastavila jsem se u jednoho z padlých stromů a vzpomínala, co dělal Edward, když se chystal lovit. Stejně jako on jsem zavětřila. Problém byl, že jsem nevěděla, co hledám. Les byl plný vůní. Jedna věc však voněla lépe, jak ty ostatní. Byla tak nekonečně vábivá, že jsem se za ní, bez přemýšlení rozběhla. Netrvalo to ani dvě minuty, když jsem se objevila vedle muže. Mohlo mu být tak 40. Zatím o mně nevěděl. Stála jsem těsně vedle něho a zírala na jeho tepnu, která vystupovala na krku. To z ní vycházela ta úžasná vůně. Voněl jako bílá čokoláda. Tak sladce.

Nevím, jak nebo kdy se to stalo, ale najednou muž ležel na zemi, já na něm a moje zuby byly zakousnuté v jeho tepně. Slyšela jsem jeho křik, ale nevnímala jsem ho. Nevnímala jsem nic. Bylo to jako extáze, jako nebe. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Po chvíli začal muž slábnout, až nakonec jeho srdce přestala bušit. Chvíli na to jeho krev došla. Jakmile mi došlo, co jsem udělala, vyděšeně jsem odskočila.

Já zabila člověka! Kvůli krvi.

Okamžitě jsem začala panikařit. Přestala jsem dýchat, protože jsem zjistila, že nemusím a dala se do kopání jámy, abych zničila důkazy. Když bylo hotovo, mrtvolu jsem tam rychle hodila a díru zakopala.

 Co jsem to jenom provedla?

Okamžitě jsem pochopila, jak se Jasper musí cítit. Ale já na rozdíl od něj, věděla o dalším způsobu života. Musím to dokázat. A až to dokážu, tak Jaspera najdu. Ať je to za pár měsíců, nebo miliony let.

Odhodlaně jsem se otočila a vydala se zpět do lesa. Musím vymyslet nějaký plán. Musím někam, kde není moc lidí, ale je tam dostatek zvěře, abych se měla možnost naučit se jí lovit.

Zrovna jsem porovnávala možnosti Grónska a Amazonky, když jsem dostala vizi. Byl v ní muž se světlými rezavými vlasy. Stál na nějakém útesu a díval se do dálky. Vypadala jako by nevnímal svět. Jeho dlouhé vlasy vlály ve větru a krátké rukávy odkrývaly zjizvené ruce. Všechny jizvy vypadaly jako kousance. Jeho nebezpečný vzhled mě přitahoval. Měla jsem neodolatelnou chuť k němu dojít a obejmout ho. Jenže to byla vize a ty já ovládat nedokázala.

Takže jsem ho mohla jen sledovat. Stál dál jako socha do doby, než vysvitlo Slunce. Pak opatrně sledoval paprsky, které se k němu blížily. Když se konečně dotkli jeho kůže, celý se rozzářil. Jeho kůže vypadala, jako posetá diamanty. Mohla bych se na něj dívat do konce světa, ale vize se začala mlžit. Předtím, než ale stihla úplně skončit, stihla jsem uslyšet hlas, jak volá jméno muže na útesu: „Jaspere!“

Tak tohle je Jasper? Muž, který mi napsal dopis?

Dívala jsem se na oblohu a přemýšlela, co dělat. Mohla jsem se zvednout a jít ho hledat. S pomocí mých vizi, by se mi to mohlo podařit. Jenže jsem mu chtěla pomoct se dostat ze zajetí lidské krve a to se mi nemůže podařit, když to nezvládnu já sama.

Musím do Grónska.

****

Dostat se do Grónska nebyl ani moc velký problém. Chtěla jsem se držet co nejdál od lidí, takže jsem to vzala přes moře.

A teď jsem tu. Stojím na pláži na  kousku zmrzlého ledu, jsem celá promočená a oblečení na mě umrzává. Zima mi, ale není. Což je dobrý, přesto si musím sehnat něco suchého a teplejšího. Co kdyby náhodnou.

Opatrně jsem vytáhla z kapsy pytlík, ve kterém byl schovaný dopis. Nechtěla jsem ho zničit, tak jsem se vloupala do jednoho domku a pytlík tam sebrala. Naštěstí tam obyvatelé domu zrovna nebyli.

S povzdechem se na dopis zadívám. „Zvládnu to, Jaspere. Potkáme se, slibuju,“ zašeptala jsem.

Sotva jsem to dořekla, pohltila mě další vyze. Byli jsme tam mi dva. Já a on. Stáli jsme na verandě nějakého domu a on mě objímal kolem pasu s jeho hlavou položenou na mém rameni.

„Je to zvláštní, že?“ zašeptal mi do ucha.

„Co?“ chtěla jsem vědět, ale neotáčela jsem se.

„Tohle všechno. Už nejsme sami, krom toho, že se máme navzájem, máme rodinu. Máme nové rodiče a sourozence,“ šeptal mi do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Jo, je to zvláštní,“ šeptla jsem a otočila jsem se mu v náručí. „A jsem za to zatraceně šťastná,“ usmála jsem se.

„To já taky, manželko,“ uculil se na mě.

„Já vím, manželi. A už bude jenom líp,“ řekla jsem, než jsem ho políbila.

Vize skončila.

„Manželko?“ zeptala jsem se dopisu.  Pak jsem se usmála. Doufám, že mé vize se vyplní.

Přestala jsem doufat a rozhlédla jsem se kokem. Všude byla jen pláž. Můj sluch nezachytil nic jiného, než zvuk vln narážejících do skal. Proto jsem se odvážila pomalu nadechnout. Necítila jsem ale nic. Jen slanou vodu.

„Sakra,“ zaklela jsem si a rozhlédla jsem se okolo. Budu muset jinam. Můj pohled padl na skalnaté hory stojící nedaleko odsud. Nepřemýšlela jsem nad tím a rychle jsem se tam rozběhla. Vylezla jsem úplně nahoru a začala jsem se rozhlížet. Vše co jsem viděla, byl jen led, zvířata a lesy. Nikde žádní lidé.

S úsměvem jsem se zhluboka nadechla a čekala. Cítila jsem mnoho vůní a hledala jsem tu nejpřitažlivější. Nevonělo to tak skvěle, jako člověk, ale ušlo to. S nastraženými smysly jsem se za ní vydala. Po několika minutách jsem se dostala na pláň, kde se pásly soby. Nadechla jsem se a než jsem si to stihla rozmyslet, zakusovala jsem se jednomu do krku. Bylo to nechutný, ale zahánělo to pálení v krku. Jakmile jsem skončila s prvním, skočila jsem na dalšího a pak na dalšího.

Když jsem skončila, měla jsem plnou pusu chlupů. „Bléé,“ prskala jsem.

„To dělají ta zvířata,“ ozvalo se za mnou ironicky.

Okamžitě jsem se otočila a automaticky jsem se postavila do útočné pozice. „Kdo jsi?“ chtěla jsem vědět.

„Jsem Joseph,“ představil se s úsměvem. Jeho oči se červeně leskli v zapadajícím slunci. „A kdo jsi ty, krasotinko?“

„Jsem Mary,“ představila jsem se. Nechtěla jsem, aby tenhle upír věděl, kdo jsem. Nechci, aby to věděl kdokoliv.

„Ahoj, Mary. Můžeš mi říct, co tady vyvádíš?“ ukázal na zvířata, která ležela na jedné hromadě.

„Večeřím,“ odpověděla jsem mu. Co asi jako čekal? Že pořádám čajový dýchánek, nebo co?

„No to vidím, ale proč tohle?“ nechápal.

„Protože chci,“ zavrčela jsem. Na chvíli jsem přemýšlela, že se na něj vrhnu, ale nechtěla jsem vyprovokovat boj, tak jsem se na to vykašlala.

„Ale proč? Je to nechutný,“ zatvářil se znechuceně.

„Můj boj, ne tvůj,“ řekla jsem mu, než jsem se k němu otočila zády a utekla. Naštěstí se mě nepokoušel doběhnout.

Běžela jsem pomalu, aby mi ubil čas a já se do vesnice dostala co nejpozději. Byli tři hodiny ráno, když jsem se zadrženým dechem zastavila na začátku vesnice.

Tak do toho, Alice.

Rychle jsem našla nějaký obchod s oblečením a převlíkla se. V teplé bundě a vysokých botách jsem zase nepozorovaně vyšla a za pár minut už byla hodně daleko. Když jsem měla jistotu, že nikde nikdo není, začala jsem zase normálně dýchat.

Procházela jsem se lidskou rychlostí lesem a hledala nějaké místo, kde budu moci zůstávat. Ne, že bych to místo nutně potřebovala, mohla bych klidně spát ve vrstvě sněhu, ale šlo o můj pocit. Nevím, jak dlouho jsem po tom lese chodila, ale nakonec jsem našla zpola rozpadlou chatku. Chtělo to malinko úprav, ale s tím si poradím.

První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si díky své síle vytvořila trámy a ty připevnila, takže dům získal svoji stabilitu. Z tašek, co jsem našla pod plachtou, jsem opravila střechu a pootevřela okna, abych tam vyvětrala, protože i upírům vadí zatuchlí vzduch. Než se baráček pořádně vyvětral, skočila jsem si na další lov, protože můj krk začínal opět pálit. Zrovna jsem se vracela, můj baráček byl už na dohled, když jsem dostala vizi.

Byli tam Carlisle, který objímal nějakou ženu, Edward, který seděl na křesle s knihou v ruce a další pár, který se k sobě tulil na pohovce. On sledoval starou televizi a ona projížděla nějaký časopis. Najednou zvedli všichni hlavu a jejich pohled se zvedl ke dveřím. Do pokoje vešli dvě dívky a jeden muž. Jakmile jsem se na ně podívala, okamžitě jsem pochopila, že jedna z nich jsem já. Byla jsem pořád stejná, jen mé oči už měly zlatou barvu, jako Jaspera, který se držel blízko za mými zády. Oči dívky vedle mě však byly hnědé.

Edward se najednou zvedl a naší přirozenou rychlostí se dostal k dívce. Té se rozšířily oči překvapením, ale nevypadala, že by se Edwarda bála. Okamžitě se mu vrhla kolem krku a políbila ho. Nadšeně jí to oplácel. Muž, co doposud sledoval televizi, si odkašlal.

„Nechte si to na noc, hrdličky,“ ušklíbl se na ně.

Edward se od dívky odtáhl a já si všimla jejích růžových tváří. Byla opravdu krásná.

„Emmette!“ okřikla muže žena, kterou objímal Carlisle. „Chovej se slušně.“

On se na ní uculil, ale než se obrátil zpět k televizi, omluvil se jí: „Omlouvám se, Esmé.“

Žena se shovívavě usmála a otočila se opět k nám. „Jak jste si užily nákupy, děvčata?“ zeptala se.

Dívka se na ní unaveně usmála. „Byla to sranda, ale jsem opravdu unavená,“ přiznala a  její tváře znovu zrůžověly.

„Samozřejmě, zlatíčko. Udělám ti večeři, co ty na to?“ usmála se na ní Esmé.

Co jí dívka odpověděla, jsem už neslyšela, protože jsem se vrátila zpět do současnosti.

Byla jsem zmatená. Stále se v mých vizích vídala nové postavy, které měli něco společného s mou novou rodinou. Ale bylo mi jasné, že hnědovlasá dívka, kterou jsem viděla s Edwardem v mé poslední vizi, do rodiny ještě nepatří. S největší pravděpodobností se ještě nenarodila.

Přesto mě něco nutilo k úsměvu. Tak to vypadá, že má budoucí rodina bude opravdu velká.

***

Dny, týdny a nakonec i měsíce plynuly rychleji, než byste očekávali, že budou plynout na samotě v lese. Ovšem pokaždé jsem si našla něco, na čem jsem mohla pracovat. Konečně jsem svůj baráček dokončila a vypadal opravdu dokonale. Taky jsem každý den chodila na lov, abych si zvykla na pachuť krve zvířat. Do města jsem se zatím ale neodvážila. Nevěděla jsem, co by se mohlo stát, a bohužel jsem nic neviděla. Takže jsem to stále odkládala.

Přesto vše jsem ale věděla, že brzo se potkám s mým Jasperem. Stále častěji si mi zjevovala jedna vize:

Seděla jsem v jedné hospodě na barové židličce. V jednu chvíli se otevřou dveře a dovnitř vstoupí muž. Neotáčím se, ale cítím jeho vůni a vím, že je to on. Nejsem překvapená jeho přítomností, to se ale nedá říct o něm. Přesto jistým krokem přechází až ke mně a usedá na volnou židličku. V tu chvíli se na něj otáčím a dívám se do jeho rudých očí.

„Nechal jsi mě čekat dlouho,“ zašeptám mu. Jeho oči se zalesknou překvapením.

A pak se vize rozplyne.  Nikdy nevidím, co mi na to odpoví. Je to dosti deprimující. Strašně moc bych chtěla vědět, jak zareaguje. Ale ať se snažím jakkoliv, nikdy se mi nepodaří vizi udržet.

Často pak dlouho sedím na místě a jen se dívám do dálky a snažím se vizi dostat zpět. Nikdy se to ale nestane.

Dnes ale byla vize malinko jiná. Dívala jsem se z okna a viděla jsem ceduli, která oznamovala název města v Chile, Coronel. Našla jsem ho na staré mapě, která zůstala v chatě. Co bylo ale také zvláštní, zahlédla jsem kalendář, který vysel vedle okna. Ukazoval datu 20. listopadu 1944. Pak se, ale vize vrátila do starých kolejí.

Ovšem pro mě i takové malé informace znamenaly mnoho. Uvidím ho. A nebude to trvat dlouho, protože dnes byl konec července. Jen pár měsíců.

Od toho dne se vše změnilo. Začala jsem trénovat život mezi lidmi. Nebylo to nijak lehké, ale zvládla jsem to. Nikoho jsem nezabila a byla jsem na sebe tak hrozně pyšná.

V polovině listopadu jsem opustila svojí chatku a vydala se do Chile. Svou přirozenou rychlostí jsem tam mohla být jen za několik hodin, ale byla jsem rozhodnutá podívat se cestou na Cullenovi. Nemyslela jsem si, že bychom se s Jasperem hned po našem setkání za nimi vydali a proto jsem je chtěla vidět, alespoň z dálky.

Díky svým vizím jsem věděla, že teď právě žijí na Aljašce a tak jsem to vzala trochu oklikou. Byla jsem jen kousek od domu a věděla jsem, že musím být velice opatrná, aby Edward nezachytil mé myšlenky.

Potichu jsem vyskočila na nejbližší strom a dívala se do domu. Díky obrovským skleněným oknům bylo skvěle vidět do obýváku, kde zrovna všichni seděli. Edward v křesle a mračil se. Emmett se svojí manželkou Rose, jak jsem zjistila během mých vizí, společně seděli na jedné pohovce a Carlisle s Esmé na druhé. Všichni vypadali dost zamyšleně.

„Je to hloupost,“ řekla naštvaně Rose.

Usmála jsem se. Věděla jsem, o čem se hádají. Edward s Carlislem si mysleli, že je čas, aby se opět vrátili do města a začali chodit do práce a školy. Rose se to moc nelíbilo, protože si myslela, že na to Emmett ještě není připraven.

„Rose, Emmett už se ovládá skvěle. Jsme tu schovaní už několik let, je načase se vrátit,“ přemlouvala ji i Esmé.

Naposledy jsem se na ně podívala. Musela jsem se vydat na cestu. Stejně jsem věděla, jak tenhle spor skončí. Rose kapituluje.

S posledním pohledem jsem seskočila a potichu se dostala hlouběji do lese, než jsem se rozběhla svou přirozenou rychlostí.

Už běžím, lásko, pomyslela jsem si.

***

Do Coroneru jsem dorazila den před naším setkáním. Rozhodla jsem se zbývající čas strávit na lovu, abych byla připravené na setkání s lidmi. Sice jsem se ovládala už skvěle, ale stále jsem si nevěřila na sto procent a chtěla jsem mít jistotu, abych mohla pomoc své lásce. Celou noc a část dalšího dne jsem pobíhala po lese, než jsem se vydala do města, abych si v obchodě ukradla moderní oblečení.

Za dobu, co jsem se naučila snést přítomnosti lidí, jsem objevila svou vášeň k oblečení a nakupování. Teda teď spíše kradení. Neměla jsem peníze a tak jsem si nemohla dovolit nakupovat.

Na tom teď ale nezáleží. Stála jsem před místem, kde bych měla Jaspera potkat. S hlubokým nádechem jsem vešla. Všechno vypadalo přesně jako v mé vizi. Bar, cedule, kalendář… všechno.

S obrovským úsměvem na tváří jsem se vydala k židličce na které jsem seděla ve vizích. Všímala jsem si pohledů, které na mě všichni házeli. Taky jsem si uvědomovala, že jsem jediná žena v budově. To mě ale nemohlo zastrašit. Kdybych chtěla, ve vteřině jsou všichni mrtví.

Sedla jsem se a čekala. Chvíli se nic nedělo.

Pak se ale otevřeli dveře a ke mně se dostala ta nejúžasnější vůně na světě.

Je tady!

 

JASPER

Stál jsem před dveřmi lokálu a nebyl si jist, jestli tam mám vejít. Cítil jsem pach upíra. Bylo mi jasné podle pachu, že se jedná o upírku a s největší pravděpodobností bych ji přepral, ale dnes se mi nechtělo rvát. Cítil jsem, že dnešek je něčím zvláštní. Něco se stane.

Přesto jsem nakonec otevřel dveře a vešel. Byl jsem zvědav. Hned jak jsem se dostal do místnosti, zaútočily na mě emoce všech přítomných. Ignoroval jsem je a pohledem jsem se zaměřil na upírku, která seděla zády ke mně u baru. Zaměřil jsem se na to, co ona cítí. Vycházela z ní jen nedočkavost, nadšení a vzrušení. A pak ještě něco. Bylo to tak hrozně moc podobné tomu, co cítila Charlotte k Peterovi a on k ní.

Bez rozmyslu jsem se k ní vydal a sedl si na židli vedle ní.

S obrovským úsměvem se na mě otočila a mě okamžitě něco zahřálo u srdce. Byla nádherná. Její oči zářily zlatou barvou a její tvář byla krásně řezaná. Černé vlasy ji malinko spadaly do vlasů a mě přepadla okamžitá chuť ji je odhrnout. Její úsměv jako by rozzářil celý svět.

 „Nechal jsi mě čekat dlouho,“ řekla krásným hlasem, který zněl jako zvonkohra. Na jejích rtech zářil nádherný úsměv. Takoví ten, na který bych se mohl dívat celou věčnost.

„Omlouvám se, madam,“ řekl jsem automaticky. Byl jsem jí tak okouzlen, že bych byl schopen jí slíbit i modré z nebe.

Její oči zářily. Pomalu slezla ze židličky a já si všimla, jak byla malinká. Kdybych se postavil, musel bych jí převyšovat minimálně o dvě hlavy.

„Jsi ještě krásnější, než když jsem tě vídala ve svých vizích,“ zašeptala a přiblížila se ke mně. Stála těsně vedle mojí židličky a to mě donutilo si také stoupnout přímo k ní. Naklonil jsem se nad ní.

„Jsi krásnější, než jsem si tě kdy představoval,“ zašeptal jsem jí a opatrně jsem vzal její hlavu do dlaní. Její pocity se změnily. Najednou jsem z nich cítil jen lásku. Tak obrovskou, že mě to úplně zaskočilo.

„Už jsem se na tebe tak těšila,“ zašeptala plačtivě.

„Lásko, neplakej. Jsem tu,“ řekl jsem jí a opatrně si ji k sobě přitáhl. Okolí jako by zmizelo. Byli jsme jen mi dva. Najednou jsem chápal, co znamená milovat nadevše. Protože, přesně to já teď cítil k té dívce, kterou jsem potkal teprve před několika minutami, ale na tom nezáleželo. Šel bych s ní až nakonec světa.

„Ano, jsi tu,“ řekla s úsměvem, a než jsem se nadál, cítil jsem její rty na svých. Nebránil jsem se.  Naopak jsem si její tělo přitáhl ještě blíže a polibek prohloubil. Celým mým tělem se prohnala touha. Nikdy jsem nic takového necítil. Byla to jak vlna horka, která mě nutila chtít se k ní ještě víc přitisknout a nakonec z ní strhat ty vrstvy oblečení. A díky svému daru jsem věděl, že ona cítí to samé.

S největším sebezapřením jsem se od ní odtáhl a podíval se do jejích očí zčernaných touhou. „Je toho tak moc, co bych chtěl vědět,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Já vím,“ usmála se na mě. „Pojď,“ řekla a už mě za ruku táhla z hospody.

„Kam jdeme?“ ptal jsem se, i když mě to nezajímalo. Hlavně, že tam bude ona.

„Mám v Grónsku chatu,“ usmála se na mě.

„V Grónsku?“ zeptal jsem se.

„Jo, je to daleko od lidí a je tam hodně přírody, takže ti alespoň budeme moct pomoct s tvým problémem,“ ukázala na mě oči.

Překvapeně jsem zamrkal. „To jde?“ ptal jsem se. Nechápal jsem, jak o tom ví, ale bude dost času to zjistit.

„Ano,“ usmála se na mě kouzelně a pak už se rozběhla lesem pryč. S úsměvem jsem jí následoval.

***

Celou cestu jsme běželi potichu. Dívka, do které jsem se zamiloval, a o které jsem zatím nevěděl, ani jak se jmenuje, se každou chvíli otáčela, jako by kontrolovala, jestli jsem jí nezmizel. Ale i já měl pocit, že jí musím stále hlídat a nějak se jí dotýkat. Ne, že by vypadala, jako že jí to vadí.

Když jsme zastavili u jejího, teď už našeho domova, zrovna svítalo. Ona celá nadšená vešla dovnitř a já ji následoval. Byl to malý baráček, a přesto byl nádherný. Stála tam obrovská postel, skříň se zrcadly a malá koupelna.

„Je to hezký,“ řekl jsem jí.

Ona se na mě otočila. „Já vím. Sama jsem si to tady opravila,“ řekla nadšeně. Byla na sebe tak pyšná.

Najednou se plácla do čela. „Ty vlastně nevíš, jak se jmenuje,“ řekla se smíchem. „Omlouvám se, ale díky vizím mám pocit, jako když se známe už věky, a přitom to tak není. Jsem Alice,“ představila se mi.

„To je krásný jméno,“ vydechl jsem.

Ona se nadšeně usmála. „Musíme si toho o sobě tolik říct,“ vyhrkla.

Už jsem se nadechoval, abych se jí zeptal na ty její vize, když jsem si všiml papíru ležícího na posteli. Mohl to být kterýkoliv papír, ale přesto jsem se pro něj natáhl a otevřel ho.

Jakmile jsem uviděl věty napsané na něm, zalapal jsem po dechu. „Ty jsi ho dostala,“ řekl jsem překvapeně a zvedl k ní oči.

Stála kousek ode mě a usmívala se. „Jo. Nějak se ke mně dostal, ale už si to nepamatuju,“ zamračila.

Zvedl jsem obočí. Jak si to může nepamatovat?

Všimla si mého pohledu. „Nepamatuju si nic, co se stalo před mou přeměnou,“ přiznala a odvrátila pohled.

Pustil jsem papír na postel a přišel k ní. Objal jsem jí a pevně si jí k sobě přitáhl. „Nic?“ zeptal jsem se jí.

Zavrtěla hlavou. „Ne, je to, jako bych předtím neexistovala. Jediné na co jsem si pamatovala, bylo moje jméno a na tvůj dopis,“ přiznala.

Přiznávám, že mě potěšilo, že si na ten dopis pamatovala, i když na vše ostatní zapomněla. „Mrzí mě to,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Mě ne. Mám pocit, že jsem neměla šťastný život,“ usmála se na mě.

Zamračil jsem se. Nelíbila se mi představa, že by jí nikdy někdo ublížil.

„Teď už ale šťastná jsem,“ usmála se na mě.

Měla pravdu. Cítil jsem z ní nadšení. Byla šťastná. A taky zamilovaná. Úplně stejně jako já. „Řekneš mi, co jsou to ty tvoje vize?“ zeptal jsem se jí.

„Mám dar vidění budoucnosti,“ usmála se na mě.

Vykulil jsem oči. „Vidíš budoucnost?“ ptal jsem se.

„Ano, je to sice docela nestálé, protože budoucnost se mění s každým rozhodnutím, ale jo vidím,“ culila se na mě.

„Pane jo. Věděla jsi o tom, že se potkáme?“ ptal jsem se.

„Ano,“ přiznala.

„Jak dlouho?“ chtěl jsem vědět.

„Už několik měsíců, od přeměny. Měla jsem vize o naší budoucnosti a pak i o našem setkání,“ usmívala se.

„Ale proč jsi nepřišla dřív?“ nechápal jsem.

„Protože jsem musela nejdříve ovládnout svou žízeň, abych ti mohla pomoct s tou tvou,“ vysvětlila mi.

Pomalu jsem přikývl. To byl dobrý argument.

„Dobře, jak mi tedy pomůžeš,“ usmál jsem se na ní šibalsky.

Oplatila mi ten úsměv. Pak se natáhla a omotala ruce kolem mého krku. „Naučím tě žít o krvi zvířat,“ vysvětlila mi s nadšeným úsměvem.

Moje obočí vylétlo vysoko. „To jde?“

„Ano, není to sice tak dobré, jako když piješ lidskou, ale k přežití nám to stačí,“ vysvětlila mi.

Nadšeně jsem jí zvedl do vzduchu a začal s ní točit. „To je úžasné,“ smál jsem se společně s ní. Moje štěstí dosáhlo neuvěřitelných výší.

Když jsem jí po několika minutách točení položil na zem, okamžitě jsem se vrhl na její rty. Byla tak dokonalá. Moje touha se zase vrátila s ještě větší sílou. A Alice na tom nebyla o nic lépe. Líbali jsme se s takou vášní, a ani jeden z nás nebyl schopen přestat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po nějaké době jsem ucítil její ruce na mém břiše a chvíli na to už jsem byl bez trička. Pro mě to bylo něco, jako svolení. Chtěl jsem jí a chtěl jsem jí hned. Rychlostí blesku jsem z ní strhal všechno její oblečení a ona mě napodobila. Stáli jsme tu proti sobě nahý a díval si jeden druhému do očí.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Bylo mi jasné, že lidé by nikdy nedokázali pochopit, jak jsem mohl někoho milovat po jednom dni, ale stalo se. A věděl jsem, že je to na věky.

„Taky tě miluju,“ zašeptala.

Usmál jsem se, než jsem se znovu vrhnul na její rty. Nevím, jak jsme skončili v posteli, ale vím, že jsme z ní dlouho poté nevylezli. Pro upřesnění, zůstali jsme v ní další tři dny a dostal nás z ní až hlad.

***

Alice měla pravdu. Zvířecí krev nebyla tak dobrá, ale dalo se o ní přežít a zahnala největší hlad. Naučil jsem se na ní žít, i když mi to ze začátku dělalo velké problémy. Ale kvůli Alici…

Stal se z nás skutečný pár. Zjistili jsme o sobě vše, co šlo. Teď už to byli tři roky, co jsme se poznali a my byli připraveni na další krok. Stěhovaní k Cullenovím. Díky vizím Alice jsme o nich věděli skutečně hodně.

„Bude mi to tu chybět,“ zašeptal jsem Alici do vlasů. Leželi jsme v posteli a loučili se s tímhle baráčkem.

„Můžeme se sem kdykoliv vrátit,“ zašeptala.

Podíval jsem se na ní. „Vidíš něco?“ zeptal jsem se. Naučil jsem se na její vize spoléhat. Vím, že mi o všech neříká, ale o všech, co se týkaly nás dvou ano.

„Ne, vidím jen, jak se nám bude u Cullenu líbit a že si to tam oba zamilujeme,“ zašeptala a pak se nahnula, aby mě políbila. „Měli bychom vyrazit,“ řekla, než se zvedla a začala se oblíkat.

Chvíli jsem ji jen sledoval, než jsem se taky zvedl a napodobil ji. Ruku v ruce jsme vyšli lidskou rychlostí před baráček a otočili jsme se čelem k němu.

Alicin pohled se rozostřil a já poznal, že má vizi. Stál jsem vedle ní a sledoval, jak se jí na tváři střídají pocity rychlostí blesku.

Když se opět její pohled vrátil do normálu, promluvil jsem. „Co jsi viděla?“

„Nás. Vrátili jsme se sem,“ zašeptala a usmála se na mě.

Cítil jsem, že i na mé tváři se roztahuje úsměv. „Myslel jsem si to. Teď je ale čas, seznámit se s Cullenovími,“ políbil jsem ji na tvář a pevněji chytl za ruku.

„Tak jdeme,“ řekla, než se rozeběhla naší přirozenou rychlostí směrem k oceánu.

Nevím, jak dlouho jsme běželi. Za poslední tři roky pro mě přestal čas existovat. Nepotřeboval jsem ho a vlastně na něm ani nezaleželo. Můj život nemohlo nic ohrozit. Součástí našeho prokletí byla i nesmrtelnost.

Za běhu jsem se zadíval na Alicinu tvář. Vypadala tak klidně. S ní mi připadalo, že naše existence prokletím není. Vždy jsem v to věřil. Vždyť jsme monstra, která k přežití potřebují krev. Ale s ní… s ní jsem si připadal jinak. Chvilkami jsem děkoval bohu, že mi dal možnost s ní být navěky. To lidé nikdy nedostanou. Jejich láska je omezená věkem. Budou žít osmdesát let a pak zemřou. Ale mohou mít věci, které mi nikdy nedostaneme. Třeba děti. Nikdy jsem nad nimi nepřemýšlel, ale s Alici bych si je přál.

Hlavou mi prolétla představa malých dětí, které vypadají jako já a Alice. Pak jsem tu myšlenku zahnal stejně rychle, jako se objevila. Je to nemožné.

Ale to, že nemůžeme mít děti, neznamená, že z Alice neudělám svou.

 

ALICE

Stáli jsme na vysokém útesu, vysoko nad vlnami, které se bouřily na moři a tříštily se o kameny. Byl to nádherný pohled.

„Je to nádhera,“ zašeptala jsem směrem k Jasovi.

„Ano, to je,“ řekl hlasem, který měl zvláštní podtón.

Překvapeně jsem se k němu otočila, abych zjistila, co se děje. Stál vedle mě, ale nedíval se na vlny, jako já před chvíli. Díval se na mě.

Kdybych mohla, zčervenala bych.

Často mi říkal, jak krásná jsem, ale dnes to bylo prostě jiné.

Pak ale udělal něco, co mě dokonale zmátlo. Ošil se. Tak, jak se ošívají lidé, když jsou nervózní.

„Jasi, co se děje?“ nechápala jsem.

Chvíli se na mě díval a pak si opatrně sáhl do zadní kapsy, přičemž začal mluvit: „Alice, jsi láskou mého života. Vždycky jsem si myslel, že nic takového neexistuje, ale pak jsem tě uviděl v té hospodě a můj svět se úplně změnil. Zamiloval jsem se do tebe, tak ohromně moc, že je to až nemožné,“ vyznával mi svou lásku a pomalu si klek na koleno.

Moje oči pomalu vylezly z důlků a z hrdla mi lezly tiché vzlyky, ale on pokračoval: „Vím, že máme celou věčnost na to, abychom svojí lásku prožívali, ale já chci, aby všichni věděli, že jsi moje. Jenom moje, a že nejsem ochotný se o tebe dělit. Možná až na Cullenovi,“ řekl s úsměvem.

Moje srdce, ačkoliv mrtvé se lámalo a znovu slepovalo, pod dávkami jeho slov. Byla jsem tak šťastná.

„Alice Mary, lásko mého věčného života, vezmeš si mě za manžela?“ zašeptal.

Dívala jsem se do jeho zlatých duhovek a v hlavě jsem měla prázdno. Věděla jsem jen jediné: „Ano. Ano, vezmu si tě,“ vyhrkla jsem a skočila jsem mu kolem krku.

Slyšela jsem jeho smích a smála se s ním. Byla to tak nádherná chvíle a já věděla, že stejně, jako všechno ostatní, co se ho týkalo, si ji budu pamatovat po celou věčnost.

„Miluju tě,“ šeptal, když mi na prst pomalu navlíkal prsten. Byl to zlatý prstýnek se dvěma diamaty a jedním rubínem uvnitř.

„Je dokonalí,“ šeptla jsem. Zvedla jsem od něj pohled a zadívala se na svou věčnou lásku.  „Miluju tě.“

***

Den příchodu ke Cullenům se díky jeho nečekané žádosti o ruku o den odložil. Teď jsem ale stáli kousek od domu v Anglickém Rochestru, kde Cullenovi bydleli. Oni o nás ještě nevěděli, ale to jsme se chystali každou chvíli změnit.

„Připraven?“ zeptala jsem se Jaspera.

Ucítila jsem, jak mě pohladil po prstýnku, který už den sídlil na mém prsteníčku. „Ano. A ty?“

„Jo, jsem,“ usmála jsem se na něj.

„Tak jdeme na to,“ řekl a udělal první krok. S úsměvem jsem se vydala za ním.

Lidskou rychlostí jsme se vydali ke dveřím, ve kterých stál Carlisle a Esmé. Ostatní byli ve škole.

„Kdo jste?“ zeptal se Carlisle. Jeho hlas zněl mile, ale taky obraně. Esmé si posunul malinko za sebe, když uviděl Jasperovi jizvy.

„Jsme Alice a Jasper,“ usmála jsem se na ně. „Chystáme se s vámi začít bydlet. Jo a vezmeme si Edwardům pokoj. Má největší šatnu a já potřebuji hodně místa,“ oznámila jsem jim.

Slyšela jsem, jak se za mnou Jasper potichu uchechtnul. To mu pak vrátím.

Carlisle s Esmé se na nás dívali poněkud vyjeveně. „Co to?“ vypravila ze sebe Esmé.

Už jsem otvírala pusu, když mi Jasper stiskl pevněji ruku a řekl: „Zlato, buď k nim hodná,“ uculil se.

Trochu jsem se zamračila, ale přikývla.

„Nepůjdeme dovnitř. Všechno vám vysvětlíme. Přišli jsme v míru,“ usmála se na ně moje láska.

„Dobře,“ souhlasila Esmé a společně s Carlisleem počkali, než projdeme dveřmi. Přešli jsme do obrovského obýváku, který jsem vídala ve svých vizích.

Opatrně jsem se naklonila k Jasperovi a tak, aby mě nikdo jiný neslyšel, jsem zašeptala: „Jsme doma.“

On se na mě usmál a políbil mě na tvář. „Ano, to jsme,“ smál se.

Posadili jsme se na světlé sedačky, které byli rozmístěné po místnosti. Carlisle s Esmé se posadili naproti nám. Chvíli bylo ticho, než se ozval Carlisle:

„Takže, jak jsi to myslela, Alice?“ zeptal se mě.

S nadšeným úsměvem jsem si poposedla, ačkoliv jsem to nepotřebovala a začala vysvětlovat: „Jde o to, že mám dar. Vidím do budoucnosti,“ vysvětlila jsem a ignorovala jejich vyvalené oči. „Už když jsem se stala upírem, tak jsem vás vídala. Hodně jste mi pomohli, aniž byste o tom věděli. Třeba, když jsem viděla tebe a Edwarda na lovu, Carlisle. Pochopila jsem, že je i jiná možnost, jak žít, než zabíjet. No a pak jsem nás všechny začala vídat jako rodinu. Našla jsem Jaspera a po pár letech jsme se rozhodli vás najít. Tak jsme tady,“ uculila jsem se.

Oba se na mě dívali jak na blázna. Chvíli jim trvalo, než se vzpamatovali. „Jak dlouho jste upíři?“ ptal se Carlisle.

„Já přibližně 140 let. Alice tak 5,“ ujal se slova Jasper.

„Taky máš nějaký dar?“ chtěla vědět Esmé.

„Dokážu vycítit a ovlivnit emoce lidí a upírů,“ vysvětlil.

Všimla jsem si, že si ti dva vyměnili zvláštní pohled. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, když jsem dostala vizi.

Stále jsme seděli na svém místě na pohovce, když se Carlisle s Esmé zvedli a ona nás objala.

„Vítejte v rodině,“ zašeptala mi do ucha.

„Můžete tu zůstat, ale chceme toho vědět více, než jen, že máte nějaké dary. Počkáme s tím, až se vrátí zbytek rodiny,“ usmál se na nás Carlisle a pak nám oběma podala ruku. Jasper mu s ní potřásl, ale já se mu vrhla kolem krku.

„Budeme šťastní, uvidíš,“ smála jsem se mu do krku.

„O tom nepochybuji,“ řekl i on s úsměvem.

Pustila jsem se ho a vydala jsem se k Jasperovi. „Jdeme vyklidit Edwardovi pokoj. On si vezme ten na konci chodby. Nebude mu to vadit,“ uculila jsem se na ty dva a pak jsme už zmizeli nahoře.

Tím se má vize rozplynula. S úsměvem jsem se otočila na Cullenovi. „Můžeme tu zůstat?“

Oni dva se na sebe usmáli a pak se to stalo. Má vize se stala skutečností. Stali jsme se jednou rodinou. Carlisle s Esmé nás přijali za svoje děti a my získali nové rodiče, ale i sourozence.

Ačkoliv se nezdálo, že by Rose byla z naší přítomnosti naprosto nadšená, brzo se s ní smířila a tak nějak jsme se staly dobré kamarádky.

 

JASPER (o několik měsíců později)

A je to tady. Po mnoha letech samoty jsem se konečně dočkal dne, kdy se někdo stane skutečně mým. Konečně budu mít jistotu, že Alice se mnou zůstane na vždy.

Ne, že by mi do teď nedávala dostatečně najevo, že je jen má, ale to, že bude nosit prsten a moje jméno, pro mě znamenalo hrozně moc.

Posledních pár měsíců bylo opravdu zvláštních. Přestěhovali jsme se s rodinou do Kanady a postavili jsme si tam dům. Ačkoliv všem chvíli trvalo, než si zvykli na Alici vidění do budoucnosti, nakonec na to začali spoléhat stejně moc jako já.

Stali jsme se těma postavami, které Alice vídala ve svých vizí. Milovali jsme se navzájem a svým způsobem mi bylo znovu dovoleno stát se puberťákem. Po boku s Emmettem to ani jinak nešlo. Ten chlap byl jako dítě přestrojené za dospělého člověka. A já to zbožňoval.

Ale teď, teď to byl jen stín v pozadí. Protože každou chvíli z toho domu vyjde má milovaná dívka a my si konečně řekneme svoje ano. A naše rodina bude u toho.

Celá zahrada byla zelená od stromů a plná bílých květin, které si Alice přála na své svatbě. Léto bylo v plném proudu, ale tady, skryti pod stromy, nehrozilo, že by nás lidští hosté mohli odhalit.

Nervózně jsem se ošil. Už jsem chtěl mít Alici u sebe. Neviděl jsem jí od včerejšího poledne. Hned co hodiny odbyli dvanáctou, zvedli se společně s Esmé a Rose, aby si jeli užít rozlučku se svobodou. My, s Carlislem, Edwardem a Emmettem jsme si vyrazili na lov, ale chvíli po šesté hodině ráno jsme byli zpět. Bylo to krutě dlouhé.

Už jsem chtěl začít frustrovaně vrčet, když se konečně ozvala hudba. Okamžitě jsem se narovnal a podíval se ke dveřím, ze kterých zrovna vycházela moje kráska. Vypadala nádherně. Její postava byla zahalena v bílých šatech, které byly vepředu střižené po kolena, a vzadu se za ní táhla dlouhá vlečka. Na nohách měla svoje oblíbené růžové botky na podpatku a na hlavě se jí leskla korunka, která držela krátký závoj, který měla přehozený dozadu. Vypadala jako princezna.

Sledoval jsem každý její krok, když zavěšená do Carlisla šla směrem ke mně. Měl jsem pocit, jako by se moje mrtvé srdce mělo každou chvíli rozbušit. Byla tak dokonalá.

Když došli až ke mně, Carlisle se otočil na Alici a políbil ji na tvář, než mi její ruku předal. Pomohl jsem jí vyjít ty dva schody a otočil se obličejem k ní.

„Ahoj,“ zašeptal jsem jí.

„Ahoj,“ smála se na mě.

Možná by jsme si ještě něco řekli, kdyby si kněz neodkašlal a tím na sebe neupoutal pozornost. I Alice se na něj otočila, ale já nemohl svůj pohled odtrhnout od ní. Takhle si jí chci zapamatovat navěky, protože i kdybychom měli miliony svateb, tahle je ta první a taky ta nejdůležitější.

„Vážená rodino a hosté, sešly jsme se tu, abychom v tento významný den spojili dvě duše v jednu,“ začal kněz. Dál jsem ho nevnímal. Nezajímalo mě, co říká, jediné, co jsem doopravdy zvládal, bylo dívat se na tu dívku, kterou jsem tak ohromně miloval.

„… Nyní přišel čas na vaše sliby. Alice a Jasper se rozhodli, že si své sliby napíšou sami a právě teď na ně přišel čas. Jaspere, začněte,“ požádal mě kněz.

S úsměvem jsem vzal Alicinu ruku a pevně ji stiskl ve své. „Alice, lásko mého života. Vím, že ačkoliv náš život nikdy nebude takoví, jaký bychom si ho přáli, a vím, že nás čeká spousta problému, věřím v to, že mi dva budeme navždy spolu. Neexistuje místo, kde bych byl radši, než stál po tvém boku a chci tam být už navždy. Budu tam stát ve chvíli, kdy budeš truchlit i ve chvílích, kdy se budeš smát. Budu tam stát, i když mě od sebe budeš odhánět. Miluji tě. Proto ti říkám velké ano.“

Alice se malinko třásla a nasucho vzlykala. Právě v tuto chvíli jsem víc než jindy litoval, že nemůžeme brečet. Tak moc bych si přál jí setřít slzy. Tak moc.

„Alice, jste na řadě,“ zašeptal kněz.

Alice se usmála a podívala se na mě s takovou láskou, že kdybych byl člověk, podlomí se mi kolena.

„Drahý Jaspere. Lásko, ani nevím, jak moc slovy vyjádřit, jak moc tě miluji. Jsi všechno, co jsem kdy chtěla. Nezáleží na tom, že navždy už budeme jen mi dva. Chci, abychom si stáli po boku za všech okolností, a chci každý den slyšet, jak mě miluješ. Vím, že neexistuje žádná moc, která by mě od tebe dokázala dostat a pokud ano, porazím ji, protože já už nikdy nechci žít bez tebe. Miluji tě. Nadevše.“

Moje srdce se rozteklo. Rozteklo se z té lásky, kterou jsem k ní cítil. Kašlal jsem na všechno. Miloval jsem Alici, jako nic na světě a právě teď jsem si přál ji líbat, až do skonání světa. A předně to jsem udělal. Políbil ji.

V pozadí jsem slyšel, jak kněz požádal o výměnu prstýnku. Aniž bych se od ní odrhnul, natáhl se pro prstýnek, který byl pro ní a nasadil jí ho. Teprve pak jsem se odtáhl, abych se jí zadíval do očí, když ona nasazovala prsten mě.

„Navždy,“ zašeptal jsem.

Alice se na chvíli zamlžily oči, než se na mě opět zadívala. „Navždy,“ zašeptala s tak nádherným úsměvem, že můj svět se zachvěl.

„Představuji vám manžele Cullenovi. Odedneška pro vás už neexistuje žádné já, nebo ty. Odteď je to my,“ řekl kněz.

A já znovu políbil Alici. Mojí Alici.

 

NIKDO

Na terase obrovského domu stála dívka, která se opírala o zábradlí a dívala se do dálky. Myslela na dnešní den a jemně se u toho usmívala. Byl to den, o kterém vždy snila.

Dveře se potichu otevřely a vyšel z nich mladík se zlatýma očima. Jeho pohled okamžitě padl na dívku, která stála kousek před ním.

Pomalu k ní došel, aby jí objal kolem pasu a políbil na krk. Pak si svou hlavu položil na její rameno. Chvíli tam stáli a společně sledovali tichý les.

Najednou se muž nadechl a promluvil: „Je to zvláštní, že?“ zašeptal jí do ucha.

„Co?“ nechápala dívka, stále se dívajíc do lesa.

„Tohle všechno. Už nejsme sami, krom toho, že se máme navzájem, máme rodinu. Máme nové rodiče a sourozence,“ šeptal jí do ucha tak potichu, aby nikdo jiný neměl šanci jejich rozhovor zaslechnout.

„Jo, je to zvláštní,“ šeptala dívka, když se otáčela v jeho náručí. „A jsem za to zatraceně šťastná,“ usmívala se na lásku svého život. 

„To já taky, manželko,“ smál se i on.

„Já vím, manželi. A už bude jenom líp,“ řekla, než ho políbila. 

 

KONEC



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudný dopis od Emesalie:

 1
22.08.2016 [13:24]

Alice1CAlice a Jasper jsou můj nejoblíbenější pár a tahle povídka je prostě...dokonalá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.08.2016 [23:28]

KateDenali11Krása! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
K.D.11

3. Lucka
21.08.2016 [21:57]

perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.08.2016 [21:33]

KeckaTak takhle se dostali ke Cullenům jo :D Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
21.08.2016 [19:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!